DO HOLANDSKA

PODÉL RÝNA

s Valaškou, co je s ní príma

Začalo to dárkem k narozeninám. V případě mé krásné choti Dáši nešlo o voňavku, pleťové mléko ani bonboniéru, ale o dárkový poukaz. Na zájezd podle vlastního přání s cestovní kanceláří Valaška.

Někdy v polovině dubna má žena listuje katalogem zmíněné společnosti. Kromě Paříže ji zaujme také Holandsko. Do odjezdu však zbývají jen necelé tři týdny. „To je už dávno obsazené!“, shodneme se oba. Pro klid svědomí však do modré budovy „na schodkách“ přece jenom zaběhnu. S pocitem, že je vše dávno ztracené, svěřuji své přání sympatické dámě za stolem. „ Právě se nám odhlásila jedna dvojice“, oznamuje mladá paní a jenom dodává, že tento zájezd je už opravdu drahnou dobu beznadějně vyprodaný. Bereme to jako zázrak, jako znamení přízně Vyšší moci, na kterou už odedávna oba věříme.

Třetí den nejkrásnějšího měsíce roku drkotáme s nabalenou taškou k autobusovému nádraží. Ostře žlutý expres s modrým valašským kloboukem už stepuje na smluveném stanovišti. První nečekané překvapení nastává hned při vstupu do útulného interiéru. Sedí tu Dášina spolužačka o dobrá kamarádka Miriam. Jako odborný dohled přibrala i svoji mladistvě vyhlížející dceru Alenku. Jak se zdá, vypadá to na výjimečně skvělou společnost!

Podvečerní trasa míří přes Zlín do Kroměříže a poté do moravské metropole. Z Brna už k Matičce stověžaté pádíme za čím dál hustějšího šera. Za Prahou se nalodí náčelník Karel se svou českou družinou a s několika vyměšovacími mezipřistáními na potemnělých německých benzínkách pak doputujeme až do povodí Rýna. Zdá se, že u alpských pramenů tají sněhy, protože koryto je více než slušně naplněné.

Zastavujeme na prostorném parkovišti ve městě Rudensheim am Rhein. Patří pod ochranu UNESCO a žije v něm okolo deseti tisíc obyvatel. Jak je hned na první pohled patrné, překvapivě velkou část z nich tvoří snědí přeběhlíci z jižnějších krajů. Víc než oni nás však zajímají romantické uličky se zajímavými historickými stavbami. Vinařské sídlo, které tu k nebi ční už více než osm set let, jich má ve svém středu celou řadu. A jedna krásnější než druhá.

Světa znalý náčelník Karel poté zavelí k osedlání dvoumístných kabinek nedaleké lanové dráhy. Pokud se lano nepřetrhne, měla by nás přemístit na nedaleký kopec s daleko viditelným sousoším. Potichu stoupáme k výšinám a v klidu si vychutnáváme čím dál vděčnější výhledy. Široké koryto Rýna tu obklopují nejen dávná lidská sídla, ale i nádherně upravené vinice. Ušlechtilé ovoce se v těchto místech pěstuje už dobré dva tisíce let.

A jsme nahoře! Vrchol hory opanovala mohutná socha chrabré Germanie, která tu byla i s jejími dalšími ozbrojenými kamarády vztyčena na počest vítězné šarvátky Prušáků s méně úspěšnými Francouzi, což vedlo k obnovení německé říše. Jak se později ukázalo, jednalo se poslední árijské vítězství, protože dvě další militaristická utkání Germáni po zásluze projeli.

Někdejší válečná pole už naštěstí slouží k bohulibějším účelům. Ušlechtilé moky ze zdejších vinic, kde se daří především blonďatějším odrůdám, si už dávno vydobyly své výsadní postavení. Nenáročná procházka mezi pučícími kmeny vinné révy se po celonočním poposedávání v autobuse jeví jako velice příjemná záležitost. Může za to chladivý vánek, modrá obloha a také vytrvale klesající cestičky mezi obdělávanými zelenými plantážemi.

