Čerňák v červnu

Za všechno může Jerry. Tento starý zlínský pard by bez každoroční návštěvy Čerňáku nepřežil. Tentokrát nevyrazil sám. Přizval polovinu svých známých, včetně své choti. S Alenkou jsme vyrazili už v pátek k večeru. Po červené značce z Vyšných Revúc se dá i potmě trefit ke dvěma salaším. Jedna z nich byla, naštěstí, otevřená. Stala se mým nočním útočištěm. Moje partnerka však dala přednost venkovnímu dřevěnému stolu. Medvěd si k němu, naštěstí, nepřisednul.

Ráno tu nejdřív vyšlo slunce a chvíli po něm i sympatický domorodec se psem. Jak jsme se dověděli, je autorem nedaleké oblíbené Koniarky. K ní jsme později také zamířili. Kamaráda Zigu s jeho družinou jsme tam ale nespatřili. Družili se tu podobně postižení borci z východních Čech. Zigo vegetoval o pár kiláků dál. Jeho salaše jsme dosáhli za šera a za deště. Naštěstí bylo vevnitř vytopeno. Nocování proběhlo v suchu a v pohodě.

Příští den zrána zavalily krajinu údolní mlhy. Rozplynuly se až k poledni. To už se ke svému kultovnímu místu blížil Jerry a polovina Zlína. Sešli jsme se před salaší u žinčice. Někteří toužili po oddychu, jiní po dobytí vrcholu Čerňáku. Podařilo se jim to, ale na černo...

Menší skupina, včetně nás a našich kamarádů se vydala na okružní vycházku. Černý mrak nad Černým Kamenem to dlouho nevydržel. Spustil svůj obsah na místa, kterými jsme právě procházeli. I tentokrát nás zachránila Zigova salaš.

Po důkladném vysušení veškerých textilií jsme se spustili do Revúc. Naneštěstí se brzo spustil další lijavec. Doprovázel nás až k zaparkovanému modrému autu. Červnový Čerňák skončil nezapomenutelně...