EKU - výlet
z Velké Lhoty do Rožnova
aneb
Laudato sii, omi signore…
Naši předkové se musí obracet v hrobě. Nejen, že se
jejich obecní či protestující křesťanští potomkové už nemlátí po hlavách,
nejen, že se už dokáží jakž takž tolerovat, ale oni se v mnoha případech
mají dokonce rádi! Kdysi totálně nepředstavitelné se stává skutečností. Kdo to
má asi na svědomí? Bídný lidský červ to patrně nebude…
Pár dní před letním slunovratem se na Velké Lhotě
shromažďuje početná skupina lehce oděných poutníků. Kde jinde než u kostela? A
zdaleka ne u kostela ledajakého. Toleranční svatostánek tu už před více než
stovkou let z místních smrkových kmenů stloukli nedávno pronásledovaní
evangelíci. Dokonalou ironií osudu se však stala skutečnost, že právě tady
později došlo k vůbec první ekumenické akci na Valašsku. Lhotským
katolíkům bylo dopřáno využívat prostory nesmiřitelné konkurence. Komu se to
nelíbí, ať si podá stížnost u Nejvyšší podatelny. Existují však důvodné obavy,
že právě ona je na vině…
Pan Zajíček, který se rozhodl postávající sešlost pozval dovnitř, také možná
za nic nemůže. Za vším bude asi i v tomto případě něco vyššího. Jeho
přívětivě strhující výklad, přibližující historii kostelíka, nikdo předem
neobjednával. Neplánovaná zastávka se tak hned v úvodu stává jedním ze
zlatých hřebů celého následujícího putování.
Valašského znalce zdejších událostí poté střídá energická
dáma s balíkem nakopírovaných dokumentů. Teta Iva si připravila šestero soutěžních zastavení, během nichž by
se mohli poutníci dovědět pár užitečných informací o regionálních osobnostech,
kteří se zapsali do historie zdejšího křesťanství. Prvním z nich nemohl
být nikdo jiný než věhlasný autor nesmrtelných Broučků. Nedaleká fara byla po
dlouhá léta jeho domovem a dřevěný svatostánek zamilovaným působištěm.
1.
Jan Karafiát
·
reformovaný kněz, teolog a spisovatel se narodil v Jimramově na Moravě 4. ledna roku 1846
·
studoval
v Güterslohu a poté teologii v Berlíně, Bonnu a Vídni
·
poté
nastoupil jako soukromý učitel v Kolíně nad Rýnem a v Edinburgu ve Skotsku
·
v
dubnu roku 1875 se přestěhoval na Lhotu a započal zde s prací pro sbor
·
po
více než dvacetiletém pobytu dolehla na Jana Karafiáta nemoc a
proto 5. července 1895 ze Lhoty odjel a žil až do své smrti na odpočinku
v Praze, kde pokračoval v revizi Bible Kralické
·
zemřel 1.
ledna 1929
·
Jan
Karafiát byl velmi citlivý člověk, jak dokazují vzpomínky současníků :„Když se stalo v církvi něco nepěkného, on se
na kazatelně rozplakal. Dříve nejezdil doktor. Když někdo onemocněl, aji
katolíci, když bylo s někým zle, i v noci zazvonili na faře. On měl léky, mnoha
lidem pomohl, a když byl tyfus a moc lidí bylo nemocných, navštěvoval, pomodlil
se, přečetl v Bibli a potěšil Slovem božím. Postaral se, že i lékař musel
přijet.“ (Ze vzpomínek Roziny Lukášové)
Jan
Karafiát napsal kromě Broučků řadu děl, např. Mistr Jan Hus,
Reformovaný zpěvník, Rozbor Kralického Nového zákona, Broučkova pozůstalost, Paměti spisovatele Broučků, a také divadelní
hry – např. Pohádka, jakým říkají apokryfy, Lazar, Velikonoční noc.
Napsal také Reformovaný katechismus.