Následující čekání na lodní spoj do další destinace trávíme všelijak. V našem případě na dřevěné lavičce v těsné blízkosti jemně šplouchajícího veletoku. Během konzumace šunkou či sýrem přizdobených krajíců českého chleba tu pozorujeme německé plovoucí hotely, z nichž se posléze vybatolí anglicky hovořící klienti s načernalou či nažloutlou barvou pleti. Pokud tu něco reprezentuje bílou výseč, pak je to především bohatá záplava rozkvetlých sedmikrásek v přilehlém, nádherně udržovaném městském parku.

Pevnou zemi poté měníme za lehce se houpající prostory horní paluby nepříliš velkého říčního plavidla. Zamáváme ubíhajícímu Rudensheimu a z žabí perspektivy pozorujeme vinicemi vyzdobené svahy. Některé jsou tak příkré, že si dost dobře nedovedeme představit jejich obdělávání. Za chvíli na našem stole přistává přímý produkt zdejších strání. Ryzlink rýnský, který rozšafná Alenka po slzách přihrává spolusedícím, chutná přímo báječně. Jak by ne, když ke koštování dochází jenom kousíček od jeho rodné hroudy.

Údolí začíná nabírat tvar kaňonu. Přesto na březích vyrostly lidské usedlosti. Nejen běžná obytná stavení a štíhlé kostely, ale i na skalách uvelebené kamenné hrady. Je jich tady tolik, že si je během plavby ani nestačíme pořádně prohlédnout. Po obou březích navíc korzují osobní i nákladní vlaky, které se občas ponoří do podsvětí dávno vybudovaných historických tunelů.

Nádherná rýnská plavba končí v pohledném městečku Sankt Goarshausen. Nedá nám to, abychom nenahlédli do zdejších svatostánků. K našemu překvapení jsou volně přístupné. Jejich výzdobě konkuruje i bezprostřední okolí říčních břehů. Živé květy bílé i fialové barvy, které tu vyrašily jenom tak, samy od sebe, si s krásou kostelů v ničem nezadají. S přívětivě šumícím Rýnem se však musíme rozloučit. Žlutý autobus nás zakroucenou stoupající silnicí co nevidět vyveze o nějakou tu stovku metrů výš.

Loreley je nejen název strmé skály trčící nad nejhlubším místem Rýna, ale i bronzové krasavice posedávající nad vyhlídkou. Představuje bájnou vílu, která svým zpěvem odtud vábila někdejší unavené říční plavce. Vybrala si určitě to nejlepší místo v okolí. Výhled na obě strany hlubokého údolí je odtud nezapomenutelný.

Odpočatý žlutý expres nás poté přemísťuje do belgicko – holandsko - německého pohraničí. Čtvrtmilionové město Aachen, kterému se z nějakého důvodů u nás říká Cáchy, není městem jenom tak ledajakým. Jak tvrdí náčelník Karel, je spojováno s jeho dávnými slavnými jmenovci. Veliký Karel, to pojal za své hlavní sídlo, kde kromě jiných králů byl korunován i náš Karel IV. Zatím poslední korunování tu brzy po našem odjezdu zažil ukrajinský Volodymyr, jemuž bylo v souvislosti s hrdinným vzdorováním ruskému carovi Vladimírovi uděleno nějaké německé vyznamenání. Nám je však v tomto městě přiděleno několik kamrlíků v jednom z místních hotelů, abychom v nich mohli strávit právě přicházející noc. Nevím, jak kdo, ale my je trávíme vleže a v dokonalém bezvědomí. Přestože na nás z morbidního obrazu nad postelí civí několik ne zrovna mírumilovných chlapských tváří.

Příštího rána nepozorovaně přesvištíme holandskou hraniční čáru a začínáme nasávat atmosféru nové země. Placatá krajina je protkána nekonečnou sítí vodních kanálů, pastvin i obdělávaných polí. Tradiční mlýny dnes nahrazují o poznání vyšší větrné elektrárny. Vesnice i městečka působí čistě a neobyčejně spořádaně. Zdá se, že naše první návštěva Nizozemí nebude zklamáním.

