- Túr de Fránc -
Francova
Lhota – Františkov
Den první - Z Francovky do Malenovic
Tour de France zná kdekdo. Ale zúčastnit se ho může je pár
jedinců. Tak proč si nevymyslet vlastní,
tak trochu komorní variantu? Navíc v mírně valašském stylu. Cyklistické
přejezdy, byť v jiné podobě, ostatně u nás mají dlouholetou tradici. Ten
nápad zrál v hlavě pěkných pár let. Ale až letos nastala ta správná doba.
Tohoto roku by totiž moje maličkost měla dosáhnout k sedmi křížkům. Mohl bych si to nenaservírovat jako narozeninový dárek. Zvláště,
když se vše točí kolem mého ctěného jména. Navíc se díky vzdálenosti zmíněných
lokalit nabízí možnost absolvování přibližně sedmdesáti kilometrů denně. Pro
sedmdesátníka naprosto ideální vzdálenost.
Francova Lhota leží jen kousek od slovenské hranice. Jednoho
srpnového rána se sjíždíme na zdejší prostranné návsi. Slunce a azurová obloha
slibuje dokonale pohodový den. V rodišti věhlasného kardinála Trochty je
však liduprázdno. Ostrý start se tak odehrává bez tupého skandování senzacechtivých
davů.
V sympatickém počtu sedmi duší opustíme Francovku, prosvištíme
Horní Lidčí a potom se už zakusujeme do
prvního stoupání. Lační terénních úseků projdeme Lačnovem. Za ním už
čekají kaluže a mazlavé bláto. Vydatný déšť ustal teprve včera. Jak se zdá, o
zábavu dnes bude postaráno. Až do cílových Malenovic se totiž většinou jede
mimo zpevněné cesty.
Žlutá značka opouští zelené údolí a míří do strmého krpálu.
Nejvýživnější tlačenka celé letošní rally je tentokrát naservírována hned
v úvodu. Smrkovým lesem nás posunuje na hlavní hřeben Vizovických vrchů.
Úrodu masáků a holubinek zcela ignorujeme. Jejich sběr plánujeme až těsně před
cílem. Zatím netušíme, že na Zlínsku nezavadíme ani o prašivku.
A máme tady první zastávku. Fotogenické Lačnovské skály
nabízí stín a úrodu sladkých ostružin. Tato vitamínová bomba nás bude provázet
po většinu dnešní trasy. Stane se příčinoučastých zastávek, a jak se později ukáže, i poměrně pozdního
příjezdu k noclehu.
Jen o pár kilometrů dál se nachází známé Vařákovy paseky.
Méně známá však byla donedávna skutečnost, že lví podíl na jejich zbytečném vypálení
měli až příliš snaživí, polodivocí partyzáni. Je možné, že tak jako spousta jim
podobných, za to pak dlouhá léta pobírali partyzánský důchod. Ztracené životy
nevinných pasekářů byly až příliš krutou daní…
Hřebenová trasa se vyhýbá lidským sídlům a temnými hvozdy
vytrvale pokračuje k západu. Blátivé úseky s hlubokými kalužemi
střídá kamení, prudké výšvihy technicky náročná klesání. Veterán Jindra, který
dvanáct roků nesedlal horské kolo, toho začíná mít plné kecky. Dlouho
odpočívající končetiny odmítají poslušnost. Ještě, že je tady toužebně
očekávaná polední přestávka!
Obědové zastavení je však bez oběda. Něco jako hospoda se na
Doubravě nevyskytuje, takže nevyhnutelný přísun kalorií musí zajistit převážené
železné zásoby v podobě tatranek a jim podobných vymožeností. Každopádně
tu mezi relaxujícími lufťáky vyhlížíme poněkud exoticky. Jsme zaprasení jak čuňata
a odpočíváme na asfaltu.
Tlačit po sporé svačince bicykl k nedaleké rozhledně
není také žádná výhra. Zato výhled, který tato kovová stavebnice nabízí, námahu
hravě vynahradí. Čučíme spatra do nedozírných dálav i do viditelné hloubky pod
námi. Mimo jiné na Jindru s Michalem, kteří se pro tentokrát rozhodli držet
při zemi.
