VELIKONOCE VÁNOČNÍ I APRÍLOVÉ 

---------------------------------------------

Velikonoce vánoční

Na vánoce se zaleze za pec. O velikonocích je tomu naopak. Musí se vyrazit ven. I kdyby to venku vypadalo vánočně. Což je přesně letošní případ.

S mojí drahou chotí a její věrnou kamarádkou doplňujeme stav účastníků autobusového zájezdu. Míříme do krajů nejslavnějšího slovenského Jury. První zastávka bude v jeho rodné Terchové. Na Dolní Bečvě začíná sníh a na Bumbálce vánoce. V Jánošíkových Dierách je třicet centimetrů čerstvé nadílky. Když už jsme tady, tak to přece nevzdáme!

Kolem potůčku už někdo stačil prošlapat chodníček. Autoři vánočních pohlednic by si dnes přišli na své. Nadýchaná běloba obalila louky, stromy i vyčnívající kameny. Chybí jen „Tichá noc“a cinkání rolniček.

Údolí se zužuje do těsného kaňonu. Sníh začíná měknout a pěšina klouzat nádherně klouzat. Zvláště zábavné jsou nakloněné partie v těsné blízkosti hučícího potoka. Doufejme, že do něj někdo z nás nezahučí.

Za Jánošíka tu určitě nebývaly, ale dnes jsou v exponovaných místech nainstalovány kovové žebříky. Ani na nich to při dnešní nadílce není dvakrát jednoduché. Zato okolní vápencové kolmice nabízí docela nevšední podívanou. Někde jsou přizdobeny sněhem, jinde zase shluky ježatých rampouchů. Dýchá tu nová, zcela neobvyklá atmosféra. Do kaňonů se zpravidla v zimě nechodí.

U bývalé salaše se krajina na chvilku otevírá. Nedaleký Rozsutec odkrývá aspoň něco  ze svých pokladů. Strmé bradlo je jen předzvěstí dalších skalních partií. Ty už ale dnes  nemáme šanci uvidět. Nezbývá než myslet na zadní kolečka, což je včasný návrat k našemu busu. A také ke slíbenému obědu ve vytopené horské chatě v údolí.

Obezřetná Eva, která na moji choť a svoji kamarádku Dášu dává neustále bedlivý pozor, to v jenom místě neustála. Lehké podklouznutí ji posunuje o půl metru níž. Naneštěstí tudy právě uhání svěží proud horské bystřiny. Nedobrovolný křest však absolvuje pouze jedna z dolních končetin. A to sotva po kolena. Dáša zase jemně zaváhá na pozdějším úzkém traverzu. Důsledkem uklouznutí je červený suvenýr. Nebude věčný, ale vydrží přece jen o něco déle než Evina mokrá noha pod kolenem.

Většina volí k návratu povědomou klasiku, ti zvídavější se dávají neznámou pěšinou přes tzv. Nové diery. Určitě nezklamaly. Je to  tady strmější a ještě divočejší. A také přibylo dalších dobyvatelů. U žebříků teď málem stojí fronty.

Závěr dnešní minitúry připomíná procesí. Rodiče s dětmi, obézní tchyně se snachami, vyzáblí penzisté i polotajní milenci  to nevzdali a vyrazili na čerstvý vzduch i sníh. Měli by si ho vážit. Možná, že ho až do vánoc neuvidí. Zato mohou klidně uvidět medvěda. Malá Fatra jimi přímo oplývá.

Velký Juro by se dnes divil. Tolik  lidí v jeho dědině! A samí prachatí! Jinak by nepřijeli vlastními auty. To by se to zbíjelo! Od chudých Valachů z autobusu by toho moc nepobral. Skoro všecko utratili v hospodě. Za horkou polévku a osmahlé kuřátko.