Přijíždíme do Alsmeeru. Pestrobarevný plášť jednoho bloku věští něco nevšedního. Parkujeme u čtvrté nejrozlehlejší budovy na světě. Vstupujeme dovnitř a z vyvýšené pavlače pozorujeme dění pod námi. Cvrkot na barevném mraveništi o rozloze pěti fotbalových hřišť nám bere dech. Jedná se o největší květinové tržiště na planetě. Každý den se tu prodá kolem 40 milionů květin. Letadly i jinými dopravními prostředky okamžitě putují do takřka celého světa. Připadáme si jako Alenka v říši divů. Profesionální květinářka stejného jména stojí vedle nás a potvrzuje, že si přesně tak opravdu připadá.

Podél Amsterodamu pak přichvátáme k další plánované zastávce. Manufaktura na výrobu holandských sýrů, za níž stojí jméno Henri Willig, tu stojí od roku 1974. Krojovaná dáma přítomným názorně přiblíží proces zpracování mléčného materiálu a poté už začínáme s nezbytnou degustací. Patrně nikdo neodolá pokušení něco si z té bohaté nabídky neodnést do svého domova. Úslužné prodavačky za pultem jsou za chvíli obsypány českými labužníky s plnými hrstmi nejrůznějších produktů od baculatých holandských krav.

Vlastní výrobna navazuje na soustavu hospodářských budov, která s chovem zvířectva přímo souvisí. Postáváme na prostorném dvoře, který slouží jako parkoviště a vidíme přicházet vysokou postavu v doprovodu dvou loveckých ratlíků. Holandský myslivec s vintovkou přes rameno právě ulovil jednu z místních, docela objemných kachen. V sýrařské rodině bude teď k večeři drůbeží s příchutí zdejší divočiny.

Přijíždíme do městečka Volendam. Žije tu kolem dvaceti tisíc usedlíků. Někdejší rybářskou vesnici teď obklopuje výhradně sladká voda. Může za to dlouhá hráz, která roku 1932 chytře oddělila přítoky od moře. Toto svérázné lidské sídlo se může pochlubit hned několika zvláštnostmi. Na rozdíl od ostatních částí Holandska je výrazně katolické, má svůj specifický dialekt i lidové kroje. Svého času tu hledali inspiraci Piccaso a Renoir a ve městě našli svůj původ nejen význační biskupové, ale i několik populárních zpěváků. Každopádně zdejší uličky stojí za pořádně dlouhou návštěvu. Ta naše je však limitovaná sílícím deštěm i blízkým odplutím osobní lodě.

Následná plavba po sladkém moři se dvakrát nevyvedla. Sotva vklouzneme do přistaveného plavidla, začnou se z nebe hrnout proudy vydatného deště. Což o to, dovnitř sice neprší, ale jakékoliv výhledy z oken nabízí k vidění jen šedobílou vodní tříšť. Máme však štěstí. Jenom co doplujeme do pitoreskní ostrovní vesnice Marken, slejvák ustává a mění se v přívětivě snesitelné mrholení.

Znalci tvrdí, že Marken představuje typické Holandsko zašlých časů. Žijí tu necelé dvě tisícovky obyvatel a kromě kouzelných zákoutí dědina nabízí spoustu vzorně udržovaných vesnických stavení. Mít o něco víc času, vydržel bych se tu poflakovat třeba celý den. Podobně jako nedaleký Volendam, i tady to dýchá zvláštní, velice příjemnou atmosférou.

Na radu našeho vůdce Karla si neodpustíme návštěvu zdejšího muzea. Věnuje se především další nizozemské specialitě, dřevákům. Netuším, jak se v nich může chodit, ale vyhlížejí půvabně. Většina z nich totiž hýří pestrou škálou barevných odstínů. Na rozdíl od výrobny sýrů si odtud žádný z obyvatel země obuvnických tradic žádné zboží domů neodnáší. Tuší, že by dopadli jak Baťa s dřevákama.

