Do Podhájské za Chátrou

Kdo nebyl v Podhájské není Čech. Přesněji řečeno, není Čechem dostatečně zchátralým. Dokonalým je tady vstup zapovězen. Příslušníci Chátry tu tím pádem nemohou chybět. Po loňské vydařené premiéře, se rozhodují pro letošní reprízu. Májové údobí „Zmrzlých mužů“ se jeví jako termín přímo ideální. Kdy jindy se dá termální nálev jaksepatří vychutnat?

Čtrnáctero účastníků z různých koutů vlastí českých tedy míří k jihozápadu bratrského Slovenska. Naše čtveřice nebere nezbytný přesun za nutné zlo, ale pokud možno jako pohodový výlet. První zastávkou je romantické sedlo pod nejvyšší horou Strážovských vrchů. Na jedné straně kopec přesahující dvanáct set metrů, na druhé rázovitá vesnička Zliechov. A kolem prstenec fotogenických vápencových hor, které se právě převlékají do jarních, svěže zelených kamizolek.

Jenom kousek odtud se nachází známé, architektonicky zajímavé Čičmany. Někdejší zastrčený kout na konci světa nechal vyrůst jedné z nejoriginálnějších dědin na celém Slovensku. O její současnou podobu se zasloužil i věhlasný Dušan Jurkovič. Obdivuhodná ornamentální výzdoba je k vidění nejen na udržovaných dřevěných staveních, ale i na místních krojích, keramice a dokonce i na dresech současných slovenských olympioniků.

Zalesněným údolím sjedeme do Rajecké kotliny a potom vystoupáme do Fačkovského sedla. První pořádné návrší Lúčanské Malé Fatry odtud nejde přehlédnut. Typický skalní zub se tyčí do výšky 1 352 metrů. Fotogenický Kľak se stal  cílem mnoha dávných vandrů, především několika ročníků dvoudenních hvězdicových pochodů. I tady se jaro nezadržitelně ujímá vlády a úspěšně šplhá do nevyšších pater okolních  svahů.

Komu nic neříkají právě vzpomenuté lokality, určitě si vzpomene na název posledního dnešního zastavení. Zámek Bojnice vynechal v československých dobách jen málokterý školní výlet. Až doposud se hrdě vypíná nad zvlněné okolí a dokazuje, že staří stavitelé nebyli ani zdaleka žádná béčka. Nejbližší podzámčí s nabídkou nejrůznějších  lákadel se podařilo se zmíněnou historickou  dominantou pěkně skloubit, takže i letmá pondělní procházka určitě stojí za to.

Cílem cesty je samozřejmě Podhájská. Až do roku 1960 se jednalo o název zcela neznámý. Vznikl teprve po sloučení obcí Belek a Svatuša. Nacionalistům se možná nelíbilo první, komunistům druhé pojmenování, a tak novou dědinu pokřtili po okolních dubových a akátových hájích.

V současné době tady pobývá kolem jedenácti stovek starousedlíků. Původní i nová stavení  jsou často upravována k ubytovávání značného počtu lázeňských  povalečů. Podhájská oplývá hned dvěma kostely a také stejným počtem hřbitovů. Pokud je na nich pro typického povrchního Čecháčka něco zajímavého, pak je to především skutečnost, že drtivá většina zesnulých zde, alespoň podle náhrobních kamenů, odpočívá v Kristu Pánu.

Přestože tu cesta z našich končin trvá pěkných pár hodin, nejčastěji tu člověk uslyší češtinu. Co taky potomkům Praotce Čecha zbývá, když jim jejich patriarcha na svém území nenavrtal žádnou pořádnou termální studnu? (Tedy, kromě Karlových Varů, ale ty už dávno okupují ruskojazyční, a jak se proslýchá, co nevidět je potká osud ukrajinského Krymu.) Vypadá to neuvěřitelně, ale do Čech je to odsud pouhých devět kilometrů. Nechápeme, proč nám tachometr naměřil dvě stě sedmdesát, když jsme navíc startovali z Moravy. Vysvětlením by mohla být domněnka, že pokrokoví Slováci už přešli na eurokilometry.

Více či méně dlouhá cesta naší čtrnáctky končí na Krátké ulici. Během příštích čtyř dnů budeme okupovat jeden ze slušně zařízených rodinných penzionů. Starou známou sestavu zchátralých jedinců i tentokrát ozdobují později narozené přírůstky. Pomineme-li jistého váženého padesátníka z Trojáku, pak je  to především jedna plnoštíhlá kazašská reprezentantka a o poznání útlejší valašská Holčička. Výrazně vylepšují nejen hrozivě stoupající věkový průměr, ale i rapidně klesající vizuální přitažlivost naší aktuální pospolitosti. Navíc zajišťují nezbytný dohled, který je pro jedince seniorského věku zcela nevyhnutelný.

Těžištěm zdejšího pobytu je samozřejmě voda. Hned první den si jí užíváme dosyta. Ta, co vyvěrá ze země, hřeje, ta, co padá z nebe, studí. Déšť, který občas přechází v docela obstojný lijavec, však nemá příliš dlouhého trvání. Už koncem prvního dne mu dochází dech a pak se z něj stává jen velice výjimečný, naštěstí jen málokým vítaný host.

