Podzimní Ukrajina

Říjnové výpravě  do známých končin Podkarpatské Rusi předchází sbírka materiálních darů. Jako obvykle, i tentokrát tvoří její většinu nejrůznější textilie. Jejich převoz si bere na starost slezský matador ukrajinských akcí, Hynek Dona. Se svým kamarádem Gustavem sem vezou přeplněnou Avii humanitárního nákladu. Na nás už zbude to příjemnější sousto. Rozvezení části darovaných věcí do nejpotřebnějších rodin.

S devítimístným adráckým mikrobusem pádíme do známé Rodnikovy Huty. Naše první vyjížďka zamíří k jihovýchodu. Vezeme totiž  balíček léků, které jsou prý na Ukrajině k nesehnání. Posílá je své dobré známé jistý Petr Hába z Vizovic. Měly by zmírnit nepříjemné příznaky její roztroušené sklerózy.

Přestože máme teprve polovinu října, většinu území už pokrývá bílý sníh. Na zpáteční cestě do Huty se zastavujeme v jednom z horských údolí. Láká mě to vyrazit na nedaleký řídce porostlý hřeben. V polovině svahu narazím na poměrně čerstvé stopy. Vypadá to na dvojici mladých vlků.

Z hřebene, kam po necelé hodince brodění mokrým sněhem konečně dorazím, jsou k vidění táhnoucí se hřbety šestnáctistovky Stoje i hluboce zařezané zalesněné doliny.

Je pochopitelné, že později vyrazím i na hutské kopečky. Jsou také vyzdobené do běla a nabízí nové pohledy na naši domovskou vesnici.

Další den se vydáváme s našim starým známým Ivanem do několika dědin v okolí Huty. Rozvážíme obuv, ošacení, školní hygienické potřeby.Adresáty jsou rodiny s více dětmi, které živoří hluboko pod hranicí chudoby.

Když už jsme tady, nemůžeme si odpustit návštěvu nám důvěrně známé základní školy. Předáváme zde nejen pár židlí a školních lavic, ale také žíněnky a další tělocvičné nářadí darované meziříčským Sokolem.

Jak se zanedlouho ukáže, toto je má poslední zahraniční mise v barvách české Adry. Díky tzv. organizačním důvodům to už napříště nebude možné. Nevadí. Existují i jiné možnosti, jak pomáhat způsobem, který je mi už přes deset let vlastní. Nová humanitárka se už pomalu klube na svět. Ponese jméno Samari.