z kola jsou parádní

TY ČECHY ZÁPADNÍ

6. července 2024

Vloni jsme byli na východě, letos proto vyrážíme na stranu přesně opačnou. Našim cílem je liduprázdná, mírně zvlněná krajina v okolí Mariánských Lázní. Do pět stovek kilometrů vzdálené destinace se přesouváme třemi přibližovadly. V našem případě je to osvědčená Michalova fordka, do níž nacpeme nezbytné saky paky, na střechu upevníme tři ojeté bicykly a na zadní lavici umístíme našeho odborníka přes spiritualitu a spiritus, dvojctihodného dědka Marťana. Michal těsně před meziříčským startem zjišťuje, že mu chybí spacák a někde u Hustopečí mu dochází, že zapomněl i stan. Takže, rychlý návrat do Valmezu a pak náhlá změna směru do Bystřice pod Hostýnem. Tady nás nadmíru inteligentní navigace díky objížďce kupodivu odchýlí příliš na sever, takže se nechtě ocitáme až v hanáckém městě Přerově. Konečně jsme tedy na dálnici! Ale ouha, rovinami sviští tak příšerný protivítr, že bicykly obtěžkaný zahraniční vehikl se vší silou jen velice obtížně prodírá vpřed. Za moravskou metropolí je to už lepší, takže co nevidět mineme Matičku Stověžatou a docela svižně uháníme k vyhlášenému hlavnímu městu všech pivních skautů. Za Plzní už se nadobro loučíme s pálícím sluncem i modrou oblohou, abychom pádili vstříc hrozivě vyhlížejícím šedočerným oblakům. Studenou sprchu stíháme jen kousek od Teplé. V nedalekém Betlémě, kde se po vzoru Josefa a Marie nemíníme ubytovat ve chlévě, ale ve vlastních stanech, je naštěstí po dešti. Ale, jak varovně zvěstuje pravdomluvný radar, jenom na pár minut. Takže, letmo se pozdravit se svými soudruhy i jejich soudružkami a vzhůru do rozbíjení budoucího tábora!

Během roku se nám úspěšně vykouřil postup vztyčování plátěných přístřešků, takže za padání prvních kapek mírně tápeme, při dokončování operace slušně mokneme a potom raději zalézáme do vodotěsných interiérů našich přibližovadel. Monzun je tak vydatný, že to vypadá na novou, právě začínající celosvětovou potopu. Do necelé hodinky je však po hrůze, takže první noc pod stanem se začíná rýsovat snesitelně, neřku-li, docela nadějně.

7. července 2024

Ráno je celkem slunečné, až na to, že venkovní teploty proti včerejším třicítkám klesly na polovinu. Snídaně na orosené trávě chutná výtečně a tak se brzy poslušně stavíme na tradiční startovní čáru. Úvodní fotografie, na níž jsme bezezbytku všichni, je prostě nezbytná. A potom už polykáme první kilometry. Nejdříve jehličnatým lesem, později mezi loukami, poli i spoře obydlenými pohraničními vesnicemi.

Netrvá dlouho a jsme na prahu veleslavných Mariánek. U silnice je vysoký plot, který nepochybně skrývá něco nevídaného. Chudí návštěvníci z Dálného Východu se přece nesníží k placení potupného vstupného! Chytře se vzepnou na svých bicyklech a přes ohradu zdarma pozorují celou řadu pozoruhodných, leč mírně scvrklých stavení z celé České republiky. Stačí však popojet o pár desítek metrů níž a totéž je k vidění i bez riskantních manévrů. Vyhlášené mariánské miniatury určitě stojí za návštěvu, ale na tu dnes opravdu nezbývá čas.

Popojedeme tedy k nedaleké rozhledně. Kamenná stavba tu stojí už drahně let a nenasytným zvědavcům nabízí pohled na část lázeňského města i na jeho široširé okolí. Na větrném ochozu se však dlouho nezdržíme. V korunách sviští docela slušný blizard a z vyprázdněných žaludků se ozývá ještě slušnější kručení! Takže, rychle zpátky do sedel a klikatou cestou svižně do údolí!