Je nejvyšší čas poposkočit o kousek dál. Hrubolhotský
kostelík zůstává za zády a na protějším obzoru se objevuje jeho ekumenický
brácha s Cyrilem a Metodějem. Radhošť, Javorník i další okolní kopce jsou
jako na dlani. Nejnádhernější počasí celého týdne padlo zrovna na dnešek. Někdo
tomu říká náhoda, jiní za tím vidí něco hlubšího. Každopádně se taková
viditelnost objevuje jen velice, velice výjimečně.
A jsme u dalšího zastavení! S výjimečnou krásou
dnešního dne ostře kontrastuje pod lípami ukrytý pomníček. Připomíná známou
skutečnost, že naše planeta je modrá jenom z vesmíru. Důvěrnější pohled
odhalí krvavá zbarvení. Naneštěstí nejen před staletími si lidé ubližovali.
Válečné nesmysly vzkvétají dál. Tak jako vždy, ve jménu svatých ideálů…
Že se něco podobného nevyhnulo ani Ježíšovým následovníkům,
dokazují i smutné případy některých
valašských rodáků. K jednomu z nich si míří i druhá připomínka.
2.
Jan Maniš
·
narodil se roku 1746 v Růžďce
·
přiženil se do Ratiboře
·
zapojil se do boje valašských evangelíků za náboženskou
svobodu
·
ve dvoře u ratibořského fojtství rostla stará lípa, pod
kterou se kdysi scházeli tajní evangelíci. Jan Maniš, který uměl dobře číst,
zpívat a vykládat písmo, prý vystoupil na tuto lípu a z ní jako z kazatelny
předčítal a kázal ke shromážděným. Podle jedné verze pověsti byly evangelické
knihy po bohoslužbě ukládány právě pod kořeny lípy U Zemanů a přikryty ještě
vydlabaným kamenem. Když si po vydání Tolerančního patentu evangelíci v
Ratiboři postavili první dřevěný kostel, kámen do něj přenesli. Tehdejší farář
Jan Lány ml. kámen nechal zazdít do zadní strany podstavce oltáře, kde se
nachází dodnes.
·
za svou činnost byl vězněn, vyslýchán a deportován i
s rodinou do Sedmihradska, kde ve věku 35 let zemřel – téhož roku, kdy
vydal císař Josef II. Toleranční patent.
Vyasfaltovaná cesta se mění v kamenitou. Vystoupá na
kopec s nabídkou blízkých i dalekých výhledů. Ze strání vykukují valašské
chalupy a severozápadní horizont zdobí
zvlněná krajina Oderských vrchů zakončená světle modrým hřebenem
Jeseníků. Na loukách kvetou kopretiny a na mezích dozrávají jahody. „No, není
tu krásně?“, opakuje donekonečna zjevně spokojená autorka ekumenických výšlapů.
Na otázku Matky představené tentokrát
netřeba slov. Nevyslovené odpovědi jsou naprosto jednoznačné.
Pravoúhlá odbočka modré značky před Spinou je dokonale
utajená. Sloup, na kterém donedávna zářila zdaleka viditelná šipka se poněkud posunul.
Přesněji řečeno, v tuto chvíli vymezuje okraj příjezdové cesty
k Bojarovu ranči. Terénu neznalí turisté tak mají zaděláno na docela zajímavou zápletku.
U nádherně zrenovované kapličky čeká další ohlédnutí.
Tentokrát půjde o mlynářova syna z okraje Valašského Meziříčí.
3.
František Saleský Bauer
·
narodil se
26. leden 1841 ve Valašském Meziříčí – Hrachovci v rodině mlynáře
·
studoval
gymnázium v Kroměříži a teologii v
Olomouci
·
působil ve
Vyškově, učil na fakultách
bohosloví v Olomouci a na Univerzitě Karlově v Praze.
·
v
roce 1882 byl jmenován brněnským biskupem, v roce 1904 olomouckým arcibiskupem
a v roce 1911 kardinálem.
·
psal
o poutních místech a uveřejňoval odborné články z biblistiky a liturgie
·
ve
valašskomeziříčském muzeu je také zachováno několik jeho básní, napsal stať Církevní život na Valašsku
·
jelikož si
byl vědom, že sám je synem prostého mlynáře, pomáhal po celý život chudým dětem
ke vzdělání.
