Úsměv pro Ukrajinu

- třetí dobrovolnická brigáda –

Na rozhraní července a srpna se už potřetí sjíždí do podkarpatské Rodnikovy Huty dobrovolníci z celé České republiky. Oproti loňskému roku se dvacítka převážně mladých dobrodruhů ubytovává v někdejší dřevěné škole a po celých příštích čtrnáct dnů bude využívat služeb místních kuchařek. 

První skupina, nazývaná Střecha se samozřejmě  pouští do opravy střechy. Zmíněná škola, která byla postavena ještě za Tatíčka Masaryka, už delší čas trpí neustálým zatékáním. Nejdřív je třeba demontovat starou krytinu. Potom následují další nezbytné operace, které však končí natažením nepropustné fólie. Ještě dva dny před koncem brigády totiž chybí to nejzákladnější, krytina. Výrobce, který ji už dávno slíbil dovézt, příslib dodávky den ode dne posouvá. Vše se nakonec vyřeší  díky známostem našeho šéfa Ivana. Jeho kamarád z prokuratury má patrně dostatečně silný vliv. V předvečer předposledního dne konečně přijíždí přetížený náklaďák skříňového typu s dlouho očekávaným materiálem. Dobrovolníci jej už stačí jenom přemístit na připravenou střechu. Vlastní pokrytí už musí zajistit vzpomínaný Ivan a jeho parta.

Druhá třetina účastníků si dává název Štětky. Jejím úkolem, jak je z názvu patrno, bude obnova nejrůznějších nátěrů. Nejen na už zmiňované škole dřevěné, která v současné době slouží jako ozdravovna, ale i na škole současné, kterou po válce postavili sovětští budovatelé. Dlužno podotknout, že je v daleko zoufalejším stavu než její předválečná předchůdkyně. Malby a nátěry však naštěstí leccos zamaskují. Stopa našich ušlechtilých Štětek bude na delší čas více než patrná.

Poslední parta se pod vedením charismatického Vlastíka pouští do zbudování jediného splachovacího záchodu v prvním patře tzv nové školy. Místní caparti totiž v zimě v létě museli odskakovat do několik desítek metrů vzdáleného sociálního zařízení za školním dvorem. Výhradně mužská skupina, která se nelehkého úkolu ujímá, si dává poněkud nespisovný, leč příznačný název - Sráči. Během dvou týdnů se jim skutečně podaří zrealizovat hodnotné dílo, které i v tomto koutě světa umožní důstojné a naprosto pohodové vyměšování. Hotová zakázka je předána při slavnostním ceremoniálu, který začíná přestřižením pásky a končí rautem kolem obložené mísy.

V rámci dobrých vztahů s místní komunitou dochází i na opravu autobusové čekárny, pomoc při senoseči a k opravě vloni zbudovaných houpaček. Jejich zavěšení  bylo díky permanentnímu zájmu místní drobotiny dokonale prošoupané. Operace se ujímá jejich zhotovitel Honza z meziříčského Sokola. Letos přichvátal s celou smečkou a táboří v jednom ze zdejších údolí.

Meziříčští sokolové, kteří se tu a tam účastní vlastní adrácké operace, vegetují ve svém spartánsky zařízeném stanovém táboře. Od dědiny je odděluje docela slušný kopec, který musí docela často pěšky zdolávat.

O víkendu, který odděluje oba týdny se část adráků vydává na nejbližší poloninu, kterou místní nazývají Vyžňa. Večer se rozhořívá velká vatra a nocování se odehrává samozřejmě pod širákem. Někteří tvrdí, že za soumraku zahlédli medvěda, jiní tvrdí, že v noci se zase ozývalo vytí vlka.

Zdaleka nejen prací je živ dobrovolník. Na své si přijdou i nejrůznější hry, zpívání s kytarou a pochopitelně také výtečná ukrajinská kuchyně. A také hledání hub a vycházky do nejbližšího okolí.

Nezbytným završením hutských brigád se stává večerní šašlik. Také v tomto roce se odehrává u otevřeného ohně nad bublajícím potokem. Opět voní pečené brambory a ožehnuté hovězí s cibulí.

Ani tentokrát nechybí slavnostní závěrečný ceremoniál za účasti nejvyššího náčelníka svaljavského rajonu. Děkuje, předává zarámovanou upomínka a pozývá k další návštěvě Zakarpatska. Příště máme prý přijet jako turisté. Kterékoliv místo na mapě jejich okresu si určíme, tam nám prý umožní bezproblémové táboření. Takže, uvidíme…

Příští den už přichází na řadu loučení a nevyhnutelný odjezd k domovům. Někteří autobusem, jiní mikrobusem či osobním autem. Končí brigáda, na které se sešla báječná parta. Akce, na jakou se nezapomíná...