Do Podhájské za Chátrou
Kdo nebyl v Podhájské není Čech. Přesněji řečeno, není
Čechem dostatečně zchátralým. Dokonalým je tady vstup zapovězen. Příslušníci
Chátry tu tím pádem nemohou chybět. Po loňské vydařené premiéře, se rozhodují
pro letošní reprízu. Májové údobí „Zmrzlých mužů“ se jeví jako termín přímo
ideální. Kdy jindy se dá termální nálev jaksepatří vychutnat?
Čtrnáctero účastníků z různých koutů vlastí českých
tedy míří k jihozápadu bratrského Slovenska. Naše čtveřice nebere nezbytný
přesun za nutné zlo, ale pokud možno jako pohodový výlet. První zastávkou je
romantické sedlo pod nejvyšší horou Strážovských vrchů. Na jedné straně kopec
přesahující dvanáct set metrů, na druhé rázovitá vesnička Zliechov. A kolem
prstenec fotogenických vápencových hor, které se právě převlékají do jarních,
svěže zelených kamizolek.
Jenom kousek odtud se nachází známé, architektonicky
zajímavé Čičmany. Někdejší zastrčený kout na konci světa nechal vyrůst jedné
z nejoriginálnějších dědin na celém Slovensku. O její současnou podobu se
zasloužil i věhlasný Dušan Jurkovič. Obdivuhodná ornamentální výzdoba je
k vidění nejen na udržovaných dřevěných staveních, ale i na místních
krojích, keramice a dokonce i na dresech současných slovenských olympioniků.
Zalesněným údolím sjedeme do Rajecké kotliny a potom
vystoupáme do Fačkovského sedla. První pořádné návrší Lúčanské Malé Fatry odtud
nejde přehlédnut. Typický skalní zub se tyčí do výšky 1 352 metrů. Fotogenický
Kľak se stal cílem mnoha dávných vandrů,
především několika ročníků dvoudenních hvězdicových pochodů. I tady se jaro
nezadržitelně ujímá vlády a úspěšně šplhá do nevyšších pater okolních svahů.
Komu nic neříkají právě vzpomenuté lokality, určitě si
vzpomene na název posledního dnešního zastavení. Zámek Bojnice vynechal
v československých dobách jen málokterý školní výlet. Až doposud se hrdě
vypíná nad zvlněné okolí a dokazuje, že staří stavitelé nebyli ani zdaleka
žádná béčka. Nejbližší podzámčí s nabídkou nejrůznějších lákadel se podařilo se zmíněnou historickou dominantou pěkně skloubit, takže i letmá
pondělní procházka určitě stojí za to.
Cílem cesty je samozřejmě Podhájská. Až do roku 1960 se
jednalo o název zcela neznámý. Vznikl teprve po sloučení obcí Belek a Svatuša.
Nacionalistům se možná nelíbilo první, komunistům druhé pojmenování, a tak
novou dědinu pokřtili po okolních dubových a akátových hájích.
V současné době tady pobývá kolem jedenácti stovek
starousedlíků. Původní i nová stavení
jsou často upravována k ubytovávání značného počtu lázeňských povalečů. Podhájská oplývá hned dvěma kostely
a také stejným počtem hřbitovů. Pokud je na nich pro typického povrchního
Čecháčka něco zajímavého, pak je to především skutečnost, že drtivá většina
zesnulých zde, alespoň podle náhrobních kamenů, odpočívá v Kristu Pánu.
Přestože tu cesta z našich končin trvá pěkných pár
hodin, nejčastěji tu člověk uslyší češtinu. Co taky potomkům Praotce Čecha
zbývá, když jim jejich patriarcha na svém území nenavrtal žádnou pořádnou
termální studnu? (Tedy, kromě Karlových Varů, ale ty už dávno okupují
ruskojazyční, a jak se proslýchá, co nevidět je potká osud ukrajinského Krymu.)
Vypadá to neuvěřitelně, ale do Čech je to odsud pouhých devět kilometrů.
Nechápeme, proč nám tachometr naměřil dvě stě sedmdesát, když jsme navíc startovali
z Moravy. Vysvětlením by mohla být domněnka, že pokrokoví Slováci už
přešli na eurokilometry.
Více či méně dlouhá cesta naší čtrnáctky končí na Krátké
ulici. Během příštích čtyř dnů budeme okupovat jeden ze slušně zařízených
rodinných penzionů. Starou známou sestavu zchátralých jedinců i tentokrát
ozdobují později narozené přírůstky. Pomineme-li jistého váženého padesátníka
z Trojáku, pak je to především jedna
plnoštíhlá kazašská reprezentantka a o poznání útlejší valašská Holčička.
Výrazně vylepšují nejen hrozivě stoupající věkový průměr, ale i rapidně
klesající vizuální přitažlivost naší aktuální pospolitosti. Navíc zajišťují
nezbytný dohled, který je pro jedince seniorského věku zcela nevyhnutelný.
Těžištěm zdejšího pobytu je samozřejmě voda. Hned první den
si jí užíváme dosyta. Ta, co vyvěrá ze země, hřeje, ta, co padá z nebe,
studí. Déšť, který občas přechází v docela obstojný lijavec, však nemá
příliš dlouhého trvání. Už koncem prvního dne mu dochází dech a pak se
z něj stává jen velice výjimečný, naštěstí jen málokým vítaný host.
