Úsměv pro Ukrajinu
- třetí dobrovolnická brigáda –
Na rozhraní července a srpna se už potřetí sjíždí do
podkarpatské Rodnikovy Huty dobrovolníci z celé České republiky. Oproti
loňskému roku se dvacítka převážně mladých dobrodruhů ubytovává v někdejší
dřevěné škole a po celých příštích čtrnáct dnů bude využívat služeb místních
kuchařek.
První skupina, nazývaná Střecha se samozřejmě pouští do opravy střechy. Zmíněná škola, která
byla postavena ještě za Tatíčka Masaryka, už delší čas trpí neustálým zatékáním.
Nejdřív je třeba demontovat starou krytinu. Potom následují další nezbytné
operace, které však končí natažením nepropustné fólie. Ještě dva dny před
koncem brigády totiž chybí to nejzákladnější, krytina. Výrobce, který ji už
dávno slíbil dovézt, příslib dodávky den ode dne posouvá. Vše se nakonec
vyřeší díky známostem našeho šéfa Ivana.
Jeho kamarád z prokuratury má patrně dostatečně silný vliv.
V předvečer předposledního dne konečně přijíždí přetížený náklaďák
skříňového typu s dlouho očekávaným materiálem. Dobrovolníci jej už stačí
jenom přemístit na připravenou střechu. Vlastní pokrytí už musí zajistit
vzpomínaný Ivan a jeho parta.
Druhá třetina účastníků si dává název Štětky. Jejím úkolem,
jak je z názvu patrno, bude obnova nejrůznějších nátěrů. Nejen na už
zmiňované škole dřevěné, která v současné době slouží jako ozdravovna, ale
i na škole současné, kterou po válce postavili sovětští budovatelé. Dlužno
podotknout, že je v daleko zoufalejším stavu než její předválečná
předchůdkyně. Malby a nátěry však naštěstí leccos zamaskují. Stopa našich ušlechtilých
Štětek bude na delší čas více než patrná.
Poslední parta se pod vedením charismatického Vlastíka
pouští do zbudování jediného splachovacího záchodu v prvním patře tzv nové
školy. Místní caparti totiž v zimě v létě museli odskakovat do
několik desítek metrů vzdáleného sociálního zařízení za školním dvorem.
Výhradně mužská skupina, která se nelehkého úkolu ujímá, si dává poněkud
nespisovný, leč příznačný název - Sráči. Během dvou týdnů se jim skutečně
podaří zrealizovat hodnotné dílo, které i v tomto koutě světa umožní
důstojné a naprosto pohodové vyměšování. Hotová zakázka je předána při
slavnostním ceremoniálu, který začíná přestřižením pásky a končí rautem kolem
obložené mísy.
V rámci dobrých vztahů s místní komunitou dochází
i na opravu autobusové čekárny, pomoc při senoseči a k opravě vloni
zbudovaných houpaček. Jejich zavěšení
bylo díky permanentnímu zájmu místní drobotiny dokonale prošoupané.
Operace se ujímá jejich zhotovitel Honza z meziříčského Sokola. Letos
přichvátal s celou smečkou a táboří v jednom ze zdejších údolí.
Meziříčští sokolové, kteří se tu a tam účastní vlastní adrácké operace, vegetují ve svém spartánsky zařízeném stanovém táboře. Od dědiny je odděluje docela slušný kopec, který musí docela často pěšky zdolávat.
O víkendu, který odděluje oba týdny se část adráků vydává na nejbližší poloninu, kterou místní nazývají Vyžňa. Večer se rozhořívá velká vatra a nocování se odehrává samozřejmě pod širákem. Někteří tvrdí, že za soumraku zahlédli medvěda, jiní tvrdí, že v noci se zase ozývalo vytí vlka.
Zdaleka nejen prací je živ dobrovolník. Na své si přijdou i nejrůznější hry, zpívání s kytarou a pochopitelně také výtečná ukrajinská kuchyně. A také hledání hub a vycházky do nejbližšího okolí.
Nezbytným završením hutských brigád se stává večerní šašlik.
Také v tomto roce se odehrává u otevřeného ohně nad bublajícím potokem. Opět
voní pečené brambory a ožehnuté hovězí s cibulí.
Ani tentokrát nechybí slavnostní závěrečný ceremoniál za účasti nejvyššího
náčelníka svaljavského rajonu. Děkuje, předává zarámovanou upomínka a pozývá
k další návštěvě Zakarpatska. Příště máme prý přijet jako turisté.
Kterékoliv místo na mapě jejich okresu si určíme, tam nám prý umožní bezproblémové
táboření. Takže, uvidíme…
Příští den už přichází na řadu loučení a nevyhnutelný odjezd k domovům. Někteří autobusem, jiní mikrobusem či osobním autem. Končí brigáda, na které se sešla báječná parta. Akce, na jakou se nezapomíná...
