- Túr de Fránc -

Francova Lhota – Františkov

2.část

----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Den čtvrtý – Z Ivančic do Třebíče

Pohled na mapu naznačuje, že dnes  by to mělo být o pohodě. Celá trasa totiž vede podél řeky Jihlavy, takže nějaká nebetyčná stoupání či prudké padáky do údolí nehrozí. O opaku se však přesvědčujeme už kousek za Ivančicemi. Chodník, kterým kopírujeme vodní tok, se najednou stáčí nahoru. Je natolik příkrý, že běžný našinec má s jeho zdoláním problém i za sucha. Teď je však po dešti a navíc s sebou taháme dvacetikilová kola.

Po napínavém souboji s klouzavým svahem se nakonec všichni ocitáme na spoře porostených skalách nad řekou. Výhled na protější vesnici je přímo úchvatný. Méně potěšující je však zjištění, že po několika metrech musíme znovu klesnout na úroveň hladiny. Šílený pokles zdolává v sedle jen Tomáš kamikadze. Ostatní se mají natolik rádi, že raději volí daleko jistější skluz se šprajcujícím se  bicyklem vedle sebe. Po zdárném absolvování tohoto manévru nevěříme svým očím. Červená značka šla pohodovou pěšinou po rovince v těsné blízkosti bublající Jihlavy.

Další překvapení, tentokrát docela milé, nás čeká v nedalekých Hrubšicích. Hned naproti zachovalého kamenné tvrze nás vítá překvapivě početné hejno zaparkovaných trabantů. Mezi nimi se navíc vyjímá i několik jim příbuzných wartburgů. Dvoutaktní dederosnká familie nás naplňuje nevyhnutelnou nostalgií, navozující důvěrně známou atmosféru rudých transparentů na oprýskaných budovách a modrého výfukového dýmu na více či méně rozbitých křižovatkách.

Údolí se pomalu uzavírá do nádherně skalnatého kaňonu. Polní cesta je přívětivá a času máme habaděj. Co chvíli zastavíme a pokoušíme se zvěčnit neměnnou krásu romantických útesů i pomíjivou nádheru nejrůznějších květů. Některé splývají s tichou hladinou, jiné, například tmavě růžové bramboříky, vyzdobují okolní, divoce rozeklané zalesněné stráně.

Slušná komunikace a ucházející počasí končí v nedaleké chatové osadě. Začíná jemně pršet a kamenitý chodník stoupá prudce nahoru. Po nabrání patřičné výšky se zařezává do neskutečně příkrého svahu. Pendluje mezi vzrostlými stromy i jejich tlejícími pozůstatky. Někde překonává dovysoka vystouplé kořeny, jinde vyčnívající ostré skály. Jízda se opět mění v nepříliš vábivou tlačenku a rychlost posunu je shodná s tempem super lenivého hlemýždě.

Štrapáce s překonáváním terénu však bohatě vyvažuje nádhera člověkem nepříliš poznamenané divočiny. Že to nebude nadlouho, o tom se přesvědčujeme na jedné ze skalních vyhlídek. Nedaleký obzor zdobí skupina baculatých, dovysoka vyčnívajících betonových monster. Nacházíme se v dohledu Jaderné elektrárny Dukovany.

Nádherný traverz levého břehu Jihlavy pokračuje dál. Teď už neprší, ale doslova lije. Natahujeme pršipláště a převtělujeme se v nefotogenické příšery. Terén nám občas dovolí osedlat naše oře, abychom je po překonání blátivých či kamenitých nástrah zase opustili. Některá místa jsou nejen absolutně nesjízdná, ale i bez zátěže víceméně neschůdná. Operovat tady s bicyklem se rovná hororu.

