VELKÁ JAVORINA

- JAVOR série 2013 - III -

Třetí z pětice „javorových výšlapů míří na nejvyšší horu Bílých Karpat, bezmála kilometr vysokou Velkou Javorinu. Vzhledem k údobí přijímaček, státnic a především starostí s párováním se tentokrát na čerstvý vzduch nevydává jediný reprezentant svěží, pohledné a hlavně patřičně výkonné mládežnické garnitury.  

Sedmero obstarožních kousků, včetně věrného psího průvodce Meka, zajíždí auty ke Kamenné boudě, odkud je to pouhých pět kilometrů na vrchol. Pohodová pěšina stoupá svěže zeleným listnatým lesem. Kousek od cíle souvislý porost ustupuje rozlehlé louce s vysokou trávou a bezpočtem květů. Javorinskou dominantu, převysokou kovovou věž, máme takřka na dosah.

Hodíme do sebe pár narychlo nakrájených krajíců, zapijeme to petkou ochucené vody z kohoutku a sestupujeme o pár set metr níž k Holubyho chatě. Všímáme si nejrůznějších zvonků, mezi nimiž nás nejvíc zaujme vzácný, temně modrý zvonek klubkatý.

V okolí chaty, kde se navzdory nacionalistickým věrozvěstům odjakživa scházeli normální Slováci s normálními Čechy, roste zase spousta běložlutých kopretin.

Vracíme se oklikou zpátky k vrcholu a všímáme si, jak se k nám blíží nějaký zdatný velocipedista s barevnou dětskou zátěží. Po chvilce se něj vyklube nejmladší z rodu Kimlerů, náš starý známý Robert. Vyrazil ze zlínského doupěte, aby nám s malou Magdalenkou pomohl snížit hrozivě vyhlížející věkový průměr. Počet účastníků výšlapu se tak vyšplhal na sympatickou baťovskou devítku.

Přestože občas zaburácí hrom a kolem Javoriny se začínají rojit šedomodrá mračna, putujeme holým hřebenem dál. Slovenská i česká strana nám nabízí daleké výhledy a vrcholová louka  další druhy květin, dokonce i zralé jahody.

Studená sprcha, která se poté spouští z nízko letících mraků, nás zahání do nedalekého lesa. Protože se jedná o les chráněný, tedy přírodní rezervaci, i tady je toho nemálo k vidění.

Modrá značka, klesající do údolí, nás má dovést do osady jménem Vápenky. Praktičtější část výpravy, tedy starostlivé hospodyňky, zajímají především poslední ostrůvky medvědího česneku. Kupodivu nevoní ani tak po medvědech, jako spíš po mnohem dostupnější pažitce.

Po hodince líné chůze jsme ve vzpomínaných Vápenkách. Sympatická dědina vyniká pěknou kaplí, slušným počtem  hospod a několika tradičně pomalovanými chalupami.

Coby malíř, kterému se právě nedaří namíchat oranžovou, se nám po chvíli představuje nepřehlédnutelný domorodec jménem Lubomír. Mává stokorunou a vytrvale nás pozývá do jedné z místních čerpacích stanic. Barvitě  hodnotí českou politickou scénu a srovnává ji s Amerikou, Kanadou a Atlantickým oceánem. Doporučujeme mu, aby příště kandidoval na prezidenta. Zcela jistě by měl šanci. Výřečnost, šarm, ani kladný sklon ke slivovici mu totiž určitě nechybí.

Opouštíme prosluněné Vápenky a stinným lesem se začínáme vracet ke Kamenné boudě. První zastavení patří nádherné lilii, další vykukujícímu hřibu koloději a poslední plantáži voňavých lesních jahod.

Bylo by nepochybně velkým hříchem nevyběhnout na nedaleké návrší. Rozlehlé louky, odkud je nádherný výhled na Javorinu i velkou část Slovácka, tu zdobí ledabyle roztroušené solitéry vzrostlých listnáčů. Mezi tím vlnící se stvoly trav, barevné květy a poletující včely či motýli.

Vracíme se k našim čekajícím přibližovadlům a jednohlasně konstatujeme: „ Jak může někdo čapět za pecí, když je ten svět tak neodolatelně krásný ?!“

(((-: ahoj :-)))