Ukrajina, Rumunsko

cestovní zpráva z přípravné a monitorovací mise

Projekt: Úsměv pro Ukrajinu

Datum: 28.5 – 1.6.2007

Účastníci: Josef Kadrnožka (řidič), Eva Janíková a Viktorie Kušnirenková (koordinátorky), František Tomanec (vedoucí projektu)

Průběh mise:

Výprava se schází kolem jedné hodiny v noci u sídla Dobrovolnického centra ve Valašském Meziříčí a vzápětí vyráží mikrobusem VW k východu. Poblíž Makova překračuje slovenské hranice a podél Vysokých Tater, nad nimiž se právě blýská, se za svítání dostává k rozsáhlé zřícenině Spišského hradu. Po krátké přestávce a vystřídání řidičů pokračuje přes Prešov a Humenné ke hraničnímu přechodu na Ukrajinu ve Velkém  Berezném. Samostatně cestující předseda Správní rady Nadace ADRA, Vítězslav Vurst, tady nechává zprávu, že na výpravu čeká  v poněkud vzdáleném Mukačevu. Díky existenci mobilní sítě se pak dovídá o poloze zapadlého cíle cesty v podhorské Rodnikově Hutě. Před polednem se tady setkává s posádkou mikrobusu, dorazivší o nějakých deset patnáct minut před ním.

Představitel Nadace se poté za doprovodu Františka Tomance seznamuje s výsledkem práce dvou předešlých dobrovolnických brigád. Jako nemalý problém se však jeví nepřítomnost implementačního partnera, pana Ivana Hnatkoviče, který se v tuto chvíli nachází až v pět set kilometrů vzdáleném Lucku. Po obdržení zprávy, že do Huty přijeli Češi, navíc s čelným představitelem, se začíná urychleně vracet do své obce. To, že je na místě už kolem osmé večer, svědčí o tom, že automobil, kterým cestoval, dostal pořádně zabrat.

Dobu nepřítomnosti zmíněné klíčové osoby využívají účastníci mise k návštěvě základní školy v nedaleké Rodnikovce a v ústavu pro mentálně postižené, ve třicet kilometrů vzdáleném městečku Turie Remety. Původní návrh projektu je totiž zařazuje jako možné objekty zájmu

v rámci chystané prázdninové brigády. I letmá prohlídka školy a krátké seznámení se s prostředím ústavu však stačí na to, že jak V. Vurst, tak i ostatní zástupci české strany angažmá dobrovolníků v těchto případech vylučují.

Ve večerních hodinách, už za přítomnosti Ivana Hnatkoviče, se Vítězslav Vurst detailně obeznamuje s dobročinnými projekty zdejšího křesťanského společenství baptistů. Kromě zmíněného ústavu pro mentálně postižené si tato církevní organizace všímá především znevýhodněných dětí. Kojeneckému ústavu v okresním městě Svaljava poskytuje v rámci svých možností finanční prostředky na opravy budov, především ale organizuje pravidelné ozdravné pobyty pro děti z černobylské a kyjevské oblasti. Někdejší, Čechy postavená škola z roku 1928 slouží jako jejich ubytovna. Silně poškozená střecha však čeká na generální opravu. V. Vurst proto přichází s návrhem, aby se výměna střešní krytiny stala hlavní součástí letní dobrovolnické mise. Doporučuje, aby jednu polovinu nákladů hradila ADRA, druhou potom Slezská Diakonie, která se v pomoci ozdravovně rovněž angažuje. K jednání v uvedené záležitosti je pověřen František Tomanec. Po konstruktivním jednání a chutné večeři z domácích zdrojů rodiny Hnatkovičových se V. Vurst vydává svým služebním vozem k domovu. V tu dobu je už kolem půlnoci.

Zbylá čtveřice zaléhá ve spacácích na neposečenou louku poblíž vzpomínané školy, vydrží tam však jen do čtyř do rána. Blýskání, hromobití a následný slejvák je nad ránem nekompromisně vyhánějí pod nějakou střechu. V tomto případě se jedná o onu poškozenou nad zmiňovanou ozdravovnou.

Po ránu se výprava přesunuje do dvacet kilometrů vzdálené Svaljavy. Navštěvuje vzpomínaný Kojenecký ústav a sonduje míru potřebnosti případné dobrovolnické pomoci. Nečekaně ochotný ředitel ji přijímá ve své pěkně zařízené kanceláři a poté osobně provází celým rozsáhlým areálem. Účastníci mají možnost srovnání míst, která zaměstnanci ústavu sami opravili či přebudovali s těmi, která na podobný zásah čekají. Jedná se o nebetyčný rozdíl. Slušná evropská úroveň úpravy interiérů tu soupeří s typickou úrovní třetího světa.  Manažersky nadaný ředitel totiž postavil po svém nástupu před zaměstnance možnost volby – buď se k dětem a potažmo k majetku budou chovat jako ke svému vlastnímu nebo se s nimi okamžitě rozloučí. Výprava Adry slibuje, že je v rámci svých možností ochotna během prázdninové aktivity přispět svým dílem k dalšímu zlepšení prostředí, v němž žije asi sto padesát odložených dětí.