Neustávající lijavec nás provází i v závěrečném úseku. V těsném kontaktu se zakalenou hladinou klopýtáme přes oslizlé balvany, jinde se za klouzavé jízdy necháváme ošlehávat mokrými, neskutečně vysokými kopřivovými porosty. Nejhorší je však zjištění, že nenapravitelný střelec Tomáš je v tuto chvíli nezvěstný. Nebere telefon, nedohání nás a ani nikde nečeká. Doufejme, že nezahučel do škarpy. Těch příležitostí bylo víc než dost…

Před mostem poblíž Mohelenského mlýna zastavujeme  k plánované obědové přestávce. K našemu nemalému údivu tu není žádná chata či hospoda, dokonce ani náznak jakéhokoliv přístřešku. Stojíme na dešti a soukáme do sebe skrovné zásoby poživatin, které si pro jistotu pravidelně přibalujeme mezi pláštěnky, vercajk a náhradní duše. Čekáme Tomáše, ale po tom jako by se slehla zem. Jeho dosud věrná Stíhačka teď veřejně vyhrožuje rozvodem…

Po dlouhé hodině zuření i úzkosti se ztracenec konečně ozývá. V dešti, mlze a při jeho obvyklé rychlosti přehlédl pravoúhlou odbočku mířící k ráztoce. Bez mapy a bez signálu poté bezcílně bloumal krajinou až narazil na okresní silnici. Díky Antonínově pomoci se však už v tuto chvíli řítí ke vzpomínanému mlýnu. Nečeká tam žádný vodník Vacátko, ale jeho velešťastná souputnice Jana, jejíž nedávné výhrůžky už stačil déšť spláchnout do vlnícího se náhonu.

Jsou bezmála tři hodiny a před námi nějaká padesátka kilometrů. Během posledních pěti hodin jsme jich zvládli jen nějakých jednadvacet. Chceme-li dojet do Třebíče, je třeba zabrat a uhánět jako urvaný vagon. Což je trochu problém, protože před námi vzápětí stojí překonání dolní části přírodní rezervace zvané Mohelenská hadcová step. Hadi tu v tomto nečase nehrozí, ale pokud něco vypadá hrozivě, pak je to průtah mezi skálami. S trochou trpělivosti a přehršlí důvtipu se nakonec i tento zapeklitý rébus podaří zdárně vyřešit. Cesta k přehradní hrázi a bezproblémovému rychlému posunu je otevřená.

Jen co se díky přehradní hrázi ocitneme na druhé straně, k nemalé hrůze zjišťujeme, že nezbývá než se vydrápat na protější návrší. Buď červenou přímo nahoru nebo oklikou po cyklotrase. Stíhací dvojka volí pohodlí, zbytek světa galeje. Budiž nám připsáno ke cti, že náhorní plošinu dobýváme se značnou ztrátou sil, ale s přesvědčivým vítězstvím.

Jindřich čeká na Stíhačku s Tomášem, zatímco Michal a já se rozhodujeme pro malý odskok k elektrárně. Bezvýznamná záležitost má však jeden oříšek. Dopracovat se k jeho jádru znamená zvládnout další, tentokrát neplánovaný krpál. Po půlhodince trmácení máme centrum jaderného štěpení jako na dlani. Kouří se z hvozdů, chladících věží i z nás. Dukovanské stožáry odvádějí cenné megawatty do žárovek, vařičů a cirkulárek. Vypadá to, že zbude i na večerní nabití našich  mobilů a baterek do foťáků. Energie, jakkoli jaderná, budiž proto pochválena!

Vracíme se sešupem k červené a za chvíli se ocitáme u další, tentokrát opravované hráze. Je o dost vyšší, širší i delší než ta předchozí. Zadržuje vzácnou tekutinu pro zmíněnou elektrárnu. Možná i zatraceného Tomáše, který je opět ztracený. Třeba už tady byl a lekl se zákazu vstupu nepovolaným. Jak jinak se však dostat na druhou stranu, než zákaz ignorovat. Děláme dobře. Makajícímu dělnictvu jsme ukradení a strážci pořádku asi před deštěm zalezli do nejbližší hospody.

Mokrou silnicí pádíme přes Kramolín k Popůvkám. Bludný Tom, který si v okolních kopcích najel další nedobrovolnou desítku, je naštěstí znovu mezi námi. Svatosvatě slibuje, že od této chvíle už nebude nedostižný a bude stíhat jen svoji Stíhačku, která disponuje mapou, kvalitním mobilem a nedostižnou rozvahou.

