Pozdní podzim nad Fačkovem

Poslední říjnový víkend se už tradičně musí prožít někde venku. Za šera vyrážíme z domu a za totální tmy z Fačkovského sedla k horní stanici lyžařského vleku. Značně nakloněná rovina v kombinaci se slušně nabaleným báglem činí stoupání k výšinám neskutečně rozkošným. Od loňska však vím, že na odlehlém svahu by měla být exkluzívní jednolůžková chata. Je postavena ve stylu světoznámé věže v Pise, a podobně jako ona, jakýmsi zázrakem ještě stojí. V naprosté temnotě to v tuto chvíli pouze tušíme. Stejně jako místo, kdo by se měla nacházet. Po delší sérii pokusů a omylů je vytoužené útočiště nalezeno. Do půl hodiny už sedíme u rozdováděné vatry. Budete se divit, ale sedíme na židlích. Samotné nocování je díky výskytu jediné postele poněkud spartánské, což ale nepřízní osudu ošlehaným jedincům nikterak nevadí. Rána se dočkáváme při životě a v docela dobré pohodě.
 

Po pozdní snídani, to znamená před polednem vyrážíme na obhlídku okolí. Pán Bůh nám dopřál modré nebe a žlutěrezavou zemi. Vystoupáme na hřeben a zamíříme směrem k Čičmanům. Strážovské vrchy nás vítají šelestem větru a dokonalou samotou.

Nevýrazným chodníkem postupujeme dál a dál. Za zády se nám objevuje hřeben Lúčanské Malé Fatry s typickým vrcholem Kĺaku. Modré nebe poněkud potemnělo. Krajina bez lidí tím dostala nový, poněkud dramatičtější náboj. Nízké slunce a krátký den však dlouhé promenádování nedovolí. Nevadí, protože dobrého stačí i málo.

Vracíme se k naší haciendě. Vnitřní vybavení opět slouží k venkovním potřebám. Podvečerní krmě z černého kotlíku chutná znamenitě. Ostatně, jako vždy! Kam se hrabou vyhlášené podniky s ještě vyhlášenějšími šéfkuchaři ? Největšími labužníky jsou jednoznačně kotlíkáři!

Včerejší mraky avizovaly neodkladnou změnu. Přichází kolem poledne následujícího dne. Nejdřív zahradnický deštík, po něm liják a nakonec průtrž mračen. Zastihuje mne jen pár set metr od další vandrácké  chaty. Nezbývá, než se jít do ní schovat. Naštěstí je otevřená a jmenuje se Schovanka.

Nepříčetný slejvák po půlhodině ustává. Opouštím Schovanku a vydávám se na zpáteční cestu. Znovu začíná pršet. Než dojdu k našemu nakloněnému stavení, jsem mokrý na kost. S drkotáním zubů sbalíme věci včetně naší Aničky a přes kopec odcházíme k zaparkovaném autu. Včerejší příkré stoupání se nadruhé straně změnilo ve sjezdovku. Zdoláváme jí s obtížemi, ale ve zdraví. Loučíme se s podzimem, ať žijí Dušičky! Třeba je opět přežijeme...

 haf, haf, haf !!!

Podzimní Ukrajina

Říjnové výpravě  do známých končin Podkarpatské Rusi předchází sbírka materiálních darů. Jako obvykle, i tentokrát tvoří její většinu nejrůznější textilie. Jejich převoz si bere na starost slezský matador ukrajinských akcí, Hynek Dona. Se svým kamarádem Gustavem sem vezou přeplněnou Avii humanitárního nákladu. Na nás už zbude to příjemnější sousto. Rozvezení části darovaných věcí do nejpotřebnějších rodin.

S devítimístným adráckým mikrobusem pádíme do známé Rodnikovy Huty. Naše první vyjížďka zamíří k jihovýchodu. Vezeme totiž  balíček léků, které jsou prý na Ukrajině k nesehnání. Posílá je své dobré známé jistý Petr Hába z Vizovic. Měly by zmírnit nepříjemné příznaky její roztroušené sklerózy.

Přestože máme teprve polovinu října, většinu území už pokrývá bílý sníh. Na zpáteční cestě do Huty se zastavujeme v jednom z horských údolí. Láká mě to vyrazit na nedaleký řídce porostlý hřeben. V polovině svahu narazím na poměrně čerstvé stopy. Vypadá to na dvojici mladých vlků.

Z hřebene, kam po necelé hodince brodění mokrým sněhem konečně dorazím, jsou k vidění táhnoucí se hřbety šestnáctistovky Stoje i hluboce zařezané zalesněné doliny.

Je pochopitelné, že později vyrazím i na hutské kopečky. Jsou také vyzdobené do běla a nabízí nové pohledy na naši domovskou vesnici.