Hned za Doubravou musíme překonat kamenné úskalí a potom zas
obvyklým stylem pokračovat ke Zlínu. Rychlé drkotavé sjezdy, dlouhé
tlačenky a tak pořád dokola. Pohodových úseků v sedle je opět poskrovnu. To
mistr jezdeckého sedla, který se narodil v nedalekém Slopném, si ho užil
bohatě. Na legendárního Váňu upozorňuje i cedule umístěná přímo na modré
turistické značce.
Letos jedu s pevným předsevzetím, že si za žádnou cenu
nemohu dovolit nějaký vážnější pád. Mám totiž už koupené dvě letenky. Jednu na
Kavkaz, druhou na Krétu. Odletět tam se sádrou, případně vůbec, mi připadá jako
škoda. Obvyklé rychlé sjezdy po kořenech, blátě či kamení programově vypouštím. I tak mi ale v jednom momentu
zatrne. Lesní klesání se mi jeví jako dokonale bezproblémové, a tak trochu
povolím uzdu. Jediný šutr, který náhle před sebou uprostřed cesty uvidím, se už
nedá objet. Vymrští mě do vzduchu a po zlomku vteřiny absolvuji
nekontrolovatelné přistání na přední kolo. Následuje pár nezbytných smyků
v mazlavém blátě, ale nanejvýš pravděpodobný pád se nekoná. Dodnes
nechápu, jak je to možné…
Hluboký pokles do sedla, jímž vede cesta k pramenům
luhačovické Vincentky, musíme vykoupit stejně dlouhým stoupáním. Končí až na
výrazném kopci jménem Komonec. Vší silou se vydrápeme na jeho vrchol a připadáme
si jak po ukamenování. Patrně na naši
počest tu však nějaký lidumil vyvěsil tříbarevnou státní vlajku. Lehce
odpočineme a dál už necháme vlát jen naše trička či rozcuchané vlasy. Mineme
v temnu ukrytou zříceninu Starého Světlova a parádně rychlým sjezdem
drkotáme do Provodova.
Objedeme věhlasný poutní kostel, abychom se za chvíli
prodírali mezi poutníky putujícími ani ne tak ke svatostánku, jako spíš
k daleko svůdnějším pouťovým atrakcím. Na ty můžeme zapomenout, protože
nás očekává nečekaně náročné vyrovnání ztracené výšky. Ach, jak hluboko jsme
klesli!
Nedaleká Pindula je cílovou stanicí pohodového nováčka Míši.
Daleko nejdražší bicykl celé letošní výpravy jej už nemíní dále poslouchat a
vynucuje si neplánovaný příjezd sběrného vozu. Tereza, která absolvovala větší
část loňského ročníku, se přidává. Tak i tak měli v plánu jen první etapu.
Zbylá pětice se pak po vyasfaltovaných cestách dostává až na dosah krajské
metropole. Zahlédne však jen pár domů v baťovském slohu a protáhne se
kolem hřbitova, kde předčasně zesnulý
zakladatel už nějaký ten pátek v pokoji odpočívá.
Pohodové lesní silničky, které každoročně hostí populární
„Barumku“, pak vystřídá svižné terénní klesání končící u malebného
Malenovického hradu. Nízké slunce se pomalu chystá k západu. První den je
tedy za námi. Tachometr ukazuje jednašedesát ujetých či vytlačených kilometrů.
Jak už bylo naznačeno, nejméně tři čtvrtiny v ne zrovna lehkém terénu. A
co je obzvlášť důležité, bez jediného přemetu přes řídítka!
Tuto noc nemusíme vůbec řešit. Přespání nám sama od sebe
nabídla jistá Matka představená z místní adventistické církve. Iniciativně
zařídila bezplatný nocleh v moderně pojaté, víceúčelové modlitebně. Tuším,
že mi něco připomíná. Dobré čtyři roky jsem tu zahříval superpohodlné kostelní
lavice.
Hned první kontakt s důvěrně známým interiérem nutí
k zamyšlení. V černě orámovaném oznámení se zračí povědomá tvář.
Čtyřicetiletá maminka šesti dětí tu bude mít rozloučení. Přemítám o životě, o
smrti. Kostely jsou pro většinu lidí nadbytečné. Ale, kde jinde najít naděj
v beznaději?
Vybaluji spacák a uvelebuji se na trampolíně. Civím na Velký
vůz. Taky mě jednou poveze. Domů…
Deset metrů ode mne spí bezdomovec. Vzpomínám na výrok
jednoho tuláka: „Nejkrásnější na toulání je vědomí, že se mám kam vrátit. Že
mám domov, kde mě někdo čeká…“
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------
Den druhý – Z Malenovic do Ždánic
Nocležit na trampolíně není kupodivu žádný med. Zvláště když
vás od černé půlnoci do bílého rána pronásledují nepříjemné křeče lýtkových
svalů. Hořčík jsem sice přibral, ale ten vězel spolu s kamarády
v uzamčené kostelní budově.