Dáváme na radu Lukášova ruskojazyčného kamaráda, abychom si v české hospodě objednali ryze tuzemské pohoštění. V jeho nesporné síle poté bloumáme ulicemi a obdivujeme parádně opravené secesní fasády, za nimiž se už nějaké to století povalují lázeňští šviháci i jejich napomádované dámské protějšky. Pochopitelně s koly doklopýtáme až ke slavné kolonádě. Nemůžeme neochutnat zdejší oplatky ani minerálku z několika vyvěrajících pramenů. K tomu nám vyhrává nejstarší český symfonický orchestr a později o něco dál tryská i věhlasná Zpívající fontána. Marná sláva, Mariánky prostě nestárnou! Na rozdíl od mé stařecké maličkosti, která si tu prodlužovala zralé mládí před rovnými čtyřiadvaceti roky.

Podél lesní expozice nejrůznějších šutrů se pomalu vyšplháme zpátky na zvlněnou náhorní plošinu. Postupně došlapeme až k nápadnému vyvýšenému návrší. Sopečný kopec Podhora šplhá až k 847 metrům nad mořem a je přirozenou dominantou Tepelské vrchoviny. Nabízí velice vděčné výhledy do kraje, parádně rozkvetlé bodláky i náruče bujné mateřídoušky. Plnými doušky tedy nasáváme tu okolní nádheru, abychom s ní posléze velice slušnou rychlostí klesali do plytkých údolí pod námi.

Lukášem naprogramovaná trasa míří zpátky k Betlému a kromě několika vesniček nevynechá ani souvisle zastíněné úseky. Převažující zeleň úchvatných mechových lesů občas příjemně oživí vínové, růžové či bílé květy štíhlých náprsníků. Každá babka kořenářka se jim na hony vyhýbá, protože čaj, byť jen z několika lístků, by jednoduše nerozdýchala. Prudce jedovatou rostlinu naopak s úspěchem využívají mistři farmaceuti, kteří ji v přiměřeném množství přimíchávají do směsí na vyléčení unavených, zlomených či jinak neduživých srdcí.

Kemp Relax u betlémského rybníka oplývá všemi možnými superlativy, až na jeden. Tím je totální nedostatek dřevní hmoty na udržování nezbytného ohně. Pár set metrů od tábořiště tedy zahnu do lesa a svůj osvědčený dopravní prostředek měním na mezka. S obtěžkaným bicyklem se protáhnu kolem vrátnice, kde jsou za nemalý peníz k dostání podle evropských norem naporcované kousky topiva a navzdory zjevné nelibosti přítomných vykutálených dřevobaronů zamířím k našemu ohništi. Večerní vatra pak plápolá až do poslední hodiny prvního dne našeho zdejšího pobytu.

8. července 2024

"Dvě noci a dost"!, řekli si Medvedi po stejném počtu nocležení v jejich nepříliš útulném přístřešku. Vztyčení náhradní varianty, kterou naštěstí vzali s sebou, je však složitější než složení Rubikovy kostky. Nejchytřejším mozkům naší výpravy pak trvá skoro hodinu než se modrý Medvedí brloh konečně vztyčí do vesmíru. Až do konce týdne tak bude nepřehlédnutelnou ozdobou našeho pestrobarevného tábornického zákoutí.

Dost planých řečí, jedeme do Plané! Nikdy jsem tam nebyl, ale to jméno je mi povědomé. Když jsem za bolševika sloužil v nedalekém Chebu u neporazitelných vojsk Varšavské smlouvy, často tam zaznívala tato věta: „Tachov, Planá, p...l zakopaná!“ Doba však poskočila, věřme tedy, že se tentokrát už o odvrácenou část lidského těla jednat nebude. První úsek cesty tomu nasvědčuje. Úzké silničky střídají lesní cesty, temné hvozdy zase vzdušné louky s dalekými výhledy. Později jsme však svedeni na rozblácenou polňačku. Její okolí zdobí takřka tři metry vysoké byliny s velkými bílými květy a nádherně rozložitými listy. Milana pojímá touha využít jeden z nich jako slunečník. Ještě, že si to zavčasu rozmyslel! Rostlina pocházející z dalekého Kavkazu, kterou kdysi jeden místní šlechtic dostal od svého ruského modrokrevného kolegy, totiž může při styku s pokožkou lidského těla popálit její povrch tak, že se z něžného požahání nemusí zbrchat ani po několik příštích let! Vedle zmíněného náprsníku, další západočeská zrada!

Další pozoruhodnou zradou je následné prudké a dlouhé klesání do Michalových Hor. Což vyhovuje akorát Michalovi s Milanem, protože se mohou těšit na stejně tak náročné stoupání nahoru. Přestože romantické lidské sídlo na březích Kosího potoka hostí jen nějakých osmdesát stálých obyvatel, je stále považováno za město. V jeho okolí se kutaly stříbrné, měděné, olověné, dokonce i zlaté rudy a léčebné lázně zde fungovaly ještě dříve než dřív než v profláknutých Mariánkách.

