Podesáté na Podkarpatskou Rus

(reportáž)

Podívat se na bájnou Podkarpatskou Rus jsem toužil odedávna. Podařilo se mi to až poté, co jsem potkal jistou Rusovou.

Je  větrný únorový večer.  S  nabaleným báglem stepuji před staroměstským nádražím. Čekám na svůj desátý start do země, kde zítra mělo znamenat včera. Kolem desáté přijíždí legendární Ford Tranzit , kterým jsme před dvanácti lety cestovali do válkou zničeného Mostaru a o něco později do podobně zpustošeného Sarajeva. Oba řidiči, kteří se  budou střídat za jeho volantem, patří k ještě výraznějším legendám. Jména Jendy Lauterbacha a Rudy Reitze byla před léty skloňována ve většině českých médií. Jejich odvážné humanitární výpravy do válčící Bosny a Čečenska prostě nešly přehlédnout.

Usedám na zadní sedadlo vedle postaršího muže, který na můj uvítací projev odpovídá německy. Což není ideální kombinace, protože z jazyka západního souseda mi v šedé kůře mozkové uvízlo sotva padesát slov. Joachim Schenk, bodrý sedmašedesátník z někdejšího NDR naštěstí umí obstojně anglicky. Jakkoli se to o mně tvrdit nedá, dovídám se od něj během nočního přesunu přes Slovensko spoustu zajímavých informací. Sjezdil s adráckým kamionem celou Evropu a jako dobrovolník pracoval ve většině světadílů.  Podobně jako jeho  jmenovaní čeští kolegové se později s Adrou rozloučil  a stejně jako oni se teď věnuje organizaci sběru a transportu materiální pomoci pro  sociálně ohrožené lidi z chudších oblastí Evropy. Jak česká, tak německá Adra totiž tuto formu dobročinnosti už před léty opustila.

Čtveřici šedivějících zástupců mužské populace doplňuje výrazně mladší a pochopitelně i půvabnější trojice reprezentantek něžného pohlaví. Irena je ze slováckého Kyjova, sestry Hana s Ivanou až ze západních Čech. Všecky tři mají blízko k humanitární práci a tak jedou na zvědy, jak to chodí v někdejším komunistickém ráji.

S blednoucí ranní oblohou se na plochém obzoru objevuje důvěrně známá silueta hraničního přechodu s obrovitou sochou rudoarmějce. Ten nás tu, naštěstí, nemusí tentokrát hlídat příliš  dlouho. Po necelé hodině jsme odbaveni a ocitáme se v nápadně odlišném světě. V kraji s průměrným platem okolo čtyř pěti tisíc našich korun a minimem pracovních příležitostí moc zázraků nečekejme. Ne, že by tu nestály výstavní budovy a nejezdila luxusní auta. Jsou možná výstavnější a luxusnější než u nás. Ale prostých domků a omšelých ojetin je nesrovnatelně víc. Zakarpatská Ukrajina, jak se dnes tato oblast nazývá, to je také malebný kraj zalesněných kopců, úzkých políček  a širokých polonin na vrcholech. Široká jsou ale hlavně srdce zdejších prostě žijících lidí. Pokud se u nich zastavíte, určitě vám snesou to nejlepší, co doma mají. A pokud zrovna nemají, půjčí si u sousedů.“ Host do domu, Bůh do domu“ tu stále ještě přežívá.