Nedostižnou rozvahou pravděpodobně disponuje také letec obřího vrtulníku, který se vytrvale vrtí nad nedalekým polem. S vojenskou základnou v dohledu nacvičuje lítý boj s Islámským státem, Ál-Kajdou a možná i s Putinem. Jak se zdá, má skutečně na to, aby to naše NATO veškeré drtiče světového míru a rozvinutého kapitalismu totálně rozdrtilo.  

Zatímco se Jindra rozhoduje pro jistější dojezd po státních cestách, naše zbylá čtveřice se drží plánované cyklotrasy. Už pohled do mapy je jistým varováním. Nepojede se, jak se zprvu zdálo, po rovině kolem vody, ale až neskutečně klikatě. A díky četným příčným údolím asi stále nahoru a dolů.

Za Hartvíkovicemi se už potřetí přesunujeme na druhou stranu zaplaveného údolí. Netušíme, že tu máme poslední možnost zahlédnout hladinu Dalešické přehrady. Potom už startuje nekonečné posunování mlžnými hvozdy. S železnou pravidelností se nejdřív dlouho a těžce pachtíme lesní cestou do kopce, potom za minutku sjedeme dolů a tak pořád a pořád dokola. Jediné, co se během té doby mění, je intenzita srážek. Buď hustě prší, anebo lije. Vypínáme mozek a tupě šlapeme do vrzajících pedálů.

Po monotónním nekonečnu přichází vysvobození. Lesní cesty se v mění v pěšiny a úzké polňačky. V lepších případech jsou plné kaluží, častěji je však pokrývá úctyhodná vrstva mazlavého bláta. V Čiměři, kde se po dlouhé době potkáváme s asfaltem, vypadáme jak divoké svině po čerstvé koupeli v kvalitním kališti.

Dochází k dalšímu dělení. Jana s Tomem pojedou po hlavní silnici, Michal a moje maličkost zvolí jižnější variantu po značených cestách pro bicyklisty. Představujeme si, že topřes Střižov stříhneme na víceméně pohodové, mírně zvlněné okresky.

Okresky tu sice také jsou, ale není jich moc. Daleko častěji se pohybujeme ve světě bahna, mokré trávy a vyčnívajících kamenů. Navíc se tu naplno obnažuje problematika cyklistického značení. Známé žluté směrovky, navíc jen na některých křižovatkách, jsou absolutně nevyhovující. Kam se tento výmysl hrabe na nejlepší orientační systém na světě – na české turistické značky! Zkrátka a dobře – nemít s sebou mobilní aplikaci, motáme se před Třebíčí do dneška!

Na zhrzenou červenou se vracíme až dva kilometry před cílovým městem. Kluzký chodník nás za znovuzrozeného lijáku a sílícího chladu dovede až k jeho okraji. Zavrhované chrámy konzumu nám tentokrát ukazují přívětivější tvář. V Kauflandu nakoupíme nezbytný proviant a vedle stojícímu stánku pustíme pár šupů za počesnekovaný langoš se sýrem. Za první teplé jídlo tohoto dne!

Třebíčské údolí mezitím stačila zahalit dokonalá temnota. Unescem chráněné Židovské město ani věhlasnou katedrálu už nemáme šanci uvidět. Hlavně, aby teď bylo vidět nás! Mně nefunguje zadní blikačka, Michal ztratil světlomet už na Vizovicemi. Řešení je jednoduché. Já ve předu, můj synátor v těsném závěsu. Veškeré křižovatky i předlouhé náměstí překonáváme bez jakéhokoliv nežádoucího střetu s dalšími účastníky, především s příslušníky chránící a pomáhající české policie.

Dnešní noc bude zcela výjimečná. Antonínovi se doslova  na poslední chvíli podařilo zajistit chatku v místním autokempu. Díky všeobecné tmě se však její hledání ukazuje jako vyloženě detektivní záležitost. Nakonec se v útulném interiéru přece jen všichni setkáváme. My s Michalem dojíždíme  jako absolutně poslední. Zablácení, mokří a dokonale promrzlí. Den, který se jevil jako pohodový, byl nakonec ze všech nejtěžší. Ujeli jsme poctivých šestasedmdesát kilometrů.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Den pátý – Z Třebíče ke Komorníku

Po nočním vyjasnění se probouzíme do neuvěřitelně studeného rána. Jak se později dovídáme, tuto noc měl padnout nějaký teplotní rekord a na nepříliš vzdálené Šumavě se dokonce dostali několik dílků pod bod mrazu.

