v režii sboru
NA LYSOU HORU
- pěší varianta -
Budiž hned v úvodu předesláno, že se nejedná ani o sbor
dobrovolných hasičů, ani o pěvecký sbor moravských učitelek, ale o církevní
sbor meziříčských adventistů. Nápad s Lysou horou vychází od akčních manželů
Petrovičových, kteří po zjištění, že sborová turistika začíná nenápadně
směřovat do kytek, praští pěstí do stolu a bez jakéhokoliv pobízení zorganizují
na nejvyšší bod Moravskoslezských Beskyd společný autobusový výlet. Což je
ovšem trnem v oku nesvaté trojici ve složení Simona, Jindra a moje maličkost.
Tento styl přesunu nám totiž vzhledem k našemu věku připadá poněkud nedůstojný a tak v předstihu veřejně
vyhlašujeme, že beskydskou střechu zdoláme po svých.
První středu v měsíci srpnu tedy stojíme na úpatí, konkrétně
na parkovišti hotelu Petr Bezruč, nedaleko Malenovic. Slovutný veršotepec, který zde v minulosti stopoval lišky Bystroušky a v duchu komponoval své Slezské písně zanechal v těchto
končinách kromě zmíněného hotelu ještě turistickou chatu. Ta je ovšem o více než sedm stovek metrů výš a právě k ní teď budou směřovat naše kroky. O půl
sedmé ranní tedy pod vedením chrabré dámy Simony vyrážíme. Kolkolem ani
živáčka. Společnost nám dělají jen poletující zbytky cárů bílé mlhy, listnatí i
jehličnatí lesní velikáni a zurčící potok na dně příkré rokliny.
Skalnatou cestu později vystřídá ještě skalnatější chodník.
To když se vnadná Simona zahledí do míjejícího, po šutrech ladně poskakujícího
atleta a bez rozmyslu míní jeho trasu v protisměru kopírovat. S Jindrou jsme si
během výstupu už zvykli zírat na její fotogenická záda či pozadí a tak ji
naprosto slepě v tomto zlomovém bodě následujeme. Což se později ukáže jako
zásadní prohřešek. Simča nás totiž svedla na scestí. Konkrétně na značně
kamenitou zkratku, jež ovšem nenápadně minula jeden z cílů dnešního putování,
trampskými bájemi ověnčený památník s názvem Ivančena.
Nedá se nic dělat, obejdeme se i bez Ivančeny. Nejmenovaná
černovláska podobného jména, jinak první dáma meziříčského sboru, nám to třeba
na vrcholu vrchovatě vynahradí. S vidinou blížícího se cíle pak stoupáme
mlhavým závojem výš a výš. V samotném závěru po nedávno vydlážděném chodníku,
jemuž Jindra přezdívá Stezka z lásky. Asi proto, že se na financování jeho
originálního vydláždění podílela celá řada ochotných donorů.
Po více než dvou hodinách poměrně pohodového klopýtání jsme
na Lysé! Mlžný závoj začíná předvádět napínavý striptýz. Na pár vteřin odhalí
nenápadný kousek oblohy a dovolí zazářit nečekaně zubatému sluníčku. Aby vše
opět zakryla bílá clona a zahalila okolní svět svým dokonalým tajemstvím.
Vrcholová kóta ve výšce 1320 metrů láká ke krátkému posezení.
Delší by vydržel jen trénovaný otužilec, případně Eskymák. Simča si dopřává
vrcholovou prémii v podobě lehké svačinky, zbytek světa jí buď nestydatě závidí
nebo se oddává obdivování horských květů, které se uvelebily na úplně nejvyšším
beskydském návrší.
Cestu od Petra k Petrovi, tedy od Bezručova hotelu k jeho
chatě máme zdárně za sebou, jdeme to
tedy bez ručení k Bezručovi oslavit. Stylové stavení, jež náleží veškerým
českým turistům, je už od osmé otevřené a jeho interiér nás vítá vyloženě
přátelskou atmosférou. Na našem stole okamžitě přistává něco teplého na
zahřátí. Venkovní teploty se tu pohybují kolem osmi stupňů a občasné nárazy
severního větru pocit chladu ještě výrazně umocňují.
Netrvá dlouho a interiér chaty zavalí náruživí vyznavači
autobusových přesunů. Jejich krytý vůz právě vydýchal nejdelší beskydské
stoupání. Většinu tvoří příslušníci či příznivci vzpomínaného meziříčského
sboru, kteří nás ke zdolání Lysé hory inspirovali. Nechybí ani náhrada pominuté
Ivančeny, která si přímo před mými zraky dopřává zdraví prospěšnou porci
jablečného štrúdlu s výraznou převahou
našlehané smetany. Svádí tím nejen moji slintající maličkost, ale i celou řadu
jiných, poměrně vážených členů. Dotěrným svodům hříšné chuti odolává pouze
národní umělec Jindřich. Tvrdí, že výše zmíněná kombinace odporuje jeho
zdravotní reformě a nikdy by nic podobného ani pod nátlakem nepozřel. Blízká
historie ale ukáže, že dělá kardinální chybu. Chybu ovšem nedělají všichni ti,
kteří si tu dopřávají, co hrdlo právě ráčí. A přitom vesele klábosí, pomlouvají
nepřítomné bližní a těší se na zpáteční cestu. Ta jim totiž ještě jednou
poodhalí svůdné křivky beskydských hor, které teď zamlžený nejvyšší vrchol nedokáže
odtajnit. Náš vzpomínaný národní umělec je přitom jednou nejmenovanou
blondýnkou prohlášen za jejího manžela, zatímco ten se všemožně snaží vyhnout
přítomnému zlínskému borci Jerrymu, který ze všech sil touží někdy uvidět
mistra při práci, hlavně při kreslení vnadných žen, které jsou zdaleka
nejčastějším motivem jeho obrázků.
