Na východě pod Tatrami
Do podtatranského Ždiaru se dá jet všelijak. Se svojí chotí
volíme vlastní auto a klasickou trasu přes Slovensko. Přestože se jedná o
víkend, vlečeme se jako s hnojem. Buď je před námi přetížený návěs
s železnými pruty, kolona veteránů nebo polský osobák, který nejede víc
než šedesát. Zastavujeme pod Chočem za dědinou Kalameny. Lehce termální kaluž tu v poklidu okupuje pětice duší tří národností. To platí jen do
doby, než tu vtrhne smečka ruskojazyčných od Donbasu. Klid vytěsní halasná
ruština a dosavadní pohodu u vody štědře rozlévané stakany vodky. Klidíme se
zavčasu k východu.
Najít v onom Ždiaru rodinný penzion Slovakia není
zrovna jednoduché. Daří se nám to až napotřetí. Jeho vyvýšená poloha však
avizuje nesporné výhody. Výhled na Belianské Tatry nám vůbec nic neruší.
Nečekaně milým překvapením je také přístup personálu. Duše
celého penzionu, paní Pirogová, nás vítá širokým úsměvem a libozvučnou
slovenštinou. Ne první pohled se pozná, že je ochotná pro nás snést i modré
z nebe. Zatím stačí jen černý
doping s kofeinem pro moji lepší polovičku a výtečná česnečka pro moji
maličkost. Takto vyzbrojeni vyrážíme na první průzkum nejbližšího okolí. Povede
na horní konec rázovité podhorské dědiny. Jak se zdá, vybrali jsme více než dobře.
Krajina, stavení ani lidé určitě
nezklamali.
Příští ráno patří polojasné obloze, z níž se však
blankytně modrá začíná čím dál více vytrácet. Kolem vodních nádrží se spouštíme
k Monkově dolině. Toto úzké údolí míří k Širokému sedlu, které je o
nějakých osm set metrů výš. Skotačí tu horská bystřina a voní lopuchy.
Vyhlášená vápencová květena se prezentuje desítkami druhy všech barevných
odstínů.
Mírné zpestření poskytuje závěrečný úsek. Blátivý chodník
skrápí občasné přeháňky a tak čím dál příkřejší stoupání po nezvykle kluzkých
kamenech představuje, aspoň pro některé, docela adrenalinový zážitek. Zamýšlená
lehká procházka se mění v příjemně napínavé dobrodružství.
Úzkou pěšinou se neplánovaně se dostáváme až na dohled Širokého sedla. Sedací část svěřujeme
na chvilku lavičkám u pramene a duši dopřáváme slastný výhled k našemu
ždiarskému útočišti. Naštěstí už ustalo občasné padání nebeské vláhy a tak
startujeme k obávanému skluzu do údolí. Pomocí značné opatrnosti,
pevných řetězů a momentální přízně ze
strany počasí překonáme veškeré překážky
a po dvou hodinách už spokojeně pochodujeme pohodlnou dolní částí Monkovy
doliny. Koryto potoka tu dláždí nejen omleté šedobílé vápencové kameny,
ale i úhledně rovné plotny vyčnívajících šedivých břidlic.
Vstup do malebné dědiny otevírá poněkud nemalebné stavení.
Kdysi krásnou budovu s pavlači a věžičkami znetvořil nejen nemilosrdný zub času, ale i
trestuhodný nezájem jejich současných majitelů. Polodivoká privatizace přinesla
i na Slovensku své nepříjemně trpké ovoce.
Chuť nám naštěstí spravuje následný pěší přesun horní
polovinou obce. Všímáme si především domů, které nesou historické rysy původní
architektury. Staré časy tu nepřipomíná jen kombinace modré, červené a černé,
ale i totální absence plotů mezi jednotlivými chalupami. Může prý za to nařízení
dávných zakladatelů, které je jednoduše zakázalo. A jak praxe dosvědčila, dá se
v pohodě existovat i bez nákladných ohrad a snobsky nápadných oplocení.