Přesvědčujeme se o tom po dvou hodinách cesty. Bez ohlášení zastavujeme před domem Ivana Hnatkoviče v Rodnikově Hutě. U vonícího čaje nám vypráví pozoruhodný příběh o historii sboru, ve kterém právě dělá při své práci lesního správce  pastora. Někdy po válce se dvěma upřímně věřícím pravoslavným křesťanům dostala do rukou Bible. Jen co se do ní trochu začetli, narazili na problémy. Upozornili na ně místního popa. Ten si s tím moc hlavu nelámal a Bibli jim jednoduše zakázal číst. Četli o to víc. Samozřejmě, že tajně. Postupně se přidávali další a tak se brzy na odlehlých planinách shromažďovalo čím dál víc lidí. Začali se scházet v sobotu, opustili některá jídla i zlozvyky. Změnili způsob křtu i tradici přijímání chleba a vína. Aniž se o to snažili, stali se takřka identickými s adventisty. Když se k tomuto  společenství hlásila třetina vesnice, nešlo už nic zatajit. Věřící se scházeli po domech a navzdory zřetelnému nesouhlasu státní moci si v jednom z nich zřídili něco jako modlitebnu. V sedmdesátých letech, při násilné registraci nových náboženských skupin je rudí bratři zařadili do federace baptistických církví. A tak se stalo, že v jedné vesnici byli baptisté a ve vedlejší podobně vyznávající evangelíci, obojí sedmého dne.. O pár dědin dál zase stejně zabarvení charismatici. Aby toho nebylo málo, tak vlastní bratr Ivana je čistokrevným adventistou navštěvujícím užhorodskou modlitebnu.

Opouštíme podhorskou Hutu a pádíme k rovinám kolem řeky Tisy. Čtyřicetitisícové Vinogradovo leží pod posledními karpatskými pahorky. Ty jsou,  jak, ostatně, název napovídá, zčásti porostlé vinicemi. Tentokrát nás ale zajímá vinice jiného druhu. Její strážce, opět  Ivan, je kazatelem místního sboru. Jen tak, pro úplnost, klasicky adventistického.

Pokud si někdo tohoto padesátníka představuje jako slušně živeného církevního úředníčka barokních tvarů s bílou košilí a vzorně uvázanou kravatou, tak je od pravdy poměrně hodně daleko. S kravatou i košilí by to dost často sedělo, ale na tělesné ztvárnění baroka  nemá Ivan vhodné podmínky. Vlastníma rukama zdí stěny modlitebny i svého domu, nakládá humanitární dary, obdělává zahrádku. Jeho ruce jsou pohotové k praktické pomoci i k modlitbě. Když mu jednou jeho bratři nadřízení zakázali pracovat pro Adru, reagoval po svém. Pohotově se přeorientoval na jinou, ryze českou humanitárku s názvem Pomoc bez hranic. Ivan má totiž filipa. Jak by ne, když se jmenuje Ivan Filip…

S akčním Ivanem navštěvujeme druhého dne místní nemocnici. Zdaleka tam není osobou neznámou. Zprostředkoval dodávky polohovacích postelí, nábytku, lékařských přístrojů. Hoši z PBH (Pomoc bez hranic), Jenda s Rudou, stejně jako jejich německy mluvící kolega Joachim v tom mají, samozřejmě, také prsty. A poměrně hodně dlouhé.. Pánové v bílých pláštích nás provádějí areálem, jehož část byla postavena už za bývalého Československa. Pozdější nadvláda rudého bratrstva se na stavu bytelně postavených budov moc dobře nepodepsala. Přívlastek chátrající by se dal přidat bezvýhradně ke všemu. K oněm budovám, k jejich vybavení, k vozovému parku. Pokud má někdo pochybnosti o smyslu pomoci, ať si udělá výlet na Ukrajinu. Nebo ať se zeptá našich dam, které tu zavítaly poprvé. Tuším, že nejednou byly v šoku. Odložená mimina v kovových postýlkách, pacienti polehávající ve vlastním civilním oblečení, zařízení prádelny, připomínající technické muzeum, to jen pár věcí, které dnes už u nás neuvidíte.

Mapujeme poptávku nemocničního personálu a přislibujeme modernizaci pěti pokojů pro pacienty. Mělo by se jednat o provedení nové elektroinstalace, zřízení rozvodu kyslíku, výměnu podlahových krytin a provedení malířských a natěračských prací. V souvislosti s tím se počítá s bezplatnou pomocí českých dobrovolníků v rámci zahraniční prázdninové brigády. Místnosti by měly dostat rovněž odpovídající nábytek, především noční stolky. Ty stávající jsou už nejméně deset let po smrti. Předběžný odhad hodnoty pomoci se pohybuje kolem tří set tisíc českých korun.