Po dvou hodinách nečinného postávání je odpočatý krytý vůz
připraven k návratu. Právě ve chvíli, kdy se šedobílé mračno, které celou dobu
okupovalo návrší, začíná významně protrhávat. Takže, ještě nezbytné společné
fotografování a pak už definitivní rozloučení. Samozřejmě, s oboustranným
přáním šťastného sesunu do údolí.
Od Petra k Petrovi jde naše trojka tentokrát zcela jinou,
poněkud západnější trasou. Nestačíme se divit, kolik tu teď proudí lidí. Nejen
lidí, ale i psovitých šelem nejrůznějších tvarů a velikostí. Kromě toho k
nebetyčným výšinám stoupá i nějaká odvážná paní učitelka s početným zástupem docela
malých dětí. Kamenitou cestu vyzdobily červené maliny, modrofialové borůvky a v
samotném závěru i houby a černé ostružiny. Slunce, které si celé dopoledne
hrálo na schovávanou, se teď předvádí ve vší své oslnivé nádheře.
Pomalu a jistě se blížíme k cíli dnešního putování. Jindra si
teď hraje na třetího vzadu. V místě, kde žlutá značka náhle odbočuje do
zeleného porostu, nás nenapadá nic rozumnějšího, než se mu rafinovaně schovat a
pak v utajení vyčkávat, zda poněkud komplikované odbočení neprošvihne. Když už
dlouho není k vidění, vylezu z úkrytu, ale Jindry nikde. Volám, halekám, vrací
se mi pouze vlastní ozvěna. Poslední
možností je mobil. Tedy zařízení, které hledaný takřka nepoužívá. Stává se
zázrak! Známý hlas oznamuje, že ze všech sil dohání nějakou skupinu, v níž
očekává naši přítomnost. Po vyvrácení jeho omylu, dává okamžitě zpátečku a
ještě větší rychlostí tento pětasedmdesátiletý borec uhání k našemu stanovišti.
V jeho neprospěch hraje skutečnost, že cesta vede tentokrát do kopce. Z jazykem
na vestě konečně dokluše na naši úroveň. Ukazuje nám poničené boty i lehce
škrábnutou pokožku levé nohy, což utržil při nedobrovolném pádu na svažující se
kamenité cestě. Výraznějšímu zhmoždění jeho svalstva zabránilo jen Pavlem
Pimkem darované jablko, které mistr během dopadu proměnil v dětskou
přesnídávku. Podobné zulíbání poněkud drsné tváře matičky zemi si Jindra
zanedlouho ještě jednou zopakuje. Po vztyčení zhroucené postavy do vertikální polohy však začíná
viditelně zpomalovat. Vysvětlujeme si to razantním zvýšením pozornosti při
klopýtání přes šutry a vystouplé kořeny. Čekáme na něj u první skupiny chalup
na kraji lesa. Opírá se o samorostlou berlu a jeho sestup z Lysé hory připomíná
narkomana po neskromném požití lysohlávek. Ztrácí rovnováhu a neustále se kácí
někam dozadu. Zdravotní sestra Simona, která má během celého dne nad vetchými
starci odborný dohled, konečně využívá svých dovedností. Narve do potácejícího
se Jindřicha čokoládu, nalije do něj flašku vody a pak jej pomalinku doprovází
do údolí. Pacient kupodivu ani v takovémto stavu neztrácí humor a vypráví, jak
jej při osamělém klesání bedlivě sledovaly nejméně dvě ženy, z nichž jedna jej
dokonce musela zvedat ze země. Na nohy ho údajně postavil až pohled na
nedobrovolně odtajněnou část nejmenovaných, esteticky nadprůměrně vydařených
partií horní části její tělesné schránky, což je u umělců Jindrova formátu
celkem pochopitelné. Strastiplné martyrium věhlasného kumštýře končí až u
korýtka. Vytéká zde pramenitá voda a místo nabízí i lavičky k odpočinku.
Půlhodinové čekání na příjezd Simony, která musí pro své přibližovadlo chvátat
až ke vzpomínanému Bezručovu hotelu, je tak pro totálně zesláblého pacienta
přece jenom jakž takž snesitelné.
Zatímco si Jindra užívá blahodárného klidu na lavičce,
odskakuji si k velice blízkým vodopádům. Voda se tady přes romantické kaskády
řítí z Malenovického kotle a dává tomuto kousku Beskyd docela dramatickou
příchuť. Na delší vysedávání však není čas. Záchranka v podobě Simčiny
čtyřkolky je už na místě a klient sedí upoután na bezpečnou zadní sedačku. Ke
všeobecnému potěšení je mu už o poznání lépe. Zdravotní sestra s bohatou praxí
si na základě všech příznaků dovoluje stanovit diagnózu. Příčinou kolapsu mohl
být náhlý pokles vitality způsobený kombinací únavy, stresu z pádů a především
předchozím odmítáním kalorické bomby v podobě nabízeného sladkého štrúdlu s
ještě sladší šlehačkou. Razantní jízda záchranářky končí po necelé hodině jen
pár desítek metrů od pacientova bydliště. Jindřich hbitě vyskočí z auta a nikdo
by nepoznal, že ještě před chvílí málem umíral. Výšlap na Lysou tak končí
happyendem. Nezbývá než poděkovat všem, kteří se o to zasloužili. Meziříčským
sborovým režisérům, nenahraditelné sestřičce Simoně i všem převezeným
autobusovým sourozencům. Neviditelnému, všudypřítomnému Pánu Bohu však až na jednoznačně prvním místě!
