S kolem kolem Pienin

Začalo to v únoru. Při tradičním vzpomínkovém setkání na minulá „kola“ se řešila zapeklitá otázka, kam se vyrazí v letošním roce. Navrhované západní Čechy neuspěly, zvítězilo východní Slovensko. Konkrétně kouzelný kraj kolem známého Národního parku Pieniny.

Osmého dne sedmého měsíce o druhé odpolední startujeme z Valmezu a přes Žilinu a Poprad pádíme ke spišskému severu. Kolem sedmé podvečerní jsme na místě. Vítá nás v zeleni utopený kemp Červený Kláštor, kde jsme před čtyřiceti lety trávili rodinnou dovolenou. Kromě povyrostlých stromů na břehu Dunajce je tu vše stejné jako za starých časů.

K rozbití našeho budoucího tábořiště si vybíráme plácek se zabudovaným stolem a lavicemi, jen kousek od nezbytného ohniště. Minulí návštěvníci u něj nechali zbytky nachystaného topiva, takže s premiérovým ohněm nemáme nejmenší starosti. Hned vedle nás navíc tráví poslední noc partnerská dvojice z Rožnova, jejíž mužská část sem dojíždí už dobrých padesát let.

Ráno je jako vystřižené ze žurnálu. Vápencové kulisy Tří korun olizují sluneční paprsky a nažhavené bicykly čekají na svou první příležitost. Ještě pořídit nezbytné startovní foto a můžeme vyrazit. Úvodní spanilá jízda zamíří k severozápadu proti proudu zčeřeného Dunajce.

První zastávka nás čeká hned za rohem. Z parádní lávky, která už bezmála dvacet roků spojuje Polsko se Slovenskem, si dopřáváme nádherné výhledy na bájnou řeku, na níž pochopitelně nemohou chybět plující pltě s natěšenými, mávajícími turisty. Dominanta kraje, vzpomínané Tři koruny, důstojně uzavírají východní horizont a dávají tušit kaňonovité údolí, kterým se bude horský tok příštích deset kilometrů prodírat.

Silnicí i cyklostezkami se postupně dostaneme na polské území a vystoupáme k přehradní hrázi Czorsztynského jezera. Bylo vybudováno na konci minulého století a je dlouhé dobrých devět kilometrů. Vítá nás zachovalý hrad Niedzica, opředený bohatou minulostí i mnoha legendami. Podle jedné z nich tu měl být zavřený a souzený slavný Jura Jánošík. Jiné mluví o zlatém pokladu a záhadném písmu jihoamerických Inků, které mají mít na svědomí hned několik nevysvětlitelných neštěstí. Potomci jmenovaného národa se totiž na hradě v jistou dobu skutečně vyskytovali.

V nedalekém podhradí, připomínajícím typický polský Las Vegas, se dělíme na dvě skupiny. Medvedí dvojka s Tomášem se na druhý břeh dostanou na lodi, zbytek světa vodní plochu obkrouží na bicyklech. Břehy totiž kopíruje slavná trasa VeloCzorsztyn, která je ovšem plná nejrůznějších bicyklistů. Trasa stoupá, klesá, je plná zatáček, krásných výhledů i nejrůznějších překvapení.

Postupně se na svých kolech prodereme na protější břeh. Leží zde obec Debno s dřevěným kostelíkem Svatého Michaela. Stavba z patnáctého století vyniká vzácnými ukázkami gotické polychromie a je zapsána na seznamu památek, které chrání světový fond UNESCO.

Pokračujeme v objíždění přehrady a kopírujeme její severní břeh. K našemu překvapení se tu objeví náš krajan Jožin z bažin. Populární česká postavička zaujala i naše slovanské bratry a propůjčila své jméno jedné pobřežních hospůdek. V podobné si o něco později dopřejeme i první letošní cyklooběd. Pokud nás na něm něco zaujme, tak to nejsou podprůměrné makarony s parmazánem, ale vynikající rybí polévka, jíž padl za oběť jeden z místních duhových pstruhů.

Zastavení pod zříceninou hradu Czorsztyn je krátké, ale osvěžující. Smočíme svá zapocená těla v čisté přehradní lázni, abychom se poté zakousli do prudkého stoupání mířícího až na samý vrchol bočního hřebene. Frekventovanou silnicí se přehoupneme na druhou stranu, vychutnáme si výhled k tatranským velikánům a pak už v náramné pohodě sledujeme levý břeh starého dobrého Dunajce. Naproti Červeného Kláštora přejedeme zpátky na Slovensko a po šedesátce poctivých kilometrů jsme opět ve svém domovském kempu. K našemu nemalému překvapení je teď až nápadně vyprázdněný.