Sobotní návštěva adventistického sboru nám připomíná rané mládí. Především tím, jak se tu zpívá. V tomto sboru se totiž stále ještě zpívá sborově. A dlužno dodat, že moc pěkně. To jsme ale ještě nebyli v dalším sboru ležícím o nějakých pět kilometrů dál. Odpolední mládežnické ztvárnění příběhu moderního marnotratného syna občas připomíná výkon profesionálů. Zvláště písničky v podání baculaté, sotva desetileté zpěvačky. Jak se později dovídáme od její maminky, nadaná dceruška se účastní pěveckých konkurzů po celé širé zemi.

Temně rudé slunce uzavírá den odpočinku romantickým západem. Ve svátečním odění se vydáváme kluzkým blátivým chodníkem ke shluku roztodivných chýší. Stojí  na kraji listnatého lesa pár kilometrů od nejbližší vesnice. Údajně už dobrých padesát roků. Předtím zdobila romská stavení centrum dědiny. Ale protože jej slíbil navštívit nějaký vysoce postavený komunistický papaláš, místní soudruzi před jeho příjezdem nastartovali buldozer a jednoduché domky z nepálených cihel prostě odhrnuli. Samozřejmě, bez jakékoliv náhrady. Takže, nezbýval než onen dubový les. Stojíme tady a co nevidět jsme obklopeni snědým davem štěbetajících  domorodců. Za houstnoucího šera i nálady rozdáváme stolní olej a parafínové svíčky. Elektřinou oplývá pouze dům sofistikovaného Váni. Ostatní na ni nemají. Popravdě řečeno, nemají skoro na nic. O sociálních dávkách jejich českých soukmenovců či o Čunkově kontejnerovém sídlišti si mohou nechat tak nanejvýš zdát. Občasná výpomoc gádžům a žebrání před kostely je zatím udržují alespoň na hranici živoření. Komplexnější výpomoc  naráží na neskutečné legislativní bariéry. Jedním z mála, kdo si jich sem tam všimne, je Ivan a jeho spřátelené české humanitárky. To, že se někteří z Romů už objevili v jeho sboru, nikoho nepřekvapuje. Dlužno, ovšem,dodat, že baptisté jsou už o kus dál. Vybudovali modlitebnu přímo v centru vinogradovské romské čtvrti.

Večer se shromažďujeme v jedné místnosti Ivanovy novostavby, kam Honza Lauterbach, vedoucí výpravy, svolává tzv. konferenci. Ke Generální má poněkud daleko, ale určitě je zajímavá. Ruda Reitz, zakladatel a dlouholetý šéf  české Adry nadhazuje otázku, jak to, že nikdo z nás, které zmíněná organizace spojila, už neválčí pod jejím praporem. Trápí ho to a dost dobře si s tím neví rady. Zdaleka není sám. Co ale zbývá, když dojde ke změnám a vy najednou zůstanete bez práce, která vás bavila? Buď si lehnout na záda a nedělat nic nebo dělat něco, co vám nesedí  anebo pokračovat v započatém díle pod jinou značkou. A tak se na Ukrajině srocují někdejší adráci, kteří teď zastupují hned tři dobročinné organizace – Pomoc bez hranic, Maranathu Helph a Samari. Ať žije dělení!

První den po sobotě navštěvujeme některé členy sboru v jejich domácnostech. Jsou  o mnoho prostší než ty naše. Důležitá je ale atmosféra, která je naplňuje. Setkali jsme se pouze s příjemnou. Jedna devadesátiletá, seschlá, obzvlášť nuzná stařenka, žila za první republiky pár měsíců v Praze. Česky už dávno zapomněla. Kromě  písničky „Má Pán Ježíš, má mě rád“. Zazpívala mi ji při loučení na zápraží. Jiná členka sboru se sem před pár lety přistěhovala ze Sibiře. Přestože má na krku osm křížků, bere do ruky kytaru, pohladí struny, zavře oči a v měkké mollové tónině procítěně opěvuje velikost svého přítele z Nazareta.