Michalovy Hory paradoxně leží v údolí, takže výšvih na protější kopec je nevyhnutelný. Ostrý krpál nakonec tak či onak zvládají všichni, takže nic nebrání tomu, aby se pak celá kumpanie posunula do nedaleké Plané.

Město, kde až do Druhé světové žili skoro samí Němci, dnes hostí něco kolem šesti tisícovek přistěhovalců. Před Velkou sametovou je doplňovala značně početná skupina nedobrovolně naverbovaných obránců nerozvinutého socialismu, šaškujících s nabitými kvéry kolem nedaleké Železné opony. Ozbrojenému výkvětu rudých pořádků padl za oběť i zdejší zámek. Ostatně, co jiného se dalo čekat! Armády tu nejsou od budování a zušlechťování, ale od ničení a devastování všeho, co jim právě stojí v cestě. Současná Planá už naštěstí kypí životem a září barvami. Kupodivu ani osm porcí oběda v místní hospůdce nechutná planě, ale naopak hýří nejméně tisícovkou nejrůznějších přívětivých chutí.

V několika skupinách se poté vydáváme k poutnímu kostelu Svaté Anny. Údajnou babičku Nazaretského Ježíše tam sice nenajdeme, zato klidu k rozjímání je v okolí svatostánku požehnaně. Ale ani tak tu dlouho nevydržíme. Nejmenovaní jedinci z naší výpravy totiž dostali chuť na pivo. Takže, vzhůru na kola a zrychleným přesunem vpřed do Chodové Plané! Někdejší středověké chodské sídlo má dnes kolem dvou tisícovek obyvatel a mohlo se pyšnit hned dvěma zámky. Ten starý převtělili komunardi v kulturní dům a nový zhuntovala socialistická Pohraniční stráž natolik, že až dnes nabývá někdejší panské sídlo svoji trestuhodně zašlapanou nádheru.

Jasnou dominantou Chodové Plané je však místní pivovar. Chmelový mok tu vzniká už od poloviny šestnáctého století. Nejdříve ve vykutaných žulových štolách zaniklého hrádku, od roku 1862 pak v nádherně opraveném výrobním areálu. Pivo nese název Chodovar a čepuje se ve všech okolních vyhlášených restauracích i běžných putykách. Rodinný podnik zahrnuje rovněž dokonale funkční pivní lázně, upravenou zahradu, v níž se koná Mistrovství Evropy v koulení pivních sudů a především ve skalním labyrintu zašitou stylovou restauraci. Můžete tu ochutnat nejrůznější výtvory jmenovaného pivovaru, ale třeba i nealkoholický nápoj složený z žateckého chmele a místní vyhlášené kyselky Il-sano.

K vlastnímu pramenu zmíněné minerálky máme samozřejmě taktéž namířeno. Nacházíme jej u malého zděného baráčku, který pravděpodobně slouží jako stáčírna. Asi se v ní stáčí ostošest, protože na případné návštěvníky zbývá jen několik hltů, které dobře zamaskovaná hadice v nepravidelných intervalech nepříliš ochotně plive na povrch.

Už podruhé jsme se dnes ocitli v povodí Kosího potoka. Prozpěvování černých opeřenců ani ticho zdejšího zalesněného údolí nám však na klidu nepřidává. Čeká nás dlouhé stoupání na naši šest stovek metrů vysokou náhorní plošinu. Milan s Michalem jej zvládají levou zadní, se zbytkem světa je to složitější. Sedmi křížky obtěžkaná moje maličkost suverénně ovládá ocas osmičlenného peletonu. Borci jsou však ohleduplní a na vetchého stařešinu, který by si už měl zvykat na vodorovnou polohu, na nejvyšším místě výškovické osady milosrdně vyčkávají. S bezmeznou vírou, že dojedeme do cíle, mineme Bezvěrov a přes sluncem rozpálený Mrázov zamíříme k domovskému Betlému.