Příštího rána vyrážíme na přesně opačnou stranu. Právě dnes se totiž otevřela dlouho opravovaná cyklostezka kolem Dunajce. Zatím je bez zábradlí, což vůbec nevadí bezpočtu bicyklistů, kteří ji vzali útokem. Jedná se především o tatíky, babiny, děcka a maminy polské národnosti. Ale i tak si vychutnáváme naprosto nevšední zážitek. Devítikilometrové klesání v těsné blízkosti řeky, kterou zdobí zelené lesy, příkré srázy a plující vory je prostě nezapomenutelné.

Kousek před čárou uhýbáme doprava a zamíříme proti proudu potoka. Mineme slovenskou obec Lesnou a poté si užíváme stoupání do horského sedla. Cestu nám zpříjemňují zajímavá stavení i spousty barevných květů na neposečených loukách.

Konečně jsme v Lesnickém sedle. Narazíme tu na pohádkovou dřevěnou chaloupku s upovídanou majitelkou, která se tu ve svém mládí potkala s velikým živým vlkem. Tuto šanci bohudík nemáme, máme však možnost vděčných výhledů na všecky možné světové strany. Nejkrásnější je ze skalnatého ostrohu směrem k Velkému Lipníku. Právě tam za chvíli klesneme k plánovanému obědu.

Odpolední posezení v místní restauraci nemá chybu! Díky přívětivé servírce, skvělému kuřecímu perkeltu a nečekaně nízkým cenám. Labužnice Lucyna prožívá jeden z prvních vrcholů letošní anabáze. Přestože k němu musela serpentinami klesnout o nějakých tři sta metrů níž.

Po dobrém jídle a lehkém spočinutí sjedeme do nedalekých Haligovců. Dominují jim nápadné skály s ukrytou jeskyní Aksamitkou. Dědina za bolševika nepodlehla komunistické kolektivizaci a dodnes je to na ní znát. Popásají se tu domácí zvířata, děcka jezdí na traktoru a na úzkých políčkách raší příští úroda. Je to určitě pohlednější než bezduché družstevní lány a rozdrbané, rozpadající se kravíny.

Do večera máme dost času, takže zamíříme do kláštera. V letech 1320 až 1563 tu žili kartuziáni. Jednalo se o vůbec nejpřísnější řeholi s pevně daným denním řádem. Mniši, kromě ryb, nesměli jíst maso, zato jim bylo dovoleno vařit pivo. Naprostou většinu času žili o samotě. Věnovali se modlitbám a opisování knih. Jejich heslem bylo „sám s Bohem a pro Boha“.

Kartuziány zde později vystřídal řád kamaldulů. Provedli zde barokní přestavbu, budovali mnišské domky a pěstovali byliny. Pod vedením „létajícího mnicha“ Cypriána, který se údajně na vlastnoručně sestrojeném kluzáku snesl z jedné ze Tří korun, tu od roku 1754 vzkvétala pověstná lékárna, prý jedna z prvních svého druhu ve střední Evropě.

Klášter, který je dnes pojatý jako muzeum, nabízí spoustu zajímavostí. Jednou z nich je možnost pokusu o přepsání starobylého písma. Martin se zde ukazuje jako pravý mistr! Jana zase při zbožné poloze v místní kapli zaslechne zvuky gregoriánského chorálu, zatímco její choť Tomáš vykáže až neuvěřitelnou podobu s jedním ze zdejších dávných mnichů.

Inspirován synátorem Michalem, který včera v lese zakopl o dva praváky, zamířím do blízkého smíšeného lesa. Úroda je překvapivá! Hřiby hnědé i oranžové, jedlé načervenalé muchomůrky a nazelenalé holubinky. O populární chuťovku bude dnes večer postaráno!

Další den je na programu Spišská Magura. Se slabšími kousky se nechám Michalovým fordem vyvézt do sedla ve výšce nějakých osmi set metrů. Spolu s Luckou a Surovčíky pak pomalu a líně lesem stoupáme na hlavní hřeben. Výhledy, kterých si odtud užívá také motorizovaná dvojice z Francie, jsou úžasné! Tatranské panoráma z méně známé východní strany tu máme jako na dlani.

