Na východě pod Tatrami

Do podtatranského Ždiaru se dá jet všelijak. Se svojí chotí volíme vlastní auto a klasickou trasu přes Slovensko. Přestože se jedná o víkend, vlečeme se jako s hnojem. Buď je před námi přetížený návěs s železnými pruty, kolona veteránů nebo polský osobák, který nejede víc než šedesát. Zastavujeme pod Chočem za dědinou Kalameny. Lehce termální  kaluž tu v poklidu okupuje  pětice duší tří národností. To platí jen do doby, než tu vtrhne smečka ruskojazyčných od Donbasu. Klid vytěsní halasná ruština a dosavadní pohodu u vody štědře rozlévané stakany vodky. Klidíme se zavčasu k východu.

Najít v onom Ždiaru rodinný penzion Slovakia není zrovna jednoduché. Daří se nám to až napotřetí. Jeho vyvýšená poloha však avizuje nesporné výhody. Výhled na Belianské Tatry nám vůbec nic neruší.

Nečekaně milým překvapením je také přístup personálu. Duše celého penzionu, paní Pirogová, nás vítá širokým úsměvem a libozvučnou slovenštinou. Ne první pohled se pozná, že je ochotná pro nás snést i modré z nebe. Zatím stačí jen  černý doping s kofeinem pro moji lepší polovičku a výtečná česnečka pro moji maličkost. Takto vyzbrojeni vyrážíme na první průzkum nejbližšího okolí. Povede na horní konec rázovité podhorské dědiny. Jak se zdá, vybrali jsme více než dobře. Krajina, stavení ani lidé  určitě nezklamali.

Příští ráno patří polojasné obloze, z níž se však blankytně modrá začíná čím dál více vytrácet. Kolem vodních nádrží se spouštíme k Monkově dolině. Toto úzké údolí míří k Širokému sedlu, které je o nějakých osm set metrů výš. Skotačí tu horská bystřina a voní lopuchy. Vyhlášená vápencová květena se prezentuje desítkami druhy všech barevných odstínů.

Mírné zpestření poskytuje závěrečný úsek. Blátivý chodník skrápí občasné přeháňky a tak čím dál příkřejší stoupání po nezvykle kluzkých kamenech představuje, aspoň pro některé, docela adrenalinový zážitek. Zamýšlená lehká procházka se mění v příjemně napínavé dobrodružství.

Úzkou pěšinou se neplánovaně se dostáváme až  na dohled Širokého sedla. Sedací část svěřujeme na chvilku lavičkám u pramene a duši dopřáváme slastný výhled k našemu ždiarskému útočišti. Naštěstí už ustalo občasné padání nebeské vláhy a tak startujeme k obávanému skluzu do údolí. Pomocí značné opatrnosti, pevných  řetězů a momentální přízně ze strany počasí  překonáme veškeré překážky a po dvou hodinách už spokojeně pochodujeme pohodlnou dolní částí Monkovy doliny. Koryto  potoka  tu dláždí nejen omleté šedobílé vápencové kameny, ale i úhledně rovné plotny vyčnívajících šedivých břidlic.

Vstup do malebné dědiny otevírá poněkud nemalebné stavení. Kdysi krásnou budovu s pavlači a věžičkami  znetvořil nejen nemilosrdný zub času, ale i trestuhodný nezájem jejich současných majitelů. Polodivoká privatizace přinesla i na Slovensku své nepříjemně trpké ovoce.

Chuť nám naštěstí spravuje následný pěší přesun horní polovinou obce. Všímáme si především domů, které nesou historické rysy původní architektury. Staré časy tu nepřipomíná jen kombinace modré, červené a černé, ale i totální absence plotů mezi jednotlivými chalupami. Může prý za to nařízení dávných zakladatelů, které je jednoduše zakázalo. A jak praxe dosvědčila, dá se v pohodě existovat i bez nákladných ohrad a snobsky nápadných oplocení.

