Májový špacír svatohostýnský

--------------------------------------

K výjezdním pracovním zasedáním se zpravidla jezdí na jih od Velehradu. Začínají tam totiž vinné sklípky. Hostýn  navštěvují jiné krevní skupiny. Jako například jistá nejmenovaná trojice. Nebýt v ní jednoho mužského elementu, mohla být pokládána za svatou. Předpokládejme však, že ani v tomto složení posvátné návrší příliš neznesvětila.

Putování začíná v Bystřici. Samozřejmě, v té pod Hostýnem. Bystré hlavy tu už před léty postavily fabriku. Ohýbá se v ní nábytek. Což je chvályhodné. K ohýbání páteří či charakterů máme v zemi jiné lokality.

Na nejvyšším bodě Hostýna dosud stojí bazilika. Nezničily ji zatím větry, deště ani rudí nájezdníci. Poutníci všech zemí, druhů i generací k ní stále ještě putují po svých. Jedni trávou, jiní po starých hostýnských schodech, co nejsou z mramoru. Důležitější je, že míří nahoru.

Někteří, ti méně zdatní, to berou oklikou. Na autentických šutrech z nejrůznějších koutů vlastí českých je několik inspirací k zamyšlení a meditacím. Vztahují se k tomu, který za to všechno kolem vlastně může. Na prostého muže z Nazareta, co začínal jako tesařský učedník. Nakonec změnil běh dějin i letopočet.

V kruhovém interiéru se shromáždila početná skupina poutníků. Doufejme, že hlavně  kvůli vzpomínanému nazaretskému tesaři. Ozývají se lidské hlasy, brnká kytara a burácejí varhany. Někteří z přítomných sedí na dřevěných lavicích, pár jich klečí na studené zemi. Zdá se, že nepřišli jen tak, z kratochvíle. Ti méně znalí možná smyslu dění moc nerozumí. Kromě jednoho. Stisk ruky a přání pokoje pochopí i nejzpozdilejší.

Stavby mistra Jurkoviče už nevedou k učedníku, ale k mistru s velkým „M“. Konkrétně k jeho cestě na popraviště. Končí u hrobu. Naštěstí, prázdného. Pár jich tomu věří, někteří pochybují, většina to považuje za kravinu. Víra je věc dobrovolná. Nekupuje se ani nedědí. Musí se hledat. A kdo hledá, většinou nalézá.

Křesťanství není o protáhlých tvářích. Pokud je reálné, mělo by tomu být přesně naopak. Zdarma nabízené výtisky časopisu „Milujte se“ tomu nasvědčují. Obálka, upozorňující na nakopání do zadku, však není o smíchu laciném. Míří k podstatě. Nám, kterým už bylo nakopáno, o tom něco víme..

Jakkoli k životu náleží i jídlo a pití, některé hostýnské souvislosti působí paradoxně. Nádherně chladivé vody u kamenných umývadel se to netýká. Tady by přítomný Kristus asi stoly prodavačů nepřevracel. Nabídka životabudičů, za které se šoférům zabavují řidičáky, je už poněkud jiné kafe. Doufejme však, že se na svaté hoře neberou úplatky. Jeden z komerčních nápisů patrně láká na něco nesrovnatelně snesitelnějšího

Spirituální prostor naplňujeme každý po svém. Někdo i v bazilice. Největší ze všech katedrál však končí až vesmírnou klenbou. Začíná zelenou trávou a barevnými akcenty květů. Rozkvetlé kaštany i drobné pomněny na něco upomínají. Všiml si toho i jistý František. Asi ten z toho Assisi. Dost možná i ti, kteří se vydali na  májový špacír svatohostýnský…

------------------------------