Po chvíli lenošení se k nám přidává i výkonnější zbytek výpravy, a tak společně kodrcáme k západnějším končinám. Většinou mírně nahoru, občas i dolů, často v otevřeném terénu. Borůvkové plantáže jsou nedotčené, takže bezplatné občerstvení jednou z nejzdravějších tuzemských poživatin teď nemůžeme vynechat!

Všeobecnou pohodu později vystřídá nemilé překvapení. Úvozová cesta plná ostrého kamení a vymletých koryt nekompromisně klesá pod velkým úhlem níž a níž. Nějak se mi to nezdá, a tak po kilometru divokého natřásání prudce zabrzdím. Otočím kostitřas a tlačím jej zpátky do prudkého kopce. Z protisměru se najednou vyřítí rozdováděná smečka mých soudruhů a soudružek. Odbočku přehlédli stejně jako já. Byla tak nenápadná a tak mizerně označená, že ji nešlo zaregistrovat. Značkaři jsou prostě šprýmaři a tentokrát nás dostali!

Trasa míří vrostlými hvozdy dál a dává šanci na obnovení starých návyků jízdy v terénu. Drncání přes kořeny, objíždění bahnitých kaluží a zvládání kamenitých úseků je nevyhnutelné. Martin zaznamenává újmu na svém stroji a operativně to řeší provázkem, který mu Prozřetelnost pohodila přímo na lesní chodníček. Krajina se pomalu otevírá. Tak nádherný pohled na Belianské a Vysoké Tatry jsme zatím ještě nezaznamenali!

Jen kousek odtud stojí rekreační centrum Bachledka. Lenoši sem jezdí lanovkou, zbytek světa tu vyšlape na kole či doklopýtá pěšky. Stezka v korunách stromů nás neláká, mimo jiné proto, že máme hlad. Někdo si poručí langoše, někdo něco lepšího, ale, ať tomu je to jakkoli, oběd s výhledem na nejvyšší slovenské hory stojí za to!

Opět dochází k rozdělení. Rychlá rota míří cyklotrasou k polské hranici, béčko, jehož jsem, pochopitelně, součástí, k nedalekému Jezerskému jazeru. Nejdřív ovšem musíme klesnout o dobrou stovku metrů níž. Děje se tak po neuvěřitelně prudké lesní cestě plné drobného kamení, která kopíruje svah lyžařské sjezdovky. Někdo to řeší pěším posunem, jiní zůstávají v sedle, ovšem s rizikem hrozby nenadálého přemetu přes řídítka. Nic podobného naštěstí nenastává, takže další posun neobvyklou cyklotrasou s množstvím hlubokých blátivých kaluží absolvujeme v plném počtu.

Vynechat Jezerské jazero by bylo neodpustitelným hříchem. Toto klidné místo uprostřed svěžích lesů oplývá překvapivě čistou vodou. Nezbytná koupel je dokonale osvěžující, takže další pokračování cesty už bude jen procházkou růžovým sadem.

Procházka se sice koná, ale strmým úvozem plným kluzkého kamení. Když to klesání nezdolá ani Tomáš, tak to už je co říct! Později se už dostáváme na o něco sjízdnější lesní komunikaci, která vede kolem potoka s několika malými, ale zajímavými vodopády.

Další pokračování je už cyklistickou baladou. Málo frekventovaná silnice přes Jezerské, Hanušovce a Matiašovce mírně klesá až do Spišské Staré Vsi. Z dědiny, v níž by se měli nacházet nějací slovenští olympijští vítězové, je to už do Kláštora jenom pár kilometrů. Právě skončila jedna z nejpozoruhodnějších letošních spanilých jízd. V pohodě a bez jakéhokoliv úrazu na těle či na duši.

K večeři nám Lucynka přichystala vítané překvapení. Houbovou omáčku hodnou grandhotelu se sedmi hvězdami! Hvězdnou krmi poté střídá hvězdné nebe, pod kterým většina vydrží až do dvanácté hodiny půlnoční.

Plánovač tras Lukašenko volí na další den dokonale pohodovou variantu. Známou cyklostezkou podél Dunajce se protáhneme až do polského lázeňského městečka Szczawnica. Vítá nás tu potok plný splávků, obsypaný lenošícími lázeňskými hosty. Kromě toho také několik zajímavých domů, pěkný park a pár nehybných kamenných soch. A také jedno nemilé překvapení. Místní kyselka, kvůli níž se taháme s několika prázdnými flaškami, je docela slušně zpoplatněná! Poláci a kšeft, to se prostě rýmuje!