Téhož večera opět nasloucháme písničkám. Zpěvák i zpěvačky jsou o mnoho mladší a o mnoho kvalitnější.  Zpívají ale s playbackem. Proti sibiřské písničkářce působí až teatrálně.

Zpívají však o stejné naději a to je podstatné. Naslouchá jim nabitý sál nepříliš kulturně vyhlížejícího  kulturního domu. Stovka vesničanů, od školaček až po šedovousého dědu v gumácích, zírá s otevřenou pusou. Dokonce i ve chvíli, kdy Ivan otevírá velkou Bibli a předčítá příběh o milosrdném Samaritánovi. Jak je u Ivana  zvykem, nezůstává  pouze u teorie. Z jeho kazatelského auta, velkého dodávkového Mercedesu, se po skončení vynořuje sedmdesát sedmnáctikilových balíků potravin pro sedmdesát nejchudších rodin. Sponzorem je jeden z místních křesťanských podnikatelů, který si nepřeje být jmenován.

Zastavujeme se u dvou  z obdarovaných. Rodina Štefankových, která musí vyjít se sociálním příspěvkem asi čtyř tisíc našich korun za měsíc, ještě donedávna obývala s patnácti dětmi pouze starý domek se dvěma malými místnostmi. Teď už se, naštěstí, stěhují do většího. Paninovi, bydlící přes cestu, jsou na tom mnohem hůř. Nepobírají žádné dávky, pouze občas se jim podaří něco prodat na trhu. Právě teď mají nachystané svazky fialových krokusů, které dnes nasbírali v nedalekém lese. Neomítnuté stavení z nepálených cihel  zdobí obrovská prasklina a hrozí mu zřícení. Otec, který je zbudoval, už sedmý rok nežije, maminka Marja má pravděpodobně  tuberkulózu. Během naší návštěvy dostává záchvat. Dcera ji okamžitě ukládá do postele. Hlasitý nářek maminky doléhá až k nám na dvůr. Pět ze sedmi dětí, které jsou ještě doma, bezradně krčí rameny. Doktor prý k nim nepřijde, protože nemají peníze..

Bezodkladně naskakujeme do tranzita a pádíme k malé plicní nemocnici. Ivan Filip s Rudou Reitzem  jdou vyjednávat vyšetření. Je docela možné, že přítomnost zástupce EU zapůsobila. Paní Paninovou hned zítra zadarmo prohlédnou a pokud by se jednalo o otevřenou tuberkulózu, mohli by ji údajně i nějaký čas hospitalizovat. Uvažujeme také jak pomoci s bydlením. Oprava domku nepřipadá v úvahu. Jedinou možností je stavba nového. Zástupce Maranathy navrhuje malý, jednoduchý, v americkém stylu. Reprezentant Samari slibuje bezplatnou pracovní sílu. Uvidíme, možná o prázdninách. Dá-li Pán…

S pastorem Ivanem poté zvažujeme možnost realizace tzv. sociální adopce. Za asistence sociálního úřadu by vybral  děti z nejchudších rodin, jednotlivě je vyfotografoval, popsal rodinnou situaci i jejich aktuální potřeby a takto sestavené karty dětí poslal k nám do Zlína. Úkolem Samari by pak bylo najít tzv. adoptivní rodiče, kteří by byli ochotni „svému“ dítěti dvakrát do roka nachystat balík se základními věcmi jako je ošacení, obuv, školní potřeby a podobně. Věcné dary by se pak převezly na Ukrajinu a za přítomnosti zástupce Samari rozdávaly konkrétním dětem nebo jejich rodičům. Samozřejmě, proti podpisu a  za asistence fotografa.

Po čtyřech dnech na Zakarpatsku balíme a loučíme se s mávajícím Ivanem. Míříme za zapadajícím rudým sluncem. Tam někde je náš Zapadákov. Tiše doufáme, že dorazíme celí, zdraví a veselí.

Podařilo se. Ve dvě v noci jsem, díky Pánu, celý, zdravý a veselý na Kútech a zvoním u Rusů. Tak, ať žije Podkarpatská Rus!