Na nocleh míříme někam do oblasti Eckenheimu. Rodinný hotel je v rekonstrukci, a tak se část naší pospolitosti musí přemístit do vedlejšího městečka. Je dost času, proto vyrážíme na průzkum okolí. První, co nás zaujme, je nedaleký kostel. Má nevšední tvar věže s náročným výstupem ke zvonům. Interiér je prostý, účelný, a jak se zdá, i v tuto denní dobu využívaný. Zajímavá je i vedlejší hřbitov. Nezapře, že jsme v Holandsku. Záplava květů, především tulipánů, i tady jasně vítězí.

Dlouhou rovnou ulicí, po níž kromě bicyklů skoro nic jiného nejezdí, pochodujeme až na samý konec. Správně jsme vytušili, že tu bude obchod. K našemu překvapení je ale vyloženě polský. Polské prodavačky, polské zboží. Ale za holandské ceny! Kupujeme poslední chleba připomínající molitan a cupitáme zpátky do hotelu. Kromě polského tu zaznamenáváme i vyloženě ruský vliv. Šipka ukazující na sídlo KGB snad nepotřebuje komentáře:-)

Zdoláme neobyčejně příkré a nezvykle úzké schodiště a zamíříme k pokoji našich krajanek. Kromě nich se tu potkáme i s náčelníkem Karlem, jehož nadlehčené narážky nám celou příští hodinku nadzvedávají bránice. Při vstupu na náš pokoj si všimneme, že na polici vězí kniha. Jedná se o novozákonní část Bible ve čtyřech jazycích. Také jeden z obrázků na zdi napovídá, že spirituální rozměr bytí se v těchto končinách ještě nepřežil.

Po ranní snídani v prostorné hotelové jídelně vyrážíme k jihu. Míjíme rozkvetlá tulipánová pole, pár větrných mlýnů a bezpočet vodních kanálů. Obkroužíme hlavní město Amsterodam a zastavíme na rozsáhlém parkovišti. Postává na něm nejméně dvacet autobusů. Vypadá to, že v Keukenhofu bude dnes opravdu velký nával.

Vstupujeme do parkového areálu, kterému se přezdívá Zahrada Evropy. Od poloviny března do poloviny května se tu koná největší jarní výstava květin na světě. Jsme v Holandsku, takže suverénně vedou tulipány. Procházíme pomalu podél rozkvetlých záhonů a lapáme po dechu. Tolik barev, tvarů a nápaditých kombinací jsme doposud nikde nespatřili. To, co vidíme, je jednoduše nepopsatelné.

Součástí výstavy jsou i zastřešené skleníky. Tady se představují další zahradnické superhvězdy. Podle naší květinářky Alenky se v takových odstínech a velikostech v našich končinách vůbec neobjevují.

V jedné části zahrady je obzvlášť živo. Na celé kolo tu vyhrává flašinet ve výrazně nadživotní velikosti. Pohání jej elektromotor a celé monstrum je konstruováno jako automobilový přívěs. Hrací stroj tvoří soustava zvláštních varhanních píšťal, doplněná o několik bicích prvků.

Patrně nejpůsobivější partie celého parku nabízí okolí vodních ploch. To, co tu ve spolupráci s přírodou vytvořili zahradní architekti, je opět nepopsatelné. Připomíná to místní rčení, které tvrdí, že Bůh stvořil svět a člověk stvořil Holandsko.

Po třech hodinách ve světě živých barev odjíždíme do města Delft. Našim cílem je zdejší fajánská keramika. Světově proslulý porcelán má své kořeny v Číně, odkud jej někdejší kolonizátoři přenesli do Evropy. A právě ten delftský si vydobyl jedno z nejvýsadnějších světových postavení.

