šlapeme bez nesnází
Z RAJNOCHOVIC PŘES LÁZY
seriál TTT - Trasou Tonka Tomance – dějství druhé
Za měsíc po nečekaně vydařené vršatecké premiéře se shromažďujeme u rajnochovického kostela. Je právě poslední listopadová a tudíž i první adventní neděle, takže mohutný svatostánek, o němž se tvrdí, že měl původně stát někde na Hané, je v obležení nejrůznějších přibližovadel. Jak to známe, dnes už se do kostela nechodí, dnes se do kostela jezdí. A nejen do kostela, ale třeba i na start druhého dílu memoriálu největšího tuláka všech dob, Tonka Tomance. Od jedenáctého jedenáctý se však k němu připojuje i další traper, nepříliš letitý Petr Kimler. Po nerovném boji podlehl zrádné chorobě a stejně jako Tonka, i jej už na žádné pozemské trase nepotkáme. Naskýtá se otázka, zda aktuální zkratku TTT neaktualizovat. Třeba na PTP , neboli Potulky Tonka a Petra…
Rajnochovice, místo našeho startu i cíle, vznikly v roce 1721 sloučením několika okolních osad. Zasloužila se o to šestice synů zdejšího bači Mikuláše Rajnocha a tak bylo o název nové dědiny postaráno. Za starých časů bylo na jejím území až sedm vodních mlýnů a přibližně stejně tolik pil. Dřevo z okolních lesů se k nim dostávalo nejen splavováním, ale začátkem minulého století i prostřednictvím lesní železnice. Dlouhá léta se tu vyráběla i pozoruhodná keramika, která se dokonce prodávala i některých okolních státech. Zatímco začátkem minulého století zde pobývalo kolem tisícovky usedlíků, dne je to sotva polovina. Zmíněný kostel stojí na místě někdejšího dřevěného svatostánku a byl postaven začátkem osmnáctého století. Je památkově chráněn a přezdívá se mu „valašská katedrála“.
Od valašské katedrály zamíříme přímo do valašských kopců. Značkaři se s trasou nijak nepárali. Zvolili nejprudší krpál v okolí a namířili to nejkratší cestou na vrchol. Až do kůrovcové kalamity zde byly souvislé jehličnaté hvozdy. Současný kamenitý či blátivý chodník dnes už ve značném náklonu přetíná nejednu vyrubanou paseku. Na ranní předstartovní chlad můžeme zapomenout. Zchváceni zdravou únavou a svlažováni krůpějemi potu se konečně doplazíme k první pískovcové skalce v okolí. A tady to určitě bude stát za malé zastavení.
Bílá vrtule s pamětní deskou připomíná nešťastné doby Druhé světové. Osmadvacetiletý letecký konstruktér a zalétávací pilot Josef Kužela, pocházející z nedalekých Luhačovic, využil dne 11. října 1944 zmatku na letňanském letišti, zmocnil se odstaveného letounu typu Arado 96 a spolu se svým kamarádem Jiřím Matičkou odstartovali na východ s tím, že pomohou slovenským odbojářům zainteresovaným do právě probíhajícího Slovenského národního povstání. Záměrně letěli nízko nad zemí. U Hranic je však překvapila hustá mlha, neodhadli výšku Hostýnských vrchů a kousek nad Rajnochovicemi zavadili o stromy. Kužela byl na místě mrtev. Zraněného Matičku odvezli četníci k výslechu a před okamžitým trestem smrti ho zachránilo tvrzení, že byl Kuželou násilně unesen. Konce války se dočkal v Terezíně. To ovšem nepotkalo celkem deset členů rodin obou aktérů, kteří byli nacisty popraveni.
Konečně jsme na vrcholu stoupání. Na konci lesa si všímáme nevelké přírodní rezervace. Chrání část někdejší pastviny, kde se udržely bohaté porosty vřesu, plavuní a čím dál vzácnějších jalovců. Tedy přírodních záležitostí, které za starých časů pokrývaly snad polovinu plochy tehdejšího Valašska.
Bílová, jak se toto místo nazývá, to je nádherně vysečená náhorní plošina s několika vzorně udržovanými původními usedlostmi. U jedné z nich stojí šedočerný pomník s tajemným nápisem. Figurují na něm jistý Jaroš a „velká maminka“. A úplně nahoře ještě Pán Bůh. Rok 1944 dává tušit, že půjde o nějakou válečnou záležitost. Nepochybně zde hrdinnou smrtí padli uvědomělí protinacističtí odbojáři. Pravdou, o níž se však za komančů nedoporučovalo mluvit, je však pravý opak. Jaroše Růčku i jeho „velkou maminku“ odpráskli partyzáni. Nejdřív ale z hospodářského stavení odvlekli prase. V naprosto neodůvodněném domnění, že to Růčkovi prozradili gestapákům, usedlost obstoupili, přítomné vyvraždili a celý objekt potom zapálili. Příběh jenom dosvědčuje skutečnost, že i ta nejsvatější válka evokuje donebevolající svinstva, na kterých se nakonec vždycky a všude podílejí obě soupeřící strany. V případě současného Ruska a Ukrajiny to asi bude podobné, pokud ne úplně stejné. Dospěl jsem k tomu po bezpočtu rozhovorů v poválečné Bosně a do smrti mi to nikdo nevyvrátí.
