Trochu jiná Ukrajina

 dobrovolnická brigáda ve vinogradovské nemocnici

---------------------------------------------------------------------------

Je poslední červencová neděle, něco kolem tří hodin ráno. S Majkou (tedy – redaktorkou Zlínského deníku) a Martinem (notorickým účastníkem zahraničních brigád) vyrážíme z potemnělého Zlína k Luhačovicím. Kousek před nimi, v  Dolní Lhotě (zajímavé to vesnici) přibíráme náčelnici Samari Petru, kterou tentokrát doprovází její soused, kamarád a budoucí doktor, Kuba. Vendula spolu s greenhorny Pavlou a Luďkem vyjeli už včera večer autobusem.

Malá zastávka pod Strečnem a poněkud větší pod Spišským hradem zpestřují deštivé putování kopcovitým územím našich bratří Slováků. Zní to poněkud nelogicky, ale  ryze česká výprava se ze Slovenska na území Ukrajiny protahuje přes Vyšné Nemecké. Tentokrát za pouhou hodinu a bez jakýchkoliv problémů

Nadživotní socha rudoarmějce  nám otevírá cestu do jiného světa. Slušná výpadovka na Kyjev i pohled na Užhorod z uctivé vzdálenosti nějaký výraznější rozdíl zatím nevykazují. Ale už první zastavení na pumpě s nižšími cenami benzínu a nedobrovolnou obsluhou s dobrovolným, leč zřetelně naznačeným spropitným dávají tušit nezvyklé obyčeje. Tušení je potvrzeno za jedním  atypickým „kruháčem“ u Mukačeva. Z vedlejší cesty se před nás drze vetře policejní vůz se zuřivě blikajícími modročervenými světly. Celkem logicky to chápeme jako povel k následování a pozdějšímu zastavení. Z auta napřed vyskočí narudlý strážce zákona  a bez povšimnutí pádí k někomu za námi. Ve chvíli, kdy už málem odjíždíme, vystoupí uniformovaný řidič a s nějakým lejstrem v ruce mi ukazuje, že jsme překročili povolenou rychlost údajně omezenou na 30 km v hodině. Nikdo z posádky si však takovéto značky nevšimnul a celkem důvodně pochybujeme, že by tam vůbec mohla být.  V útrobách vozu s kouřovými skly se pak odehrává víceméně očekávané drama. Policajt po mně chce pět set čtyřicet hřiven pokuty, s tím, že to musím zacvakat u nějaké soudní instance ve městě. Jinak mi prý nevrátí řidičák. Navyklý na zdejší poměry mu nabízím o dvě stovky menší částku přímo do jeho kapsy. Pár minut trvá na původní sumě, když však vidí moji neústupnost, krčí už vypsané lejstro, strká prachy do bočnice a důrazně mě vybízí, ať co nejrychleji vypadneme. Přišli jsme sice o tisícikorunu, ale nebereme to nijak tragicky. Ať už je to jakkoli, pomohli jsme zdejší ekonomice, což je, ostatně, tak trochu naše poslání.

Další podobné zdržení nás dvakrát neláká, takže se ploužíme krokem a více než bedlivě střežíme veškeré silniční značení. Zcela samozřejmě zastavujeme také před blikajícími semafory upozorňujícími na brzký průjezd úzkorozchodného pacifiku. Červená nečervená, po dobrých patnácti minutách a průjezdu nejméně dvojnásobku vozidel včetně autobusu přejíždíme také. Je totiž docela možné, že tam ta světla blikají do dneška..

Po dvanácti hodinách a takřka rovných šesti stech kilometrech jsme ve Vinogradovu. Toto město známe jako město mnoha kostelů. Nezastavujeme u tyrkysově modrého, který náleží pravoslavným, ale u méně slavné modlitebny místních adventistů.  Setkáváme tu s naší „autobusovou“ trojicí. Pochopitelně také s nám dobře známým pastorem Ivanem i loňskou manželskou dvojkou Neonilou a Vjačeslavem. Dávají nám na vybranou. Buď se ubytovat  tady, na rušné křižovatce, leč s víceméně evropským standardem nebo využít vzdálenější, ale klidnější místo se suchými záchody a improvizovanou koupelnou ve skladišti. Svorně volíme druhou alternativu. Jednak to tam už známe a hlavně tu můžeme provozovat oblíbené nocování pod širákem. Vůbec nám přitom nevadí, že místní tomu říkají spaní „ na ulici“ a berou nás tím pádem jako „houmlesáky“.