9. července 2024

Dnešní budíček není, jako obvykle, kolem osmé či půl deváté, ale nejméně o celou hodinku dříve. Kulturou políbená část naší pospolitosti si totiž jako lehký předkrm dopřává ranní vyjížďku do blízkého premonstrátského kláštera. Historie této Národní kulturní památky, ležící jenom kousek od Teplé, se začíná psát roku 1193 a její založení má na svědomí jistý blahoslavený borec jménem Hroznata. Nejhroznější období své existence zažívá klášter mezi léty 1950 a 1978, kdy se do areálu vlomila chrabrá Československá armáda. Stejně jako všude jinde poničila všechno, co se poničit dalo, takže do dnešních dnů není ještě všechno v úplném pořádku. Důležité však je, že jeden z nejrozsáhlejších evropských církevních objektů povstal z popela a opět slouží svému původnímu účelu. Kromě jiných pozoruhodností zahrnuje i druhou největší klášterní knihovnu v Čechách.

Náčelník Lukašenko nachystal na dnešek cestu do bezmála třicet kilometrů vzdálené Kladské. Trasa vede opět mezi svěžími loukami a temnými lesy, míjí menší i větší vodní plochy a samozřejmě nemůže minout ani zdejší miniaturní vesničky. Tak, jako všude v tomto kraji, neexistuje snad jediný úsek cesty, který by vedl po rovině. Silničky i polní cesty buď více či méně stoupají nahoru nebo se naopak klikatí v přesně opačném náklonu.

Sítí nejrůznějších komunikací přijíždíme do obce Sítiny. Pohraniční atmosféru tu už připomíná jen lehce omšelý kostel a pár rozpadajících se stavení. Drtivá většina domů je naopak v dobrých rukou a působí velice přívětivým dojmem. Dědinka tu ční od poloviny 14. století a vznikla díky nalezišti cínové rudy ve svém okolí. V současné době na jejím katastru přežívá sotva šedesátka víceméně stálých obyvatel.

Míříme dál k severozápadu a začínáme se nořit do souvislých hvozdů. Krajina až příliš nápadně připomíná Šumavu. Šotolinová lesní cesta vytrvale stoupá nahoru, až přesáhne hranici osmi stovek metrů. Bystrozraká Lucie najednou zavětří. V zeleném mechu zahlédne rodinku nádherných zlatožlutých hub. Jedná se o náš první letošní úlovek. Časem k nalezeným liškám přibydou hřiby, masáky i holubinky, takže o tradiční společnou krmi z bezplatných lesních zdrojů bude dnes večer nepochybně postaráno.

Přehoupneme se přes horizont a díky klesající komunikaci těžce nabytou nadmořskou výšku opět velice rychle ztrácíme. Postupně dodrkotáme do vesnice zvané Prameny. Název něčemu napovídá. V okolí obce skutečně vyvěrá několik minerálek. Kdysi tu bývaly i lázně a čilý vesnický ruch. Po válce však šlo všechno s kopce. Z 247 domů jich zbylo jen 27, padl i zdejší kostel a řada kapliček. V osmdesátých letech šel k zemi i někdejší lázeňský dům. Zdá se, že nad dědinou visí neskutečné prokletí. Stala se nejzadluženější obcí v Česku a o historii zdejších polistopadových voleb by se dal napsat napínavý román. Pro nás je však potěšující, že alespoň dva minerální prameny jsou patřičně upraveny a nabízejí skvělou kyselku všem žízní zchváceným poutníkům.

Do dnešního cíle už zbývá nějakých sedm kilometrů. Velice slušná silnice mírně stoupá nádhernou lesní krajinou podél zurčícího potoka. Na samotném prahu Kladské se začínají objevovat nádherná jezera. Připadáme si jako někde ve Finsku. Tolik bílých a vínově červených náprsníků, kolik jich roste kolem zdejších zalesněných břehů, jsme snad ještě nikdy nikde neviděli.

V rekreační osadě, jíž tvoří několik sympatických dřevěných stavení, samozřejmě nemůže chybět pořádná hospoda. Využíváme jejich služeb a také v tomto případě si dopřáváme patřičné gastronomické potěšení. Dlužno podotknout, že určitě nepatří k nejlevnějším. Dost možná se tu jedná o horskou přirážku. Kladská totiž leží v úctyhodné výšce 815 metrů nad mořem. Po vydatném obědě následuje lehká kondiční vycházka. Tlačíme své bicykly po dřevěných lávkách, které postupně obkrouží celý obvod největšího kladského jezera. Těžko se to odhaduje, ale pravděpodobně jsme právě navštívili nejatraktivnější přírodní zajímavost celého letošního bicyklistického putování.