Po hodince jízdy mezi horami jsme v Bešeňové. Chladné nohy a suché kosti teď namočíme do čtyřicetistupňové kyselky. Že má barvu močůvky, nikomu  nevadí. Ani to, že je jen šest sedm nad nulou  a občas poletuje sníh. Čtyři hodiny v termálu připomíná ráj. Ten končí až se západem slunce. Je oranžově rudé a mizí za hradbou Chočských kotárů. Pomalu mizíme i my. Směrem ke kotárům valašským. Díky Bohu, i tentokrát sytí a spokojení.
      

 ------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 Velikonoce aprílové

Tradice velí strávit alespoň jednu velikonoční noc někde v přírodě. Na druhý svátek vyrážím za humna. Auto mě během půlhodinky přemístí do povodí řeky Odry. Právě tady se míním potulovat, dokud mě to nepřestane bavit. Zastavuji u břehu, jen kousek za Jeseníkem.

Velikonoční mráz stačil ozdobit okna aut i květy a listy prvních poslů jara. První výzdobu jsem už dávno oškrabal, tu druhou se snažím co nejrychleji zvěčnit. Nemilosrdné slunce se s mrazem dlouho nepáře. Jenom co  poskočí o trochu výš, stříbrná jinovatka se rychle vzdává. A s ní i její prchavá nádhera.

Poodří je už nějaký ten pátek tak zvanou Chráněnou krajinnou oblastí. A ta začíná právě v místech, kam zamířily moje toulavé boty. Netrvá dlouho a jsou dokonale promočené. Čvachtám po bažinatých lučinách a kopíruji klikatý tok Odry. Zdobí jej letité vrby, některé stařecky svěšené, jiné polámané. Je velice chvályhodné, že niva, kterou zmíněná řeka protéká, unikla bezhlavému socialistickému zúrodňování. Jsem tady sám a náramně si to užívám.

Nemohu si nevšimnout nových informačních tabulí. Jsou úplně jiné než většina ostatních. Žádné superodborné názvy, které devadesáti procentům smrtelníků vůbec nic neříkají, ale naopak velice  vtipně pojaté zajímavosti, kterým má šanci porozumět jak dítě školou povinné, tak i potulný stařec mého ražení.

Některé stromy, a není jich zrovna málo, prozrazují přítomnost bobrů.  Tito býložravci se zuby upíra se snad už nadobro vrátili zpět do své někdejší domoviny. I když je málo pravděpodobné, že se někde potkáme, vědomí jejich neklamné  přítomnosti dává krajině docela jiný rozměr.

Slunce, které se občas těžce prodere z pod černých mraků, po chvíli vystřídá krutý severní blizard s nevybíravým náletem obřích sněhových vloček. Na podmáčených loukách, které se tu a tam mění v malá jezírka, je pohyb v takovéto nepohodě nesmírně zábavný. Mokré nohy už dávno neřeším. Překonávám močály a snažím se občas něco ulovit. Výsledné záběry jsou však žalostné. Kolečko v kompaktu se mi totiž nenápadně pootočilo do režimu „efekty“. Nevím, co jimi japonští inženýři sledovali, ale dokonale rozmazanou fotku dokážu udělat i bez jejich sofistikované techniky. Možná tomu ale nerozumím a třeba se mi právě podařilo vytvořit přímo závratné umění. Pokud by bylo na mně, nazval bych je "defekty".

Proti proudu Odry se přes Odry dostávám k Marii. Sídlí tady ve skále. Zatímco je slušně vyšňořená a osvícená mnoha barevnými plamínky, její polonahý syn sedí v ústraní u dvou bídných svíček. Moc tomu nerozumím. Ale je to bezesporu pěkný kout, kde se řeka prodírá krajinou lesů a příkrých skalnatých návrší.

Nedaleko od Mariasteinu se pro změnu tyčí skála Švédská. Většina příchozích se spokojí s letmou vyhlídkou od zastřešeného altánku. Protože náležím mezi poněkud náročnější, vydávám se na krátký průzkum jejího okolí. Bublá tu sympatický potůček, šumí zvlněná Odra a na kamenitém hřbetě rostou hebce zelené mechy a pryskyřicí vonící borovice.

