Barevné Bílé Karpaty

Česko-slovenské podzimní vandrování

Část I., převážně česká

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tak nízkonákladový podzimní vandr tu  snad ještě nebyl. Na celé čtyři dny necelé čtyři stovky. Nikoliv eur, ale českých korun. Včetně cesty, stravy a tří noclehů v cizině.

V Bylnici opouštím útulný interiér broukajícího motoráčku a na nejbližším možném místě odbočuji do travnaté stráně. To, že musím s plným báglem překonat pár dřevěných ohrad mi zatím příliš nevadí. Možná i proto, že mezi ovcemi pohnojenou trávou vyrašily houfy jedlých bedel a bílých žampiónů. Popadané šťavnaté jaderničky, stejně jako medově sladké švestky tu také hnít nenechám. Jak to tak vypadá, dobrou polovinu nakoupeného proviantu povezu zase nazpátek.

Pastvinami a pak neznačenou cestou stoupám k výšinám. Marně přemýšlím, proč nejzápadnější část karpatského doslala přízvisko Bílé. Okolní louky jsou zelené, pole hnědá či žlutá a krávy strakaté. Lesy hrají takřka všemi barvami. Kromě zmiňované bílé. Jak to tak vypadá, někdejší jmenovací výbor navštívil tyto končiny na Vánoce popřípadě na Tři krále.

Tři krále tu pochopitelně nepotkávám. Pouze jednoho traktoristu. A také početné stádo hovězího. Budoucí dojnice i statní býčci jsou naštěstí za plotem. Později si všímám, že kromě jednoho. Neohrožený samec je na mé straně a nespouští ze mne oči. Nejbližší útočiště nebude blíž než stovku metrů. Ten strom však tloušťkou překonává  civícího býka a uchopitelné větve si nechal narůst až v úctyhodné výšce. Na toreadora si určitě hrát nebudu. Kromě červených uší a špičky nosu mám všecko do zelena, takže snad brzo splynu s podzimní trávou. Nenápadně se otáčím a pomalu se posunuji k holému obzoru. Hlídač harému nepřestává bdít, preventivní útok však vzdává. Jeho inteligence mu patrně napovídá, že to podivné dvounohé individuum krávy, potažmo voly dvakrát nemusí.

Na plochém hřebenu se mění nejen síla západního větru, ale i výhled do kraje. Východ se prezentuje prvním vápencovým pohořím. Jeho viditelná část už náleží bratrům Slovákům. K vršateckým bradlům zbývá už jen osm kilometrů.

Vcházím do vrostlého bukového lesa. Připomíná nádhernou, zlatem vyzdobenou katedrálu. Na rozdíl od těch kamenných ji nepostavil člověk. Nadpozemská atmosféra je cítit na každém kroku. Přítomnost Neviditelného je více než patrná. Chce to jen trochu samoty a tichého usebrání.

Slovenská hranice, na níž co nevidět narazím, kopíruje horský hřeben mířící k severu. Bágl se stanem, spacákem, oděním a proviantem odhodím do metrové trávy a nalehko se vydávám hraniční trasou. Občas Českem, tu a tam Slovenskem, někdy každou nohou výsostným územím jiného státu. Naštěstí  už je zase ta nešťastná čára obojím víceméně ukradená. Jenom na silnicích teď stojí draze vybudované, dnes totálně vylidněné celnice, coby nepřehlédnutelné pomníky člověčí pitomosti.

Přehoupnu se přes výrazný kopec jménem Kaňúr a ocitám se v království nádherných bělokarpatských luk. Nenabízí teď, na samém konci října pestrou paletu květů, ale podzimní barevné menu také není k zahození. Za zvláštní pozornost stojí návštěva zdejší rezervace. Nádherně zvlněné, pečlivě vysečené travnaté plochy s přízdobou osamělých keřů a stromů prý v létě hostí hned čtyři druhy velmi vzácných modrásků. Dnes se tu sice nemodrá ani nebe, ale to  výjimečnosti místa nic neubírá. Ubírat se musím naopak já, a to velice kvapně. Začíná se stmívat a vůbec netuším, kde na noc uložím své stařecké tělo.

Bez vody není života, a protože veškeré náhorní studánky už dávno vyschly, nezbývá než se vzdát těžce nabyté výšky a sesunout sebe i mobilní majetek někam do údolí. Překlápím se tedy na slovenskou stranu. Louky jsou tu stejně půvabné jako u nás, navíc je teď, v podvečer, zdobí větší či menší skupinky laní a jelenů. Na vodu narazím až na samém dně Brezovské doliny. Je už docela slušná tma. Znovu, tak jako už mnohokrát, jsem si zapomněl zajistit pořádnou čelovku. Ta, kterou mám k dispozici, má o polovinu menší intenzitu světla než mobilní telefon. Není tady divu, že v jednom místě dojde k nečekané srážce s neobyčejně naježenou větví. Důsledkem je viditelné označkování vlastní krví, takže až do konce vandru budu vypadat jako hinduista, S tím rozdílem, že můj červený flek sídlí o dva centimetry níže než je v Asii obvyklé.