Narazíme kapuce na hlavu a po cyklotrase číslo 162 vyrážíme k severozápadu. Což není ani zdaleka ideální. Právě odtud fouká více než čerstvý vítr. A ten, jak se zpívá v písničce, nebývá jiný než krutý. Situaci však částečně zpříjemňuje víceméně modrá obloha a  sem tam  se zubící sluníčko.

Navzdory jedovatému protivětru za chvíli přibudeme do Přibyslavic. S Jindou a Michalem tu vyčkáváme na naši dvoučlennou stíhací peruť, která tentokrát nestíhá. Prostřednictvím mobilu se dovídáme, že příčinou je Janino stávkující kolo. Tomáš, odborník na práce všeho druhu, si s tím však nepochybně velmi brzo poradí.

Přestože je tady až překvapivě krásně, další čekání vzdáváme. V nepříliš svaté trojici pokračujeme úzkou okreskou proti  proudu tenčící se Jihlavy. Přičichneme k Čichovu, vesnici se zajímavým kostelem a po několika kilometrech se ocitáme u bran dědiny zajímavého jména Bransouze.

Dost bylo asfaltu, a tak se pouštíme do ochutnávky místního terénu. Žlutá značka nás vede kolem potoka. Potom mírně, ale hodně vytrvale stoupá lesem nahoru. Z pod větví vykukují hnědohlavé babky a z trnitého křoví sladce chutnající ostružiny.

Dostáváme se opět na náhorní rovinu. A protože jsme na Vysočině, nemůže nás čekat nic jiného než opětovný skluz do údolí. Přestože to tady na výskyt brtníků ani trochu nevypadá, městečko pod námi  se jmenuje Brtnice.

Brtnické centrum je pro nás více než milým překvapením. Kostely, historické stavby, půvabný most i samotná říčka na nás dýchají neobyčejně přívětivou harmonií. Méně příjemné je však zjištění, že hrdina letošního ročníku Jindra už v naší trojici nepojede. Kvůli citelnému úbytku sil se vydá do Třešti po silnici.

Autoři žlutého značení se ukázali jako neskuteční šprýmaři. Najít dokonale ukrytou odbočku na betonovém elektrickém sloupu mezi kovovými skříněmi se rovná zázraku. Ještě větším zázrakem se ale jeví vypátrání skutečného odbočení, které by se mělo uskutečnit už po dvaceti metrech. Nejdřív odbočím do soukromého dvorku, pak do zahrady a nakonec málem skončím na něčí verandě.

Oklikou kolem brtnického kravína se nakonec na žlutou přece jen dostávám. Michal už mezitím operuje na rozlehlých družstevních lánech. Ztrátu nešťastné značky objevil pozdě a nechce se mu vracet dolů. Zemědělskou kulturou odhodlaně tlačí svého oře do táhlého kopce. Na jeho temeni se konečně potkáváme.

Jak se zdá, jsme asi prvními turisty, kteří letos následující trasu použili. Někde se prodíráme vysokou trávou, jinde kličkujeme vzrostlým smrkovým porostem. Zlatým hřebem je překonání nekonečně dlouhého lesního průseku s vystouplými kořeny. Jízda připomínající drkotání po ležícím žebříku se ukazuje jako ideální masáž zapojující do hry veškerou ochabující tělesnou svalovinu.

Sokolím zrakem vyhlížíme nejpřímější spojnici a dostáváme se k Sokolíčku. Odtud už po rozkvetlé mokré louce svištíme do Suché. Vysychá nám sice v hrdle, ale nezbývá než se pustit do dalšího lesního stoupání. Chytře uhneme špici Velkého Špičáku, abychom po zeleně značené cestě dodrncali k Třešti. Ještě, že ne v dešti….

Stíhačka s Tomem nás stíhali po asfaltkách, takže si už nacpávají hrdla v jedné ze zdejších výkrmen. Po lehce kolabujícím Jindrovi, který v Brtnici zvolil podobnou variantu, však není slechu ani dechu. Víme jen to, že na jeho trase měla být zavřená silnice. Doufejme, že tam s ní nezavřeli i Jindřicha.