Nebývá  od věci zastavit se i u vyvrácených či pokácených velikánů. Nejen zajímavě tvarované choroše, ale i kůra habrů či rozřezané kmeny listnáčů mohou udivit nevšedními, dokonale originálními výtvarnými variacemi.

Náhorní rovinou se blížím k nejbližší vesnici. Aby mě to cestou do Spálova nebralo na spaní, překvapí  mě  divoce se řítící sněhová vichřice. Větrná hůrka se rázem mění v jeviště, na němž se právě odehrává Čertova svatba. Uragán  rychlostí blesku přesviští a za chvílí už zase září sluníčko. Včera byly velikonoce vánoční, dneska jsou pro změnu  aprílové.

V dědině, vlastně v městyse, už zase vesele chumelí. A jako by se nechumelilo, sem tam se na ulici objeví i nějací šmigrustoví pochůzkáři. Než obejdou všech devět stovek obyvatel, patrně jim to chvilku potrvá. Ti mladší raději osedlali podomácky vyrobené kabriolety. Postarší raději putují po svých. Nechtějí patrně přijít o řidičák.

Spálovské centrum vůbec nepůsobí ospale. Opravený kostel a vzorně udržovaný areál školy s parkovou úpravou ani náznakem neprozrazuje, že se nacházíme v problematickém pohraničí. Je to tu živé, barevné a díky sněhové přízdobě neobyčejně zajímavé.

Kousek za dědinou ční z obdělávaného pole větrný mlýn. Je prý ve své kategorii úplně nejmenším v celé České republice. Přestože už hodně dávno domlel, má v této zvlněné krajině své nezastupitelné místo. Přinejmenším upomíná na doby, kdy si lidé museli živobytí obstarávat sami a neměli k tomu ani traktory ani elektřinu. A kdy v těchto končinách každý druhý rozuměl německy. Jsme v Sudetách, jen krůček od tajemné krajiny,  drahně let známé jako Vojenský prostor Libavá.

Překlápím se na druhou stranu plošiny a znovu mě přepadá zlověstné sněhové tornádo. Bílé opojení s hvízdající meluzínou  tentokrát řádí dobrých patnáct dvacet minut. Naneštěstí si té slasti nestačím dostatečně užít. V údolí Něnčínského potoka, kam mám zrovna namířeno, je jenom ševelící  vánek a tichounce padající sníh.

Aprílové počasí nastolilo opět údobí míru a tak se po proudu potoka vesele posunuji dál. Jeho romantické koryto tu tvoří hranici onoho militaristického újezdu. Žádného po zuby ozbrojeného válečníka tu však nepotkávám.  Jenom zpívající potok a věčně šumící lesy. Kraj, jemuž se normální smrtelník zdaleka vyhýbá.

Naštěstí se této málo známé lokalitě nevyhýbají první jarní poslové. Sněženky tu zdobí pár zbytků kdysi hojných luk, které však současní dřevobaroni urychleně zalesňují. Pár trapných ochránců přírody nemá nejmenší šanci bílé květy zachránit. Kubíky dřeva, potažmo prachy za ně utržené, jsou nesrovnatelně  důležitější.

Pomalu padá na krajinu soumrak, a tak se začínám poohlédat po nějakém plácku k přečkání blížící se noci. Nepadá však pouze soumrak, ale i čím dál větší sněhové vločky. Údolí Odry, kam mě toulavé nohy mezitím donesly, se poměrně rychle převléká do vánočního. Než se snese černá tma, je už všecko kolem dokonale bílé.

Těšil jsem se na  dlouhé vysedávání u ohně a romantické nocování po širákem.  Sedím však na rezavé hraně nějakého kontejneru a nohy mi čvachtají v močálu. Vyzouvám totálně promočené obutí, pod bosé nohy nastrkám chrastí a v těsné blízkosti sálající vatry se snažím  sušit aspoň nejdůležitější výbavu. Kromě zmíněných bot se  to sice jakž takž daří, ale vysoušecí proces trvá až do půlnoci. Na hlavu i obnažená chodidla mi přitom z okolních stromů nestále padají chuchvalce chladivého sněhu. O nějaké romantice dnes nemůže být ani řeči.

