Barevné Bílé Karpaty
Česko-slovenské podzimní vandrování
Část I., převážně česká
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tak nízkonákladový podzimní vandr tu snad ještě nebyl. Na celé čtyři dny necelé
čtyři stovky. Nikoliv eur, ale českých korun. Včetně cesty, stravy a tří
noclehů v cizině.
V Bylnici opouštím útulný interiér broukajícího
motoráčku a na nejbližším možném místě odbočuji do travnaté stráně. To, že
musím s plným báglem překonat pár dřevěných ohrad mi zatím příliš nevadí.
Možná i proto, že mezi ovcemi pohnojenou trávou vyrašily houfy jedlých bedel a
bílých žampiónů. Popadané šťavnaté jaderničky, stejně jako medově sladké
švestky tu také hnít nenechám. Jak to tak vypadá, dobrou polovinu nakoupeného
proviantu povezu zase nazpátek.
Pastvinami a pak neznačenou cestou stoupám k výšinám.
Marně přemýšlím, proč nejzápadnější část karpatského doslala přízvisko Bílé.
Okolní louky jsou zelené, pole hnědá či žlutá a krávy strakaté. Lesy hrají
takřka všemi barvami. Kromě zmiňované bílé. Jak to tak vypadá, někdejší
jmenovací výbor navštívil tyto končiny na Vánoce popřípadě na Tři krále.
Tři krále tu pochopitelně nepotkávám. Pouze jednoho
traktoristu. A také početné stádo hovězího. Budoucí dojnice i statní býčci jsou
naštěstí za plotem. Později si všímám, že kromě jednoho. Neohrožený samec je na
mé straně a nespouští ze mne oči. Nejbližší útočiště nebude blíž než stovku
metrů. Ten strom však tloušťkou překonává civícího býka a uchopitelné větve si nechal
narůst až v úctyhodné výšce. Na toreadora si určitě hrát nebudu. Kromě
červených uší a špičky nosu mám všecko do zelena, takže snad brzo splynu
s podzimní trávou. Nenápadně se otáčím a pomalu se posunuji k holému
obzoru. Hlídač harému nepřestává bdít, preventivní útok však vzdává. Jeho
inteligence mu patrně napovídá, že to podivné dvounohé individuum krávy,
potažmo voly dvakrát nemusí.
Na plochém hřebenu se mění nejen síla západního větru, ale i
výhled do kraje. Východ se prezentuje prvním vápencovým pohořím. Jeho viditelná
část už náleží bratrům Slovákům. K vršateckým bradlům zbývá už jen osm
kilometrů.
Vcházím do vrostlého bukového lesa. Připomíná nádhernou,
zlatem vyzdobenou katedrálu. Na rozdíl od těch kamenných ji nepostavil člověk.
Nadpozemská atmosféra je cítit na každém kroku. Přítomnost Neviditelného je
více než patrná. Chce to jen trochu samoty a tichého usebrání.
Slovenská hranice, na níž co nevidět narazím, kopíruje
horský hřeben mířící k severu. Bágl se stanem, spacákem, oděním a
proviantem odhodím do metrové trávy a nalehko se vydávám hraniční trasou. Občas
Českem, tu a tam Slovenskem, někdy každou nohou výsostným územím jiného státu.
Naštěstí už je zase ta nešťastná čára
obojím víceméně ukradená. Jenom na silnicích teď stojí draze vybudované, dnes
totálně vylidněné celnice, coby nepřehlédnutelné pomníky člověčí pitomosti.
Přehoupnu se přes výrazný kopec jménem Kaňúr a ocitám se
v království nádherných bělokarpatských luk. Nenabízí teď, na samém konci
října pestrou paletu květů, ale podzimní barevné menu také není
k zahození. Za zvláštní pozornost stojí návštěva zdejší rezervace.
Nádherně zvlněné, pečlivě vysečené travnaté plochy s přízdobou osamělých
keřů a stromů prý v létě hostí hned čtyři druhy velmi vzácných modrásků.
Dnes se tu sice nemodrá ani nebe, ale to
výjimečnosti místa nic neubírá. Ubírat se musím naopak já, a to velice
kvapně. Začíná se stmívat a vůbec netuším, kde na noc uložím své stařecké tělo.
Bez vody není života, a protože veškeré náhorní studánky už
dávno vyschly, nezbývá než se vzdát těžce nabyté výšky a sesunout sebe i
mobilní majetek někam do údolí. Překlápím se tedy na slovenskou stranu. Louky
jsou tu stejně půvabné jako u nás, navíc je teď, v podvečer, zdobí větší
či menší skupinky laní a jelenů. Na vodu narazím až na samém dně Brezovské
doliny. Je už docela slušná tma. Znovu, tak jako už mnohokrát, jsem si zapomněl
zajistit pořádnou čelovku. Ta, kterou mám k dispozici, má o polovinu menší
intenzitu světla než mobilní telefon. Není tady divu, že v jednom místě dojde
k nečekané srážce s neobyčejně naježenou větví. Důsledkem je
viditelné označkování vlastní krví, takže až do konce vandru budu vypadat jako
hinduista, S tím rozdílem, že můj červený flek sídlí o dva centimetry níže
než je v Asii obvyklé.
Oheň zakládám v těsné blízkosti bublajícího potoka. Je
tu totiž dostatek naplaveného bukového dřeva. V jednom ešusu vařím
extrémně silnou polévku z bedel a žampionů, ve druhém kompot
z valašských jadernic. Nohy mi přitom občas nekotrolovatelně sklouznou do
temné díry končící něčím mokře lepkavým. Až ráno zjišťuji, že horší místo
k táboření jsem si opravdu vybrat nemohl. Ale kam taky jít, když louky si
na noc pronajali jeleni, potažmo jejich nerozluční kamarádi, myslivci?
Po deváté večerní vychází měsíc. Promenáduje se mezi korunami stromů a
romanticky osvěcuje nejbližší okolí. U oranžových plamenů vydržím až do
půlnoci. Počítač, natož televize mi ani trochu nechybí. Občasná samota, navíc
v liduprázdné divočině je nádherná.
Zalézám do stanu. Jednomístný kilový Jurek sice stojí na nepředstavitelných
proláklinách, ale lehce znavená tělesná schránka si už nějak poradí. Praskající
vatra a zpívající potok jsou posledními vjemy, na které si pamatuji. Spím až do bílého rána. Jak jinak, když jsem
v Bílých Karpatech?
------------------------------------------------------------------------------------------
Žádné komentáře:
Okomentovat