EKU - výlet 

z Velké Lhoty do Rožnova

aneb

Laudato sii, omi signore…

Naši předkové se musí obracet v hrobě. Nejen, že se jejich obecní či protestující křesťanští potomkové už nemlátí po hlavách, nejen, že se už dokáží jakž takž tolerovat, ale oni se v mnoha případech mají dokonce rádi! Kdysi totálně nepředstavitelné se stává skutečností. Kdo to má asi na svědomí? Bídný lidský červ to patrně nebude…

Pár dní před letním slunovratem se na Velké Lhotě shromažďuje početná skupina lehce oděných poutníků. Kde jinde než u kostela? A zdaleka ne u kostela ledajakého. Toleranční svatostánek tu už před více než stovkou let z místních smrkových kmenů stloukli nedávno pronásledovaní evangelíci. Dokonalou ironií osudu se však stala skutečnost, že právě tady později došlo k vůbec první ekumenické akci na Valašsku. Lhotským katolíkům bylo dopřáno využívat prostory nesmiřitelné konkurence. Komu se to nelíbí, ať si podá stížnost u Nejvyšší podatelny. Existují však důvodné obavy, že právě ona je na vině…

Pan Zajíček, který se rozhodl  postávající sešlost pozval dovnitř, také možná za nic nemůže. Za vším bude asi i v tomto případě něco vyššího. Jeho přívětivě strhující výklad, přibližující historii kostelíka, nikdo předem neobjednával. Neplánovaná zastávka se tak hned v úvodu stává jedním ze zlatých hřebů celého následujícího putování.

Valašského znalce zdejších událostí poté střídá energická dáma s balíkem nakopírovaných dokumentů. Teta Iva si připravila  šestero soutěžních zastavení, během nichž by se mohli poutníci dovědět pár užitečných informací o regionálních osobnostech, kteří se zapsali do historie zdejšího křesťanství. Prvním z nich nemohl být nikdo jiný než věhlasný autor nesmrtelných Broučků. Nedaleká fara byla po dlouhá léta jeho domovem a dřevěný svatostánek zamilovaným působištěm.

1.      Jan Karafiát

·        reformovaný kněz, teolog a spisovatel  se narodil v Jimramově na Moravě  4. ledna roku 1846

·        studoval v Güterslohu a poté teologii v Berlíně, Bonnu a Vídni

·        poté nastoupil jako soukromý učitel v Kolíně nad Rýnem a v Edinburgu ve Skotsku

·        v dubnu roku 1875 se přestěhoval na Lhotu a započal zde s prací pro sbor

·        po více než dvacetiletém pobytu dolehla na Jana Karafiáta nemoc a proto 5. července 1895 ze Lhoty odjel a žil až do své smrti na odpočinku v Praze, kde pokračoval v revizi Bible Kralické

·        zemřel 1. ledna 1929

·        Jan Karafiát byl velmi citlivý člověk, jak dokazují vzpomínky současníků :„Když se stalo v církvi něco nepěkného, on se na kazatelně rozplakal. Dříve nejezdil doktor. Když někdo onemocněl, aji katolíci, když bylo s někým zle, i v noci zazvonili na faře. On měl léky, mnoha lidem pomohl, a když byl tyfus a moc lidí bylo nemocných, navštěvoval, pomodlil se, přečetl v Bibli a potěšil Slovem božím. Postaral se, že i lékař musel přijet.“ (Ze vzpomínek Roziny Lukášové)

Jan Karafiát napsal kromě Broučků řadu děl, např. Mistr Jan Hus, Reformovaný zpěvník, Rozbor Kralického Nového zákona, Broučkova pozůstalost, Paměti spisovatele Broučků, a také divadelní hry – např. Pohádka, jakým říkají apokryfy, Lazar, Velikonoční noc. Napsal také  Reformovaný katechismus.