K obědu si vyhlédneme jednu z lázeňských restaurací. Venku se mezitím spustil docela slušný slejvák. S Martinem přes okno pozorujeme Medvedici s Medvedem. Tipujeme, jestli si Lucka dá nebo nedá. Samozřejmě nezklamala! Dává si míru vrchovatou, natřepanou. Že by se u ní tvářila vyloženě sladce, to už se říct nedá. Možná ji netěší fakt, že pod její taktovkou těch naservírovaných dobrot zatraceně rychle ubývá!

S mírným deštěm pak lehkým klesáním dojedeme do Kroscienka. Tady je už minerálka zadarmo! Naplníme flašky, omrkneme moderní kostel a vyrazíme do „Bedrunky“, což je něco jako polský Lídl. Zatímco ostatní nakupují, očumují a srovnávají ceny zboží, já už popatnácté obcházím zdejší parkoviště. Nákupní horečka mě zatím ještě nezachvátila.

Už potřetí projíždíme jednou z nejkrásnějších cyklotras na světě. A opět si užíváme skal, lesů a plujících vorů. Prielom Dunajca se zkrátka neomrzí.

Přestože jsme se letos ještě na kolech pořádně nezapotili, zařazujeme do programu tak zvaný odpočinkový den. Nasedáme do přibližovadel a pádíme k východu. První štací je vesnice Lomnička. Vymyká se jakýmkoliv představám středoevropské dědiny. Přestože lehce poprchává, zdejší bulvár je plný lidí. Od batolat až po vetché stařešiny. Všichni jsou přímo ukázkově opálení. Hádáte správně. Lomnička je jedinou čistě romskou vesnicí na Slovensku. Dokonce i starostka je cikánského původu. Nevím jak komu, ale mně se tu docela líbí. Cítím se tu daleko lépe než v trapně úhledném, ale mrtvém sídlišti zazobaných podnikatelů.

V areálu zazobaných podnikatelů se však stejně za chvíli ocitáme. Neplánovaně narazíme na výrobnu první slovenské whisky. Pod názvem Nestville tu vzniká destilát, který má údajně velice dobré jméno i daleko za hranicemi. Svědčí o tom fakt, že o něm ví i jistý občan z Hranické, uznávaný odborník na spiritus a spiritualitu. Samozřejmě se jedná o našeho dobrého Martina, který by nezastavení v rodišti opěvované whisky zcela určitě nepřežil.

Za sílícího deště dojedeme do Vyšných Ružbachů. Lázeňské město je plné stromů, pozoruhodných staveb, ale především travertínů. Sochaři, kteří tu mívají svá sympozia, se tak mohou dosytosti vyřádit. Nejpozoruhodnějším přírodním výtvorem je však travertinové jezírko. Přestože prší, prší, jen se leje, neodpustíme si lehké smočení. Kdy jinde byste našli možnost čvachtat se v kyselce, která naplnila největší podobný kráter na Slovensku a možná i v celé střední Evropě?

Za malou chvíli je před námi družební město Vsetína, Stará Ľubovňa. V šestnáctitisícové okresní metropoli se míníme především dosyta naobědvat. Vypátrat jídelnu jedné centrální restaurace je sice malým rébusem, o to větší překvapení nás však čeká po zjištění, že jsme v prostorném sále úplně, ale úplně sami. Poněkud jiné je to ovšem ve vedle stojící sympatické cukrárně, o které však v Lubovni zatím skoro nikdo neví.

Na pořadu dne je pak vyhlášená ľubovnianská dvojkombinace. Tedy skanzen a nad ní se tyčící hrad.Jak se sluší a patří, prohlídku začínáme dřevěným kostelem, přemístěným z vesnice Matisová. Působivému interiéru vévodí vzácný ikonostas v průčelí církevní budovy. Svatostánek je plně funkční a odehrávají se tu bohoslužby ve východním, tedy řeckokatolickém stylu.