Návrat do poměrně vzdáleného kempu je až překvapivě pohodový. Počasí ukazuje svou přívětivou tvář a trasa vede z větší části po klasických lesních komunikacích. A co je hlavní, zpáteční cestu nezdobí žádné prudké či únavně dlouhé krpály. Betlémský podvečer proto probíhá v ničím nenarušené pohodě. Mimo jiné proto, že závěr vydařeného dne jistí čerstvě usmažené houby s domácími Surovčíkovými vajíčky.

10. července 2024

Mírně znavené bicykly si dnes odpočinou. K přesunům do okolí využijeme hromadnou dopravu. Zatímco sportovní trojice ve složení Michal a Milan s Lucií tráví začátek nového dne v obvyklém poklidu, kulturní pětka uhání do nejbližšího městečka na motorový vlak. Ten je převeze jednou z nejpůvabnějších železničních evropských tratí do Bečova nad Teplou. Zatímco v něm na prahu války žily bezmála tři tisíce smrtelníků, v současnosti jich tu nenajdeme ani jednu třetinu. Město si zachovalo pěkné historické jádro, nad nímž se hrdě vypíná nepřehlédnutelný gotický hrad spojený se zachovalým renesančním zámkem.

Zmíněné panské sídlo si musí získat každého zvídavého návštěvníka. Všechna nádvoří jsou otevřena i chronickým neplatičům našeho typu, takže tu můžeme v poklidu vychutnávat atmosféru starých časů a užívat si parádních výhledů. Ty ještě umocní procházka po nádherné stezce, která hrad obepíná po celém jeho obvodu. Pokud nás ale v Bečově něco obtěžuje, tak je to nesnesitelně dusné vedro. Ploužíme se jako mátohy a vypadáme tak na sto dvacet.

Údolím říčky Teplé pak motoráčkem pokračujeme až do krajského města. Tentokrát už v plné sestavě. V Karlových Varech přeskočíme na autobus, který při každém rozjezdu hrozí rozsypáním. Jakýmsi zázrakem nás nakonec dopraví až do Lokte. První si všímáme zdejšího hradu, který se tyčí nad řekou Ohří. Po impozantním obloukovém mostě přejdeme na druhou stranu. Tak nádherně postavené starobylé město jsme prostě nečekali! Úžasem nešetřil ani Mistr Goethe, který se tu kdysi náramně rád vracíval. Lákaly ho ani ne tak staré uličky, jako spíš jedna tuze mladičká princezna. Na nás tu nic podobného nečeká, takže si v centru si dopřejeme obědovou přestávku, na níž pak naváže bohapusté potulování po romantických loketských zákoutích.

Vlaky a vláčky Českých drah se vracíme zpátky do Varů. Protože máme celodenní hromadnou jízdenku, která platí na všecky možné i nemožné druhy zdejší dopravy, hodláme toho jaksepatří využít. V krajské metropoli naskočíme na bus, který pak s nám i obkrouží skoro celé lázeňské město. V jeho horní části zase přestoupíme na lanovku. A pak ještě, samozřejmě v ceně jízdenky, vyšplháme na vrchol historické rozhledny. Vidíme nejen secesní lidské sídlo, jež učarovalo ruským zbohatlíkům, ale i hřeben Krušných hor, za nímž už sídlí českým Benešem vysídlení Germáni.

Karlovy Vary, kde minulý týden probíhal světoznámý filmový festival, se neomrzí hvězdám první velikosti, natož pokorným přivandrovalcům z Valašského království. Ve společnosti polonahých ruskojazyčných slečen, totálně zahalených muslimek, bohorovných snobů, posedávajících žebráků a snaživých Svědků Jehovových bloumáme ulicemi, abychom si naplno vychutnali ozón nejvyhlášenější české lázeňské usedlosti. Čučíme do výloh se šperky či kabelkami za sto tisíc a protože na ně zatím nemáme, vtrhneme do nejbližšího Albertu na nákup plesnivých sýrů, zlevněných sardinek a posledních gumových rohlíků.

Zpáteční cestu údolím Teplé si náramně užíváme. Vlak se vesele prodírá úzkými soutěskami i temnými tunely a neustále kopíruje tok zmíněné říčky. Vystoupíme ve známém městečku stejného názvu a k našemu dočasnému útočišti nás pak dopraví naše trpělivě vyčkávající přibližovadla. S malou zastávkou u pramene nejbližší minerálky, kterou si čepujeme do zásoby na všechny tři zbývající dny.