Je nejvyšší čas poposkočit o kousek dál. Hrubolhotský kostelík zůstává za zády a na protějším obzoru se objevuje jeho ekumenický brácha s Cyrilem a Metodějem. Radhošť, Javorník i další okolní kopce jsou jako na dlani. Nejnádhernější počasí celého týdne padlo zrovna na dnešek. Někdo tomu říká náhoda, jiní za tím vidí něco hlubšího. Každopádně se taková viditelnost objevuje jen velice, velice výjimečně.

A jsme u dalšího zastavení! S výjimečnou krásou dnešního dne ostře kontrastuje pod lípami ukrytý pomníček. Připomíná známou skutečnost, že naše planeta je modrá jenom z vesmíru. Důvěrnější pohled odhalí krvavá zbarvení. Naneštěstí nejen před staletími si lidé ubližovali. Válečné nesmysly vzkvétají dál. Tak jako vždy, ve jménu svatých ideálů…

Že se něco podobného nevyhnulo ani Ježíšovým následovníkům, dokazují i smutné případy některých  valašských rodáků. K jednomu z nich si míří i druhá připomínka.

2.      Jan Maniš

·        narodil se roku 1746 v Růžďce

·        přiženil se do Ratiboře

·        zapojil se do boje valašských evangelíků za náboženskou svobodu

·        ve dvoře u ratibořského fojtství rostla stará lípa, pod kterou se kdysi scházeli tajní evangelíci. Jan Maniš, který uměl dobře číst, zpívat a vykládat písmo, prý vystoupil na tuto lípu a z ní jako z kazatelny předčítal a kázal ke shromážděným. Podle jedné verze pověsti byly evangelické knihy po bohoslužbě ukládány právě pod kořeny lípy U Zemanů a přikryty ještě vydlabaným kamenem. Když si po vydání Tolerančního patentu evangelíci v Ratiboři postavili první dřevěný kostel, kámen do něj přenesli. Tehdejší farář Jan Lány ml. kámen nechal zazdít do zadní strany podstavce oltáře, kde se nachází dodnes.

·        za svou činnost byl vězněn, vyslýchán a deportován i s rodinou do Sedmihradska, kde ve věku 35 let zemřel – téhož roku, kdy vydal císař Josef II. Toleranční patent.

Vyasfaltovaná cesta se mění v kamenitou. Vystoupá na kopec s nabídkou blízkých i dalekých výhledů. Ze strání vykukují valašské chalupy a severozápadní horizont zdobí  zvlněná krajina Oderských vrchů zakončená světle modrým hřebenem Jeseníků. Na loukách kvetou kopretiny a na mezích dozrávají jahody. „No, není tu krásně?“, opakuje donekonečna zjevně spokojená autorka ekumenických výšlapů. Na otázku  Matky představené tentokrát netřeba slov. Nevyslovené odpovědi jsou naprosto jednoznačné.

Pravoúhlá odbočka modré značky před Spinou je dokonale utajená. Sloup, na kterém donedávna zářila zdaleka viditelná šipka se poněkud posunul. Přesněji řečeno, v tuto chvíli vymezuje okraj příjezdové cesty k Bojarovu ranči. Terénu neznalí turisté tak mají zaděláno na docela  zajímavou zápletku.

U nádherně zrenovované kapličky čeká další ohlédnutí. Tentokrát půjde o mlynářova syna z okraje Valašského Meziříčí.

3.      František Saleský Bauer

·        narodil se 26. leden 1841 ve Valašském Meziříčí – Hrachovci v rodině mlynáře

·        studoval gymnázium v Kroměříži a  teologii v Olomouci

·        působil ve Vyškově, učil na fakultách bohosloví v Olomouci a na Univerzitě Karlově v Praze.

·        v roce 1882 byl jmenován brněnským biskupem, v roce 1904 olomouckým arcibiskupem a v roce 1911 kardinálem.

·        psal o poutních místech a uveřejňoval odborné články z biblistiky a liturgie

·        ve valašskomeziříčském muzeu je také zachováno několik jeho básní, napsal stať Církevní život na Valašsku

·        jelikož si byl vědom, že sám je synem prostého mlynáře, pomáhal po celý život chudým dětem ke vzdělání.

