EKUTRIO NA ŠPACÍRU
Původně to měl být kvartet. Z nějakého záhadného důvodu se
však Červená Karkulka, jeden z hlavních pilířů populárních
ekuvýšlapů, na meziříčském nádraží nevyskytuje. Buďto
zaspala, což by byl asi první případ v jejím životě, anebo se
zamilovala. V její načaté padesátce, věk více než ideální!
Mladistvé a něžné Šwitorce proto nezbývá, než vyrazit s
vetchým Šedým vlkem hltavým. Protože ten se, kdykoliv je to
potřeba, dokáže mazaně přeodět rouchem beránčím, celkem brzo
mu otevírá své neposkvrněné srdce a svěřuje se, že je na tom
podobně jako Karkulka. S tím rozdílem, že předmětem její
nekonečné lásky je výhradně Nebeská rodina. Kdykoliv začne
s někým sdílet svůj záviděníhodn nadpozemský vztah, nevidí,
neslyší a možná ani nedýchá. Každopádně je dokonale mimo a
běžný svět absolutně nevnímá. Tento stav je silně infekční
a naprosto lehce nakazí poslouchajícího. Díky tomu se
zmíněné dvojici podaří nevystoupit v zamýšlených Policích,
ale přes pole pokračovat motoráčkem až k Loučce, potažmo
Kunovicím.
Díky tušenému výskytu dravé kuny není radno v Kunovicích
dlouho pobývat, a tak se Šwitorka přes pocukrované loučské
louky a odpočívající družstevní lány ubírá k nejbližšímu
lesu. Poslušně cupitá ve vlčích stopách a bezmezně věří
tomu, že ji dovedou až k dědince na hoře ležící, což jsou v
tomto případě nějakých pět šest kilometrů vzdálené Lázy.
Tam by se mělo před polednem uskutečnit zjevení Nejvyššího
Zajíčka celé planety a tím i utvoření výrazně stabilnější
trojice. Nebýt už vzpomínaného zástupce šedé zóny, mohla být
považována takřka dokonale svatou.
Výraznou čáru přes solidně nastavený rozpočet však dělají
stromy. Divoký předvánoční uragán se do nich opřel s takovou
vervou, že ve svém pokročilém věku neměly nejmenší šanci.
Sebevědomí velikáni tu teď leží nehybně na zemi. Stejně
sebevědomý Šedý vlčák mohl dostat první varování. Místo
toho spoléhá na orientační neporazitelnost a slepě míří za
svou utkvělou představou. Neztratil se v pustých řeckých horách
ani na širých amerických prériích, neztratí se ani za vlastními
humny. Vymyslí malý obchvat polomového území a vytrvale stoupá
k výšinám. I tady jej absolutně důvěřivá Šwitorka zcela
oddaně následuje.
Věkově, vzhledově i jinak zcela nerovná dvojice se cestou
rozpomíná na dávnou minulost. Znají se už od prastarých dob,
kdy ona, ještě jako nepřehlédnutelná a nepřeslechnutelná
členka rodinného klanu Dlouho Dřímajících Talentů (DDT) lámala
mužská srdce i rekordy v návštěvnosti koncertů. Navzdory tomu
se nenechala přemlouvat a spolu se svou skupinou vystoupila na vůbec
první akci zdejší Adry. V citelném mrazu a úplně zadarmo. Z
meziříčského náměstí tenkrát startoval plný kamion dárků
valašských dětí pro jejich kamarády do totálně poničeného
Mostaru. Psal se rok 1995, bylo těsně před vánoci, a v Bosně
právě končila nešťastná krvavá válka. Vnadná Šwitorka
později účinkovala i na nejrůznějších recesních akcích, jako
byly například pověstné „Pochody šílených krav" a tak
podobně. Tomu, že se obdivovaná zpěvačka jednou ocitne mezi
následovníky Nazaretského tesaře, a dokonce odstartuje tradici
ekumenických výletů, nevěřil v onu dobu ani ten největší
snílek. Stala se spoluzakladatelkou meziříčské Charity, takže
vzájemné kontakty pokračovaly vesele dál a dál. „ Nic není
náhoda“, prohodí při výstupu udýchaně a bez reptání
pokračuje ve vlčích šlépějích.
Kouzelník jménem Mráz se tentokrát vyznamenal. Temeno návrší,
na nějž jmenovaná dvojka vystoupala, vyzdobil něžnými křehkými
výtvory. Bílá jinovatka obaluje pozůstatky suchých trav, zelené
jehličí i obnažené větve listnatých stromů. Zimní les teď
působí dojmem slavnostně vyzdobeného chrámu.