Oheň zakládám v těsné blízkosti bublajícího potoka. Je tu totiž dostatek naplaveného bukového dřeva. V jednom ešusu vařím extrémně silnou polévku z bedel a žampionů, ve druhém kompot z valašských jadernic. Nohy mi přitom občas nekotrolovatelně sklouznou do temné díry končící něčím mokře lepkavým. Až ráno zjišťuji, že horší místo k táboření jsem si opravdu vybrat nemohl. Ale kam taky jít, když louky si na noc pronajali jeleni, potažmo jejich nerozluční kamarádi, myslivci?

Po deváté večerní vychází měsíc. Promenáduje se mezi korunami stromů a romanticky osvěcuje nejbližší okolí. U oranžových plamenů vydržím až do půlnoci. Počítač, natož televize mi ani trochu nechybí. Občasná samota, navíc v liduprázdné divočině je nádherná.  Zalézám do stanu. Jednomístný kilový Jurek sice stojí na nepředstavitelných proláklinách, ale lehce znavená tělesná schránka si už nějak poradí. Praskající vatra a zpívající potok jsou posledními vjemy, na které si pamatuji.  Spím až do bílého rána. Jak jinak, když jsem v Bílých Karpatech?

------------------------------------------------------------------------------------------

Farebne Biele Karpaty

Slovensko – česke jesenne vandrovanie

Časť II., pravážne slovenska

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Na rozdíl od včerejška je dnes nebe jako vymetené. Přes divoké pralesy a rozlehlé louky se pomalu sunu nahoru. I tady vidím jeleny. Stádo má tentokrát rovných deset jedinců. Nádherná podívaná! Než však stačím vytasit foťák, jsou všichni v čudu.

Veškerý polední čas prolenoším v horizontální poloze. Otevřený plácek pod druhou nejvyšší bělokarpatskou horou je krytý před větrem i před lidmi. A slunce tu peče skoro jako o prázdninách.

Severní stranou Chmelové se poté  mezi vápencovými skalinami a vývraty starých stromů proderu k úpatí Bieleho vrchu. Pokud je v jeho okolí něco bílého, pak to asi bude malá kaplička u rozcestníku turistických značek. Podstatný je však fakt, že v její těsné blízkosti vyvěrá pitná voda.

Vystoupám rozlehlou loukou za obzor a v pralese si k polámaným kmenům odhodím bágl s přehozenou maskáčovou bundou. Jako znamení si pamatuji nápadně urostlý jasan na kraji. Hned kousek nad tím je malý, ale nádherně rovný plácek vystlaný bohatou vrstvou bukového listí. Naprosto ideální místo ke dnešnímu nocležení.

Polehku se vyhoupnu na Biely vrch a užívám si tajemně zamlžených výhledů do okolí. S ladnými obrysy většiny viditelných kopců ostře kontrastují bradla vršateckých vápenců. V korunách zlatohnědých buků se pomalu loučí červeně zářící kotouč zapadajícího slunce. Prudkým svahem sjedu ke svému bezchybnému tábořišti. Nestačím se však divit. Hned na protější straně louky stojí nápadná chata s rudou střechou a dvěma pobrukujícími off-roady. Lovci jelenů si vyjeli na spanilou jízdu. O jejich společnost však ani v nejmenším nestojím. Jak se zdá, nezbude, než změnit útočiště. Samozřejmě, že zase potmě.

Nápadný jasan i v tom pološeru nalézám, moje krosna je však k nenalezení. Že by ji pomocí psů vystopovalo poľovnícké bratrstvo odnaproti? Pomalu a důkladně prozkoumávám každý čtvereční metr. Na některých místech jsem už možná popáté, ale bágl pořád nikde. Až najednou o cosi zakopnu! Tak dokonale zamaskovat svůj majetek se mi snad ještě nepodařilo!

S čelovkou, která je v tuto chvíli už naprosto nepoužitelná, se prodírám čím dál černějším pralesem. Nehorší je to v prudce nakloněných rovinách. S pevnou vírou, že se dříve či později objeví rovina nenakloněná, opatrně postupuji dál. Až narazím na slušně vypadající plácek mezi mohutným smrkem a bohatě rozvětvenou lískou. Akorát tak na vztyčení  miniaturního plátěného Jurka.