První posezení u společné večeře z cestovních zbytků dává tušit, že se opět sešla vynikající parta. Zdá se, že tu i letos chybí notoričtí ufňukanci a že tu nikoho nebaví pasovat se na ředitele zeměkoule.

Našim pracovním místem se znovu stává kardiologické oddělení místní nemocnice. V minulých  dvou letech se nám podařilo opravit sedm pokojů pro pacienty, dnes na nás čeká jednotka intenzivní péče, kuchyň a sociální zařízení pro doktory. Jako malý bonus nabízíme ještě vymalování tří kancelářských místností.

Začínáme jako obvykle. Se škrabkami v ruce a respirátory na nose zápolíme s nepevnými nátěrovými vrstvami zdejších stěn a stropů. Netrvá dlouho a všichni vypadají jako mlynáři. Bílý prach se valí na hlavní chodbu a usazuje se všude kolem. Nemocnice se pomalu, ale jistě mění ve staveniště. Samozřejmě, za přítomnosti hospitalizovaných kardiaků a ošetřujícího personálu. To je ale naprostá pohoda proti tomu, co má následovat v příštích dnech.Hned od úterního rána se k obvyklým oblakům prachu přidává nezaměnitelná zvuková kulisa tvořená bušením kladiv, majzlíků ale hlavně kvílivými tóny rozbrušovačky. Destrukční četa totiž začala s páčením starých oken a dveří, zatímco budoucí obkládači zápolí s prvními pokusy o upevnění kachliček na patřičná místa v dolních částech členitých stěn. Dívky se naopak vydávají na poněkud šetrnější dráhu nekonečných vyrovnávaček zvlněných, zvrásnělých zdí. Namíchat a nanést „rotband“ nebo tmel, vybrousit, vyhladit a tak stále dokola. V místnostech se postupně objevují nová plastová okna, osazují dveře a parapety. To se pochopitelně neobejde bez značného podílu zednických prací. Potřebný písek byl nedávno vytěžen v širokém řečišti nedaleko tekoucí Tisy. Aplikuje se i s kořínky a většími či menšími šutry. Najít vhodné síto se jeví jako nebetyčný problém. Nikdo si nestěžuje, naopak se zdá, že to všechny neskutečně  baví. Práce je totiž, jak říkají Američané, největším dobrodružstvím. Zvláště tam, kde se díky ní pořád něco mění k lepšímu.

Nejen prací živ jest člověk, říká staré dobré Písmo svaté. Bez pravidelné dodávky vhodné krmě by to asi dlouho nikdo nevydržel. I tentokrát zůstáváme u osvědčené tradice. Vaří se výhradně z rostlinných zdrojů. A vaří se výtečně! Dušený lilek, seitan, zapékané brambory, nezbytný boršč, to je jen několik vzpomínek, při kterých se sbíhají sliny. Dlužno podotknout, že nevaří jen dívky. Pánové vycházejí z nepsaného souboje přinejmenším se ctí.

První víkendový volný den se rozdělujeme na dvě skupiny. Petra, Kuba a Vendula se zaměřují na poznávání krás samotného města, zbytek světa se vydává autem o nějakých osmdesát kilometrů na sever. Polonina Boržava s výškou přesahující naše Krkonoše se stává cílem Luďka a Martina. Pavla, Majka a moje maličkost se spokojuje s přízemnějšími, ale o to romantičtějšími hřebeny nad vesnicí Berezniky. Příjemné polojasné počasí, svěží vzduch a doslova božský klid a mír je dokonalým balzámem na tělo i na duši. Dokonale vysečené louky se seníky, koberce dozrávajících brusinek, daleké výhledy na bezlesé panoráma protější poloniny. Jediným člověkem, kterého tu až v podvečer potkáváme, je sympatická šedesátiletá sběračka borůvek se svým psem. Na trhu za ně dostane asi naši stokorunu za litr a když to vynásobíme dvanácti, které dneska nasbírala, jedná se na zdejší podmínky o více než slušný výdělek. Není divu, že do vyšších sfér, kam se vydali Martin s Luďkem, sběrače vyváží místní terénní autodoprava. Kromě zmíněných borůvkářů tu potkávají pár česky hovořících poutníků. Jaké je jejich překvapení, když zjistí, že nebydlí nikde jinde než ve Zlíně. Setkáváme se za soumraku v hlubokém údolí u auta, které nám tu za mírný bakšiš hlídal srdečný, mírně přiopilý strážce zdejších hvozdů. Budiž mu přičteno ke cti, že nám, aniž by musel, pootevřel závoru a tím umožnil ušetřit dobrých osm kilometrů pěší chůze.

