Řeči z cesty

Rajský Rajec

Každý touží po ráji. Češi mají Český, Slováci Slovenský. Moraváci si mohou vybírat. Zpravidla míří na východ. Kromě ráje tu najdou i Rajec. Široké údolí se táhne od Žiliny až k úpatí malofatranského Kľaku.

Z valašských Kateřinic jsme tam už za půldruhé hodiny. Autokemp Slnečné skaly dokonale odpovídá svému názvu. Do bílých vápenců se opírá zlaté slunce, zelené borovice ční k modrému nebi a sympatický areál zatím nabízí dost volných míst k táboření. Vybíráme si daleko nejkrásnější lokalitu.

První procházka míří k nedalekým Rajeckým Teplicím. Nejbližší zastavení ale nabízí o něco bližší Poluvsie. Tyčí se tu impozantní skalní „Ihla“ a vedle ní také nepřehlédnutelný pomník. Připomíná Jozefa Gabčíka, jednoho z těch, kteří během Druhé světové sejmuli nacistického satanáše Heydricha. Jožo, který se narodil hned naproti, však za za svůj hrdinský čin také zaplatil vlastním životem.

Lázeňské Teplice působí docela rajským dojmem. Věhlasný termální areál s nedostavěnou sportovní halou jim sice na kráse nepřidá, zato okázalá postbarokní Afrodita nepochybně přivábí kdejakého snobsky naladěného zazobance. Naší pětičlenné rodinné pospolitosti bohatě postačí gastronomicky zaměřené posezení u jednoho ze zdejších penzionů. Je půvabně pomalovaný a nabízí i výrazný labužnický zážitek.

Solidně vyhlížející lázeňské osazenstvo necháváme v údolí a se zvukovou kulisou lehkého hromobití míříme na nejbližší kopec. Listnatý les i občasné paseky oplývají letními květy, z nichž některé dnes ochutí nezbytný bylinkový čaj. Jedlá bedla a pár holubinek zase přívětivě dochutí chystané, na ohni připravené večerní menu. O zlomocném rulíku, kterého tu roste docela dost, to, samozřejmě, neplatí.

Milým překvapením je zastřešená vyhlídka s pramenem, ohništěm a otevřeným obzorem odkrývajícím pohled k Žilině a nedalekému Lietavskému hradu. Vojtu, nejmladšího člena výpravy však nejvíce zajímá návštěvní kniha. Jeho zápis je sice poněkud originální, zato naprosto pravdivý.

Pokud vede cesta nahoru, tak dříve či později zamíří dolů. Někteří tu narazí na květiny, jiní na pramen a nejstarší účastník na špičatou větev, která se postará o palčivý suvenýr, který bude po celou dobu pobytu zdobit jeden z palců jeho dolní končetiny.

O tepelnou úpravu večeře se pochopitelně postará nezbytný oheň. Rozhořívá se za stmívání a dohasíná o půlnoci. Je to divné, ale atmosféra, kterou dokáže navodit, se nemůže srovnávat se žádnou televizí ani nevímjak vymakaným počítačovým programem.

Bohatá snídaně umocněná čajem z čerstvých bylinek předurčuje bohatý program následujícího dne. Z Fačkovského sedla se totiž vyráží na zalomený vrchol nepřehlédnutelného Kľaku. Naprosto pohodový začátek brzo vystřídá poněkud náročnější klouzavé pokračování. Otisky zdejší horniny pak zkrášlují nejednu část pohybového, případně i sedacího mechanismu.

Podvrchol Reváně se nese ve znamení rozkvétajících bodláků. Přitahují pozornost putujících turistů, létajících včel i pestrobarevných motýlů. Bujarý výbuch léta se tu dnes předvádí v tom nejpestřejším přírodním hávu.

Třináct set padesát metrů vysoký vrchol zmíněného Kľaku sem přivábil početnou sešlost vyznavačů pěších přesunů, modravých dálek a dokonale čerstvého vzduchu. Počasí je ukázkové, teplota ideální a výhledy přímo okouzlující.

Náhorní pohodu však brzo vystřídá lehce adrenalinové klesání ke Kľačanskému vodopádu. Pokud si jej někdo vyloženě užívá, pak je to bezesporu už jmenovaný devítiletý Vojtěch. Nepříjemná ztráta těžce nabyté výšky končí až v Baku. Odtud se musí zase poctivě vystoupat až do Vríckého sedla. Pestrý reliéf tu ještě zpestřují zajímaví motýli labužnicky soustředění na kousku zvířecího trusu.

Z průsmyku dál už jde všecko z kopce. Na jeho zalesněných svazích rostou holubinky a v dolních partiích ční k nebi nejrůznější bukové kreace. Zpevněná cesta, která poté vystřídá krkolomný chodník, poté už v naprosté pohodě míří k nedaleké Rajecké Lesné. Někteří z unavených poutníků se pro osvěžení zastaví v horském středisku, jiní naopak v horském potoce. Teplota stoupá nahoru a chlazení je tím pádem nezbytné.

Konečně je tu zmiňovaná dědina. Staré se tu snoubí s modernou, a jak už to bývá, ne každému je to po chuti. Jedná se především o pestrobarevnou výrobnu Kofoly. Ať už je to jak chce, každopádně tu mají k dispozici zásoby extra kvalitní přírodní vody. Zatímco si bezbarvou tekutinu s názvem Rajec musí kdejaký našinec draze kupovat v marketu, tady s ní bezstarostně splachují záchody.

Kromě zmíněných tekutin je tento světa kraj známý ještě jedním fenoménem. V sousedství parádně upraveného kostela sídlí tak zvaný Slovenský betlém. Kromě pohledu do nedávno zašlých zlatých časů nabízí i záblesky žhavé současnosti. Bratislavský most přes Dunaj s vyhlídkovou restaurací by ve společnosti sedřených baníků, vyzáblých bačů a shrbených přadlen čekal jen málokdo.

Venkovní žár mířící nad třicítku si nárokuje nelezení nějakého vodního zdroje. Stává se jim zatopený lom nedaleko Kraľovan. Přestože jeho okolí oplývá bezpočtem nejrůznějších zákazů, bílé břehy dnes oblehly stovky bronzových okupantů. Modrozelená voda s množstvím ryb je přívětivě chladivá. V kombinaci s tropickou teplotou nabízí přímo ideální řešení pro přežití dnešního pekelného dne.

Populární salaš Krajinka je už natolik profláknutým pojmem, že ji nemá cenu vůbec představovat. Dodejme, že pokud se tu něco mění, pak vždycky k lepšímu. Nově se tu můžete potkat se zaparkovanými ovečkami, poníky a volně pobíhajícím prasátkem mírně diskutabilního vzezření. Když si smluvíte schůzku s blízkou, vytrvale plivající žabkou, můžete se mu brzo docela slušně podobat.

Rajské dny v Rajci a okolí pomalu končí. Balí se stany a krosny se nacpávají kouřem navoněným oděním. Sluncem rozpálené Slnečné skály čekají na další dobrodruhy.

Bílá škodovka teď mírnou oklikou míří k domovskému západu. Na půlhodinku zastaví v Čičmanech, na chvíli pod Vršatcem a obědovou přestávku dopřeje osazenstvu až v českém pohraničí u Valašských Klobouků. Klobouk dolů, vaří tu opravdu báječně!