Wisla
(nepatrně zkyslá)
To, že je Wisla významnou
polskou řekou, dobře ví i podprůměrný student zeměpisu. Ale že pramení jen za
několika beskydskými kopečky, tuší jen málokdo. A o tom, že je podle ní
pojmenováno i jedno významné podhorské městečko, má tušení pouze
inteligentnější populace Slezanů, případně zlomek jim vzdáleně příbuzných
Moraváků.
Do zmíněné jihopolské lokality
se postupně přesunujeme pomocí pětice více či méně ojetých přibližovadel.
Zatímco se moravské končiny ještě koupou ve
slušně vyhřáté sluneční lázni, severní stranu Slezských Beskyd už
olizují první šedomodré zvěsti neodvratně přilétající vláhy. Ta začíná padat právě ve
chvíli, kdy se pod dolní stanicí čantoryjské lanovky shromážďují poslední opozdilci. To stačí k tomu, aby
většině přítomných vyznavačů blahoslavené naděje spadla brada a
v beznadějně vyhlížející realitě potratila i poslední ostatek víry
v brzký příchod proměny času. Neutíká se kupodivu do hor, ale pod jistější
okap nejbližších hospůdek.
Světlou výjimkou je pouze čtyřčlenná
rodina nejmenovaného kostelníka. Dlouholetý pobyt v dosahu posvátných
prostor jej patrně naprogramoval k větší opravdovosti, takže jeho
rozhodnutí je rychlé a naprosto nekompromisní: „Jsme tlustí, půjde se pěšky!“
Jakkoli se vyslovené hodnocení rodinné
tučnosti týká sotva poloviny jejich členů, kostelnická smečka bez nejmenší
odmluvy sklapne podrážky a vyráží do neúprosné reality. Široká cesta se mění
v prudce stoupající scestí. Na něj je nakonec svedena i sama nejvyšší
přítomná duchovní autorita, bezdětný otec Pavel.
Úzké cesty zdaleka nemusí být
jen o odříkání. Tu a tam mohou oplývat i netušenou nádherou. Zdaleka viditelné
bílé a růžové ozdoby tu nikdo nesázel, neplel ani nezaléval. Kam se na ně
hrabou vyhlášené výtvory nejnoblesnějších módních návrhářů?
Lanová dráha, na níž teď visí
majetní, nemohoucí a líní postupně tahá nahoru kdekoho, jen ne žádného ze
známých adeptů nebeských výšin. Ti se buď vrhli do temných hlubin nedalekých
bazénů nebo si upevňovali zdraví natřesenými, zaručeně čistými dávkami proteinů
v útulných, slušně zásobených restauračních zařízeních. Patrně dali na
přítomnou pravdu nějakého dosažitelného ducha prorockého, který je varoval před
zběsile se řítící všebeskydskou pohromou. Hromy a blesky je proto zastihly
připravené a od nebezpečného světa dokonale izolované.
Poněkud jinak je na tom zmíněný
sextet stoupající úzkou cestou k čantoryjskému nebi. Ve dvou třetinách
trasy, tady v místech, kde se zvyšuje jak úhel náklonu, tak počet i
velikost padajících dešťových kapek, začíná mít problém s posunem své
hmotnosti sám iniciátor výstupové varianty. Jeho útloboká životní souputnice,
stejně jako jejich nejstarší ratolest jsou proto nuceny využít veškeré dámské
manipulativní dovednosti. Ty jsou natolik účinné, že metrický cent biomasy se
sice ztěží, ale přece jen pomalu začíná posunovat nahoru.
Šedivé nebe najednou dočista
zčerná a zlověstný lijavec se mění v průtrž. Vodní příděl je natolik
štědrý, že jej matička země odmítá nasávat a přebytečné proudy posílá divokými
koryty do údolí. Viditelný svět zahaluje průsvitný závoj mlhy. Do listů stromů
i narychlo převtělených kapucínů buší nemilosrdné dávky nebeské munice.
Nečekaná ukázka apokalypsy naštěstí vydrží jen patnáct dvacet minut.
Nejnenápadnější účastnice, již zmiňovaná matka rodu, se ukazuje jako hrdinka. Neztrácí
humor a nedělá paniku. Po celou dobu hromobití se k ní vystrašeně tulí její nejmladší potomek. Ráda
by jej zakryla svými mateřskými křídly, ale má to jeden háček. Synáček se poněkud
povytáhl a je o hlavu větší než jeho ochránkyně.