Na neděli míníme zařadit mírnou změnu. Namísto hor či města výlet k vodě. Osmdesát kilometrů na východ údajně leží vyhledávaná solná jezera s možností návštěvy jeskyní. Za tmy a zpěvu prvních kohoutů se zrychleným pěším pochodem přesunujeme k hodinu vzdálenému vlakovému nádraží. Průvodčí, stojící na schůdcích každého z vagónů, nás postupně posílají až k předposlednímu. Dobře živený pan konduktor se nás hned ptá, zda pojedeme ještě dnes zpátky. Smyslu otázky porozumíme až o něco později. Zřetelně nám naznačuje, ať si v žádném případě nekupujeme lístky, ale ať vyhledáme opět jeho vůz. Celkem snadno nám dochází, že tu půjde o nižší taxu putující samozřejmě do jeho kapsy. Podobné jednání vede rovněž s vedlesedící starší paní jedoucí k jezerům prodávat vlastní víno. Jednu flašku od ní kupujeme také my. Má velmi zajímavou chuť a voní po lesních jahodách. Nemálo zajímavé je rovněž cestování vlastním rychlíkem. Jeho příjemnou stránkou je skutečnost, že se jedná o spoj lehátkový. Můžeme tedy v horizontální poloze dohnat citelný spánkový deficit z uplynulé noci. Méně příjemným je však zjištění, že oněch osmdesát kilometrů pojedeme tři a půl hodiny..

Solotvino, kde konečně vystupujeme, lemuje několik opuštěných rezavých těžních věží. Donedávna se zde dobývala sůl. Jezera, která vznikla v místech odtěžených hornin jsou proto dokonale slaná. Není šance se tu utopit, navíc voda je prý náramně léčivá. Což je poněkud nešťastná  kombinace ústící do soustředění nepředstavitelného množství koupelechtivých jedinců. Představa smaragdových ploch odrážejících bujnou zeleň lesů tak bere okamžitě za své. Do zelenohnědě zakalené husté vody s bezpočtem rochnících se domorodců se odvažuje pouhá polovina naší družiny. Ta druhá se raději věnuje důkladné degustaci místního chmelového moku v jedné z přemnoha improvizovaných hospůdek. Každopádně přišla o mnoho. O báječný pocit stavu beztíže ve slaném nálevu a stejně skvělou zkušenost stát se na chvíli černochem. Ke zdejšímu koloritu totiž patří také nepřehlédnutelný make-up z černého, údajně zdraví prospěšného bahna. Navíc nedošlo ani k návštěvě jeskyní. Velká voda je prý před léty nadobro zatopila.

Průvodčího z ranního spoje nacházíme snadno. Umísťuje nás do jediného volného kupé hned vedle záchodků. Což by ani tak nevadilo, kdyby jejich vůně nebyla více než patrná a kdyby v onom kupé šlo otevřít okno. Tři a půl hodiny při venkovní teplotě kolem třicítky nebude asi dvakrát příjemných. Totéž platí ale i o stanovení výše jízdného. Vykutálený konduktor požaduje nikoliv nižší, ale dvojnásobně vyšší taxu! Čehož se mu, pochopitelně, od nás nedostává. Vynahradil si to však na trojici mladých vandráků z Prahy. Do Užhorodu cestovali ne za dvoj, ale dokonce za trojnásobek běžné ceny!

Náladu si spravujeme ještě téhož večera. Přijímáme pozvání k našim ukrajinským spolupracovníkům Nile a Slávkovi na pravý ukrajinský boršč. Je naprosto výtečný, stejně jako atmosféra celého setkání. Naši hostitelé se nás totiž rozhodli naučit jednu z ukrajinských písniček. „Červona ruta", jak se ona lidovka nazývá, nám potom rezonuje po celou zpáteční cestu „domů“.  Jdeme opět potmě a samozřejmě pěšky..

Pracovní týden má znovu víceméně neměnný scénář. Možná s jedinou výjimkou. Na rozdíl od prvního týdne už neprší, takže se dá spávat pod širým nebem. Vstává se kolem sedmé, následuje příprava snídaně a poté už zasednutí ke společnému stolu. Majka, coby jmenovaná „náčelnice moudrosti“, prohodí pár vět k rannímu zamyšlení a po krátké modlitbě s přáním dobré chuti se všichni pustí do svižné likvidace nachystaných pochutin. Protože máme pouze jedno přibližovadlo, jezdí se do pět kilometrů vzdálené nemocnice nadvakrát. Zatímco se  končívalo v pět, šest večer, v příštích dnech to bude nejméně o hodinu později.