Ztracenec se časem přece jenom objeví. Je živý a zatím jakž takž zdravý. Na další šlapání si však už netroufá. Pojede tedy s Antonínem v zeleném antonu. Jsme v Třešti a hlava nám třeští i z krátkého času, který nám zbývá na odpolední etapu. Pokud nevymyslíme jinou alternativu, budeme dojíždět o půlnoci.

Vypouštíme nepochybně nádherné terénní putování mířící k vrcholu Javořice, nejvyšší to hory v širokém okolí, a volíme padesátikilometrovou cyklotrasu, která by nás bez strmých stoupání měla dovést až do Strmilova.

Přejedeme Čenkov a za Růženou se ponoříme do zelených lesů České Kanady. Po slušných cestách se velice slušnou rychlostí vytrvale posunujeme k jihozápadu. Mineme Velký pařezitý rybník, z jehož hladiny netrčí ani jeden pařez, a spolu s Michalem zamáváme nedaleké Řásné, kde coby raný jinoch nevěřitelně zlobil náčelníky na táboře pro slušně vychované křesťanské mládežníky.

Krajina, která na mapě vypadala jako jedna veliká nuda, nás začíná čím dál více překvapovat. Hluboké hvozdy střídají pole a zvlněné louky, objevují se malebné vesnice a častá stromořadí. Na hladinách vodních nádrží se zrcadlí modré nebe s bílými, rychle plujícími mraky. Největším potěšením je nám však v dané situaci skutečnost, že jedeme mírně, ale skoro pořád z kopce.

Díky nečekaně přívětivému profilu trati jsme ve Strmilově ještě za denního světla. Chvilku polenošíme na náměstí s pěkným kostelem a pak se pouštíme do pátrání po Komorníkovi. Rybník tohoto jména by měl ležet jenom kousek za jmenovaným městečkem. U komornických klidných vod míníme strávit poslední noc naší komorní Túr de Fránc.

V pobřežním kempu nás už očekává Antonín, znovuzrozený Jindřich a dostatek místa k táboření. Bohužel i totální nedostatek dřevní hmoty k udržení nezbytného ohně. Každý problém má zpravidla řešení. To naše spočívá v obchůzce tábořiště a shromáždění veškerých hořlavých nedopalků ze všech opuštěných ohnišť. Daleko největší úlovek si nakonec odnášíme od našich nejbližších spolunocležníků.

Slunce zapadá za zamračený obzor a zatraceně nízká teplota nutí ke svižnému rozkřesání nezbytné vatry. Za vyfukujícího severáku vzpomínáme na loňskou poslední noc. Ve čtyřiadvacet hodin bylo ještě čtyřiadvacet nad nulou. Dnes je o dobrých dvacet míň…

Na rozdíl od ostatních, kteří už okupují své stanové přístřešky, zachovávám tradici. Podobně jak před rokem zaléhám pod širák. Tentokrát však neslyším bzučení jediného komára. Devětasedmdesát ujetých kilometrů dělá divy. Za pár minut chrním jako nemluvně. Přestože spíme v České Kanadě, kanadská noc se nekoná.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Den šestý – Od Komorníka do Františkova

Stoupající cáry mlhy nad hladinou dávají tušit, že dnešní vstávání nebude nejpříjemnější. Potěšující je však odhad vzdálenosti, která nás dělí od cílového Františkova. Tipujeme to na směšně ubohou šedesátku. A pokud nás potká nějaký kopec, tak bude buď mírný nebo snesitelně krátký.

Loučíme se s hrdinou letošní rally, s Jindřichem. Na to že rovných dvanáct roků neseděl na kole, je jeho výkon úctyhodný. Naskočí na nejbližší vlak a do večera by měl být na našem Dálném Východě.

                                                                               

Osedláváme mírně odpočaté bicykly a za jemného mrholení a velice slušné kosy vyrážíme do posledního, šestého dějství. Půvabný českokanadský charakter krajiny nás provází i během příštích kilometrů. Kolem vodních ploch, lučin a lesů to stříhneme směrem na Střížovice a podél Krvavého rybníka zamíříme k Hospřízi. Dnes poprvé odpočívá i nepolapitelný střelec Tomáš. Za relaxem netřeba chodit moc daleko. Stačí okraj silnice, po níž se občas přežene funící traktor či přilbou obtěžkaný domorodec na udýchané babetě.