·
kardinál
Bauer nikdy nezapomněl na svůj rodný kraj. V Meziříčí chtěl vybudovat velký
sociální ústav, ale k tomu nedošlo. Zakoupil ovšem ze svých prostředků roku
1914 zámek Žerotínů a daroval jeho severní trakt Družstvu lidového domu. To v
něm po I. světové válce zrestaurovalo divadelní sál, který byl na dlouhou dobu
chloubou města.
·
zabýval se
rovněž církevním uměním a stavitelstvím - podpořil stavbu kostela ve Vidči pořízením oltáře. Na
pozici brněnského biskupa vysvětil 39 nových kostelů (mezi nimi
i chrám Panny Marie na Svatém Hostýně) a 55 oltářů, či
inicioval novogotickou přestavbu katedrály sv. Petra a Pavla v Brně.
·
zemřel 25.
listopadu 1915 v Olomouci
Do svého znaku si umístil i mlýnské kolo,
aby tak uctil řemeslo svého otce.
O necelé dva kilometry dál dochází k opětnému srocení
pochodujícího davu. Průvodkyně křesťanskou historií však překvapivě zamíří do
pekel. Připomíná totiž borce, který mimo jiné napsal pohádku Čertův mlýn, vztahující se ke známým
pískovcovým skálám u Lidečka.
4. Beneš Metod Kulda
·
klasik
českého pohádkářství Beneš Metod Kulda se narodil 1820 v Ivančicích v početné
rodině kožešníka.
·
studoval
bohosloví v Brně
·
v
letech 1861-1863 byl poslancem zemského sněmu českého.
·
od
roku 1870 až do své smrti byl sídelním kanovníkem na pražském Vyšehradě.
·
roku
1893 oslepl a své pozdější práce již diktoval. Zemřel v Praze roku 1903
·
v roce
1853 a1854 strávil prázdniny 1853 a 1854 ve Frenštátě a Rožnově pod Radhoštěm,
kam si přijel léčit plicní chorobu do tehdejších klimatických lázní v Rožnově
p.R. Na podnět F. Sušila využil pobyt k zaznamenávání ústních lidových tradic,
především pohádek, ale též pověrečných představ, výročních a rodinných obyčejů.
Výsledky své sběratelské činnosti, kterou prováděl za pomoci několika
rožnovských obyvatel, zejména J. L. O. Kramoliše, vydal tiskem pod názvem
Moravské národní pohádky a
pověsti z okolí rožnovského (Brno, 1854, je zde obsažena mj. i známá pověst o sirotkovi v
Radhošti).
·
vydal
několik sbírek lidových pohádek, říkadel a písní, popsal svatební zvyky na
Rožnovsku a vydal několik sbírek kázání.
K mezipřistání u Mročkových se dorazí s bezmála
hodinovým zpožděním. Zahrada je vyzdobena dekami s posedávajícími
přivandrovalci, trampolína vymršťuje k nebi velešťastnou drobotinu a kolem
stolu se houfují více či méně vyhládlí likvidátoři vytrvale servírované krmě.
Paní domu se totiž sama od sebe nabídla pohostit jakýkoliv počet ekumenicky
laděných příchozích. Měla štěstí. Pokud by na výlet vyrazil nesčíslný zástup,
pak by bezpochyby zbankrotovala. Anebo byla nucena sáhnout k zázraku…
Připravené pohoštění, které bylo vyhladovělými poutníky vděčně zlikvidováno nemohlo zůstat bez odezvy. Náčelnice stravování, paní domácí Soňa, se proto nevyhnula slavnostnímu předávání Řádu zlaté lžičky, které ji bylo se všemi poctami připevněno na její vždy hrdě vypnutou hruď.
Posvátná Písma tvrdí, že zdaleka nejen chlebem vezdejším živ
jest člověk. Přítomný apoštol Pavel sice nepochází z Tarsu, ale
v biblické problematice se vyzná. Otevírá notoricky známý text o návratu
marnotratného syna. Připomene namachrovaného borce, který se s otcovými
úsporami vydá do velkého světa, aby je tam prohýřil s lehkými děvami. Až poté,
co se ve společnosti vepřů musí dělit o slupky, dojde k rozumu. Rozhodne
se vrátit domů. K jeho překvapení jej otec neodhání, ale otevírá mu náruč.