Další den se vydáváme s našim starým známým Ivanem do několika dědin v okolí Huty. Rozvážíme obuv, ošacení, školní hygienické potřeby.Adresáty jsou rodiny s více dětmi, které živoří hluboko pod hranicí chudoby.

Když už jsme tady, nemůžeme si odpustit návštěvu nám důvěrně známé základní školy. Předáváme zde nejen pár židlí a školních lavic, ale také žíněnky a další tělocvičné nářadí darované meziříčským Sokolem.

Jak se zanedlouho ukáže, toto je má poslední zahraniční mise v barvách české Adry. Díky tzv. organizačním důvodům to už napříště nebude možné. Nevadí. Existují i jiné možnosti, jak pomáhat způsobem, který je mi už přes deset let vlastní. Nová humanitárka se už pomalu klube na svět. Ponese jméno Samari.

Kolmo cik cak  Chicagem

Na bicyklu k mrakodrapům

Když už se našinec vydá do Chicaga, tak většinou k Čechům.  Jako obvykle, i tomto případě se řadím k menšině. Mými hostiteli budou Rusové. Mluví perfektně česky, dobře anglicky a obstojně polsky.  Třicetiletý Jiří Rus a o pár let mladší Václav jsou bráchové. Vykazují rovněž jistou příbuznost vůči mé, zde přítomné choti. Tvrdí, že jsou jejími ratolestmi. Prvně jmenovaný si tu během několika roků pobytu stačil namluvit sympatickou Veroniku a v průběhu dalších devíti měsíců pořídit roztomilou Verunku. Všichni tři teď okupují vlastní domek na předměstí poblíž letiště O´Hary. Po příštích pět týdnů se jejich nevelké rodinné hnízdo stane i našim domovem. Václav je zatím bez domku i bez partnerky, takže mu nezbývá, než dojíždět. Nějakých pět šest mil tu není žádná vzdálenost. Svou raketou značky Corwete je tu za pár minut.

Jak se dá celkem snadno vytušit, americkým lákadlem mé souputnice Alenky nejsou nebetyčné mrakodrapy, průzračné jezero ani široširá prérie. Příštích pětatřicet dní se bude  točit v rodinném kruhu, jehož centrem je v současnosti teprve tříměsíční Verunka. Babičky, které se konečně dočkaly prvního vnoučete, určitě pochopí…

Jistým problémem se podle očekávání stává přítomnost mé maličkosti, tedy poněkud obtížně zařaditelného návštěvníka. Pokud bych se řadil k dědkům víceméně normálním, mohl bych se stát vítaným přínosem domácnosti v podobě vynašeče odpadkových košů,  stříhače odrůstajícího trávníku či nadšeného zásobovače skvěle vybavené kuchyně. Co ale se seniorem, jehož životní nezbytností je symbióza s vysokými horami, hlubokými lesy a nekonečným nebem? Veronika naštěstí oplývá citem pro situaci. Z prostorné garáže vytahuje solidní, takřka nepoužité horské kolo!

Jedna z prvních cest proto míří k nejbližšímu cyklošopu. Navyklý na cyklomilovné evropské poměry a s nimi spojenou hustou síť podobných prodejen, jsem americkou realitou poněkud šokován. Nejbližší speciálka se šlapacími stroji tu stojí až o tři čtyři míle dál. Normální Američan totiž nešlape. Postaral se o to už před léty starý dobrý strýček Ford z nedalekého Detroitu. Posledních pár generací se tady díky němu rodí s volantem v ruce a benzinem v krvi. Americké nohy slouží výhradně k ovládání brzdy a plynu, v krajních případech k prokopávání dveří či okopávání spoluhráčů ve zdejší variantě fotbalu. V dámském podání potom k rafinovanému ovládání nálad mužských protějšků. Samozřejmě za předpokladu, že se jedná o končetiny gazelích tvarů. Což je v Americe posledních dnů jevem vyloženě výjimečným.

K tomu, abych mohl s bicyklem vyrazit alespoň za nejbližší humna, potřebuji  pár  brašen, nosič, nářadí, pumpu, lepení a v dnešní době také nějaký ten kompjútr na počítání kolmo zdolaných mil. Ne, že bych se nikdy angličtině nevěnoval, ale kromě vzpomínaného tachometru se mi žádný ze zmíněných pojmů nepodaří ve zdejší formě světového jazyka přetlumočit. A tak s přeochotným panem vedoucím obcházíme rozlehlý, leč liduprázdný krám narvaný vším, co má s velocipedy něco společného a já mu postupně ukazuji, čím vším bych chtěl svůj bicykl ověšet. Stodvacetikilový prodavač sportovního zboží je očividně spokojen. Kdoví, kdy ho navštíví další zákazník..