V porovnání se včerejškem se jedná o místo přímo luxusní. Dřeva habaděj, odnikud sem nevidět, podestýlka nadstandardní. K večeři neobvykle chutná bramboračka s přídavkem bedel a václavek. A také celé hlávky neoloupaného česneku, která mi do ešusu nešikovně upadla. K tomu kompot z extrémně sladkých bylnických švestek. Náramně si lebedím. Všude kolem takřka absolutní klid. Sálající vatra tak plápolá ještě dlouho po půlnoci.

Zalézám do spacáku a začínám se propadat do slastné  nirvány. Probudí mě neobvyklé zvuky. Něco mezi cvakáním zuby a krátkým syčením. Praskání větví prozrazuje cosi většího. Jelen nebo divočák? Pravděpodobnost se blíží druhé variantě. Zvláště poté, co se temnou divočinou ozve ještě temnější zamručení.

Kanec sem, kanec tam, spím opět jako nemluvně. Vstávám ještě za šera a těším se na východ slunce. Což není až tak jednoduché. Nocuji na odvrácené straně a Biely vrch se tyčí o dvě stovky metrů výš. Netrénované stařecké tělo už k hbitosti laní nedonutím, ale snažím se belhat co nejrychleji. Stíhám to jen tak tak. Dnešní zdroj světla a tepla se právě prodírá mezi stromy protějšího návrší.

Toulat se ranní krajinou bez lidí je vždycky kouzelné. Nízké slunce plasticky ozařuje zelené louky i různobarevné koruny listnáčů. Smrky jedle a borovice kontrastují temně lomenými odstíny. Bělavá jinovatka se proměňuje ve svítící stříbrnou rosu. Promenáduji se tu nejméně dvě další hodiny.

Pamatuji doby, kdy v těchto místech stávala malá hospodářská stavení, tzv. cholvarky. Domorodci se do nich uchylovali na léto, aby to měli blíž ke svým polím. Většina se jich rozpadla, ale některé z nich se převtělily ve více či méně zdařilé rekreační objekty. Ten, který potkávám na jednom z hřebenů, patří sice do jiné kategorie, ale působí docela sympaticky. Originální fasáda ladí s okolím i mým momentálním oděním.

Odění, jakkoliv půvabné, však bude na další hodiny zbytečné. Krajině bez lidí opět vládne modré nebe a hřejivé sluníčko. Bezplatné přírodní solárium se protáhne na dobré čtyři hodiny. Navzdory tomu, že je dnes poslední den desátého měsíce.

Kamarádi ze zlínského humanitárního spolku Samari vyhrožují večerním přepadením. Měl bych proto vyhlédnout něco ke spaní. Žhavé slunce pomalu mění barvu i teplotu a neslyšně sklouzává za západní horizont. Já pro změnu zase do nedalekého Vršateckého Podhradí. Zastavuji se u místního hřbitova. Svítí tu stovky hořících svíček. Dušičkový čas je už na dosah.

Za dědinou rozdělávám oheň a mobilem hlásím polohu. O něco později už temnotu proráží dvojice světlometů. Jsou to oni! Ne však ohlášená dvojice, ale hned dvojnásobek. K Marťanovi s Petkou přibyla i Wendy s Dominátorem. Nečekaně milé překvapení!

Popíjíme, pojídáme a povídáme. Zář ohně najednou ozáří přibližující se tvář. Tentokrát to není žádný hajný, policajt ani desperát, ale dobračisko Martin, kterému říkám Frankie Dlouhán. Vyhlášený stopař rysů, vlků a medvědů tentokrát vyčenichal i naši pětici. Přestože do těchto končin jaktěživ nepáchnul. Pomohl mu k tomu náš oheň a jeho nerozlučný dalekohled.

Větrná noc u poněkud odlehlé autobusové zastávky se mění v mlhavé ráno. Poletující cáry nízkých mraků však později opět vystřídá azurová obloha. Vaříme  kalorickou bombu, tedy vším možným obohacenou vločkovou kaši a očekáváme příjezd Dominátora. Se svou Wendy, která je toho času v naději, raději okupoval jeden z nedalekých hotelových pokojů.

Přesouváme se pod vršateckou zříceninu. Na rozdíl od minulosti, všude plno zákazů. Které jsou, jak je vidět, i na Slovensku k tomu, aby se porušovaly. Svérázné turistky, jenž kousek od nás v sukničkách a na vysokých podpatcích pochodují nedovoleným územím, jsou toho pádným důkazem. Podobně jako řada růžově, bledě modře a jinak nápadně vybarvených domorodců špacírujících po hradním návrší.