Porcelánka nenabízí jen hotové výtvory, ale zvídavým návštěvníkům dává nahlédnout i za oponu jejich výroby. Pozorovat při práci dekoratéra, kterému vyzdobení jedné vázy zabere dvacet hodin, je prostě životní zážitek. Křehká krása není pochopitelně zadarmo. Tady se počítá v desetitisících.

Zajímavou součástí expozice jsou i rozměrné, naprosto dokonalé fotografie květin v kombinaci se zdejším modrobílým porcelánem. Vyvážená symbióza živého s neživým naznačuje možnost bezpočtu výtvarných kreací. Holanďané jsou v tomto směru naprosto nedostižnými machry.

Jenom kousek od Delftu je sídlo panovníka, vlády a parlamentu. Na půlmilionový Haag však máme zoufale málo času. Ale i letmá procházka kolem jezera Hofrijer stačí na to, abychom si uvědomili, že se nenacházíme v jen tak ledajakém městě. Kromě jiných světově proslulých institucí zde například sídlí i Mezinárodní soudní dvůr. Všichni dobří lidé teď netouží po ničem jiném, než aby tu co nevidět po jugoslávských jestřábech stanul i bohorovný ruský válečník Putin.

K Severnímu moři je to odtud jen co by kamenem dohodil. Autobus nás přesune do oblasti písečných dun a nejrůznějších plážových atrakcí. Poloobnažené krasavice tu díky málo vlídnému počasí nedorazily, ale i tak toto místo nabízí spoustu lákadel. Jedno z nich vytahuje Miriam z kabelky a za asistence své dcerušky Alenky nabízí vybraným příchozím. Ohnivá voda z valašských sadů směle konkuruje slanému mořskému nálevu a motivuje k lehkému špacíru po nekonečné písčině. Narazíme při něm jak na několikabarevné mušle různých tvarů, tak na bíle oděné skupiny nizozemských mládenců a panen, srocených k nějakým bouřlivým studentským oslavám.

Příští noc trávíme v důvěrně známém prostředí rodinného hotelu s příkrými úzkými schody. Před námi je poslední den holandského dobrodružství. Věnujeme jej hlavnímu městu země, Amsterodamu. Žlutý autobus Valašky nás vyklopí u hlavního nádraží. Pod vedením náčelníka Karla vyrážíme do ulic. Zatím jsou poloprázdné. Pokud ovšem nepočítáme ledabyle odstavené velocipedy a pohozené odpadky. Noční oslavy se na městě docela zřetelně podepsaly.

Přicházíme k místnímu „staromáku“, městskému centru Dam. Vypínají se zde významné paláce i kostely, v neposlední řadě i slovutný salon Madame Thussaud. Začíná přibývat lidí, především svižně šlapajících bicyklistů. Lehký vánek přináší závany marihuany. Jsme v zemi tolerance nejen k drogám, ale i k lidem s různou barvou pleti. Údajně zde pobývají reprezentanti více než sto padesáti národností.

Doklopýtáme k plujícím skleníkům a na příští dvě hodinky nám Karel dopřává rozchod. A tak s mojí krásnou chotí prolézáme květinové obchůdky, nakukujeme do kostelů, ale především pátráme po nějakém snesitelném koutku úlevy. Nacházíme jej až u kudrnaté černošky v jednom z místních „mekáčů“. Ve zbytku rychle ubíhajícího času si ještě dopřejeme lehké nahlédnutí do nejbližších zákoutí. Potkáváme tu pestrou směsici nejrůznějších individuí, dokazujících, že Amsterodam snese všechno a úplně kdekoho.

Ve smluvený čas se poslušně srocujeme kolem náčelníka. Pomalu se začíná ozývat slepičí kdákání. Ta si stěžuje na to, že jsme měli málo volného času, jiná zas na to, že nevěděla, co s ním. Navzdory tomu se svižným tempem přesouváme do nedaleké oázy ticha. Begijnhof, chcete-li Dvůr bekyní, je uzavřené nádvoří, ve kterém žil zvláštní druh jeptišek, pečujících o chudé a nemocné. Součástí areálu, který domorodci dodnes považují za posvátný, je i kostel a vůbec nejstarší amsterodamský dům. Kousek odtud zase stojí štíhlá budova svým náklonem připomínající věhlasnou věž v italské Pizze.

