DÍKY, DÍKY, JESENÍKY !

- vzpomínka na zájezd meziříčských apoštoláků -

Meziříčští apoštoláci, apoštolky nevyjímaje, žijí naplno. Mezi tisícovkou nejrůznějších aktivit lze najít i každoroční vícedenní autobusové zájezdy. Ten letošní zamířil do tajuplných Jeseníků. Za vším je třeba hledat jejich současného cestovatelského náčelníka Karla. Šmíruje nejraději do lokalit, které souvisí s jeho jménem. Vloni to byly Karlovy Vary, letos Karlova Studánka a okolí. Se samozřejmým ubytováním v Karlově.

Osmého září se bílý autobus známého husleneckého převozníka řítí zelenou krajinou k namodralým křivkám nejvyššího moravskoslezského pohoří. Bez jakýchkoliv problémů nás přemístí k jesenické Ovčárně, kde není vidět jedinou ovci, zato početné stádo natěšených dvounohých návštěvníků. V pestrobarevné společnosti se širokou asfaltkou, po níž kromě bicyklistů skoro nikdo jiný nejezdí, vydáváme k nepřehlédnutelné bíločervené věži. Ta zdobí vrchol 1 491 metrů vysokého Pradědu a díky svým sto padesáti metrům nabízí nejvýše položený bod celé České republiky.

Střechu Moravy si jaksepatří vychutnáváme. Slunečné počasí poskytuje parádní výhledy na všecky možné strany. Ty nejatraktivnější samozřejmě míří jak k okolním holým, tak i ke vzdálenějším bohatě zalesněným partiím. Jeseníky se představují ve své velebné nádheře a slibují pohodové prožití několika příštích dnů.

Po poledni houfně klesáme zpátky k Ovčárně. Někteří se odtud vydávají na pěší přesun ke karlovskému ubytování, jiní volí horizontální povalování v bezprostředním okolí. Svěřím svoji milovanou choť do nezištné péče manželů Vrajových a nikým a ničím nerušen vystartuji k lákavému temeni nedalekých Petrových kamenů.

Petrovy kameny se usadily v úctyhodné výšce 1 447 metrů nad mořem. Chráněné území v okolí nepřístupných břidličných či rulových skalisek ukrývá neobyčejně vzácné botanické zajímavosti. Například jesenický zvonek či lipnici, což jsou endemity, které se nevyskytují na žádném jiném místě naší planety.

Skalnatý chodník mě dovedl k Vysoké holi, druhému nejvyššímu bodu Jeseníků. Nevýrazný vrchol vyšplhal až ke 1 465 výškovým metrům. Koncem Druhé světové se tu Germáni snažili vybudovat horské letiště i s radarovou stanicí, naštěstí nic z toho už nestačili použít. V roce 1950 zde sice letadlo přistálo, ale zcela nedobrovolně. Pilot nedodržel patřičnou výšku a stroj i s desítkami cestujících zavadil o zasněžené temeno holého kopce. Nějakým zázrakem se zachránila většina pasažérů, pět z nich ale havárii nepřežilo.

Využívám nádherného počasí a na dokonale osamělém místě si dopřávám nanejvýš přívětivou relaxaci. Stařecké tkáně vystavuji blahodárným paprskům a přitom se popásám na plantážích temně modrých borůvek či ostře červených brusinek. Okolí zdobí drobounká kvítka fialového vřesu a blízký i vzdálenější horizont solitéry zakrslých, více či méně pokroucených zelených smrků. Nedaleko odtud, například v bedlivě střežené Velké kotlině, se má nacházet údajně nejbohatší botanická lokalita celé naší republiky. Tajuplné Jeseníky mě nepřestávají překvapovat!

V podvečer prvního dne sklouzneme prostřednictvím poloprázdného autobusu do Karlova pod Pradědem. Dobrá polovina účastníků zájezdu zde doklopýtala po svých. Někteří jsou nadšeni, jiní totálně zchváceni. Rekreační resort Moravia nás mile překvapuje. Nejen citlivě upravenými interiéry, ale především skvělým výběrem náramně chutných jídel.

Po nepříliš klidné noci, kdy se do objektu až příliš zvučně trousí někteří alkoholem zdevastovaní rekreanti, vyrážíme na opačnou stranu jesenického pohoří. Údolím Divoké Desné popojedeme k největšímu technickému zázraku naší vlasti, k legendární vodní elektrárně Dlouhé stráně. Pyšní se hned několika superlativy. V rozlehlém podzemním prostoru například ukrývá největší reverzní turbínu v Evropě. Celé dílo pak představuje třetí největší přečerpávací elektrárnu na světě. Pod vedením průvodce procházíme zdejším podsvětím a nestačíme se divit, co současný český člověk dokáže vytvořit. Tuzemská malost zde začíná ztrácet půdu pod nohama.

Vracíme se zpět na světlo denní. Autobus nejdříve obkrouží dolní nádrž, která zachycuje vody Divoké Desné a pak s námi vystoupá o nějakého půl kilometru výš. V 1 350 metrech se nachází nádrž, která připomíná výtvor mimozemšťanů. Betonový ovál o rozměrech 700 krát 300 metrů, pokrývající vrchol plochého kopce, nemůže nikoho nechat bez emocí. Od roku 1996, kdy byl celý energetický unikát zprovozněn, nepřestává udivovat statisíce nových a nových návštěvníků. A co je obzvlášť potěšující, celé dílo dokonale souzní s okolní horskou krajinou. Není divu, že jsou Dlouhé stráně pravidelně zařazovány mezi sedm divů celé České republiky.