Hlavním bodem letošního programu jsou bezesporu obkládačské práce. Jejich náčelníkem je místní specialista jménem Ištván. Nikdo mu neřekne jinak než Pišta. Pracoval v Česku, je to kliďas a nenapravitelný vtipálek.  Zvlášť v kombinaci s Luďkem a Kubou. Ti se od něj při práci doví spoustu informací o zdejším způsobu života. Podobně jako jiní od Nily a od Slávka. Ti zase studovali rok v naší Stověžaté, teď pokračují někde poblíž Varšavy. Zatímco Nila češtinu moc nezapomněla, Slávkovi se při komunikaci s námi vybavuje polština. Na kardiologii se proto vzájemně promíchává slovanská směs v podobě ukrajinského, českého a polského jazyka. Aby toho nebylo málo, z rádia ve tvaru plechovky od Luxolu zní éterem ještě slovenština..

Ivan Filip, osvědčený styčný důstojník, má na nás letos zoufale málo času. Navíc v polovině týdne odjíždí s manželkou na dovolenou. Jak sám tvrdí, poprvé v životě. Domlouváme s ním zakoupení zpátečních jízdenek pro naši trojici. Mělo by to být na sobotu, pokud možno do Brna. Ivan slibuje, že to vezme přes  Chust, údajně nejbližší možnou zastávku dálkového autobusu, koupí tam lístky a ve středu se s nimi u nás zastaví. Což se také děje. Pouze s tím rozdílem, že jízdenky jsou už na spoj páteční. Sobotní prý přes Brno nejede. Posmutněle přijímáme trpkou realitu, že loučení bude pro některé už o den dřív.

Předposlední pracovní den, čtvrtek, je docela hektický. Dokončuje se pokládání dlažby a malování doktorských pokojů. Na řadě jsou nátěry olejových soklů, vestavěné skříně a radiátorů. Dětské oddělení přijímá balík s darovaným oblečením. Máme poslední možnost zajet do cikánské osady ve Vrbovcích. Znervózňují nás policejní hlídky, které dnes okupují veškeré výpadovky.

Bez večeře, jen s jedenácti taškami naplněnými moukou, chlebem, svíčkami a zápalkami vyrážíme za soumraku k Romům. Máme ohromné štěstí, policajti nás jen tak tak nelapli. Jede nás totiž v autě šest. Navíc pár kilometrů cestou, která připomíná tankodrom. Poslední úsek, vyšlapanou blátivou pěšinu mezi polem a lesem už zvládá Renault jen krokem a bez pasažérů. V jednom místě musí k pohybu dokonce napomoci lidská síla. Jsme ve Vrbovcích.

Rychle se stmívá. Osada se třinácti chýšemi je okamžitě na nohou. Kdekdo nás zve do svého více než nuzného obydlí. Naneštěstí máme pramálo času. Za pomoci zdejšího nekorunovaného náčelníka Saši rozdáváme naše skrovné dary. Tentokrát se to odbývá bez obvyklého křiku a dohadování. Lidé nám děkují a svěřují se se svými problémy. Návštěvu končíme na dvorku jediného elektrifikovaného stavení, kde nám jeho vlastník, zmiňovaný Saša sepisuje soupis obdarovaných. Jako jeden z mála totiž umí číst a psát.

Nedá se nic dělat, musíme rychle pryč. Blýská se a burácivý vichr zlověstně ohýbá vzrostlé stromy. Jestli teď zaprší, tak nás odtud dostane jedině traktor. Pokud se tu někde nějaký nachází. Nejbližší civilizace je odtud docela vzdálená.