Pochodové cvičení pokračuje. Úzkými uličkami i širokými bulváry míříme k obrovské katedrále. Opět míjíme bezdomovce, huliče trávy, svištící cyklisty, dokonce i jednoho rozvášněného býka. Ještě, že je bronzový!

Karel zase velí k rozchodu. Ale pouze na půldruhé hodiny. Není to málo? V přímém sousedství obrovitého svatostánku se totiž nachází nejproslulejší lokalita celého Holandska. Ulička červených luceren je skutečně vybavena zmíněným druhem osvětlení. A také nevelkými výlohami, za kterými postávají zdejší sociální pracovnice. Mají značně úsporné odění a ve většině případů poněkud nešťastný výraz tváře. Štěstím určitě neoplývají. Je nám jich trochu líto.

Stále jsme v bezprostřední blízkosti katedrály. Firemní štíty okolních budov prozrazují vnitřní obsah. Můžeme tu vidět nápisy jako Prostituční informační centrum, Condomerie, Muzeum erotiky a tak podobně. Ruku v ruce s touto nabídkou jdou i krámky nabízející nejrůznější potěšení v podobě marihuanových koláčků, bonbonů s omamných houbiček a tisíc dalších lehce dostupných vymožeností. Kdo chce zažít svět kontrastů, ať navštíví Amsterodam!

Ukazuje, se, že hodina a půl volna byla opravdu málo. Všichni už stepují kolem kostela, ale náčelník stále nikde! „Možná někde hulí, anebo se tulí“, prohlásí někdo rozverně. Úsměvnou rozvernost ale po chvíli převálcují vzpomínané potížistky. Deset minut zpoždění se neodpouští! I kdyby bylo způsobeno čekáním na volnou toaletu jako v případě našeho šéfa. Intolerantní slepice by jej v tu chvíli nejraději uklovaly! Rozvášněné amazonky ale musí chtě nechtě v zástupu cupitat k další naplánované štaci. Je jí věhlasné Muzeum diamantů.

Temperamentní Talián, připomínající mazaného židovského obchodníka, nás nejdříve seznámí s historií dobývání a zpracování drahých kamenů, aby poté otevřel malý kufřík a některé vybroušené kousky i postupně představil. Ani náhodou se nejedná o nějaké velké balvany, ale o docela miniaturní kousíčky připomínající menší či větší zrnka písku. Ceny však jdou do milionů. Do ještě vyšších částek se však vyšplhaly některé artefakty, na jejichž věrné kopie tu můžeme zírat. Třeba koruna současného krále Karla III., slavný Koh-i-nor či další veleslavné kousky z nejtvrdšího šutru světa. Nemálo zajímavé je rovněž pozorování brusiče diamantů v akci. Dívá se přes silnou lupu a je absolutně koncentrovaný.

Příští koncentrace účastníků našeho zájezdu se má po určené době odehrát u majestátní budovy nedalekého Rijksmusea. Případné špacírování v jeho okolí však překazí náhlá průtrž mračen. Za chvíli se ukazuje, že nejen nad Tatrou, ale i nad Amsterodamem sa blýská a hromy divo bijú. Ten největší úder přichází ve chvíli, kdy vstupujeme do prostorného podloubí pod zmíněným muzeem. Rána, zesílená ozvěnou je tak silná, že musela probudit i hrdiny z Rembrandtových obrazů, kteří na plátnech v této budově odpočívají. Dramatický nebeský gong za chvíli vystřídá svérázná kapela. Čtveřice mladých kumštýřů se postaví do průjezdu a prostřednictvím dvou akordeonů, housliček a originální trojúhelníkové basy dokáže přihlížející vybudit k opakovaným hlasitým potleskům.