A příštích pár dnů se slaví. Pokud je někdo nesvůj, pak je to vždycky vzorný
marnotratníkův brácha. Přirozeně v tom vidí nespravedlnost. Nemějme mu to
za zlé. Zatím totiž neměl šanci poznat jak chutná milost. A pokud je
křesťanství o něčem především, pak to není spravedlnost. Zmíněná milost ji
předchází. A to více než zřetelně.
Eku-výšlapový zpěvníček se narodil teprve před dvěma dny. I
tentokrát je na vině již vzpomínaná teta Iva. Za pomoci Matky
představené dala do kupy více než dvacítku songů, které má teď k dispozici
většina přítomných. Rozezvučí se struny dvou kytar, přibude kovový zvuk banja a
po chvíli už ozvěna vrací spojený chvalozpěv lidských hlasů. Ten nejvýraznější
patří té, která vlastně za všechno může. Někdejší folková zpěvačka Jarka, jíž
stál kdysi svět u nohou, vyměnila slibnou kariéru za kostelní prostory, ve
kterých se netleská. Je naneštěstí jen málo takových, kteří to dokážou
pochopit. Ale jen do chvíle, než se s Neviditelným, tak jako ona, osobně
potkají…
Modlitba je prazvláštní fenomén. Pro nezasvěcence čiré
bláznovství, pro spirituálně nadané naprostá samozřejmost. Záležitost, bez
které si život neumí představit. O tom, že je v ní reálná síla, by se dalo
donekonečna vyprávět. Se skloněnými hlavami tu teď stojí více než dvacet rozdílných
individuí. Pomocná dělnice, někdejší starosta, schopná manažerka či chátrající
penzista, ti všichni jsou si v tuto chvíli naprosto rovni. Ta či ona
denominační příslušnost teď nehraje pražádnou roli. Komunikace
s Nekonečným boří jakékoliv hradby. A boří je naprosto dokonale.
Známý spirituál o mávající svobodné zemi je nádherným
zakončením zvláštních chvil na Mročkovic zahradě. Ti, kteří tu doputovali po
svých, by sice ještě rádi prozpěvovali, ale rožnovské spoje nepočkají. Nezbytné
loučení se přesto nápadně protahuje. Následný pochod proto nabírá podobu
zrychleného přesunu.
Páté zastavení se uskutečňuje nad videčským horním koncem.
Vzpomínky jsou směrovány k muži, který na Valašsku taktéž jistý čas
pobýval. V Meziříčí má dokonce pamětní tabuli.
5. Jiří Třanovský
·
evangelický kněz a básník, je považován za předního básníka duchovní
lyriky v období přechodu od renesance k baroku
·
byl
současníkem Jana Amose Komenského a s učitelem národů sdílel podobný
osud.
·
narozen
1592 v Těšíně v rodině kotláře
·
jeho otec
pocházel z Třanovic, kde jeho
dědeček Adam zastával úřad fojta studoval v Polsku a Německu
·
stal se
učitelem u sv.Mikuláše na Malé Straně v Praze, vychovatelem v jižních
Čechách, rektorem v Holešově
·
v
roce 1615 byl Žerotíny povolán jako rektor školy do Valašského Meziříčí a o rok
později se tu stal luterským farářem
·
po dobu
jeho pobytu se podle dochovaných písemných svědectví náboženská evangelická
obec ve Valašském Meziříčí a Krásně značně rozšířila.
·
Jiří
Třanovský tak nesmírně ovlivnil vzdělanost na Valašsku nejen za svého života,
ale nepřímo též po své smrti. Kralická bible a jeho kancionál položily základy
moderní české a slovenské kultury.
·
ve
Valašském Meziříčí řádila epidemie moru. Vyžádala si životy dvou tisíc lidí,
zemřely také jeho děti.