Využíváme místní kuchyňky a v rámci vlastní tvorby se
pokoušíme o ztvárnění nějaké snídaně. Můj pokus o bramboračku dopadá neslavně.
Hlízy jsou polosyrové a nálev chutná jako voda z Mrtvého moře. Díky
nechtěnému předávkování chloridem sodným se však mé svalstvo patřičně uvolňuje
a pak už spolehlivě slouží až do samotného cíle.
Zamáváme sympatické protestantské modlitebně a vyrážíme ke
katolické Svaté vodě. Vyvěrá jen kousek nad Malenovicemi a její pramen prý
vyhojí veškeré neduhy. V napajedle naplníme prázdné petky abychom s nimi
zamířili k Napajedlům. Ty už totiž žádnými napajedly neoplývají.
Než se dostaneme do města koní a plastických hmot musíme
předrncat pár lesních úseků a absolvovat několik prašných i blátivých mil po polních
cestách i úzkých pěšinách. Největší moravská řeka nás vítá důstojně plynoucím
proudem v barvě nepodařené meltové kávy. Může zato valašská prsť, kterou
nedávný monzun spláchl do jejího koryta. Nejrůznějším plavidlům, která se tu vyskytují, to však, jak se zdá,
ani trochu nevadí.
Cyklostezka Morava, která věrně kopíruje tok zmíněné řeky,
ani zdaleka nezeje prázdnotou. Šlapou tu vychrtlí borci, břichatí dědci,
útloboké děvy i obézní tetiny. Naprostá většina jich míří k jihu. Vinné sklípky
s ušlechtilým mokem už nedočkavě čekají. Možná také uniformovaní měřiči
promilí s pokutovými bločky.
Baťův kanál, který poté cyklostezku přebírá, se přívětivě
klikatí až ke Starému Městu. Ideální počasí a zcela placatý profil krajiny se zaslouží
o to, že tento úsek bude patřit k nejpříjemnějším zážitkům na celé letošní trase.
Opustíme centrum Velké Moravy a posunujeme se k bájnému
Velehradu. Cyrila s Metodějem tu sice už nepotkáváme, dokonce se nám
podaří minout i jejich sousoší. V těsné blízkosti katedrály však narazíme
na jiný trojrozměrný výtvor. Vypadá jako něco k sezení, ale jakkoli se
nacházíme na posvátném území, Svatá stolice to není. Jakou má souvislost
nadživotní bicyklové sedlo s Velehradem, dodnes nechápeme.
Osedláváme znovu své oře, ale sedla si moc neužijeme. Nová
cyklostezka do Buchlovic začíná k radosti všech cyklistů v ladných
obloucích stoupat na nejvyšší kopec v okolí. Do stoupání se pustila i
venkovní teplota, takže o horké chvíle máme náležitě postaráno. Vodní chlazení
v podobě koupele si však necháváme až na nejbližší přehradu.
Vzpomenuté slovácké městečko proslavil především barokní
zámek s přepůvabným anglickým parkem. Dnes je naneštěstí zavřeno, takže
polední relax absolvujeme na malém náměstí. Za jednou z výloh nás překvapí
povědomé smuteční oznámení. Totéž, co jsme ještě dnes ráno viděli
v malenovickém kostele. Šestinásobná maminka Soňa tedy bydlela právě tady,
v Buchlovicích. Šestici sirotků však ani přívětivé místo k bydlení smutek
na duši nezažene.
Po voňavém hospodském obědě sjíždíme ke Smraďavce. Rekreační
zařízení lahodného názvu lehce mineme a zvlněnou krajinou se po lesních
cestách necestách pomalu posunujeme
k západu.
Dokonale osvícení odpoledním sluncem přijíždíme
k Osvětimanům. Těšíme se na plánované smočení vysychajících tělesných
schránek ve zdejší přehradě. Místo chladivého osvěžení nám však na čele
vytryskne horký pot. Vodní nádrž je dokonale vyprázdněná.
