Vzhůru na doliny!

Jamnická a Ráčková

Nejvýznamnější státní svátek České republiky se už dobré čtvrtstoletí slavívá na Slovensku. Tedy aspoň v podání některých potrhlých poutníků z východního pohraničí. Poslední říjnový víkend je už dopředu vyhrazen pro tzv. salašové čundry. Jelikož salaše z českých zemí nadobro vymizely, nezbývá než navštěvovat výsostná území našich východních bratří.

S Marťanem, Petrou a dlouhánem Frankem se přesunujeme ke známému kempu v západotatranské Ráčkové dolině. Vypadá jak po odsunu milovaných sovětských vojsk. Nikde nikdo, všechno zamčené. Felicii, která nás tu spolehlivě přemístila, odstavujeme před otevřenou závorou. Doufáme, že ji tu nějaký cizojazyčný překupník nevyhmátne.

Kolem horského potoka, kterému domorodci před časem postavili do cesty vysokou hráz, šlapeme k ústí Jamnické doliny. Nějaké tuzemské tornádo tu udělalo pořádnou paseku. Bude mít pěkných pár hektarů. Aspoň nám umožnila výhled na  nekorunovaného krále zdejších vrcholů, přes dva tisíce metrů vysoký Ostrý Roháč. Máme štěstí, tak ostře jako teď ho už v nastávajících dnech neuvidíme.

Nádhernou kolibu, kterou tu dobrovolní budovatelé postavili poměrně nedávno, dosahujeme ještě za denního světla. Interiér je zateplený, uklizený, na stole je návštěvní kniha a světe div se, i slovenský výtisk Nového zákona. To by se ve spirituálně ploché České kotlině asi neujalo. Veledůležitým vybavením je rovněž zachovalý vincek, kterému  bratří Slováci přezdívají petrík.  První, co musíme zajistit, je dostatek potravy pro nezbytný oheň. Mohutný smrk se naštěstí zřítil jen pár desítek metrů od salaše. Jeho suché větve se stanou zdrojem tepelné energie pro celé tři příští dny.

Jediné, co v této lokalitě chybí k absolutnímu komfortu, je signál mobilní telefonní sítě. Kdo má potřebu spojení se světem, musí vyšplhat až nad hranici lesa. Frankie Dlouhán a poté i moje maličkost se tam drápeme už za šera. Stačíme tu zaznamenat dvě překvapující skutečnosti. První se týká souvislé mrakové clony a druhá pětičlenné skupiny turistů. Obojí naneštěstí klesají do údolí. S českými borci se nějak porovnáme, se slovenskou mlhou to bude horší. O ježatých roháčských štítech si můžeme nechat jen zdát.

Pohodový večer  ve vytopené salaši střídá mírně šelestivá noc. Příčinou zvukové kulisy jsou stálí obyvatelé z rodu hlodavců. Jak se po ránu ukazuje, během nočního šera stačili nahlodat hned několik potravinových zdrojů. Naštěstí nenahlodali pevné odhodlání našich spolubydlících. Absolventi ostravské „výšky“ mají samozřejmě namířeno k výškám. Vyzbrojeni holemi, optimismem a pláštěnkami vyrážejí do nepohody. Už od rána mrholí, prší nebo lije.

Nejsme žádná béčka a tak po chvíli startujeme také. Naše cíle jsou o poznání skromnější. Dojít k Jamnickým plesům a pak se uvidí. Těsně před odchodem nás přepadává desetičlenné   komando vyzbrojené plockami slivovice. Tipujeme to na východ Moravy. Zanedlouho se ukáže, že obstarožní pánská jízda pochází, tak jako většina z naší grupy, ze Zlína a okolí. Začátek výšlapu je celkem pohodový. S přibývající výškou  však klesá teplota i viditelnost. Naopak sílí vítr a přibývá sněhu. Čím dál hustší déšť jej mění v břečku. Udržet sucho v botách je nemožné. Cáry mraků se divoce prohánějí kolem nás a občas milosrdně odhalí nejbližší okolí. Navzdory zřetelné nepřízni ze strany počasí se suneme dál. Na kapitulaci je času dost.

Jamnická plesa se usadila ve výškách přes sedmnáct set metrů. Tady už se nedá mluvit o větru, ale o vichřici. Její poryvy by byly docela zábavné, nebýt protivné vlhkosti a citelného chladu. Jak se zdá, u vody dlouho nevydržíme. Po desíti minutách řadíme zpátečku.