Přesouváme po proudu Divoké Desné do Velkých Losin. Zdejší manufaktura na výrobu ručního papíru, jediná svého druhu v republice, je vyhlášená. Funguje už od šestnáctého století. Nabízí muzeum i specializovaný obchůdek s velkým výběrem nejrůznějších papírových suvenýrů.

Poměrně známé jsou také zdejší lázně. Léčivé prameny, které tady vyvěrají, jsou známé už od šestnáctého století. V současnosti se tu rozkládá údajně nejrozlehlejší termální park v České republice. Vodomilní povaleči mohou využít celou řadu krytých i obnažených bazénů, nechat své tělo zmasakrovat na masážních stolech, případně jej prohřát v několika zdejších saunách.

Zcela nepřehlédnutelný je především místní zámek. A to přesto, že se mazaně ukrývá v letitém lesoparku. Přestože areál původně vlastnili protestanští Žerotínové, je spojován s nechvalně proslulými čarodějnickými procesy. Ty zde vypukly až po dost nevybíravé rekatolizaci. Díky jisté, náboženským fanatismem posedlé dámě při svérázném křižáckém tažení, kterému velel jeden samozvaný inkvizitor, zahynulo asi 56 osob. Dnes, kdy toto zařízení vlastní stát, snad už takové nebezpečí nehrozí. Případní návštěvníci mohou obdivovat nádherné arkádové nádvoří, nevšední výzdoby fasád a v neposlední řadě i rozlehlý zámecký park. Kromě vzrostlých stromů, udržovaných trávníků a nehybných vodních ploch jej zdobí i několik strašáků. Důvod je nejasný, ale možná souvisí s oněmi vzpomínanými čarodějnicemi…

Podvečer téhož dne je věnován věhlasné Karlově Studánce. Těch studánek bude na jejím území hned několik a navíc zcela výjimečných. Od nepaměti z nich vytéká léčivá voda, které si všiml už nejmladší syn Marie Terezie a roku 1785 zde nechal vybudovat lázně. Drtivá většina budov je ze dřeva, a tak není divu, že se v roce 2013 toto rázovité sídlo, kde žije pouhých dvě stě stálých obyvatel, dostalo na seznam nejzajímavějších míst světa.

Studánku si, kromě jiných významných osobností, vybral k vymýcení tělesných neduhů také svérázný Valach Radek Potočný. Překvapivě jej potkáváme nedaleko břehu zdejšího potoka. Barvitě nám líčí pokrokové praktiky současné lázeňské léčby. Pokud nepřehání, tak k jeho zotavení, které naštěstí hradí pojišťovna, stačí tak dvě až tři patnáctiminutové procedury denně. Na otázku, zda mu třítýdenní pobyt nějak pomohl, tvrdí, že si ničeho podobného zatím nevšiml. Zato okolí s nádhernou přírodou mu, samozřejmě, učarovalo. Možná i proto, že tu má být nejčistší vzduch z celé střední Evropy.

Po překvapivě klidné noci v karlovském areálu zamíříme opět do údolí Desné. Autobus se vydrápe do sedla a pak už klesá do okresního města Jeseníku. Nenápadně začínající jeseň zde zatím takřka nic nepřipomíná, naopak dnes toto středisko drsného kraje bohatě skrápějí hřejivé sluneční paprsky. Jedenáctitisícovému městu vévodí pohledné náměstí s parádní radnicí. V jeho blízkém okolí ční k nebi i několik zajímavých vil historického ražení. Je dost pravděpodobné, že až do odsunu germánských starousedlíků náležely zazobaným jedincům vyloženě árijského původu.

Stoupající kamenitou cestou se vyplazíme ke zdejšímu lázeňskému areálu. Jeho vznik má na svědomí jistý Vincenz Priessnitz. Coby malý chlapec si jednou všiml srnky, která si poraněnou nohu léčila namáčením do chladné vody jedné ze studánek. Netrvalo dlouho a zase běhala jako srnka! Hloubavý Vincek si tuto metodu ověřil i na vlastní kůži a tak zde roku 1822 vyrostl první vodoléčebný ústav na světě. Minulým i současným majitelům budiž přičteno ke cti, že lázně nezpustly nejen za rudých komunistů, ale dokonce ani za divokých kapitalistů, dokonce že pomalu a jistě rostou do své zasloužené krásy.

Posledním zastavením v jesenické sérii jsou nedaleké Zlaté Hory. Městečko s necelými čtyřmi tisícovkami obyvatel vzniklo v místech někdejších hornických osad. Zlato se tu kutá či rýžuje už dobrých tisíc let. Navštěvujeme tak zvané Údolí ztracených štol. Nacházíme tu nejen repliky obydlí někdejších zlatokopů, ale v doprovodu náramně svérázného průvodce si můžeme osahat i nejrůznější zařízení, která s dolováním vzácného kovu souvisela. Anebo vylovit nějakou tu zlatinku z koryta blízkého potoka. Nepatrné úlomky v něm zcela jistě budou. Jinak by se tu v roce 2024 nekonalo Mistrovství Evropy v rýžování.

Karlův zájezd do Karlova, Karlovy Studánky a přilehlého okolí je ve finále. Teď už stačí jen švihnout do koní a svižnou rychlostí se přiblížit k naší valašské domovině. Docváláme sem sice za tmy, zato v dokonalé pohodě. Hlavně s náručí vzpomínek, které zahřejí při každém ohlédnutí nazpátek. Takže, díky, Karle! Pokud dožijeme, příště s Tebou zase někam vyrazíme. Třeba na Karlštejn, do Karlovic či Karl Marx Stadtu :-)

(((((((((((((((((((((((((((((( - ahoj - ))))))))))))))))))))))))))))))