Skanzen tvoří celkem třiadvacet objektů. Ty pochází nejen ze Spiše, ale i ze sousední Šariše. Původní domy s originálním vybavením dávají nahlédnout do dávného života zdejších domorodců. Ukazují, že se museli obejít bez počítačů, televizí, mobilů i automobilů. A tedy i bez výletů do okolních skanzenů, protože v té době vůbec žádné nebyly…

Posuneme se k nedalekému hradu. Vyrostl zde někdy na rozhraní 13. a 14. století. Jeho historie je stejně bohatá, jako všech podobných panských sídel v Evropě. Postupně se při jeho budování vystřídaly všechny stavební slohy od gotiky až po baroko. Objekt, který poskytuje nádherný výhled na široké okolí, dnes slouží jako muzeum. Expozice je natolik poutavá, že by tu zvídavý návštěvník vydržel snad celý týden. Navíc ji zdejší památkáři pojali tak, že si našinec vystačí i bez průvodce. Každopádně je to jeden z nejzajímavějších hradů, jaké jsem kdy navštívil. Dá se tu najít všecko možné i nemožné. Od obyčejného nářadí až po kopii polských korunovačních klenotů.

Samostatnou kapitolou je část věnovaná nejslavnějšímu zdejšímu vězni, Mórici Beňovskému. Narodil se na slovensko - moravském pomezí poblíž Piešťan, později byl za jisté přečiny uvězněn ve zdejší hradní věži, odkud se mu za pomoci své milé podařilo v roce 1796 mazaně uprchnout. Dostal se do Polska, odtud na Kamčatku a pak po značně dramatické anabázi až do Francie. Tady mu za jisté zásluhy věnovali ostrov Madagaskar, kde se stal dokonce králem. Patrně nejslavnější Slovák všech dob zemřel ve věku pouhých 40 let a jeho osudu se věnuje několik knih i filmových zpracování.

Romantickou severospišskou krajinou se vracíme zpátky do kempu. Lukášovi dnešní program nestačil, a tak se pouští do sólo výstupu na nejvyšší ze Tří korun. Výhled z bezmála kilometr vysoké hory, jak dokazuje snímek z Lukašenkova mobilu, je nepopsatelný. Náš kemp se odtud jeví jako malá zelená placka a lidé jako mravenečci.

Máme tu poslední akční den. Naložíme bicykly na auta a přemístíme se do čtyřicet kilometrů vzdáleného Mníšku nad Popradem. Proti proudu zmíněné řeky pak po nádherné cyklotrase svištíme dál a dál. Počasí je skvělé, převýšení zanedbatelné, takže závěrečnou spanilou jízdu vnímáme jako dokonalou pohodovku.

Cestou míjíme dvě zajímavé osady. Malý a Velký Sulín. Důrazně doporučujeme nečíst názvy po maďarsky, kde se „S“ čte jako „Š“. Mohlo dojít k nedorozumění. Stejně jako při předčítání jména zdejšího minerálního zřídla. Ať už kyselku nazveme jakkoli, u pramenu chutná naprosto výtečně. Není divu, že se stáčí do lahví a pak za patřičný groš prodává v obchodech.

Přichvátáme do obce Legnava, kde si díky nenapravitelnému komunikátorovi Martinovi popovídáme s místním rodákem a pak už opět zamíříme k bratřím Polákům. Uvítá nás lázeňská předchuť městečka Muszyna. Zdejší park pojatý jako Zahrada smyslů nabízí jak vyloženě smyslnou podívanou, tak i nápaditě vyvedené kombinace květů, jezírek a dalších pozoruhodných přírodních kreací.

Vlastní Muszyna, jíž vévodí kamenný hrad Baszta, má jen kolem pěti tisíc obyvatel, ale jeho centrum působí dojmem velkoměsta. Záplava květů připomíná jarní Holandsko. Stejně nadšení jsme i z posezení před místní restaurací. Ochotný číšník, skvělá kombinace masa, zeleniny a bramboráků, stejně jako výsledná cena prostě nemají ani nejmenší chybu!

Vadou na kráse Muszyny je pouze duševní stav Tomášova bicyklu. Před startem do úplně posledního dějství jeho majitel překvapeně zjišťuje, že vzduchová náplň předního kola je fuč. Na vině je neúměrně dlouhé postávání ve sluneční výhni před neodolatelnou cukrárnou. Vzdušnice nápor parného léta nevydržela a zbyly z ní jen nepoužitelné gumové cáry. Tom, který si zatím vždycky vystačil s lepením, náhradu nevozí a Martin, který má s Tomášem stejný rozměr kola, však celou dobu vozil duši jiného průměru, takže její použití je pasé. Situaci naštěstí zachraňuje Milan. Má v zásobě ještě jeden kousek a ten na postižené kolo sedne jako ušitý.