Složení zdejší minerální tekutiny se prý blíží vodě
z Mrtvého moře. Kromě plochých nohou a alergií na uprchlíky léčí snad
všechno na světě. Především mindráky notorických hlídačů vlastní figury.Tuto
lokalitu by proto měli povinně navštívit všichni vizážoví hypochondři. Tak bohatá galerie
převislých břišních svalů, jakož i jiných naddimenzovaných zařízení je
k vidění jen v daleké Americe. Našinec si po srovnávacím manévru
oddechne a zrcadlo i domácí váha se opět stanou milovanými kamarády.
Podobné je to i s věkovým složením. Nedá se mluvit o
průměru, ale nadprůměru. Nebýt nazrzlých, oranžových či světle fialových
přelivů přítomných krasavic, zavládla by nad hnědozelenou podhájskou hladinou
postříbřená šeď, tu a tam zpestřená okrovým odstínem obnažených pánských pleší. Rozhodující je však
skutečnost, že se tu nadměrný počet let ani vybočující umělecký dojem zatím
netrestá.
V podhájském areálu je však možné potkat nejen současné
manekýny, ale dokonce i velevážené návštěvníky z minulých dob. Vedle
polehávajících hrdinů dávnověku tu v poklidu relaxuje jeden věhlasný monarcha a
vůbec mu nevadí, že si k němu přisedl věčně živý vojevůdce světového
proletariátu.
Jakkoli se může celodenní naložení ve slaném nálevu zdát
nudné, nemusí to být v některých případech pravdou. Naše hluboko ponořené
chátrající společenství dokáže během několika dnů probrat politickou, církevní,
rodinnou i pracovní sféru, zvládne elegantně přetřást hříchy blízkých i vzdálených bližních a výjimečně se
zaposlouchat i do poučných či napínavých příběhů některých z nás. Zvláště,
pokud se týkají života v někdejším Sovětském svazu či lezení po strmých svazích
světových velehor.
O tom, že se i v tak přímočarém trávení volného času dá
prožít něco nečekaného, by mohl vyprávět
sám náš nejvyšší Bratr představený. Při pátrání mezi zaparkovanou plážovou
obuví si představuje své chodidlo o dvě čísla větší a své představivosti
přizpůsobuje i zvolený pár. Což o to, jemu se při troše snahy jakýs takýs pěší
posun k hnízdišti podaří, horší však na tom bude velkonohý nešťastník, na
kterého zbývá jen Bratrova scvrklá varianta. Buďto do ní za pomoci svých
bližních chodidlo natěsná, anebo bude kráčet frekventovaným podhájským bulvárem
naboso.
Ne samou vodou živ je člověk, takže pro ty, kteří ještě
dokážou využívat dolní končetiny, přijde vhod i krátká podvečerní procházka.
Zdejší okolí sice nevyniká žádnou dramatickou krásou, ale tiché potulování mezi
poli a listnatými lesíky dokáže přívětivě pohladit po duši a na chvilku dá
zapomenout na celodenní bzukot lidského mraveniště.
Podobné je to také v podhájských ulicích či uličkách. Ti, co
chodí s očima otevřenýma, mohou i mezi místními ploty objevit nemálo
zajímavého. Čekal bych cokoliv, ale to, že si tu Dáša otevře šarlatánskou
ordinaci, zcela určitě ne. Nejeden by, Marii nevyjímaje, nad tím zaplakal či
zaplakala.
Večerní posezení bývá doprovázeno nejen masovou likvidací lákavě prostřených
poživatin, ale i občasným sborovým pozpěvováním. K nezapomenutelným
zážitkům se pravděpodobně zařadí i vyprávění nové, až podezřele zachovalé
členky naší Chátry. Osobní popis její cesty víry se dá poslouchat jen se
zatajeným dechem. Následný kontakt se Všemohoucím může být pro mnohé nepochopitelný,
ale těm, kteří jej už stačili objevit, se stal zcela nezbytnou samozřejmostí.
Stejně jako společné vítání nového dne
či loučení s tím právě odcházejícím.
Pátým dnem pobytu je tentokrát pátek třináctého. Kolem páté
vyrážíme v pětimístném fáru k domovu. Je co se odrazíme od podhájské
hroudy, začíná skrápět. Po pěti stech metrech se spouští liják a po pěti
kilometrech nás už otloukají pětimilimetrové kusy ledu. Viditelnost klesá na
pět metrů. Něco podobného se opakuje i pět kilometrů za Nitrou. Průtrž sice
trvá jen nějakých pět minut, ale i to stačí, aby se před námi jedoucí sporťák
otočil na dálnici do protisměru. Stačíme ho objet s pětimetrovou rezervou…
Prosluněnou cestu Povážím poté střídá deštivý přejezd Javorníků. Beskydy
zahalují cáry mlhy a padání vláhy se znásobuje. Před domem už zase lije jako z konve. Jeli jsme za vodou,
máme ji mít…
(-: chátrání zdar :-)