Blížíme se k Lázům. Nevelká dědinka, v níž žije kolem osmdesáti obyvatel, se kromě vtipných nápisů, historické zvonice a evangelického svatostánku může pochlubit i zajímavou historií. Podobně jako v Rajnochovicích a na Bílové, i tady v dávných hrnčířských dílnách vznikala nádherná a v širokém okolí žádaná červenohnědá keramika.
Keramiku ryze moderní využíváme hned v následující chvíli. Hned poté, co se uvítáme se švarnou Hankou a její jablůneckou družinou, vpadneme do nejbližší hospůdky. Na talířích postupně přistává skvělá dýňová polévka, případně krkonošské kyselo. Na sladký dotaz Jindry Oleše, zda s ním má pádit do Krkonoš nebo jej může zlikvidovat tady na Valašsku, je mu servírkou přívětivě naznačeno, že tento lokál určitě s kyselem a kyselou tváří opouštět nemusí. Movitější účastníci naší pospolitosti, která obsadila patnáct zdejších míst, si navíc ještě dopřávají velikou, nádherně kulatou pizzu. Tak bohatě zdobenou, jak to zvládly valašské kuchařky na Lázech, to neumí ani slovutní mistři z Itálie.
Naše procesí poté klesne k úrovni nejbližšího potoka, aby vzápětí vystoupalo na protější návrší. Neznačená hřebenová trasa se stáčí doleva a s Podolím po pravé straně míří k Loučce a Kunovicím. Žádné kuny na nejbližších loučkách nevidíme, zato výhledy k severu jsou úchvatné. A to přesto, že vzdálenější obzor zamlžuje jemný namodralý opar. Z azurových nebeských ostrůvků občas vykoukne zlaté slunce a v roli velkého osvětlovače postupně odtajňuje okolní dědiny. Od Kelče přes Police, Branky až k meziříčské Matce živitelce, Babišově Deze.
Jsme u Čertova kamene. Tedy u místa, které je jako stvořené pro miniaturní duchovní zamyšlení. V souvislosti s aktuálními událostmi kolem loučení se zesnulým kamarádem Petrem se sdílím o jednu nepatrnou zajímavost. Totiž o známou skutečnost, že při včerejší vzpomínkové bohoslužbě bylo dopolední úderné kázání Honzy Wagnera postaveno na nejkratším verši celého Písma. Na prosté větě „Ježíš zaplakal“. Nezávisle na tom odpolední dojemná úvaha Hynka Dony začínala úplně stejným textem z Lazarova příběhu. Dnes ráno otevřu gedeonskou jitřenku a nestačím se divit. „Ježíš zaplakal“, stojí černé na bílém ve čtení na dnešní adventní neděli. Jako náhoda mi to všechno nepřipadá ani náhodou…
Namakaný atlet Pavel se mezitím elegantně vyšvihl na vrchol Čertova kamene, aby patřičně provětral svého bzučícího drona. Tak jako minule na Vršatci, opět svítá naděje, že se dočkáme nových, naprosto netušených záběrů. Leteckého navigátora poté na skále střídá Jindrovo do daleka slyšitelné kulturní vystoupení. Jak se zdá, tento všeuměl se minul povoláním. V roli folklórního interpreta by hravě strčil do kapsy drtivou většinu současných muzikálních rádobyumělců.
Švarná Hanka, malá Bětka, tmavý Jarda a hodný Tomáš se vrací ke svému přibližovadlu na Lázy, zatímco zbytek světa zamíří k pohledným pláním na Polomsku. Právě tady se už dlouho před Kristem usazovali dávní předkové, aby obdělávali půdu, stavěli opevnění a v pozdějších dobách i středověká hradiště. Dnes je tu vystřídalo pár domorodců s pasoucími se skupinkami koní a skotačivých mladých býčků.
Soužití s domestikovaným zvířectvem v ohradách nás dvakrát neláká, a tak se spouštíme zpátky do rajnochovického údolí. Ellen, Lukáš, Maruška, Pavel, Petra, Luboš, Hanka, Jindra prvý i druhý, Miloš a moje maličkost jsme zpátky u valašské katedrály. Osedláme svá odpočatá přibližovadla a postupně se rozjíždíme na takřka všecky světové strany. S tichou vzpomínkou na Toncka, Petra a právě skončený memoriál. Byl opět parádní. Až na to, že se jej oba jmenovaní už nemohli zúčastnit...