Pokud se nezdržuji počítáním menších vyjížděk do nejbližšího okolí, pak má první souvislejší cyklotúra míří do samého srdce šestimilionového mraveniště, do pověstného Down Townu. Václav mi věnuje přehlednou automapu, Alenka vydatnou svačinu a Pán Bůh blankytně modré nebe. Osedlávám oře a vyrážím k východu.

Přes pár pravoúhlých křižovatek, na nichž je z každé strany stopka, se přes sterilní sídliště klasických amerických domků dostávám ke strategické Lawrence. Míří od letiště  přímo k Michiganskému jezeru. Což znamená, že nebude patřit k těm nejtišším. Navyknutý na polodivoké řidiče země v srdci Evropy, vplouvám co nejopatrněji do pestrobarevného proudu nejrozmanitějších vehiklů. Okamžitě vnímám ten nepopsatelný rozdíl v přístupu k pomalejším. Majitelé limuzín, dodávek i obrovitých trucků se nemračí, nenadávají a neťukají si na čelo. Necítím se tu jako vetřelec, který je schválně zdržuje, ale jako  kámoš, s nímž je radost sdílet společnou cestu. Cítím se tu neskonale bezpečně.

Jedním z překvapení jsou zdejší světelné křižovatky. Semafory nestojí před, ale až za nimi. Nezdá se mi to ani trochu nepraktické. Člověk tu nemusí nervózně pošilhávat po barevných světýlkách blikajících přímo nad jeho hlavou. Má je pohodlně před sebou, skoro jako na dlani. A když už je mu souzeno zastavit, může si klidně otevřít noviny nebo rozbalit hamburgera. Zelená mu dřív než za minutu nenaskočí.

Jakkoli je splynutí s proudem relativně bezproblémové, brzo mě přestává bavit a zkouším to o ulici dál. Je souběžná s Lawrence, ale kromě auta popelářů tady žádné jiné nepotkávám. Míjím tu ale docela zajímavé týpky, kteří zaručeně nepatří k anglosaské populaci. Kmitající šikmoocí tady střídají posedávající opálené a obojí jsou  zjevně překvapeni, cože v jejich výsostném teritoriu pohledává bledá tvář. Navíc na přibližovadle, které je pro majitele trapně bílé kůže naprosto atypické. Nejedu totiž po úplně normální ulici, ale po nějaké obslužné. Je na ní plno děr a nerovností, dost často se vyhýbám střepům a občas i všelijakým nevábně vonícím tekutinám. Neomítnuté cihlové fasády nevysokých činžáků zdobí dřevěná požární schodiště a z roztodivně umístěných balkónů a pavlačí vlaje pestře zbarvené sušící se prádlo. Nevím, jak komu, ale mně se tento druh Ameriky docela zamlouvá. Každopádně  víc, než bezduché, trapně dokonalé čtvrtě  klasiků. Přiznávám ale, že, kdybych si měl vybírat místo k bydlení, zvítězila by pravděpodobně trapná dokonalost.

Mým dnešním cílem však nejsou mexická ani čínská sídliště, nýbrž nebetyčná sídla nejvyšších bossů při pobřeží. Než se k němu dostanu, musím ušlapat kolem patnácti mil a přetnout na padesát křižovatek. Zvýšené množství zeleně i vlhkosti ve vzduchu, stejně jako zřetelně zvýšená stavení mě ujišťují, že jedna z největších sladkovodních ploch je coby kamenem dohodil. Což bych v těchto místech moc nedoporučoval. Bdělí, dost často hodně snědí strážcové západní civilizace, by zcela jistě ani vteřinu neváhali s důraznou odvetou. V těchto místech se totiž nachází jedna z městských pláží. Popravdě řečeno, nejedná se o jednu, ale o dvě. Ta větší je určena lidem, na menší se povalují psi. Samozřejmě i se svými mírně znuděnými páníčky.