·
zde
napsal Výklad zjevení sv. Jana a řadu latinských i českých ód a písní,
např. Tři knihy posvátných
písní, dvanáctidílná kniha
modliteb Nádoba kadidel, kancionál
duchovních písní Loutna svatých – má 215 vydání. V jednom ze svým hymnů popsal své
osudy v Meziříčí nad Bečvou
·
v Meziříčí
působil 10 let
·
v roce
1624 na základě císařského nařízení musel opustit Moravu a přesídlil na
Slovensko
·
zemřel
v Liptovském Mikuláši v roce 1637
Čas neúprosně kvapí, a tak se vypouští šestá zastávka i
cesta přes rožnovskou zříceninu. Iva svou výšlapovou premiéru pojala ve velkém
stylu. Každé z pěti minulých zastavení bylo zpestřeno soutěžní otázkou.
Ten, kdo za odpovědi nasbíral nejvíce eku-grošů, vyhrává. První cenu tentokrát neuchvacuje žádný historik ani
teolog, ale uznávaný výtvarník Jindra. Jeho zápěstí mu bude od této chvíle
zdobit více než nápadná časomíra.
Poslední významná osobnost místního křesťanství je už
představena v poklusu. Jedná se o Štěpána Trochtu, rodáka z valašské
vesnice…
6. Štěpán Trochta
·
narodil
se 1905 ve Francově Lhotě v rodině zemědělce.
·
stal
se tak jedním ze zakladatelů české
provincie Saleziánů.
·
za
druhé světové války podporoval protinacistický odboj, za což byl roku 1942
zatčen a uvězněn v koncentračních táborech s doložkou Návrat
nežádoucí. Prošel Terezínem, Mauthausenem a v Dachau byl spolu s ostatními
vězni osvobozen.
·
již
před válkou se angažoval se v katolickém skautském hnutí a podílel se na
sjednocení roztříštěných skautských organizací, po válce se stal jejich
nejvyšším duchovním rádcem.
·
po
komunistickém převratu byl mluvčím katolické biskupské konference při jednáních
s vládou.
·
v roce
1954 odsouzen ve vykonstruovaném procesu k 25 letům těžkého žaláře. Postupně
prošel vězením v Leopoldově, v Praze-Ruzyni a na Pankráci a Valdicemi. Na
svobodu se dostal roku 1960 při amnestii.
·
roku
1969 jej papež jmenoval kardinálem.
·
otevřeně
se postavil proti normalizaci
·
zemřel
v Litoměřicích 1974 na mozkovou mrtvici po několikahodinovém vyčerpávajícím jednání s krajským církevním
tajemníkem Karlem Dlabalem. Ten byl podle svědků opilý a kardinálovi
sprostě spílal a vyhrožoval mu.
·
západoněmecký list Frankfurter
Allgemeine napsal: Ve vědomí československých katolíků je kardinál
Trochta symbolem církve bojující...
·
v roce1992 mu Václav Havel udělil Řád
T.G.Masaryka III.třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva
Ještě nad Rožnovem pod Radhoštěm se loučí samotná Matka
představená. Čekají na ni milé muzikální povinnosti v nedaleké Zašové. Kde
jinde než v tamním kostele? Osiřelé stádo se pak samospádem spouští
k centrálnímu nádraží. Autobus do Valmezu už stojí na svém stanovišti.
Nejméně celý další den
doznívají tklivé rezonance sobotního výšlapu. Vrací se pohledy do tváře
krajiny, myšlenky z duchovního zamyšlení a hlavně melodie písní. Jedna
z posledních to vystihuje za všechny:
Laudato sii, omi signore, Laudato sii, omi signore…
Dík za všechno, co stvořils´, Pane
Dík za teplo, když slunce plane
Dík za hvězdy a vánek svěží
Dík za vodu, za hudbu z věží
Dík za vesmír, planetu Zemi
Dík za chvíle, kdy dobře je mi
Za přírodu, kdy všechno vzkvétá
Moře, hory, za krásu světa
Za to všechno dík Ti vzdáváme
Spolu s bratry žalmy zpíváme
Ať každý z nás, zblízka i z dáli
Celým srdcem Tě, Pane, chválí
Laudato sii…...