Také další ráno je ve znamení náznaku přívětivé oblohy a snesitelné teploty. Byť se ty noční měly pohybovat jenom lehce nad nulou. Dnes máme namířeno do jedné z nejkrásnějších tatranských dolin s názvem Javorová. Začíná, kde jinde, než v samotné Javorině. Před čtyřiačtyřiceti lety jsme právě tady byli na poloilegálním skautském táboře.

I dnešní úvod je provoněný jehličím a odérem z lopuchů. Bystřina poskakuje přes oblé žulové balvany a z proluk mezi stromy začínají vykukovat první skalnaté štíty. Ty první patří  vápencům. Odvrácená tvář Belianských Tater je stejně půvabná, jako ta, na kterou se denně díváme z oken našeho penzionu.

Západnější obzory však už patří žulovým velikánům, Ježatý horizont se táhne od známého Lomničáku až k neméně povědomým Rysům. Šelmy tohoto jména, stejně jako jejich kamarády z řad vlků a medvědů tu nepotkáváme, ale divočina, která nás cestou obklopuje, zřetelně dosvědčuje, kdo je tady skutečným pánem.

Závěr Javorové doliny se otevírá do impozantního panoramatu. Dramatickou nádheru nedalekých strmých stěn doplňuje něžná krása nedávno probuzených horských květů. Do toho bublá nespoutaný potok svoji nenapodobitelnou melodii. A kromě několika světlých výjimek, žádní lidští narušitelé.

Celou zpáteční cestu obdivujeme neskutečně svěží zeleň kapradin i ostatních výplodů zdejší bující flóry. Červen je jednoznačně nejzelenějším tatranským údobím. Dříve tu ostatně ani nemá cenu zabloudit. Zdejší turistické stezky se otevírají až s polovinou šestého měsíce. Což je právě v tuto dobu.

Čtvrtý den našeho pobytu věnujeme další z nostalgických vzpomínek. Před nějakými třiatřiceti roky jsme po dva týdny tábořili na březích pohraničního Dunajce. Na naší straně vládla rudá totalita, z druhého břehu už vykukovala provokující Solidarita. A bájnou řeku neslyšně splouvaly polské i slovenské pltě. Jsme zvědavi, jak to tu vypadá čtvrtstoletí po Velké sametové.

Vyhlíží to tady v podstatě stejně. Kemp na svém místě, jen z nízkých vrb podél břehu se staly mohutné stromy. A do sousedního Polska teď jde přejít po mostě. Navzdory chvástavým komunistickým frázím o nerozborném přátelství se  konkrétní krok k jeho praktickému naplnění uskutečnil až za vlády nerudných kapitalistů. Důležitější je však skutečnost, že romantickým kaňonem Dunajce putují stále stejné vory a proudem unášení cestující pořád ještě suchozemcům nadšeně mávají na pozdrav. A že polština, slovenština, dokonce i čeština, tu stále ještě patří  k hlavním nástrojům naprosto pohodové komunikace.

Být v Červeném Klášteře a nenavštívit objekt, podle něhož byl pojmenován, se jaksi nesluší. Nepotkáme tu sice žádné důkladně zahalené mnichy ani jejich podobně postižené dámské protějšky, ale jejich někdejší přítomnost nám připomene nenásilná muzejní expozice, které současný areál už nějaký čas slouží. Za kamenné klášterní zdi zatím neproniká ani venkovní shon, takže se tu můžete v poklidu nechat unášet představami o zašlé minulosti i pokojným meditováním o tom, kam asi náš nepokojný věk co nevidět zamíří.