Odpoledne je věnováno mapování potřeb Základní a mateřské školy v Rodnikově Hutě, ve které se odehrávala podstatná část loňské prázdninové brigády. Jako zcela nevyhnutelné se  jeví  zřízení alespoň dvou toalet přímo v budově školy. Původní už dávno dosloužily, takže děti jsou nuceny používat suché záchody zbudované asi padesát metrů od hlavního vchodu . Součástí pomoci by letos měla být také úprava podlahy v kuchyni a její vybavení novým nádobím. Pokud to situace dovolí, dobrovolníci by pokračovali také v obnovování vnitřních i vnějších nátěrů. Ředitelka školy, Marie Lizanecová přislibuje všestrannou pomoc.

Večer a část příštího dne se s Ivanem Hnatkovičem řeší ubytování a stravování dobrovolníků. Na rozdíl od loňska by měl stravu připravovat někdo z místních obyvatel. Jedním z požadavků české strany je rovněž zapojení ukrajinských dobrovolníků do zmíněného projektu. Ivan Hnatkovič slibuje, že je zajistí, stejně jako účast místních dětí na aktivitách skautského tábora, který tady v blízkosti vesnice postaví členové valašskomeziříčského Sokola.

V odpoledních hodinách téhož dne se výprava rozloučí s Rodnikovou Hutou a míří k rumunským hranicím. Po předchozí konzultaci s ředitelem o.s. ADRA, Janem Bártou, se v rámci monitoringu perspektivních možností pokusí o navázání kontaktů s případnými spolupracovníky na příštích dobrovolnických projektech.

V pohraničním městě Sighetu Marmatiei účastníci mise navštěvují dům rodiny dávných známých, kde doufají v setkání s akční, ukrajinsky mluvící Rumunkou Anou Iosifovou. Jako studená sprcha však působí sdělení jejího manžela, že Ana , matka dvou dětí, je už několik let mrtvá. Zabila se při autonehodě… František Tomanec se proto přesunuje na druhý konec města, kde bydlíval jeden z jeho dalších známých, Gabriel Blotor. Jak se ukáže, je, naštěstí, při životě a kupodivu také právě doma. Navíc   zastává funkci pastora místního adventistického společenství. Nevýhodou však je, že nemluví jinak, než rumunsky. Františku Tomancovi nezbývá, než oprášit fragmenty rumunštiny a pokusit se pastorovi představit  své představy o možné budoucí spolupráci.  Zjevně ho to zajímá a navrhuje, aby se několik ukrajinsky mluvících rumunských dobrovolníků zúčastnilo už letošní brigády na Ukrajině. Kontaktuje se s představiteli Adry Romania a konzultuje přednesený návrh. Ti navrhují, aby jim byla zaslána anglická verze projektu a po zvážení rozhodnou, zda dají pro své dobrovolníky doporučení. Další formy možné spolupráce by se měly domlouvat později.

V rodinném domě Blotorových se poté schází celá česká výprava  a tentokrát, už ve společnosti  Gabrielova  německy mluvícího otce a angličtině rozumějící manželky se rozpřádá  českoněmeckoanglickorumunský rozhovor. Rodina později ochotně uvolňuje ložnici i obývák, aby se „vetřelci“ mohli pohodlně vyspat. Kam se na noc uchylují domácí, nikdo netuší…

Po ránu a po snídani konverzace opět pokračuje. Obtěžkáni novými kontakty, přísliby a příjemnými zážitky pak Češi vyrážejí do vytrvalého deště a přes nekonečné serpentiny se v mlze posunují ke krajskému městu Baia Mare. V pohraničním Satu Mare, kde byl před svým útěkem zadržován český podnikatel Příplata, už svítí slunce, stejné jako na celém území Maďarska.

Slovenské hory jsou opět skrápěny kapkami. Noc pod přístřeškem odpočívadla je větrná a docela chladná. Snídaně v trávě a minivýlet do nedaleké rokliny však už opět probíhá za občasného vykukování sluníčka.

Mise končí tak, jak by měl končit každý správný trip: Ve Valašském Meziříčí se honí olověné mraky a lije jako z konve. Účastníci mise se loučí s vědomím, že teprve teď začne tvrdá práce – zpracování informací a s tím související přípravy na letošní verzi „Úsměvu pro Ukrajinu“. Ta odstartuje už za šest týdnů, 15. července 2007.