Také další ráno je ve znamení náznaku přívětivé oblohy a
snesitelné teploty. Byť se ty noční měly pohybovat jenom lehce nad nulou. Dnes
máme namířeno do jedné z nejkrásnějších tatranských dolin s názvem
Javorová. Začíná, kde jinde, než v samotné Javorině. Před čtyřiačtyřiceti
lety jsme právě tady byli na poloilegálním skautském táboře.
I dnešní úvod je provoněný jehličím a odérem z lopuchů.
Bystřina poskakuje přes oblé žulové balvany a z proluk mezi stromy
začínají vykukovat první skalnaté štíty. Ty první patří vápencům. Odvrácená tvář Belianských Tater je
stejně půvabná, jako ta, na kterou se denně díváme z oken našeho penzionu.
Západnější obzory však už patří žulovým velikánům, Ježatý
horizont se táhne od známého Lomničáku až k neméně povědomým Rysům. Šelmy
tohoto jména, stejně jako jejich kamarády z řad vlků a medvědů tu
nepotkáváme, ale divočina, která nás cestou obklopuje, zřetelně dosvědčuje, kdo
je tady skutečným pánem.
Závěr Javorové doliny se otevírá do impozantního panoramatu.
Dramatickou nádheru nedalekých strmých stěn doplňuje něžná krása nedávno
probuzených horských květů. Do toho bublá nespoutaný potok svoji
nenapodobitelnou melodii. A kromě několika světlých výjimek, žádní lidští
narušitelé.
Celou zpáteční cestu obdivujeme neskutečně svěží zeleň
kapradin i ostatních výplodů zdejší bující flóry. Červen je jednoznačně
nejzelenějším tatranským údobím. Dříve tu ostatně ani nemá cenu zabloudit.
Zdejší turistické stezky se otevírají až s polovinou šestého měsíce. Což
je právě v tuto dobu.
Čtvrtý den našeho pobytu věnujeme další z nostalgických vzpomínek.
Před nějakými třiatřiceti roky jsme po dva týdny tábořili na březích
pohraničního Dunajce. Na naší straně vládla rudá totalita, z druhého břehu
už vykukovala provokující Solidarita. A bájnou řeku neslyšně splouvaly polské i
slovenské pltě. Jsme zvědavi, jak to tu vypadá čtvrtstoletí po Velké sametové.
Vyhlíží to tady v podstatě stejně. Kemp na svém místě, jen
z nízkých vrb podél břehu se staly mohutné stromy. A do sousedního Polska
teď jde přejít po mostě. Navzdory chvástavým komunistickým frázím o nerozborném
přátelství se konkrétní krok k jeho
praktickému naplnění uskutečnil až za vlády nerudných kapitalistů. Důležitější
je však skutečnost, že romantickým kaňonem Dunajce putují stále stejné vory a
proudem unášení cestující pořád ještě suchozemcům nadšeně mávají na pozdrav. A
že polština, slovenština, dokonce i čeština, tu stále ještě patří k hlavním nástrojům naprosto pohodové
komunikace.
Být v Červeném Klášteře a nenavštívit objekt, podle
něhož byl pojmenován, se jaksi nesluší. Nepotkáme tu sice žádné důkladně
zahalené mnichy ani jejich podobně postižené dámské protějšky, ale jejich
někdejší přítomnost nám připomene nenásilná muzejní expozice, které současný
areál už nějaký čas slouží. Za kamenné klášterní zdi zatím neproniká ani
venkovní shon, takže se tu můžete v poklidu nechat unášet představami o
zašlé minulosti i pokojným meditováním o tom, kam asi náš nepokojný věk co
nevidět zamíří.