Tak jako každý večer, ani dnes nesmíme vynechat posezení u plápolající vatry. Ještě před ní se však rozhoří celý západní horizont. Opět máme to štěstí pozorovat závěr dne v přímém přenosu. Ten dnešní je výjimečný, famózní, prostě, nezapomenutelný…

11. července 2024

Skoro celý týden už pobýváme v katastru Teplé, ale v samotném městečku jsme zatím nebyli. Konečně nastala ta pravá chvíle! Osedláme tedy odpočaté bicykly a zvlněnou náhorní rovinou uháníme do centra. Není kdovíjak velké, zato je docela sympatické. Vévodí mu velký kostel a několik pozoruhodných, pěkně udržovaných stavení. Co se týká rozlohy, tak je Teplá na devátém místě v celé České republice. Žijí tu necelé tři tisícovky obyvatel, většinou pováleční přistěhovalci. Město má za sebou docela pohnutou historii, v níž nechybí ani mezináboženské šarvátky mezi protestanty a katolíky. Zastánci obou směrů do do dneška přežívají. Akorát se už tolik nemydlí, jak tomu bývalo ve vzdálené minulosti.

Na dobu otroctví, kdy museli poddaní podstatnou část produkce odvádět místnímu klášteru, upomíná nedaleký Otročínský pramen. Zajímavý je především tím, že výtečná nazrzlá kyselka vytéká na povrch dutým kmenem. Děje se tak už více než dvě stě let, konkrétně od roku 1819.

Protože toužíme dojet až do města Toužim, musíme překonat i rozsáhlé lesní porosty. Což se jeví jako tuze příjemná cyklistická záležitost. Stromy zastíněná cesta stále mírně klesá a její okraje zdobí nejen barevné květy, ale i docela jedlé houby. V jednom místě dokonce i psí hřbitov, kolem nějž dnes nekrouží supi, ale početná hejna medonosných včel.

Konečně jsme v toužebně vyhlížené Toužimi. Pokud tu toužíme něco vidět především, pak je to místní autobusové nádraží. Lukašenkova vlastní sestra Bára, jinak proslulá světoběžnice tvrdí, že se jedná o nejhorší záležitost tohoto druhu v celé střední Evropě. Některým z nás se ale zdejší terminál docela zamlouvá. Připomíná nám staré zlaté časy reálného socialismu, kdy sice bylo všechno šedé, nudné a oprýskané, ale my jsme byli mladí, krásní, zdraví a jaksepatří výkonní.

Toužim má pohledné čtvercové náměstí s udržovanými domy, sochou Jiříka z Poděbrad a čapím hnízdem na střeše chátrajícího zámku. A také vyhlášenou restauraci U čápa. Kupodivu tu nepodávají grilovaná čapí stehýnka, ani smažené čapí řízky, ale velice chutnou a nápadně levnou českou klasiku. Dnes ve městě žije asi 3 000 obyvatel. V letech 1949 až 1960 se jednalo o vůbec nejmenší okresní město v celém tehdejším Československu. Tenkrát tu totiž pobývalo pouhých 1 600 usedlíků.

Nasedáme opět na oře a začínáme s návratem do kempu. Hned za městem nás vítá vyloženě zemědělská krajina. Rozlehlé louky s dobytkem a lány oseté obilím. Naštěstí nejen obilím. Tak květnatá pole by asi skoupí Hanáci nepřežili. Nám se to ovšem náramně líbí. Pestrobarevnou nádheru umocňuje modročerně zamračené nebe. Západočeši dosvědčili, že ani kraj polí a pastvin nemusí být o nudě. Může nabídnout nejen mrzký zisk, ale i závan bohulibého pohlazení po duši.

Žijeme ve světě stálých změn, takže žádné pohlazení netrvá věčně. Z rajského vytržení se pekelnou rychlostí řítíme do údolí. S vědomím, že nás zákonitě očekává stejně pekelné stoupání. A nejen to, ale i hrozivě se přibližující temná oblaka. Slejvák schytáme v polovině kopce. Řešíme to všelijak. Výkonní borci se mu snaží ujet, zbytek světa přežívá pod deštníky či pláštěnkami. Průrvu mezi mraky využíváme ke zrychlenému přesunu do bezpečí nedalekého kláštera. Sotva dorazíme pod zastíněný výklenek, monzun udeří znova. Vyčkáváme a učíme se mnišské trpělivosti a odříkávání. Nedlouhá terapie ve stínu svatostánku posunuje Marťana k dokonalosti. V nepromokavém hábitu a cyklistické přilbě vypadá jako svatý za dědinou.