Nevíme sice kam přesně zamíří naše divoká doba, my však musíme nabrat směr k našemu podtatranskému útočišti. Čím jsme mu blíž, tím je na spišském venkově černěji. Na vině není jenom čím dál temnější obloha, ale především bezstarostně se promenádující domorodci. Ve třech posledních dědinách postupně potkáme  tři Slováky a hned třicítku jim  nápadně nepodobných spoluusedlíků. V průjezdu jejich výsostným územím nám zatím naštěstí nebrání, takže se v pohodě a drobném deštíku dostáváme k naší milované Slovakii. Pro dnešek tu máme připravené milé překvapení. Originální pirožky od paní Pirogové. Neopakovatelná chuť slovenské brynzy  v kombinaci s dalšími ingrediencemi pasuje toto jídlo na jasnou gastronomickou jedničku celého pobytu. Zkrátka a dobře, Pirogovci se nezapřou. Jejich rodinná firma je čítankovou ukázkou harmonie dokonalé profesionality a nestrojené  lásky k hostům. Není divu, že se tu většina, a velice ráda, vracívá. Možná, že i kvůli hodinám, které jdou přesně, ale naopak. K mládí nás sice neposunou, k všeobecně dobré náladě však přispějí zcela nepochybně. Stejně jako útulný dřevěný interiér s ozdobným těsněním mezi jednotlivými trámy.  

Příští ráno je opět ukázkové. Přestože jsou protější Belianky romanticky nasvícené, opouštíme jejich bezprostřední okolí a vydáváme se k severním sousedům. V Zakopaném jsme byli naposled byli před třiačtyřiceti roky. A pokud nás paměť neklame, na svatební cestě. Takže jsme právem zvědavi, jak toto rázovité polské letovisko vypadá dnes. Abychom jeli patřičně vytíženi, přibíráme do auta  i olomouckou dvojici manželů Horňákových.

Podle předem zjištěných informací odstavujeme náš krytý vůz na placený parking poblíž lyžařských můstků. Holohlavý borec boxerského vzezření ochotně přistupuje na platbu v současné slovenské měně a nasazuje taxu pěti euro. Jak se posléze dovídáme, natáhl nás o víc než polovinu. Naše chyba! Jsme v Polsku, krajině nadaných šmelinářů, takže jsme si měli dát majzla.

Čtyři desítky let i změna režimu se na městě sice podepsaly, ale ne až tak moc. Dřevěné haciendy, živé tržiště i hlavní bulvár s koníky a bryčkami neklamně připomínají, že jsme skutečně ve starém dobrém Zakopaném. Pokud se něco změnilo úplně nejvíc, pak jsou to naše

evidentně chátrající tělesné schránky.

S tím, že budou v katolické zemi pěkné svatostánky, se víceméně počítá. Ale že nedávný Svatý otec  tady vlastní i kruhový objezd, je pro českého nedovzdělance poněkud překvapující. Ani si dost dobře nejsme jisti, zda by si něco takového skromně vyhlížející Jan Pavel vůbec přál.

Při zpáteční cestě se zastavujeme poblíž ústí předlouhé Bielovodské doliny. Na její slovenské straně si dopřáváme lehký tatranský podvečerní špacír.S Horňákovými vzpomínáme na zdejší dávné návštěvy. My například nemůžeme  nevzpomenout poloilegální túru k Žabím plesům, kam nás v jednasedmdesátém vytáhl náš  legendární táborový vedoucí Bláža, zvaný Kuk. Separatistická pětka, k níž jsem taktéž náležel, si pak ještě vyběhla na hřeben, tvořící hranici, načež se bez dokladů, a samozřejmě bez rozumu, spustila na polskou stranu. Následovalo zatčení jejich bdělými pohraničníky, důkladný výslech v bratrských  kasárnách a pak večerní transport na československou policejní stanici. Půldenní zahraniční výlet s veškerým zaopatřením, včetně „taxislužby“v barvě khaki, každého vyšel na tehdejší padesátikorunu. Jednalo se o úplně nejnižší taxu za trestný čin nedovoleného překročení státní hranice. Neberte to za ty prachy!

Zastavení poslední patří nádhernému dřevěnému kostelíku v Javorině. Interiér je sice nedobytný, ale i tak se jedná o velice přívětivé zakončení dnešního vzpomínkového výjezdu.

Po pěti dnech a stejně tolika nocích nastává čas účtování. Ubytování i s polopenzí vychází na pouhé tři tisícovky na osobu. Typicky rodinná atmosféra, kterou tu Pirogovi  nesmazatelně vtiskli, se nepočítá. Chcete-li si pár dní pohovět v poklidnější části Tater, pak si nezapomeňte poznamenat: Penzion Slovakia ve Ždiaru.