·        kardinál Bauer nikdy nezapomněl na svůj rodný kraj. V Meziříčí chtěl vybudovat velký sociální ústav, ale k tomu nedošlo. Zakoupil ovšem ze svých prostředků roku 1914 zámek Žerotínů a daroval jeho severní trakt Družstvu lidového domu. To v něm po I. světové válce zrestaurovalo divadelní sál, který byl na dlouhou dobu chloubou města.

·        zabýval se rovněž církevním uměním a stavitelstvím - podpořil stavbu kostela ve Vidči pořízením oltáře. Na pozici brněnského biskupa vysvětil 39 nových kostelů (mezi nimi i chrám Panny Marie na Svatém Hostýně)  a 55 oltářů, či inicioval novogotickou přestavbu katedrály sv. Petra a Pavla v Brně.

·        zemřel 25. listopadu 1915 v Olomouci

Do svého znaku si umístil i mlýnské kolo, aby tak uctil řemeslo svého otce.

O necelé dva kilometry dál dochází k opětnému srocení pochodujícího davu. Průvodkyně křesťanskou historií však překvapivě zamíří do pekel. Připomíná totiž borce, který mimo jiné napsal  pohádku Čertův mlýn, vztahující se ke známým pískovcovým skálám u Lidečka.

4.      Beneš Metod Kulda

·        klasik českého pohádkářství Beneš Metod Kulda se narodil 1820 v Ivančicích v početné rodině kožešníka.

·        studoval bohosloví v Brně

·        v letech 1861-1863 byl poslancem zemského sněmu českého.

·        od roku 1870 až do své smrti byl sídelním kanovníkem na pražském Vyšehradě.

·        roku 1893 oslepl a své pozdější práce již diktoval. Zemřel v Praze roku 1903

·        v roce 1853 a1854 strávil prázdniny 1853 a 1854 ve Frenštátě a Rožnově pod Radhoštěm, kam si přijel léčit plicní chorobu do tehdejších klimatických lázní v Rožnově p.R. Na podnět F. Sušila využil pobyt k zaznamenávání ústních lidových tradic, především pohádek, ale též pověrečných představ, výročních a rodinných obyčejů. Výsledky své sběratelské činnosti, kterou prováděl za pomoci několika rožnovských obyvatel, zejména J. L. O. Kramoliše, vydal tiskem pod názvem Moravské národní pohádky a pověsti z okolí rožnovského (Brno, 1854, je zde obsažena mj. i známá pověst o sirotkovi v Radhošti).

·        vydal několik sbírek lidových pohádek, říkadel a písní, popsal svatební zvyky na Rožnovsku a vydal několik sbírek kázání.

K mezipřistání u Mročkových se dorazí s bezmála hodinovým zpožděním. Zahrada je vyzdobena dekami s posedávajícími přivandrovalci, trampolína vymršťuje k nebi velešťastnou drobotinu a kolem stolu se houfují více či méně vyhládlí likvidátoři vytrvale servírované krmě. Paní domu se totiž sama od sebe nabídla pohostit jakýkoliv počet ekumenicky laděných příchozích. Měla štěstí. Pokud by na výlet vyrazil nesčíslný zástup, pak by bezpochyby zbankrotovala. Anebo byla nucena sáhnout k zázraku…

Připravené pohoštění, které bylo vyhladovělými poutníky vděčně zlikvidováno nemohlo zůstat bez odezvy. Náčelnice stravování, paní domácí Soňa, se proto nevyhnula slavnostnímu předávání Řádu zlaté lžičky, které ji bylo se všemi poctami připevněno na její vždy hrdě vypnutou hruď.