Liják nás zastihuje až na zpevněné cestě. Tedy, spíše necestě. Příštích dvanáct kilometrů jedeme hodinu. Za burácení hromů a velkolepého ohňostroje nad Vinogradovem kličkujeme mez bezpočtem sotva viditelných děr a výmolů. V místě našeho bydliště nejde proud. Večeříme při  svíčkách. Neumytí, neosprchovaní. Vodní čerpadlo bývá, jak známo, na elektrický pohon…

Páteční ráno je veselejší. Zapnuli elektriku a na obloze znovu svítí slunce. V nemocnici dokončujeme spárování a poslední nátěry. Navštěvuje nás tu také místní novinář, který naštěstí rozumí česky. Údajně má u nás příbuzné. Před obědem je v jídelním koutě nezvykle živo. Dlouhý stůl  postupně zaplňují nejrůznější dobroty. Zákusky, melouny, zelenina a především místní specialita, holubce. Mimo nás se tady shromažďuje také celý personál. Nezbytnému přípitku předchází milé poděkování a přání našeho opětovného návratu. Pod vedením Slávka a Nily pak všichni společně zpíváme „Červonu rutu“. Je to bezpochyby jeden z nejsilnějších zážitků celé letošní brigády. Dochází také na počítání. Hodnota odvedené práce včetně dodaného materiálu a slíbeného vybavení se blíží částce čtyř set tisíc českých korun. Není od věci vzpomenout, že se tak stalo především díky velkorysosti panem Passerem založeného sdružení Maranatha. Nemalým dílem se podílelo rovněž Statutární město Zlín.

V rozverné náladě se začínáme loučit s naší odjíždějící trojkou. Ale jen do chvíle, než zjistíme, že jejich spoj do Chustu právě z Vinogradova odjíždí. Nedošlo nám totiž, že odjezdy jsou tu udávány nikoliv v místním, ale v Kyjevském čase. Přestože zbývá dotáhnout ještě spoustu detailů, chtě nechtě vyrážím do třicet kilometr vzdálené nejbližší stanice. V Chustu to neznám, beru si pro jistotu Pištu. Což se ukazuje jako náramně prozíravý tah. Vyznat se ve zdejším tajuplném značení, neznačení se dokáže pouze domorodec s letitou praxí. Autobusák na druhém konci rušného města proto nacházíme bez větších problémů.

Když se po návratu do nemocnice celý zchvácený octnu mezi makajícím ostatkem naší družiny, přijde mi esemeska od Luďka: „Sedíme už v autobuse. Naší první zastávkou je  Vinogradovo! Prostě, Ukrajina..“

Osiřelá pětka se v sobotu rozděluje na dvě skupiny. Petra s Martinem korzují po městě, Kuba si vybíhá na nejbližší kopec a Majka s mojí maličkostí navštěvuje bohoslužbu v místní adventistické modlitebně. Zajímavá je pro nás především tím, že dnešním kazatelem není nikdo jiný než náš důvěrně známý Slávek. A pokud někoho zajímá, o čem jej jeho dnešní kázání, pak je to námět na praktickou aplikaci příběhu milosrdného Samaritána. Pro příslušníka sdružení Samari tedy více než milé překvapení.

Přítomný Pišta nechce ani slyšet o tom, že bychom k němu nešli na oběd. V přítomnosti jeho krásné dcery, nadaného syna a úslužné manželky Marie se opět nacpáváme holubci, melounem,skvělým salátem a spoustou dalších dobrot. Ještě jednou se tímto omlouváme zbylé trojici, za dlouhé, předlouhé čekání..

Sobotní odpoledne si pak už všichni společně zpestřujeme „splouváním“ mírně rozvodněné Tisy. Stačí si lehnout na hladinu a zakalený proud vás během chvilky odnese o nějakou tu stovku metrů níž. V poledním parnu naprosto ideální relaxace. Ta je vhodně završena poklidným podvečerním posezením v malé vinogradovské čajovně.

A potom už zbývá jen večerní balení, pár hodin polospánku a časně ranní start k maďarské hranici. Vstup do naší slavné Evropské unie se zdá být neslavný. Na rozdíl od ostatních jsme vykázáni na „vedlejší kolej“ s vjezdem nad kanál. Čekáme tedy více než důkladnou kontrolu. Jaké je však naše překvapení, když po vyskládání veškerých batohů, tašek, spacáků a zapocených hader nám místní příslušník bez jakékoliv kontroly nakáže jmenované věci opět přesunout do útrob přibližovadla...!

Maďarskými rovinami se pak v naprosté pohodě přesuneme až pod tokajské vinice a odtud po mírné relaxační přestávce do sousední Slovenské republiky. Východomoravsku Dolní Lhotu, zajímavou to vesnici, dostihujeme kolem šesté podvečerní, cílový Zlín o půl hodiny později. Na tachometru nám přibylo něco přes osmnáct set najetých kilometrů. (Až tady, před hotelem Ondráš, se vystupující Majka s Martinem dovídají, že jsou vlastně sousedy…)