Potlesk si však nezaslouží neočekávaná zpráva. Plavba po grachtech, která měla co nevidět jen kousek odtud odstartovat, se nekoná. Jakkoliv byla předem domluvena, nebyla prý předem zaplacena. A hotovost tu jednoduše neberou. Karel však není žádné béčko. Narychlo obvolá konkurenční podniky a podaří se mu nemožné. Domluvit projížďku s jinou společností, byť za vyšší peníz. Loď ovšem vyplouvá z přístaviště u nádraží. Nezbývá než se tam urychleně přesunout. Už tak nažhavené potížistky padají do mdlob. Reptání je silně infekční záležitostí, takže rychle zachvacuje i zatím nepostižené. Rčení cestovní kanceláře, že „ s Valaškou je všude príma“, se začíná otřásat v základech. Slepičí kdákání nabývá na síle. Karla, který v dané situaci dokázal vykřesat nemožné, je nám upřímně líto. Nedá se nic dělat, pokud nechceme zůstat trčet v Holandsku, musíme na druhou stranu města. S deštníky a čvachtající vodou pod nohama. Naneštěstí i s malým ukdákaným hejnem, které dělá z kdejaké prkotiny kovbojku.

Beze ztrát na zdraví i na životech nakonec všichni dorazí k přístavišti. Močové měchýře většiny udýchaných pěšáků naléhavě volají po vyprázdnění. Pádíme tedy na zmíněné hlavní nádraží. Šipky míří na konec prostorné haly. Poté do nějakého nekonečně dlouhého podchodu. Tady se musí zahnout doleva a svištět dál a dál. Potkáváme skupinku členů naší výpravy. „ Ani tam nechoďte, stojí tam tak dlouhá fronta, že jsme to předem vzdali.“ Vzdáváme to tedy s ostatními.

Protože nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř, srotíme se u přístaviště s čistokrevnými Valaškami, Miriam a Alenkou, a děláme si z nastalé situace srandu. Některé naše nápady jsou tak skvělé, že se neubráníme hlasitým výbuchům srdečného smíchu. Ufňukaným potížistkám, které si opodál ofoukávají své bolístky, jdeme evidentně na nervy. Zvláště když éterem problesknou hlášky, že konečně zažíváme nějaký adrenalin, že zážitky nemusí být příjemné, hlavně, že jsou hluboké a tak podobně.

Po dvaceti minutách stepování na mollu, kdy je už část výpravy zcela na mol, se konečně otevírají vrátka plavidla. V dokonalé pohodě a s nakažlivě milým úsměvem ve tváři nás vítá naše budoucí lodivodka. Sympatická holandská dáma má své kořeny v Maďarsku, miluje Prahu a na dovolené byla v Krkonoších. Loď se odrazí od rampy a s tichým broukáním míří zpátky do centra. Míjíme budovu opery a dalších významných institucí. Obdivujeme krásně udržované historické budovy s výstavními štíty. Během plavby se dovídáme spoustu dalších zajímavých informací. Třeba, že se ze zdejších kanálů každoročně vyloví až sto tisíc jízdních kol. Kolébavá projížďka po romantických graftech uklidňuje i ty nejprotivnější škarohlídy. Jak se zdá, holandská tečka se Karlovi nakonec přece jenom vydařila.

Říční plavidlo měníme za interiér autobusu. Obavy, že se změní na pojízdný kurník, se naštěstí nenaplňují. Zamáváme rušnému městu i větrným elektrárnám a se západem slunce zamíříme k dálnému východu. V ranní Praze zatleskáme mávajícímu Karlovi a v Brně skvělým řidičům Petrovi a Radkovi. V poledne jsme v prosluněném Valmezu. Loučíme se s Miriam a její Alenkou. „Byl to ale skvělý zájezd!“, říká první z nich. „Hodně jsme toho viděli a hodně se i nasmáli,“ dodává druhá. Takže, díky, Valaško! Bylo s tebou opravdu príma!

 ........................... !!! ahoj !!! .........................