Wisla

(nepatrně zkyslá)

 

To, že je Wisla významnou polskou řekou, dobře ví i podprůměrný student zeměpisu. Ale že pramení jen za několika beskydskými kopečky, tuší jen málokdo. A o tom, že je podle ní pojmenováno i jedno významné podhorské městečko, má tušení pouze inteligentnější populace Slezanů, případně zlomek jim vzdáleně příbuzných Moraváků.

Do zmíněné jihopolské lokality se postupně přesunujeme pomocí pětice více či méně ojetých přibližovadel. Zatímco se moravské končiny ještě koupou ve  slušně vyhřáté sluneční lázni, severní stranu Slezských Beskyd už olizují první šedomodré zvěsti neodvratně  přilétající vláhy. Ta začíná padat právě ve chvíli, kdy se pod dolní stanicí čantoryjské lanovky shromážďují  poslední opozdilci. To stačí k tomu, aby většině přítomných vyznavačů blahoslavené naděje spadla brada a v beznadějně vyhlížející realitě potratila i poslední ostatek víry v brzký příchod proměny času. Neutíká se kupodivu do hor, ale pod jistější okap nejbližších hospůdek.

Světlou výjimkou je pouze čtyřčlenná rodina nejmenovaného kostelníka. Dlouholetý pobyt v dosahu posvátných prostor jej patrně naprogramoval k větší opravdovosti, takže jeho rozhodnutí je rychlé a naprosto nekompromisní: „Jsme tlustí, půjde se pěšky!“

Jakkoli se vyslovené hodnocení rodinné tučnosti týká sotva poloviny jejich členů, kostelnická smečka bez nejmenší odmluvy sklapne podrážky a vyráží do neúprosné reality. Široká cesta se mění v prudce stoupající scestí. Na něj je nakonec svedena i sama nejvyšší přítomná duchovní autorita, bezdětný otec Pavel.

Úzké cesty zdaleka nemusí být jen o odříkání. Tu a tam mohou oplývat i netušenou nádherou. Zdaleka viditelné bílé a růžové ozdoby tu nikdo nesázel, neplel ani nezaléval. Kam se na ně hrabou vyhlášené výtvory nejnoblesnějších módních návrhářů?

Lanová dráha, na níž teď visí majetní, nemohoucí a líní postupně tahá nahoru kdekoho, jen ne žádného ze známých adeptů nebeských výšin. Ti se buď vrhli do temných hlubin nedalekých bazénů nebo si upevňovali zdraví natřesenými, zaručeně čistými dávkami proteinů v útulných, slušně zásobených restauračních zařízeních. Patrně dali na přítomnou pravdu nějakého dosažitelného ducha prorockého, který je varoval před zběsile se řítící všebeskydskou pohromou. Hromy a blesky je proto zastihly připravené a od nebezpečného světa dokonale izolované.

Poněkud jinak je na tom zmíněný sextet stoupající úzkou cestou k čantoryjskému nebi. Ve dvou třetinách trasy, tady v místech, kde se zvyšuje jak úhel náklonu, tak počet i velikost padajících dešťových kapek, začíná mít problém s posunem své hmotnosti sám iniciátor výstupové varianty. Jeho útloboká životní souputnice, stejně jako jejich nejstarší ratolest jsou proto nuceny využít veškeré dámské manipulativní dovednosti. Ty jsou natolik účinné, že metrický cent biomasy se sice ztěží, ale přece jen pomalu začíná posunovat nahoru.

Šedivé nebe najednou dočista zčerná a zlověstný lijavec se mění v průtrž. Vodní příděl je natolik štědrý, že jej matička země odmítá nasávat a přebytečné proudy posílá divokými koryty do údolí. Viditelný svět zahaluje průsvitný závoj mlhy. Do listů stromů i narychlo převtělených kapucínů buší nemilosrdné dávky nebeské munice. Nečekaná ukázka apokalypsy naštěstí vydrží jen patnáct dvacet minut. Nejnenápadnější účastnice, již zmiňovaná matka rodu, se ukazuje jako hrdinka. Neztrácí humor a nedělá paniku. Po celou dobu hromobití se k ní  vystrašeně tulí její nejmladší potomek. Ráda by jej zakryla svými mateřskými křídly, ale má to jeden háček. Synáček se poněkud povytáhl a je o hlavu větší než jeho ochránkyně.