Posvátná Písma tvrdí, že zdaleka nejen chlebem vezdejším živ jest člověk. Přítomný apoštol Pavel sice nepochází z Tarsu, ale v biblické problematice se vyzná. Otevírá notoricky známý text o návratu marnotratného syna. Připomene namachrovaného borce, který se s otcovými úsporami vydá do velkého světa, aby je tam prohýřil s lehkými děvami. Až poté, co se ve společnosti vepřů musí dělit o slupky, dojde k rozumu. Rozhodne se vrátit domů. K jeho překvapení jej otec neodhání, ale otevírá mu náruč. A příštích pár dnů se slaví. Pokud je někdo nesvůj, pak je to vždycky vzorný marnotratníkův brácha. Přirozeně v tom vidí nespravedlnost. Nemějme mu to za zlé. Zatím totiž neměl šanci poznat jak chutná milost. A pokud je křesťanství o něčem především, pak to není spravedlnost. Zmíněná milost ji předchází. A to více než zřetelně.

Eku-výšlapový zpěvníček se narodil teprve před dvěma dny. I tentokrát je na vině již vzpomínaná teta Iva. Za pomoci Matky představené dala do kupy více než dvacítku songů, které má teď k dispozici většina přítomných. Rozezvučí se struny dvou kytar, přibude kovový zvuk banja a po chvíli už ozvěna vrací spojený chvalozpěv lidských hlasů. Ten nejvýraznější patří té, která vlastně za všechno může. Někdejší folková zpěvačka Jarka, jíž stál kdysi svět u nohou, vyměnila slibnou kariéru za kostelní prostory, ve kterých se netleská. Je naneštěstí jen málo takových, kteří to dokážou pochopit. Ale jen do chvíle, než se s Neviditelným, tak jako ona, osobně potkají…

Modlitba je prazvláštní fenomén. Pro nezasvěcence čiré bláznovství, pro spirituálně nadané naprostá samozřejmost. Záležitost, bez které si život neumí představit. O tom, že je v ní reálná síla, by se dalo donekonečna vyprávět. Se skloněnými hlavami tu teď stojí více než dvacet rozdílných individuí. Pomocná dělnice, někdejší starosta, schopná manažerka či chátrající penzista, ti všichni jsou si v tuto chvíli naprosto rovni. Ta či ona denominační příslušnost teď nehraje pražádnou roli. Komunikace s Nekonečným boří jakékoliv hradby. A boří je naprosto dokonale.

Známý spirituál o mávající svobodné zemi je nádherným zakončením zvláštních chvil na Mročkovic zahradě. Ti, kteří tu doputovali po svých, by sice ještě rádi prozpěvovali, ale rožnovské spoje nepočkají. Nezbytné loučení se přesto nápadně protahuje. Následný pochod proto nabírá podobu zrychleného přesunu.

Páté zastavení se uskutečňuje nad videčským horním koncem. Vzpomínky jsou směrovány k muži, který na Valašsku taktéž jistý čas pobýval. V Meziříčí má dokonce pamětní tabuli.

5.      Jiří Třanovský

·        evangelický kněz a básník,  je považován za předního básníka duchovní lyriky v období přechodu od renesance k baroku

·        byl současníkem Jana Amose Komenského a s učitelem národů sdílel podobný osud.

·        narozen 1592 v Těšíně v rodině kotláře

·        jeho otec pocházel  z Třanovic, kde jeho dědeček Adam zastával úřad fojta studoval v Polsku a Německu

·        stal se učitelem u sv.Mikuláše na Malé Straně v Praze, vychovatelem v jižních Čechách, rektorem v Holešově

·        v roce 1615 byl Žerotíny povolán jako rektor školy do Valašského Meziříčí a o rok později se tu stal luterským farářem

·        po dobu jeho pobytu se podle dochovaných písemných svědectví náboženská evangelická obec ve Valašském Meziříčí a Krásně značně rozšířila.

·        Jiří Třanovský tak nesmírně ovlivnil vzdělanost na Valašsku nejen za svého života, ale nepřímo též po své smrti. Kralická bible a jeho kancionál položily základy moderní české a slovenské kultury.

·        ve Valašském Meziříčí řádila epidemie moru. Vyžádala si životy dvou tisíc lidí, zemřely také jeho děti.  