Nevíme sice kam přesně zamíří naše divoká doba, my však
musíme nabrat směr k našemu podtatranskému útočišti. Čím jsme mu blíž, tím
je na spišském venkově černěji. Na vině není jenom čím dál temnější obloha, ale
především bezstarostně se promenádující domorodci. Ve třech posledních dědinách
postupně potkáme tři Slováky a hned
třicítku jim nápadně nepodobných
spoluusedlíků. V průjezdu jejich výsostným územím nám zatím naštěstí
nebrání, takže se v pohodě a drobném deštíku dostáváme k naší
milované Slovakii. Pro dnešek tu máme připravené milé překvapení. Originální
pirožky od paní Pirogové. Neopakovatelná chuť slovenské brynzy v kombinaci s dalšími ingrediencemi
pasuje toto jídlo na jasnou gastronomickou jedničku celého pobytu. Zkrátka a
dobře, Pirogovci se nezapřou. Jejich rodinná firma je čítankovou ukázkou
harmonie dokonalé profesionality a nestrojené
lásky k hostům. Není divu, že se tu většina, a velice ráda,
vracívá. Možná, že i kvůli hodinám, které jdou přesně, ale naopak. K mládí
nás sice neposunou, k všeobecně dobré náladě však přispějí zcela
nepochybně. Stejně jako útulný dřevěný interiér s ozdobným těsněním mezi
jednotlivými trámy.
Příští ráno je opět ukázkové. Přestože jsou protější
Belianky romanticky nasvícené, opouštíme jejich bezprostřední okolí a vydáváme
se k severním sousedům. V Zakopaném jsme byli naposled byli před třiačtyřiceti
roky. A pokud nás paměť neklame, na svatební cestě. Takže jsme právem zvědavi,
jak toto rázovité polské letovisko vypadá dnes. Abychom jeli patřičně vytíženi,
přibíráme do auta i olomouckou dvojici
manželů Horňákových.
Podle předem zjištěných informací odstavujeme náš krytý vůz
na placený parking poblíž lyžařských můstků. Holohlavý borec boxerského
vzezření ochotně přistupuje na platbu v současné slovenské měně a nasazuje
taxu pěti euro. Jak se posléze dovídáme, natáhl nás o víc než polovinu. Naše
chyba! Jsme v Polsku, krajině nadaných šmelinářů, takže jsme si měli dát
majzla.
Čtyři desítky let i změna režimu se na městě sice podepsaly,
ale ne až tak moc. Dřevěné haciendy, živé tržiště i hlavní bulvár s koníky
a bryčkami neklamně připomínají, že jsme skutečně ve starém dobrém Zakopaném.
Pokud se něco změnilo úplně nejvíc, pak jsou to naše
evidentně chátrající tělesné schránky.
S tím, že budou v katolické zemi pěkné svatostánky, se
víceméně počítá. Ale že nedávný Svatý otec tady vlastní i kruhový objezd, je pro českého
nedovzdělance poněkud překvapující. Ani si dost dobře nejsme jisti, zda by si něco
takového skromně vyhlížející Jan Pavel vůbec přál.
Při zpáteční cestě se zastavujeme poblíž ústí předlouhé
Bielovodské doliny. Na její slovenské straně si dopřáváme lehký tatranský podvečerní
špacír.S Horňákovými vzpomínáme na zdejší dávné návštěvy. My například nemůžeme
nevzpomenout poloilegální túru
k Žabím plesům, kam nás v jednasedmdesátém vytáhl náš legendární táborový vedoucí Bláža, zvaný Kuk.
Separatistická pětka, k níž jsem taktéž náležel, si pak ještě vyběhla na
hřeben, tvořící hranici, načež se bez dokladů, a samozřejmě bez rozumu,
spustila na polskou stranu. Následovalo zatčení jejich bdělými pohraničníky,
důkladný výslech v bratrských kasárnách a pak večerní transport na
československou policejní stanici. Půldenní zahraniční výlet s veškerým
zaopatřením, včetně „taxislužby“v barvě khaki, každého vyšel na tehdejší
padesátikorunu. Jednalo se o úplně nejnižší taxu za trestný čin nedovoleného
překročení státní hranice. Neberte to za ty prachy!
Zastavení poslední patří nádhernému dřevěnému kostelíku v
Javorině. Interiér je sice nedobytný, ale i tak se jedná o velice přívětivé
zakončení dnešního vzpomínkového výjezdu.
Po pěti dnech a stejně tolika nocích nastává čas účtování.
Ubytování i s polopenzí vychází na pouhé tři tisícovky na osobu. Typicky
rodinná atmosféra, kterou tu Pirogovi
nesmazatelně vtiskli, se nepočítá. Chcete-li si pár dní pohovět v poklidnější
části Tater, pak si nezapomeňte poznamenat: Penzion Slovakia ve Ždiaru.