Složení zdejší minerální tekutiny se prý blíží vodě z Mrtvého moře. Kromě plochých nohou a alergií na uprchlíky léčí snad všechno na světě. Především mindráky notorických hlídačů vlastní figury.Tuto lokalitu by proto měli povinně navštívit všichni  vizážoví hypochondři. Tak bohatá galerie převislých břišních svalů, jakož i jiných naddimenzovaných zařízení je k vidění jen v daleké Americe. Našinec si po srovnávacím manévru oddechne a zrcadlo i domácí váha se opět stanou milovanými kamarády.

Podobné je to i s věkovým složením. Nedá se mluvit o průměru, ale nadprůměru. Nebýt nazrzlých, oranžových či světle fialových přelivů přítomných krasavic, zavládla by nad hnědozelenou podhájskou hladinou postříbřená šeď, tu a tam zpestřená okrovým odstínem  obnažených pánských pleší. Rozhodující je však skutečnost, že se tu nadměrný počet let ani vybočující umělecký dojem zatím netrestá.

V podhájském areálu je však možné potkat nejen současné manekýny, ale dokonce i velevážené návštěvníky z minulých dob. Vedle polehávajících hrdinů dávnověku tu v poklidu relaxuje jeden věhlasný monarcha a vůbec mu nevadí, že si k němu přisedl věčně živý vojevůdce světového proletariátu.

Jakkoli se může celodenní naložení ve slaném nálevu zdát nudné, nemusí to být v některých případech pravdou. Naše hluboko ponořené chátrající společenství dokáže během několika dnů probrat politickou, církevní, rodinnou i pracovní sféru, zvládne elegantně přetřást hříchy  blízkých i vzdálených bližních a výjimečně se zaposlouchat i do poučných či napínavých příběhů některých z nás. Zvláště, pokud se týkají života v někdejším Sovětském svazu či lezení po strmých svazích světových velehor.

O tom, že se i v tak přímočarém trávení volného času dá prožít  něco nečekaného, by mohl vyprávět sám náš nejvyšší Bratr představený. Při pátrání mezi zaparkovanou plážovou obuví si představuje své chodidlo o dvě čísla větší a své představivosti přizpůsobuje i zvolený pár. Což o to, jemu se při troše snahy jakýs takýs pěší posun k hnízdišti podaří, horší však na tom bude velkonohý nešťastník, na kterého zbývá jen Bratrova scvrklá varianta. Buďto do ní za pomoci svých bližních chodidlo natěsná, anebo bude kráčet frekventovaným podhájským bulvárem naboso.

Ne samou vodou živ je člověk, takže pro ty, kteří ještě dokážou využívat dolní končetiny, přijde vhod i krátká podvečerní procházka. Zdejší okolí sice nevyniká žádnou dramatickou krásou, ale tiché potulování mezi poli a listnatými lesíky dokáže přívětivě pohladit po duši a na chvilku dá zapomenout na celodenní bzukot lidského mraveniště.

Podobné je to také v podhájských ulicích či uličkách. Ti, co chodí s očima otevřenýma, mohou i mezi místními ploty objevit nemálo zajímavého. Čekal bych cokoliv, ale to, že si tu Dáša otevře šarlatánskou ordinaci, zcela určitě ne. Nejeden by, Marii nevyjímaje, nad tím zaplakal či zaplakala.

Večerní posezení bývá doprovázeno  nejen masovou likvidací lákavě prostřených poživatin, ale i občasným sborovým pozpěvováním. K nezapomenutelným zážitkům se pravděpodobně zařadí i vyprávění nové, až podezřele zachovalé členky naší Chátry. Osobní popis její cesty víry se dá poslouchat jen se zatajeným dechem. Následný kontakt se Všemohoucím může být pro mnohé nepochopitelný, ale těm, kteří jej už stačili objevit, se stal zcela nezbytnou samozřejmostí. Stejně jako společné vítání  nového dne či loučení s tím právě odcházejícím.

Pátým dnem pobytu je tentokrát pátek třináctého. Kolem páté vyrážíme v pětimístném fáru k domovu. Je co se odrazíme od podhájské hroudy, začíná skrápět. Po pěti stech metrech se spouští liják a po pěti kilometrech nás už otloukají pětimilimetrové kusy ledu. Viditelnost klesá na pět metrů. Něco podobného se opakuje i pět kilometrů za Nitrou. Průtrž sice trvá jen nějakých pět minut, ale i to stačí, aby se před námi jedoucí sporťák otočil na dálnici do protisměru. Stačíme ho objet s pětimetrovou rezervou…

Prosluněnou cestu Povážím poté střídá deštivý přejezd Javorníků. Beskydy zahalují cáry mlhy a padání vláhy se znásobuje. Před domem už zase  lije jako z konve. Jeli jsme za vodou, máme ji mít…

(-: chátrání zdar :-)