Být pod hradem a nevylézt nahoru, by bylo za této situace neodpustitelným hříchem. Stoupáme známou pěšinou ke zřícenině a potom i k první vyhlídce. Na silničce pod námi se objeví policejní auto. Nejdříve zastaví naproti naší noční zastávky. Nic podezřelého se tam neděje, a tak pokračuje ke skalám. Vypadá to na zátah proti ilegálním návštěvníkům hradu. Rozhodujeme se, zda za dané situace vystoupat až na známý úzký, ostrý hřebínek. Výhled odtud je totiž nezapomenutelný. V skrytu duše se docela těším, jak nás tu budou poldové nahánět. Tipuji místa, kam se v případě přepadu schovat. Na rozdíl od pestrobarevných domorodců mám se svým khaki přelivem docela slušnou šanci. Strážci pořádku mají naštěstí dnešní službu na háku. Nechtějí sobě ani druhým kazit neděli a aniž by vystoupili z vozu, odplouvají tiše do dáli.

Zatímco Wendy s Dominátorem sesviští do nedalekého Kláštora svým zahraničním vozem, zbylá čtveřice půjde pěkně po svých. Prvním cílem je blízký vrchol Chmelové. Protože se tu nic chmelového nečepuje, není tu zdaleka tak narváno jako v nižších sférách s dosahem pivní, případně borovičkové nabídky. Výhled ze druhé nejvyšší hory Bílých Karpat dnes sice není zrovna ideální, ale i oparem přioděná krajina má své neopakovatelné kouzlo.

Klouzavé klesání původním pralesem nám opět nabízí ukázkové podzimní scenérie. Barevná škála padajícího listí je tu a tam střídavě doplňována nízkým slunečním nasvícením. Mezi tím občas probleskují šedobílé věže ježatých Babek. Ideální prostředí pro filmování romantických pohádkových scén.

Les nás poté předá otevřeným loukám. Na protějším svahu už mávají na pozdrav známá červenokostelecká bradla. Za zády se loučí nehybně postávající skupina zmíněných Babek. Nádherná tečka za dnešním dnem a pro mne i celým čtyřdenním vandrem. Ale, jak se hned ukáže, poněkud předčasná.

Před vstupem do dalšího lesíku si všímáme čerstvě postaveného pomníku. Souběžně k němu přichází i smíšená trojice z blízké dědiny. Beze slova postává u hořících svíček a pak se někteří dají do řeči. Před dvěma měsíci tady zahynul parašutista. Byl jejich kamarádem. Mladý muž s ním dokonce skákal v jednom oddílu. Tragédie, o níž informovala i naše média, si vyžádala sedm lidských životů a dvě zničená letadla. Místo pádu jednoho z nich je jen o kousek níž. I tady je kamenný památník. Kromě něj i ohořelé kmeny stromu, které bezvládný stroj definitivně zastavily. Nejbližší domy jsou pouhé tři stovky metrů odsud.

Nádherná krajina najednou dramaticky mění své poselství. Načervenalá vápencová věž nad vesnicí se převtěluje ve varovně vztyčený prst. Připomíná, že podobný pomník, věnce a svíčky mohou napříště patřit komukoliv z nás. Memento mori - pamatuj na smrt, má své dalekosáhlé opodstatnění. Neboť, jak tvrdí klasik, primárním smyslem bytí je vyřešení otázky nebytí. Až pak může být člověk, navzdory svíčkám a pomníkům, permanentně šťastný.

Právě zítra je den Památky zesnulých, chcete-li Dušíček. To ještě netuším, že přesně za týden ode dneška půjdu nečekaně  na pohřeb o generaci mladšímu kamarádovi. V tuto chvíli mu zbývá už jen nějakých třicet hodin života.

Ani dušičkový závěr vandru nemusí vyznít tragicky. Jak už bylo naznačeno, dá se najít naděje. A s ní také důvod ke klidu, dokonce i úsměvu. V mém případě za ním stojí koza. Poté, co mě Frankie vyklopí u hornolidečského nádraží, zmíněný sudokopytník se zničehonic objevuje u zadního vchodu. Vehementně pátrá po způsobu vstupu do odbavovací haly. Náčelník ani prodavačka jízdenek si s kozenkou neví rady a tak volají policii. Z logiky věci vyplývá, že by měla pomáhat a chránit i v případě kozího ohrožení. Přivolaná hlídka v uniformách je pravděpodobně trénovaná i pro takovéto případy. Z protější hospody si vypůjčí provaz a bílou dojnici přivazuje k nádražnímu plotu. Té se to ani trochu nelíbí a dává to náležitě najevo. Její zvukové projevy dokonce přehlušují i pískání vlakvedoucích. Ale jen do chvíle, než je sem policejním vozem dopraven pravděpodobný majitel. Koza je vysvobozena a důstojně odkráčí ke svému bydlišti. Vandr tak končí dokonalým happyendem.

----------------------------------------------------------------------------------------------------

Tak, ahoj, barevné Bílé Karpaty!