Dojet až k jezeru a neokusit jeho vod by bylo neodpustitelným hříchem. Na okraji pláže, kde se lenošící domorodci dělí o místo s početnou kolonií neustále trousících racků, opouštím svého šlapacího oře a vrhám se do sladkých vln nedohledné vodní plochy. A není to vůbec špatné, z rybí perspektivy pozorovat fascinující nebetyčnou hradbu nepříliš vzdálených mrakodrapů. Jestli je na Chicagu něco výjimečně působivého, tak je to právě Down Town  pozorovaný z modrozelené hladiny Michiganského jezera. Nejvyšší chalupa Západního světa, více než stopatrová Sears Tower i o něco menší jehlanovitý John Hancock vévodí naprosto ojedinělému seskupení odvážných architektonických konstrukcí, soustředěných na ploše menšího okresního města. Namlsaný nezapomenutelným pohledem na jednu z nejpozoruhodnějších tváří Ameriky vylézám na písečný , racčími pozdravy přizdobený břeh a ukládám své příjemně unavené tělo do horizontální polohy plážového povaleče. Až příliš rychle se však přesvědčuji, že to tady na dlouhé povalování nevypadá. Místní mouchy vyhlížejí podobně jako ty naše, jsou ale desetkrát rychlejší a stokrát drzejší. Každé jejich přistání na nechráněné kůži bledé tváře znamená píchnutí injekční jehlou. Jakýkoliv pokus o jejich fyzickou likvidaci  je více než marný. Zuřivě se plácám  po obnaženém těle, vypadám jak zapřísáhlý sadomasochista, ale výsledek v podobě zneškodněné ministíhačky je nulový. Otráveně nasedám na kolo a poraženecky ujíždím v náruč vyspělé civilizace. Jak se později dovídám, běžný Američan se bez repelentu nehne.

Zastavuji o kousek dál na vybetonovaném nábřeží poloostrova s kýčovitým výhledem na Down Town. Což je jedno z míst, kde nejčastěji cvakají fotoaparáty. Známé městské panoráma tu  dnes vhodně dolaďuje několik nepřehlédnutelných detailů. Shluk desítky nedopitých pivních flašek, o pár metrů dál spokojeně pochrupující houmlesák a po několika dalších yardech  mírně prošedivělý, zuřivě gestikulující afroameričan, hlasitě vyznávající svou přehlubokou nespokojenost s prohnilým, zde přítomným západním světem.

Vyasfaltovanou cyklostezkou, lemující pobřeží, se v náramné pohodě dostávám až do těsné blízkosti centra. Potkávám tu bruslaře, běžce i běžkyně, občas se tu kupodivu mihne i cyklista. Takřka všichni mají k uchu vytažený drát s nějakým sluchátkem. Reálná zvuková kulisa už dávno nikoho neláká. Jak později zjišťuji, tato pobřežní promenáda patří k jednomu z mála míst, kde větší polovinu přítomných tvoří jakž takž štíhlé postavy. Výjimečně se mezi nimi objeví i objekt, za kterým se stojí zato ohlédnout. Každopádně je to, alespoň pro bicyklistu, bezpečnější než v tuzemsku. Tam se musí člověk ohlížet neustále a potom může narazit..

Poznávat Down Town na kole je sice možné, ale pěšky je to o dost výhodnější. Dost dobře třeba nevím, k čemu bych si jej přimknul, když bych chtěl například vyběhnout na terasu vzpomínané Sears Tower. Skoro půl kilometru vysoké stavení navštěvujeme proto až po pár dnech spolu s Alenkou. Aby to bylo patřičně stylové, tak v předvečer 11.září. Přispěl k tomu možná poměrů znalý starší syn Jiří, který nám na tento den málem vyhlásil zákaz vycházení. A jak je všeobecně známo, porušování zákazů je pro správného Čecha tou nejlepší motivací. Výhled z vrcholu nejrozsáhlejší administrativní budovy světa stojí ale zato. Pozorovat pěkně spatra (tuším, že stočtvrtého) líně se pohybující angličáky a takřka nehybné lidské mravenečky je skoro uhrančivé . Stejně jako pohled přes střechy nižších mrakáčů směrem k jezeru. Podobná podívaná, ale z trochu jiného úhlu se naskýtá o hodinu později, když se pěšky přesuneme k jehlanovitém Hancocku. V posledním patře je restaurace s výhledem na všecky možné strany. Za dva poháry s jahodami dáme sice v přepočtu čtyři sta kaček, ale pozorovat stmívání a následné problikávání tisíců světélek šestimilionové aglomerace, bude rozhodně patřit k nevšedním životním zážitkům.

Nezapomenutelnou se rovněž stává večerní procházka v nasvícených ulicích. Nevím proč, ale přestože města zrovna nemusím, Chicago mě svou vyloženě přívětivou atmosférou doslova fascinuje. Korzující davy usměvavých tváří v kombinaci s ohromující, někdy až děsivou architekturou se slévají do omamné, zatím nepoznané směsice pocitů. Není divu, že zcela ztrácíme pojem o čase. Což není tak zlé, jako ztratit v tomto městě pojem o prostoru. Stává se nám to o pár hodin později, při pozdním návratu k dočasnému útočišti. Vystresovaná rodina málem kontaktuje FBI, CIA i Interpol. Jak jsem předeslal, je právě jedenáctého září. Před půlnocí jsme naštěstí v domácnosti. Díky tomu se na nějaký čas stane domácností tichou…