Kousek za osadou Kačlehy si opět začínáme užívat souvislých hlubokých lesů. Modrá značka, která nás jimi provází, je až nečekaně milosrdná. Nešplhá do příkrých krpálů a až na malé výjimky se elegantně vyhýbá mazlavému blátu, vystouplým kořenům a masážním úsekům vydlážděných nerozdrceným kamením. Většina trasy vede po nefrekventovaných lesních asfaltkách, jejichž  profil navíc vykazuje pouze mírná stoupání a klesání.

Polední zastavení nás čeká ve Staňkově. Náramná pohoda je umocněna borůvkovými knedlíky z místních zdrojů. Do cíle Túr de Fránc zbývá už jen nějakých patnáct až dvacet kilometrů.

Protáhneme se kolem okraje velkého Staňkovského rybníka a poté kopírujeme břehy neméně rozlehlého Hejtmana. Před nějakými šestnácti roky tu někteří z nás při podobné akci přečkávali jednu z nocí. Vývraty obrovitých dubů tu tenkrát připomínaly řádění prudké vichřice. Jeden stanující turista to tehdy odnesl životem.

Z nedalekého Chlumu zase kdysi jistý Ferdinand vyrazil do Sarajeva. Domů se už nevrátil. Navíc nechtě odstartoval absolutně praštěnou První světovou válku. Jsme na vysoce rizikové  půdě a tak raději rychle pryč!

Rudá značka s námi zamíří do blízkých borovicových lesů. Míjíme nádherně upravená jihočeská stavení a další, romanticky ukryté vodní plochy. Nikam nespěcháme. Naopak si dosyta užíváme klidu a vůní tohoto blaženého kraje na konci českého světa. Kousíček od nás se už klábosí dolnorakouskou němčinou.

Líně šlapeme do pedálů a plně si uvědomujeme, že tady nám nemůže hrozit absolutně žádná srážka. Nanejvýš s nějakým zabloudilým blbcem. Zdaleka viditelná tabulka nás však vyvádí z omylu. Naprosto zřetelně varuje, že lesní technika nemusí být nebezpečná jen stojícím stromům. Pro jistotu si přitáhneme přilby a vesele pádíme dál.

Červeně značenou cestu zelenými hvozdy tu a tam zdobí modrofialové puntíky. Místo jejich masového výskytu nás nemůže nechat klidnými. Opouštíme udýchané oře a odskakujeme si na lov. Borůvkové barvivo postupně poznamenává ruce, rty i zažívací trakt. Nebude trvat dlouho a tělem propasírované ostatky příbuzného odstínu vyzdobí i nějaká skrytá lesní zákoutí, případně keramickou mísu voňavé domácí toalety. Příští trůnění by se už mělo odehrávat v důvěrně známém prostředí daleké východní Moravy.

Úplně poslední dějství šestidenního putování nehrozí žádným dramatickým vyvrcholením. Zcela nenápadně vplujeme mezi upravené chaty či chalupy, mezi nimiž potom klesneme k tichému proudu říčky Dračice. Jsme ve Františkově! Dnes to bylo pouhých čtyřiapadesát absolutně pohodových kilometrů.

Nakládáme bicykly a pomocí klacku, šutru a pozůstatků matematiky děláme poslední sčítání. Podle mého tachometru to dělá čtyři sta třicet šest tisíc metrů. Bludné duše, především několikrát vzpomínaný stíhač Tomáš, si mohou připsat nějakou tu desítku navíc. Původní odhad, zaokrouhlený na 444 km, se nakonec ukázal až překvapivě dokonalý.

Túr de Fránc je tedy za námi. Bez jediného pádu či zranění. V duchu poděkujeme bdělým andělům strážným a nacpeme se do přistaveného berlinga. Až zpáteční cesta autem nás upozorní na jeden nebetyčný rozdíl. Putovat krajinou na kole je nejméně tisíckrát zajímavější…

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

(-: konec :-)