Ocitli jsme se na půdě trapistického kláštera Nový Dvůr. Byl postaven podle návrhu britského architekta Johna Pawsona na místě někdejšího barokního statku. Stavba, která probíhala na prahu tisíciletí, získala několik významných ocenění. V areálu pobývá asi 30 mnichů. Věnují se nejen modlitbám, četbě a rozjímání, ale i manuální práci v lese, na poli v dílnách a zahradách. Kromě jiných pozoruhodných výrobků tu vzniká i vyhlášená hořčice vyráběná podle francouzského receptu. Prodává se nejen v tuzemsku, ale i v Německu, Rakousku a Maďarsku.

Je dávno po dešti, a tak přes vesnice, lesy a louky uháníme k naší přechodné domovině. Ale jen do chvíle, kdy se nám do cesty postaví vyvrácený strom. Podle všeho jej k zemi poslal vichr, který před hodinou přihnal onu bouřku a pořádný slejvák. Máme štěstí, že pádíme na bicyklech. Protáhneme je mezi polámanými haluzemi a za pár minut zase vesele šlapeme dál.

Se zvídavým Lukášem si poté dopřáváme malou odbočku. Na mapě jej totiž zaujal v lese ukrytý rybník nazvaný Sedlácká pomsta. Vůbec netušíme, čím si tento prestižní název zasloužil. Každopádně se už dávno nejedná o rybník, ale pomalu zarůstající močál, jehož břehy připomínají hnojiště. Cestou plnou bláta a kaluží se raději vrátíme na kulturnější komunikaci a temnými jehličnatými hvozdy doputujeme ke známému tepelskému klášteru. Odtud je to už do Beltéma jen co by kamenem dohodil.

V kempu panuje neskutečná pohoda. Nízké slunce ještě příjemně hřeje a tak si užíváme jeho posledních paprsků. Teplo a světlo pak zajistí nezbytný večerní oheň. Tak jako vždycky, i dnes plápolá až do značně potemnělé půlnoci.

12. července 2024

Poslední celý den bude ve znamení autovýletu. Nacpeme se do dvou vehiklů a po místních okreskách pádíme k Tachovu. První je na ráně zdejší katolický kostel. Přežil nejen komunisty, ale i Druhou světovou, kdy na něj spadly dvě bomby. Nějakým zázrakem ani jedna z nich nevybuchla. Jako po bombardování to ovšem vypadá na velkém náměstí. Jenom co skončí jeho revitalizace, někdejší zapadlé pohraniční město, kde se nyní ukrývá asi 14 000 usedlíků, udělá další významný krok ke kráse. Už tak jej vedle zmíněného gotického kostela zdobí několik pozoruhodností. Nejen parádně upravený zámek, ale hlavně hradby z dob Přemysla Otakara II. Patří k nejzachovalejším na celém území současné České republiky.

Bez jakéhokoliv přibrzdění pak přepálíme linii někdejší Železné opony a výsostným německým územím se přemístíme do Flossenburgu. Nejdříve zamíříme na zdaleka viditelnou zříceninu někdejšího hradu. Je pečlivě udržovaná o poskytuje daleké výhledy do bavorsko - českého pohraničí. Jako na dlani odtud vidíme i vlastní městečko, ve kterém přebývá asi 1 500 obyvatel.

Flossenburg se do historie vepsal nejen díky vzpomenutému hradu, ale především existencí koncentračního tábora. V širokém okolí měl celou řadu poboček a během války internoval kolem 100 000 vězňů. Větší část plochy dnes slouží jako muzeum. Našinec se nestačí divit, k čemu se dal kulturní německý národ poměrně nedávno zmanipulovat. Krvavá historie rádobysvatých válek, bohužel, nekončí. Podobná zvěrstva, jaká páchali hitlerovští pomatenci, se znovu opakují. Naneštěstí jen kousek od našich současných hranic…

Mezi desetitisíci mučedníky, kteří tady skončili svou životní pouť byl i věhlasný protestantský teolog Dittrich Boenhoffer. Byl popraven na osobní příkaz Adolfa Hitlera 9. dubna 1945, tedy necelý měsíc před koncem války. Barák, kde pobýval v posledních dnech života i zeď, která byla svědkem jeho smrti, zde doposud stojí. A myšlenky, jež Bonhoeffer vyslovil, stále žijí. Na rozdíl od bohorovných germánských mocipánů, co vyhlásili říši, jež měla být věčná.