K horní stanici lanovky je to už jen pár stovek metrů. Pavel, který kromě titulů a s tím související výkonné mozkovny oplývá i značně hbitými končetinami, už dobrou půlhodinu stepuje pod zastřešeným pódiem. Nestačí si však  všimnout, že jej dnes ovládli jeho polští služební kolegové. Příslušníci Křesťanské charitativní služby, což není nikdo jiný, než šikovně zamaskovaní adventisté, tu zadarmo měří cholesterol i tlak, ve spolupráci s plastovou pannou demonstrují oživovací manévry, rozprašují zdravovědnou literaturu a ve svěžím rytmu necírkevní muziky roztančí drtivou většinu málo unavených lanovkových turistů. Českou stranu tu reprezentuje rozjařená kostelníkova rodina, na které se pěší posun k tomuto nebeskému reji patrně ani trochu nepodepsal.

Zmíněná familie svým čantoryjským prvovýstupem pravděpodobně dosáhla kýženého úbytku podkožního tuku a tak patriarcha rodu zatroubí k ústupu do údolí. Dál už putujeme pouze v osvědčené vrcholové dvojici. Bezmála kilometr vysoký vrchol se cudně halí do bělošedé mrákoty, takže vstupné na rozhlednu zůstane tentokrát v našich kapsách. Pamatuji doby, kdy tu žádné vyhlídkové věže nebylo potřeba. Travnatá plošina, kde se odjakživa potkávali polští i tuzemští příbuzní, kamarádi a především všemi mastmi mazaní veksláci, poskytovala vděčné výhledy i bez nákladné konstrukce. Nějaký uvědomělý komunistický papaláš to však nechal v normalizačních časech zalesnit. Zcela jistě proto, aby zběsilé socialistické obchodní transakce náhodou nesejmula kamera nějaké prohnilé západní družice.

Polsko-českou hranici, kterou kopíruje červené turistické značení, i nadále zdobí zamlžené zelené hvozdy, které tu a tam přeruší travnatá paseka. Kolem cesty zpod listí vykukují holubinky a muchomůrky. Obojí v jedlé variantě, takže můj posun se více než zřetelně zpomaluje. Mezi pastorem a mojí maličkostí se tak rodí další významný rozestup. Kromě věku, IQ a církevní poslušnosti je to v tomto případě vzdálenost čítající dvě až tři sta délkových metrů.

Generální náčelník Jano, který má všechno pevně ve svých rukou, mobilem zjišťuje naši polohu. Nahlašuje, že lanovou dráhou vyjede na kopec Sošov, aby si  odpadlickou dvojici osobně zkontroloval a její tělesný, duševní i duchovní stav poté zanesl do předem připravených tabulek. Poslušně čekáme na jeho příjezd, ale, jak se po půlhodině ukáže, zcela marně. Ani on, ani my totiž netušíme, že v dané oblasti operují nejméně lanovky dvě. Samozřejmě jsme vyčkávali u té nepravé. Ta zbylá, kromě jmenovaného náčelníka milostivě k výsostem vynáší i takřka veškerý ostatek naší dnešní horské výpravy.

Zcela bezprizorně poté pokračujeme svévolně načrtnutým směrem. Zalesněné úseky se slušnou úrodou  borůvek střídají zemědělské usedlosti. Díky tomu, že se polským komančům  před léty nepovedl překotný kotrmelec likvidující soukromé rolníky, můžeme i dnes na horách potkávat vypasené dojnice, obdivovat obdělávaná políčka a nasávat vůni sena a mateřídoušky.

Do cílové Wisly přibýváme právě včas. Ostatky výpravy ze Hřbitovní ulice zrovna zasedly k posilujícím cukrárenským manévrům. Vše nasvědčuje tomu, že nastane velký, ale opravdu velký boj. Nepřátele v podobě cukrů a tuků je třeba nemilosrdně zlikvidovat. Matka představená jde příkladem. Ostatní ji rádi a poslušně následují. Den zdraví, který tu dnes rozpoutala zmiňovaná charitativní služba, tak díky české reprezentaci dostává opravdovou, ale opravdovou korunu! Navzdory tomu, že byla zaplacena nefalšovanými zlotými.

Posíleni totálním zničením nebezpečného světa kalorii se poté vlastní silou přesuneme k lyžařským můstkům. Můžeme si v pohodě vyskakovat, protože zaparkovaná auta nikdo neukradl. Naplníme tedy  jejich interiéry a ve slastné nirváně se necháme unášet ke svým domovům. Tentokrát sympatickou polskou oklikou přes český Jablunkow a Wendryni.

Tak, to byla Wisla. Takřka pořád neslunečná, takže trochu zkyslá. Což nemusí být na škodu. Zakysané totiž bývá lehčeji stravitelné.

Poslední tečka, alespoň v mém případě, se koná doma v kuchyni. Masáky na kmínu a řepkovém oleji chutnají výtečně. Není nad to dát si před spaním pořádnou houbovou večeři! Takže, hlavně zdraví!