Jakkoli jsme se teď postavili čelem vichru i dešti, klesání je přece jen o poznání příjemnější. Ubývá sněhu i neprůhledných mraků, znovu se nám otvírají, byť omezené výhledy do kraje. Na dně údolí narazíme na dlouho očekávanou trojku krajanů. Takže je nás sedm, což je číslo plnosti. Tak akorát na naši přepychovou kolibu. Zatopíme a zase bude pohoda!

Překvapení na sebe nedá dlouho čekat. Salaš je vyhřátá a vevnitř se míhají stíny postav. Zdají se být podezřele známé. Neohrožená pětka z báňské „výšky“ musela klesnout do údolí. Donutil ji k tomu divoce řádící hurikán. Hřebenové partie přetvořil v životu nebezpečné. Jak se zdá, v chalupě bude opět veselo. Zvykat si na uskrovnění v nárocích na životní prostor občas neuškodí.

Vytrvalý noční déšť se nad ránem mění v drobné sněžení. Teploty nad nulou střídá mráz. V tomto případě jednoznačně milé zjištění. I mraky se zdají být o něco výš. Proti včerejšku je to paráda.

Ostravská pětka se vydává na zpáteční pochod a já na malou obhlídku blízkého okolí salaše. Ranní mrazík v kombinaci se sněhovým popraškem vykouzlil nemálo zajímavých záběrů pro zvědavý objektiv mého Nikona. Potuluji se tu nejméně hodinu a náramně si užívám dnešní změny k lepšímu.

Kolem poledne máme sbaleno a spouštíme se dolinou. Zledovatělé kameny horského chodníku později ustupují otevřené krajině. Ohlížíme se dozadu a v dálce  znovu poznáváme Ostrý Roháč. Jeho ostří sice otupily putující mlhavé závoje, ale pro nás tím  svítá naděje, že dnes přece jenom něco uvidíme.

U rozdělení dolin dochází i k rozdělení naší sedmičlenné skupiny. Vrcholová čtveřice Frankie Dlouhána zamíří prudce k výškám, zbytek světa půjde proti proudu druhého z potoků. První, budou-li dost otrlí, možná zdolají divoký hřeben Otrhanců, zbývající, tedy Samaritrojka, by při špetce štěstí mohla zhlédnout impozantní závěr Ráčkové doliny.

Pohledná Péťa s parťákem Marťanem volí mírnější tempo, já si dám malý testík výkonnosti stařeckého těla. Postupuji sice svižně, ale tu a tam si neodpustím malou fotozastávku. Zdá se mi, že bylo škoda údolím jen nevšímavě profrčet.

U nejvýše položené slovenské salaše pod Klínem jsem poměrně brzo a tak se rozhoduji ráčkovský výšlap posunout až  závěrečné tečce, kterou tvoří soustava několika kouzelných horských jezírek. Někde v polovině výstupu, právě, když se soustřeďuji na zdokumentování zpětného pohledu do doliny, mě začne očichávat nějaká šelma. Poměrně rychle se ujistím, že nejde o žádného vlkodlaka, ale o nepostradatelného pomocníka Horské služby. Vzápětí se objeví i jeho červeně oděný pán spolu se stejně zbarvenou partnerkou. Sympatická dvojice zachránců nejrůznějších smolařů či hazardérů mě vlídně upozorňuje, že je nejvyšší čas k návratu. Svatosvatě slibuji, že dál než ke plesům dnes dozajista nepůjdu.

U zdejších jezer jsem zatím jindy než v létě nebyl. Je pravda, že teď, na konci října, vypadají docela jinak. Okolí, přizdobené bílým melírem, jim dodává neobvyklou náladu vonící po Aljašce. Napomáhá tomu i nízká teplota násobená dotírajícím severákem. Tam, kde má možnost se nevázaně prohánět, rychle zamrzá i načeřená hladina. Tipuji, že je tu nejméně deset dvanáct pod nulou.

Návrat, jak je to u mne zvykem, je opět ve znamení zrychleného přesunu. Časové údaje na turistických směrovkách zkracuji na třetinu. Ale občasné zastavení se zamířením objektivu si stejně neodpustím. Zvláště horní partie kolem zmíněné salaše za malé zdržení určitě stojí.

Zdravé jádro Samari zastihuji ve chvíli, kdy doluje bágly ze smrkové houštiny. Po proudu potoka až k samotnému kempu už putujeme pospolu. Rychle se stmívá a docela slušně klesá teplota. Důležitější je však lichotivá skutečnost, že škodovka zůstala na svém místě. Stejně jako toyota našich kamarádů. Obě vyhlížejí poněkud vánočně. Opožděné osádce druhého vozu blížící se vánoce také s předstihem připomínáme. Doufáme, že nakonec budou, stejně jako náš vandr, šťastné a veselé.

(((-: Tož, ahoj :-)))