Nezbývá než při třiceti ve stínu pokračovat dál. Čeká nás
výšvih na samé temeno chřibského masívu. Aby to nebylo tak jednoduché, podaří
se nám s Tomem ještě lehce zabloudit. Bludná cesta kolem série dětských
tábořišť sice nabízí přívětivý terén i možnost koupání mezi pionýry, ale na to
v tuto chvíli není pomyšlení. Stíhací jízda po stoupající lesní komunikaci
je sice úmorná, ale v dané situaci zcela nevyhnutelná.
Poté, co zchváceni vedrem a únavou doženeme náš úspěšnější
předvoj, začíná úhel stoupání povážlivě narůstat. Tlačenka kamenitou stezkou
olemovanou kopřivami a ostružiním je nekonečná. U kapličky na vrcholu už meleme
z posledního. A tak si někteří, v rámci změny rytmu, ještě pěšky
odskočí k nedaleké Rozštípané skále.
Důležitá je v tuto chvíli přívětivá skutečnost, že
Chřiby jsou pokořeny a dál to už s námi půjde víceméně z kopce. Ani
ve snu netušíme, že cestou do Ždánic nás čekají nejméně tři kratší, ale docela
výživné výšvihy.
Modrá značka jemně zavadí o hřebenovou Zavadilu, objede
kopec Železňák a novou lesní silničkou kopíruje vrstevnice zalesněných
severních svahů. Poté, co se ve slušném náklonu stočí k Jestřábicím,
nastává dlouhá vydatná třesavka. Uzoučký chodník vytrvale klesá po vystouplých
balvanech, vedle kterých se obávané kočičí hlavy jeví jako totální rovina.
Náležitou masáž veškerých končetin ukončuje až přejezd zmíněné dědiny.
Překonáme pár vzpomenutých stoupání a na posledním
z nich začínáme uvažovat o místě k přenocování. Tasím mobil a vytáčím číslo mé někdejší známé. Iva
Zajíčková, legendární cyklistka a nedávná starostka cílových Ždánic, je
v dané situaci tou nejlepší volbou. Jak ji znám, určitě nám dobře poradí.
Zprvu si sice nemůže poradit s patřičným zařazením volajícího,
ale jen co se chytí, nepřestává sršet nejrůznějšími nápady. Výběr možností se
ustaluje na travnatém břehu tamějších rybníků. Protože v tuto dobu pobývá
mimo své nejobvyklejší bydliště, telefonem u nejvyššího rybářského náčelníka
operativně zařizuje naši nedotknutelnost. Popřeje dobrou noc a dodává, že jen
co s ní zítra ráno skončí pořad v Českém rozhlase Brno, přichvátá nás
k vodě zodpovědně zkontrolovat.
Sjedeme z kopce do Lovčic a pak už po okresce v pohodě
dosvištíme do cíle. Alespoň tak to bylo domluveno. Nějaký lehký šum
v komunikaci však způsobuje, že se přede mnou pádící čtveřice zuby nehty
drží nejen řídítek, ale i dlouho sledované modré značky, takže s ní
nedobrovolně vyšplhá až na vrchol nejsráznějšího návrší toho dne. Ždánický cíl
u panských rybníků tak dobývá až za tmy a velice slušného vyčerpání. Displeje
tentokrát prozrazují osmdesát šest najetých kilometrů. O pět více než u mého
bicyklu, který k dojezdu využil nejpřímější a nejpohodlnější cestu.
Náročný den končí jen velice krátkým večerem. Pod hvězdným
nebem se vztyčí čtveřice stanů a po lehké večeři už nad ztichlou hladinou
rezonuje jen více či méně melodické pochrupování.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Den třetí – Ze Ždánic do Ivančic
Teplá noc končí ještě teplejším ránem. Ve chvíli, kdy
dobalujeme poslední ostatky našeho mobilního majetku, z blízkého kopce se k nám na svém moderním horském
kostitřasu řítí někdejší dvojnásobná vicemistryně světa v dráhové
cyklistice. Iva Zajíčková je kromě toho i osminásobnou mistryní světa
v jízdě na historickém bicyklu. Poté
co upláchla za kopečky, vládnoucí komančové jí po zásluze veškerých titulů
zbavili.
