Řeči z cesty

pondělí 7. září 2009

Postaru na Hvaru

Se stanem dnes jezdí k Jadranu jen socky, případně nenapravitelní romantici. Pokud mám mluvit za sebe, řadím se dobrovolně k obojím. Doba si však žádá ubytování pod střechou. Není ale nad to, stolovat, zaléhat a probouzet se pod voňavými větvemi žlutozelených pinií, jen kousek od zčeřené, azurově modré mořské hladiny.

Ke zmíněnému ostrovu nás, tedy Alenku a moji maličkost, přemísťuje malý spolehlivý tříválec značky Suzuki. Dvanáct set kilometrů zvládá bez jakéhokoliv problému. Naše chátrající tělesné schránky jsou na tom o poznání hůř. Plátěné obydlí vztyčujeme v sympatickém kempu jen kousek od městečka Jelsa. Odtud budeme podnikat kratší či delší výlety do všech koutů obydlené části ostrova. Navštívíme také rodinu mé dcery Ester, která se na dva týdny ubytovala hned za táhlým hřbetem nedalekého vápencového pohoří. Tady, v letovisku Ivan Dolac, oslavíme rovněž sedmnáctiny mé nejstarší vnučky Ivetky.

Větší část pobytu pochopitelně prolenošíme u vody. Ale ne na nejbližší pláži, jak to má ve zvyku většina přímořských povalečů. Každý den navštívíme jiný útes či zátoku. Díky tomu poznáme také vnitrozemí ostrova s jeho typickými políčky rozmarýnu či levandulí. Nezapomeneme se ani zastavit ve většině vesnic či romantických městeček. Ochutnáme zrající hrozny vinné révy a sladké plody fíkovníků. A když jsme u moře, určitě se někde zastavíme na čerstvou rybu. Po čtrnácti dnech pobytu musíme přitakat všem, kteří se na Hvar opakovaně vrací. Tento ostrov nabízí dovolenou, která se blíží ideálu.

______________________________________