Zamíříme ke zdejšímu podhradí, vyzvedneme vyčkávajícího Lukáše a polskou stranou se spouštíme zpátky po proudu Popradu. Lukáš s Janou pokračují po stejném břehu dál, zbytek volí osvědčenou slovenskou variantu. Svižné tempo obou skupin způsobuje, že se po půldruhé hodince za světla, ve zdraví a v dokonalé pohodě sjíždíme ve známém Mníšku. Mnichy ani mníšky tu nezahlédneme, důležité je , že naše auta stojí bez úrazu na svých místech. S naloženými bicykly nás pak dopraví do domovského kempu pod Třemi korunami.

Naposled si vyběhnu do lesa. Kováře, masáky a holubinky odkládám na tři malé hromádky. V domnění, že je tu zítřejšího rána posbírám. Mám totiž naspěch. Moji soudruzi už absolvují ochutnávku klášterního piva, které má být vařené podle původních receptů. Pokud je to pravda, pak museli být řeholníci denně pod parou. Zrzavý mok má totiž rovných patnáct stupňů.

Poslední posezení u vatry je podobné všem předchozím. Vzpomínáme na uplynulé dny i na Toncka, který nás před rokem v tuto dobu nečekaně opustil. Škoda, určitě by se mu tu s námi letos líbilo…

Ráno je přívětivě mlhavé. Hvozdy působí tajemně a nad Dunajcem poletují chuchvalce bílé páry. Navzdory tomu si dopřávám křest mírným ponořením. Přecházím do lesa, kde mne čeká včerejší houbový úlovek. Nestačím se však divit. Zbyly jen muchomůrky, holubinky a pár ožraných kovářů. Všecky výstavní kousky pryč! Nevadí! Nedaleko odtud vypátrám pár náhradníků. A jako poslední trumf ještě obrovitého hřiba praváka!

Naposled zamířím k řece. Mlhy se rozpouštějí a obnažují půvaby Tří korun. Částečně se obnažuje i Milan Medved, který pod dozorem Medvedice Lucyny uskutečňuje v bystrém proudu ranní tělesnou očistu. Právě nám končí pobyt v zatím nejkrásnějším kempu na našich cyklistických cestách. Na Červený Kláštor budeme dlouho v dobrém vzpomínat.

Poslední snídaně pod širým nebem plynule přechází do závěrečného balení. Plátěné přístřešky se stěhují do svých vaků a poté s ostatními věcmi plní zavazadlové prostory našich dvou přibližovadel. Martin otevírá Denní čtení ze Svatých písem a každý za sebe pak posíláme k modré obloze díky za právě prožitý týden. Zamáváme Třem korunám i plnému kempu a proti proudu Dunajce zamíříme k polským končinám.

Díky probíhajícímu cyklistickému závodu se polským pohraničím posunujeme jen velice pomalu. Přesto se nám podaří dojet k polnímu parkovišti, z něhož si odskočíme k nedaleké říčce Bialce. Po vápencových stěnách se tu plazí horolezci a balvanovité pobřeží bystrého proudu okupují místní povaleči. Jsme svědky toho, co v českých končinách už dávno vymizelo. Češi jsou schopni vylézt nanejvýš k bazénu na zahradě, zatímco Poláci, od děcek až po jeptišky, dokáží využít bezplatných darů přírody. Je v tom cosi náramně sympatického.

Severním obloukem obkroužíme Vysoké i Západní Tatry a vracíme se na slovenské území. Oravské moře je čisté a nádherně modré. Oběd v pobřežní restauraci skvělý, byť poměrně drahý. Po něm už nastává loučení. Surovčíci, Medvedi a Lukašenko zamíří k Moravě běžnými silnicemi, zbytek světa, což je Martin, Michal a moje maličkost zvolí rychlejší dálnice. Díky tomu si ještě můžeme dopřát osvěžující koupel v čerstvých vodách zdejší přehrady.

Poslední dějství je stejně poklidné, jako celá letošní anabáze. Horní Oravou dodrkotáme do Polska a tady se napojíme na dálniční síť. Tu opustíme až v blízkosti Nového Jičína. Zamíříme k Valmezu, u někdejší masny vyklopíme Martina a poté totéž potká i mne, nejopotřebovanějšího účastníka celé výpravy. O pár stovek metrů dál věrná fordka definitivně zastaví a tím pro naši osádku končí letošní cyklistické dobrodružství. Absolvovali jsme jej bez jediného škrábnutí a to se počítá. Takže, díky, Pane Bože, díky!!!

!!! ahooooooooj !!!