·        zde napsal Výklad zjevení sv. Jana a řadu latinských i českých ód a písní, např. Tři knihy posvátných písní, dvanáctidílná kniha modliteb Nádoba kadidel, kancionál duchovních písní Loutna svatých – má 215 vydání. V jednom ze svým hymnů popsal své osudy v Meziříčí nad Bečvou

·        v Meziříčí působil 10 let

·        v roce 1624 na základě císařského nařízení musel opustit Moravu a přesídlil na Slovensko

·        zemřel v Liptovském Mikuláši v roce 1637

Čas neúprosně kvapí, a tak se vypouští šestá zastávka i cesta přes rožnovskou zříceninu. Iva svou výšlapovou premiéru pojala ve velkém stylu. Každé z pěti minulých zastavení bylo zpestřeno soutěžní otázkou. Ten, kdo za odpovědi nasbíral nejvíce eku-grošů, vyhrává. První cenu  tentokrát neuchvacuje žádný historik ani teolog, ale uznávaný výtvarník Jindra. Jeho zápěstí mu bude od této chvíle zdobit více než nápadná časomíra.

Poslední významná osobnost místního křesťanství je už představena v poklusu. Jedná se o Štěpána Trochtu, rodáka z valašské vesnice…

6.      Štěpán Trochta

·        narodil se 1905 ve Francově Lhotě v rodině zemědělce.

·        stal se tak  jedním ze zakladatelů české provincie Saleziánů.

·        za druhé světové války podporoval protinacistický odboj, za což byl roku 1942 zatčen a uvězněn v koncentračních táborech s doložkou Návrat nežádoucí. Prošel Terezínem, Mauthausenem a v Dachau byl spolu s ostatními vězni osvobozen.

·        již před válkou se angažoval se v katolickém skautském hnutí a podílel se na sjednocení roztříštěných skautských organizací, po válce se stal jejich nejvyšším duchovním rádcem.

·        po komunistickém převratu byl mluvčím katolické biskupské konference při jednáních s vládou.

·        v roce 1954 odsouzen ve vykonstruovaném procesu k 25 letům těžkého žaláře. Postupně prošel vězením v Leopoldově, v Praze-Ruzyni a na Pankráci a Valdicemi. Na svobodu se dostal roku 1960 při amnestii.

·        roku 1969 jej papež jmenoval kardinálem.

·        otevřeně se postavil proti normalizaci

·        zemřel v Litoměřicích 1974 na mozkovou mrtvici po několikahodinovém vyčerpávajícím jednání s krajským církevním tajemníkem Karlem Dlabalem. Ten byl podle svědků opilý a kardinálovi sprostě spílal a vyhrožoval mu.

·        západoněmecký list Frankfurter Allgemeine napsal: Ve vědomí československých katolíků je kardinál Trochta symbolem církve bojující...

·        v roce1992 mu Václav Havel udělil Řád T.G.Masaryka III.třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva

Ještě nad Rožnovem pod Radhoštěm se loučí samotná Matka představená. Čekají na ni milé muzikální povinnosti v nedaleké Zašové. Kde jinde než v tamním kostele? Osiřelé stádo se pak samospádem spouští k centrálnímu nádraží. Autobus do Valmezu už stojí na svém stanovišti.

Nejméně celý další den  doznívají tklivé rezonance sobotního výšlapu. Vrací se pohledy do tváře krajiny, myšlenky z duchovního zamyšlení a hlavně melodie písní. Jedna z posledních to vystihuje za všechny:

Laudato sii, omi signore, Laudato sii, omi signore…

Dík za všechno, co stvořils´, Pane

Dík za teplo, když slunce plane

Dík za hvězdy a vánek svěží

Dík za vodu, za hudbu z věží

Dík za vesmír, planetu Zemi

Dík za chvíle, kdy dobře je mi

Za přírodu, kdy všechno vzkvétá

Moře, hory, za krásu světa

Za to všechno dík Ti vzdáváme

Spolu s bratry žalmy zpíváme

Ať každý z nás, zblízka i z dáli

Celým srdcem Tě, Pane, chválí

Laudato sii…...