Přesouváme se do města Waldsassen, jemuž vévodí impozantní bazilika. Byla postavena koncem sedmnáctého století a kromě bohaté vnitřní výzdoby skrývá i kostry deseti římských prvomučedníků. Za povšimnutí nestojí jen vzpomínaný interiér, ale celý komplex budov, které na svatostánek navazují. Tradiční německá důkladnost se tu projevuje v každém detailu.

Na okraji zmíněného města se tyčí další sakrální objekt. Kostel Nejsvětější Trojice svým kruhovým řešením upozorňuje na svůj název a jen málokterému návštěvníku umožní odejít bez emocí. Navzdory neskrývanému obdivu však poměrně brzo nasedáme do naší pojízdné černobílé flotily, abychom se co nejdříve vrátili do naší milované republiky. V Německu je sice všecko výstavní, ale za oběd bychom tu vycálovali dvojnásobek.

Do Chebu, jemuž Germáni přezdívají Eger, je to jen směšných deset kilometrů. Přestože si toužebně očekávané teplé jídlo dopřáváme na dohled od historického Špalíčku, ceny jsou s ostatními západočeskými restauracemi srovnatelné. Michal má sice výhrady k málo omaštěným ovocným knedlíkům, ale zbytek výpravy je víceméně spokojený. Nejen s hospodou, ale i s celkovým dojmem z tohoto třicetitisícového města. Malé zklamání prožívá ještě moje maličkost, protože z prostorných červených kasáren, kde jsem půl roku šaškoval v kamizolce zelené, nezbyl kámen na kameni. Baštu socialismu nemilosrdně převálcoval dravý kapitalismus, který místo komunistického šaškování proměnil na obří nákupní středisko s názvem Dragoun.

Ani v ateistickém Chebu nemůže chybět celá řada kostelů či kostelíků. Římskokatolický se s tím evangelickým samozřejmě pasovat nemůže, zato oplývá minimálně jednou zajímavostí. Nápisem u hlavních dveří, který je adresován zbloudilým poštovním doručovatelům. Vtipný text dosvědčuje, že farářka, která tomu tady šéfuje, dostala kromě jiných duchovních darů, také záviděníhodnou hřivnu velice přívětivého humoru.

Františkovy Lázně, které jsou odtud jenom pár kilometrů, není zajisté třeba blíže představovat. Byly založeny koncem osmnáctého století Františkem I, i když se tu léčivá voda čepovala od nepaměti. Projdeme se nádherným parkem se stejně půvabnými kamennými sochami, pozdravíme mého nezletilého jmenovce, který tu už drahně let posedává v rouše Adamově a poté už relaxujeme u tónů svérázně vojenské dechovky ze z Plzně. A podobně jako mnozí lázeňští povaleči, ani většina z nás neodolá čerstvě osmahlým palačinkám, které potetovaný borec před očima vyrábí na deset rozličných způsobů.

Betlémským směrem vyrážíme už za šera. To výrazně znásobuje bouřka, která nám celou cestu nebezpečně šlape na paty. S plnou silou udeří až ve chvíli, kdy se míníme přesunout do našich stanů. Nedobrovolné stanné právo, které nás uvězní v bezpečném nitru automobilů, trvá nejméně půl hodiny. Ale ani neobvykle vydatný spad nebeské vláhy nezabrání tomu, aby nezaplála tradiční večerní vatra. Září až do půlnoční hodiny a je neklamným znamením, že letošní bicyklistické zápolení v západočeských končinách je definitivně u konce.

13. července 2024

Večerní zamračenou oblohu vystřídalo nádherně slunečné ráno. Sbalíme plátěné přístřešky i veškerý movitý majetek a v zelené trávě necháváme pár zažloutlých obdélníkových obrazců. Zamáváme jemně zčeřenému Betlému a se sobotní náladou zamíříme k dědince Úterý. Posledním společným zastavením už jsou jen nedaleké Konstantinovy Lázně. A pak už čeká jen pět set kilometrů dlouhý přesun na náš domovský Dálný Východ. Bílá fordka jej v pohodě dosáhne kolem osmnácté hodiny podvečerní. V duchu vzpomínáme a společně usoudíme, že také letos se jaksepatří zadařilo. Zkrátka a dobře, že z kola jsou parádní TY ČECHY ZÁPADNÍ...

----------------- !!! ahoj !!! -----------------