Dvakrát jednoduché to však nemá ani dnes. Ve svých milovaných
Ždánicích založila populární tradici každoročního srazu starodávných šlapacích strojů,
tzv Ždánický histopedál a na tamějším zámku zřídila neméně přitažlivé Muzeum
sportu. Když se v minulém volebním období vypracovala na starostku,
nemínila se snížit k obvyklému přihrabávání do vlastního korýtka, ale
naopak podobné praktiky nejrůznějších hrabošů odkrývala a poté i nevybíravě
kritizovala. Což se jí, pochopitelně, nemohlo vyplatit. Oponenti ji
v příštích volbách mazaně vyšachovali a jen co zasedli na ždánický trůn,
znárodnili histopedál a v muzeu vyměnili zámky. Zakladatelka tam má od
těch dob přístup jen pod dohledem…
Pod zmíněným dohledem se do sportovního muzea dostává i naše
potulná pospolitost. Iva nám nadšeně popisuje jak vystavené exponáty, tak dobu,
kdy věrně sloužily svému účelu. Kolo Hany Matouškové, mistryně světa
v krasojízdě, bicykly famózních šampiónů v kolové, bratří
Pospíšilových a samozřejmě i vlastní, dnes už historické nářadí, které ji před
léty vyvezlo k nepřehlédnutelným úspěchům. Kromě toho věci darované od Dany
Zátopkové, jakož i nejrůznější upomínky na celou řadu dalších věhlasných či
zapomenutých sportovců.
„Vím, že bych jim měla odpustit, a dále se tím nezatěžovat,“
říká Iva při loučení na adresu svých protivníků. „Ale jak to udělat, když mě ta
nespravedlnost pořád pronásleduje?“, dodává, a smutně se dívá k radnici,
kde ještě nedávno byla za první dámu. My, co věříme na Boží mlýny,
nepochybujeme o tom, že dříve či později se ukáže, kam patří plevy a kam
pšenice…
Opouštíme pšenicí obrostlé Ždánice a po zelené značce
vystoupáme k hájovně u Zlatého jelena. Parohatý sudokopytník ani Smolíček
pacholíček se tu nevyskytuje, ale otravných ovádů je tu jako much. Mechem
obrůstající kamenný památník připomíná, že ani v těchto místech si
neurvalí příslušníci árijské rasy neodpustili krvavou demonstraci své
nadřazenosti. Doplatil na ni dokonce i jeden z našich krajanů…
Modře značená trasa pokračuje přes rozsáhlé hvozdy
silničkami i nezpevněnými cestami, aby po závěrečném dvoukilometrovém terénním
úseku skončila v Kobeřicích. Cestou si kromě občasného pátrání po různě
poschovávaných značkách užíváme i všudypřítomného klidu a přenádherné lesní
samoty.
Království stromů je vystřídáno jihomoravskými úrodnými
lány. Okresní silnice víceméně liduprázdné, sklon mírný a protivítr jakž takž
snesitelný. Za chvíli projíždíme prameništěm populárního moku jménem Šaratice,
a aniž bychom si jím tady přiťukli na zdraví, ve zdraví a plné síle projedeme
Újezdem, Telnicí a Otmarovem, abychom se dostali do mě povědomých Rajhradic. Mého
kamaráda Honzu, bájného šoféra humanitárních výprav do válečných zón Bosny či
Čečenska necháme tentokrát na pokoji o posuneme se do vedle stojícího Rajhradu.
Zastavujeme u zdejšího věhlasného kláštera. Souženi čím dál
dotěrnějším hladem míníme nechat vydělat, když už jedeme tu Túr de Fránc,
stoupencům mého jmenovce, vatikánského Františka. Ale ceny v klášterní
restauraci jsou natolik nekřesťanské, že raději popojedeme ke vzdálenější
ateistické konkurenci. Jakkoli jsme v Rajhradě, na hospodský ráj to tu
nevypadá. Tam, kde není draho, je už vyprodané. Po sérii doptávání konečně
zasedáme ke stolu po lípami. Nedáváme si rajskou, ale obyčejné nudle či smažák
s bramborami.
Že venkovnímu smažáku s třicítkami ve stínu definitivně
odzvonilo, poznáváme už při prvním zakousnutí do strouhankou obaleného zázraku.
Z pod kapajících stromů se kvapně přemísťujeme do klasického hospodského
šera. Šerá mrákota teď zahaluje veškeré okolí a zatím dokonale milosrdné nebe
bičuje zemi nemilosrdným přídělem rázných dešťových kapek. Příští putování tím
pádem slibuje nový, byť nepříliš vábivý rozměr.