Slastné nocování pod nebeskou klenbou se taktéž nekoná. V dosahu ohniště se nachází chatky nějakého dávného pionýrského tábora. U dveří už vyrostly břízky a některé z oken chybí. Nocují na dřevěné horní palandě a v dané situaci to považuji za vysoký nadstandard. Ležet venku na bílé podložce  a přitom být permanentně  bombardován padajícími sněhovými hroudami, by nemuselo být zrovna příjemné. I tak se mi celou noc ve spacáku zdá něco o tom, že má chodidla vězí v mrazáku. Na nezvěstné suché ponožky jsem totiž narazil až za bílého rána. Každopádně převelice děkuji dávným soudruhům za to, že ty chatky tady vybudovali a současným kapitalistům, že je ještě nestačili zlikvidovat.

Ranní procházka vede ke skalám na levém oderském břehu. Ze sněhu tu vykukují jarní květy a z kamenných stěn září nějaké památné symboly. Připomínají akce, které tu současní táborníci v nedávné minulosti pořádali. Že si tady pohrávali i s pistolkami, není vůbec od věci. V počítačových hrách to bez střílení nejde a navíc jsme v těsném dosahu největšího válečnického prostoru v republice.

Nedaleko odtud jsou k vidění následky nedávných uragánů. Tentokrát na ně doplatily vzrostlé smrky, které mu byly v cestě. Nepomohla ani procítěná modlitba lesa. Vítr ji nechal nevyslyšenou. Byla totiž adresována člověku.

U Marie je všecko při starém. Až na to, že přibylo svíček a skálu trochu přizdobilo včerejší sněžení. Navzdory tomu, že celý svět právě vesele oslavuje  zmrtvýchvstání, posmutnělý Boží syn pořád sedí opodál jako sirotek. Ke včerejším dvěma svíčkám nepřibyla ani jediná. Nikdo si z toho vrásky nedělá.

Nejsou-li vrásky na čelech, objevily se na svahu. Vrasový soubor u Klokočůvku je přírodní památkou lehce viditelnou hned ze silnice. Pamatuje doby, kdy vrásnění usazených vrstev a jiné podzemní skopičiny byly na denním pořádku. Země se trochu zklidnila, lidé naopak. Vrásky asi budou stále na místě.

Nastartuji svůj stříbrný šíp a zamířím opět ke Spálovu. Náhorní plošiny v jeho okolí vypadají stále ještě vánočně. Plochou krajinou se prohání severák a na nějaké velikonoce dává rychle zapomenout.

Pokud se někomu zdejší průvan nelíbí, je to jeho věc. Obří větrník u Luboměře je naopak ve svém živlu. Lopatky spokojeně kmitají a vesele pohvizdují na kolem jedoucí. Na rozbředlých cestách  jich dnes ale příliš mnoho nebude.

Poslední velikonoční zastávkou je vyloženě letní záležitost. Zatopený lom u Olšovce je proto bez lidí. Koupání chtivé slečny teprve vybírají co nejúspornější bikiny, holohlaví borci co nejdelší bermudy a úchyláci všech odstínů  leští dalekohledy. Modrozelená hladina  čeká na příděl slíbených slunečních paprsků.

Pokud si chce někdo vychutnat Olšovec jinak než bývá zvykem, právě se mu naskytla jedinečná příležitost. Parádní klid na mechových polštářích už horké léto zpravidla nenabízí.

Velikonoce, ať už vánoční či aprílové se stávají minulostí. Slunce je vidět  čím dál častěji a severák prohrává s jižním prouděním. Louky a stromy brzo obalí jarní zelená. Připomínka zmrtvýchvstání se co nevidět změní ve velice přívětivou realitu.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------