Na Lúčanské Malé Fatře

Noční cesta vlakem končí nad ránem ve stanici Príbovce. Na odpověď kudy moje kroky v té tmě povedou, dostávám překvapivý dovětekd: " Dávajte si pozor, je tam teraz veľa medveďov..."

V totálně potemnělé Slovianské dolině slyším bezpočet podezřelých zvuků, o brtníka se mi však zakopnout nepodaří. Poslední říjnový víkend však začíná velkolepě. Páteční ráno je zalito sluncem, stromy vyzdobeny zlatým hávem a stvoly trav ojíněny nočním mrazíkem.

Vystoupám na Úplaz, na vyhřátých stráních prolenoším většinu dne a k večeru uléhám na terase uzamčené lovecké chaty. Sobota je věrným obrazem včerejška, takže sladké nicnedělání se opakuje. Po západu slunce nastupuji hřebenovou trasu ke Kľaku. Nejméně dvě hodiny pak pochoduji v naprosté tmě. Chodník mi osvěcuje pouze sporé světlo veleúsporné čelovky.

V dobře zateplené chatce pod Klakem nacházím kromě mých několika kamarádů také nejméně deset dalších individuí. Je to parta skvělých slovenských borců, kteří se o bývalou salaš starají. Přichvátali  sem udělat nezbytnou údržbu.

Přeplněná chata mi velí popojít o kus dál. Přes Fačkovské sedlo se přehoupnu na protější krpál. Doporučenou salašku ale nenalézám. Mírně nakloněná kůlna  vybavená jedním lůžkem však nad hlavu stačí. Můj večerní oheň, který se protahuje do noci se však ani trochu nelíbí nějakému vzrostlejšímu zvířeti.
Nějakých dvacet metrů ode mne vytrvale do noci vytrubuje kdo je tady pánem. Podle stylu vyjádření to tipuji na paroháče.

Mrazivá noc mi ani trochu nevadí.jednomístný apartmán poskytuje teplotu nad nulou i hřejivý pocit bezpečí.
Po ránu a po snídani vyrážím k Fačkovu. Polední autobus mě přemísťuje k Žilině a podvečerní rychlík až na rodné Valašsko. Podzimní čundr, který tradičně uzavírá letní toulání se i tentokrát přenáramně vydařil. Navzdory tomu, že letošní tým byl poprvé v historii pouze jednočlenný.

!!! ahoj !!!