K horní stanici lanovky je
to už jen pár stovek metrů. Pavel, který kromě titulů a s tím související výkonné
mozkovny oplývá i značně hbitými končetinami, už dobrou půlhodinu stepuje pod
zastřešeným pódiem. Nestačí si však
všimnout, že jej dnes ovládli jeho polští služební kolegové. Příslušníci
Křesťanské charitativní služby, což není nikdo jiný, než šikovně zamaskovaní
adventisté, tu zadarmo měří cholesterol i tlak, ve spolupráci s plastovou
pannou demonstrují oživovací manévry, rozprašují zdravovědnou literaturu a ve
svěžím rytmu necírkevní muziky roztančí drtivou většinu málo unavených
lanovkových turistů. Českou stranu tu reprezentuje rozjařená kostelníkova
rodina, na které se pěší posun k tomuto nebeskému reji patrně ani trochu nepodepsal.
Zmíněná familie svým
čantoryjským prvovýstupem pravděpodobně dosáhla kýženého úbytku podkožního tuku
a tak patriarcha rodu zatroubí k ústupu do údolí. Dál už putujeme pouze v osvědčené
vrcholové dvojici. Bezmála kilometr vysoký vrchol se cudně halí do bělošedé
mrákoty, takže vstupné na rozhlednu zůstane tentokrát v našich kapsách.
Pamatuji doby, kdy tu žádné vyhlídkové věže nebylo potřeba. Travnatá plošina,
kde se odjakživa potkávali polští i tuzemští příbuzní, kamarádi a především
všemi mastmi mazaní veksláci, poskytovala vděčné výhledy i bez nákladné
konstrukce. Nějaký uvědomělý komunistický papaláš to však nechal v normalizačních
časech zalesnit. Zcela jistě proto, aby zběsilé socialistické obchodní
transakce náhodou nesejmula kamera nějaké prohnilé západní družice.
Polsko-českou hranici, kterou
kopíruje červené turistické značení, i nadále zdobí zamlžené zelené hvozdy,
které tu a tam přeruší travnatá paseka. Kolem cesty zpod listí vykukují
holubinky a muchomůrky. Obojí v jedlé variantě, takže můj posun se více než
zřetelně zpomaluje. Mezi pastorem a mojí maličkostí se tak rodí další významný
rozestup. Kromě věku, IQ a církevní poslušnosti je to v tomto případě
vzdálenost čítající dvě až tři sta délkových metrů.
Generální náčelník Jano, který
má všechno pevně ve svých rukou, mobilem zjišťuje naši polohu. Nahlašuje, že
lanovou dráhou vyjede na kopec Sošov, aby si odpadlickou dvojici osobně zkontroloval a její
tělesný, duševní i duchovní stav poté zanesl do předem připravených tabulek. Poslušně
čekáme na jeho příjezd, ale, jak se po půlhodině ukáže, zcela marně. Ani on,
ani my totiž netušíme, že v dané oblasti operují nejméně lanovky dvě. Samozřejmě jsme vyčkávali u té nepravé. Ta zbylá, kromě jmenovaného náčelníka milostivě k výsostem vynáší i takřka veškerý ostatek naší dnešní horské výpravy.
Zcela bezprizorně poté
pokračujeme svévolně načrtnutým směrem. Zalesněné úseky se slušnou úrodou borůvek střídají zemědělské usedlosti. Díky
tomu, že se polským komančům před léty
nepovedl překotný kotrmelec likvidující soukromé rolníky, můžeme i dnes na
horách potkávat vypasené dojnice, obdivovat obdělávaná políčka a nasávat vůni
sena a mateřídoušky.
Do cílové Wisly přibýváme právě
včas. Ostatky výpravy ze Hřbitovní ulice zrovna zasedly k posilujícím
cukrárenským manévrům. Vše nasvědčuje tomu, že nastane velký, ale opravdu velký
boj. Nepřátele v podobě cukrů a tuků je třeba nemilosrdně zlikvidovat.
Matka představená jde příkladem. Ostatní ji rádi a poslušně následují. Den
zdraví, který tu dnes rozpoutala zmiňovaná charitativní služba, tak díky české
reprezentaci dostává opravdovou, ale opravdovou korunu! Navzdory tomu, že byla
zaplacena nefalšovanými zlotými.
Posíleni totálním zničením
nebezpečného světa kalorii se poté vlastní silou přesuneme k lyžařským
můstkům. Můžeme si v pohodě vyskakovat, protože zaparkovaná auta nikdo
neukradl. Naplníme tedy jejich interiéry
a ve slastné nirváně se necháme unášet ke svým domovům. Tentokrát sympatickou polskou
oklikou přes český Jablunkow a Wendryni.
Tak, to byla Wisla. Takřka
pořád neslunečná, takže trochu zkyslá. Což nemusí být na škodu. Zakysané totiž
bývá lehčeji stravitelné.
Poslední tečka, alespoň v mém případě, se koná doma v kuchyni.
Masáky na kmínu a řepkovém oleji chutnají výtečně. Není nad to dát si před
spaním pořádnou houbovou večeři! Takže, hlavně zdraví!