Jemně zchvácený Jindřich preventivě osedlává místo
spolujezdce v doprovodném berlingu a naše zbylé kvarteto vyráží
k pátrání po modré značce k Modřicím. Postupně se vytrácí jak déšť,
tak naše jistota, že jedeme správně. Odbočku do Bobravského údolí nacházíme až
na třetí či čtvrtý pokus. Cedule je tak
chytře schovaná, že by se při jejím hledání zapotil i vzdělaný detektiv s
mnohaletou praxí.
Prostřednictvím blátivých pěšin a kalužemi vyzdobených
polních cest kopírujeme koryto jmenovaného potoka. Je sice slušně zataženo, ale
nebe se zatím drží. Spad vláhy obnáší jen lehce snesitelné mrholení.
Buď trpíme tupozrakostí anebo jsme totálně střelení.
Zničehonic se totiž ocitáme mezi nejrůznějšími silničními střelci mířícími ke
Střelicím. Zbavujeme se tak klidného putování tichým údolím a přidáváme si
navíc dobrých pět kilometrů.
Zelená značka nás zbavuje asfaltového zajetí a přes pole a
náročný padák uzoučkým chodníkem přivádí k Radosticím. K pramalé
radosti však za nimi musíme opět nabrat ztracenou výšku. Tentokrát už pod rudým
vedením. Občas jedeme a většinou tlačíme čím dál děštnějším lesem. Zvětšuje se
sklon trasy, frekvence padání vláhy i výskyt porostů ostružiníku a kopřiv
žahavek.
Bez zastavení překonáme státní silnici. Do cíle dnešní etapy
zbývá jen nějakých pět poctivých tisícovek metrů. Trasa se začíná svažovat.
Přibývá kamení, které se postupně převtěluje v docela slušné, ostře řezané
balvany. Občas se přidá i větší či menší skalní schod. To vše obalené nepostřehnutelným mazlavým
povlakem. Padnout tady na hubu by nebyl nejmenší problém.
Závěr dojezdu do Muchova a Menšíkova města se odehrává za
sílícího deště po klikatých polňačkách vysypaných superhrubou antukou z rozbitých
cihel. Pokud tady při naší stávající rychlosti necvakneme duši, tak už asi
nikdy…
Tušené se stává skutkem. První letošní defekt si připisuje
Michalovo zadní kolo. Ulicemi Ivančic teď smutně bloumá vysoká postava. Opírá
se o bicykl a v dlouhém pršiplášti barvy khaki připomíná zběhlého bojovníka
Islámského státu.
Nedá se nic dělat, ale herecká superhvězda Vladimír si
k životu vybrala velice sympatické sídlo s fotogenickým kostelem.
Menšíkovi spíš než kadidlo patrně víc voněly místní hospody, z nichž jedna
teď náleží jeho vlastnímu synu. To Mucha tu měl ještě donedávna svoji veleslavnou Slovanskou
epopej. Pepíci se jí však, jak známo, po nerovném boji zmocnili. Teď tu na
prázdné stěny kálejí jen jeho bzučící jmenovkyně. Podobně jako na epopej
ukrytou kdesi ve Stověžaté…
Přežívající potomci slavných nám dělají radost. Při pátrání
po noclehu nás velice ochotně směrují na skautskou základnu u břehu řeky
Jihlavy. Dodávají, že není problém tady postavit stany a rozkřesat pořádnou
vatru. To vše nějakých pět šest minut od centra.
Jen co se v rychle přibývajícím šeru a znovuzrozeném monzunu objeví
siluety stanů, začínají naši existenci prozrazovat i světelné signály.
Vzkříšení ohně tentokrát stojí hodně času neméně tolik trpělivosti. Jakékoliv
palivo se v blízkosti vzorně upraveného nábřeží ukazuje jako vysoce
nedostatkové zboží. Když už je konečně nastřádáno, nechce a nechce hořet. Hustý
déšť opepřený blížícími se hromy a blesky nebývá v takovéto situaci
nejlepším společníkem. Horečná snaha člověka nakonec přece jen slaví vítězství.
Otázkou je, nejedná-li se vítězství Pyrrhovo. Po půlhodině problematického
pobytu u vatry to vzdávám a z louže, v níž celou dobu postávám, se
vracím pod okap. V jeho těsné blízkosti, na vyvýšeném polokrytém balkóně
skautského stavení, pak spolu s bráchou, bez újmy na těle, na duchu i
peněžence, přečkáváme celou příští noc.
konec první části
(-: pokračování někdy příště:-)