Stejně jako v životě, i dnešní putování připomíná
sinusoidu. Z nebesky vyhlížející výšiny je třeba klesnout do
méně půvabné reality. Klouzavý svah s poházenými pozůstatky
stromů střídá rozježděná lesní cesta. Ta musí zcela zákonitě
dovést k nějaké křižovatce. Jediný správný směr samozřejmě
určuje už několikrát vzpomínaný vojevůdce. Jeho následovnice
poprvé znejistí. Není jí to nic platné, protože ostřílený
dobyvatel hlubokých hvozdů i nekonečných plání se nemýlí!
Dvojice se zničehonic ocitne na kraji lesa. V dohledu je nějaká
neplánovaná vesnice. Poprvé znejistí i sám Velký Šedý vlčák.
Pořádně zaostří. V následujícím okamžiku pak dokonale
zkoprní. Není to fata morgána! Nalevo od dědiny se vyjímá
kunovické nádraží. Po půldruhé hodině trmácení je od místa
startu dělí jen nějaké tři stovky metrů. Bohorovný vůdce,
který se chtěl před dámou patřičně blýsknout, musí jít chtě
nechtě do kolen. Na druhou stranu, jak sám s oblibou říkává,
nic není špatné, co vede k pokoře…
Nedá se nic dělat, s nepřívětivou skutečností je třeba
urychleně seznámit Nejvyššího Zajíčka. Potupený vlčák mu
poníženě sděluje aktuální polohu. Ve chvíli, kdy je navázáno
spojení, ze suché trávy startuje jeho čtyřnohý jmenovec. Je to
jasné, ztracenci se ocitli v Loučce, významné zaječí lokalitě.
Jen kousek odtud, v čísle popisném osmapadesát, je bydliště
jejich náčelníka. Nezjevuje se na Lázech, ale na zápraží
svého nádherně upraveného doupěte. Navíc v doprovodu své
sympatické a překvapivě pohledné zaječí dcery Jany. Šedý vlk
se nestačí divit. Ono přívětivé stvoření oplývá úplně
stejným příjmením jako jeho právě pokořené Veličenstvo.
Jmenovaná obec na hoře ležící je poté dobyta prostřednictvím
Janina rodinného přibližovadla.
Kompletní trojka, rozradostněna nečekaným setkáním i pohodlným
výšvihem na kopec, vyráží do ztuhlé reality s rozvernými
širokorozchodnými úsměvy. Pokud ji domorodci přes polozamrzlá
okénka zahlédnou, hrozí reálné nebezpečí, že přivolají
kroměřížskou záchranku. Takto poblázněná individua, navíc ve
věku, kdy by měla dospět k rozumu, už Lázy asi hodně dlouho
neviděly.
Nápadně nižší teplota doplněná svižně putujícím severákem
však rozdováděnou náladu velice brzo patřičně zkoriguje. Díky
bělostné výzdobě a z mlhy tajemně vykukujícímu sluníčku se
do duše opět vkrádá nadpozemské posvátno. Spontánní smích se
převtěluje v neviditelný pocit niterné radosti, která hladí,
hřeje a pozvedá srdce k výšinám.
K výšinám se zanedlouho vydrápe i naše milovaná Šwitorka.
Dokonce si troufne převýšit i suverénně Nejvyššího Zajíčka.
Dlouhý Honza vedle ní teď vypadá jako špatně živený mladší
brácha. Převýšení však trvá jen do chvíle, než milovnice
výšek slétne z pařezu. Činí tak naštěstí zavčasu. Dřív
než dojde k nevyhnutelnému naplnění známého textu, že kdo se
povyšuje, bude ponížen. Šedý vlčák na podobný sešup jenom
tak rychle nezapomene.
K jeho vyprávění by se mohly přidat i všude kolem ležící
smrky. I ty ještě nedávno sebejistě čněly k nebesům. Do mysli
se nepřekonatelně vtírá jedna místní pseudolidovka. Zpívá o
tom, že už se kácí, valašsky stíná, i v našem lese: „ Stíná
sa stíná aj v naší hoře – kdekdo už brázdu poslední oře –
stíná sa, stíná, padajú stromy – šak také spadnem´,
spadnem´jak ony...“ A přestože pokračuje přiznáním, že
žádný strom neroste do nebe, připouští jedinou výjimku:
Výhonek, který vyrašil z pařezu „Izai“. Dává naději, že v
kraji polomů vyroste nový, dokonce nekonečně kvalitnější les.
Dobrá zpráva, chcete-li evangelium, dává i v takovém případě
životu zelenou…
Navzdory tomu že veškerá přítomná trojice vyznává zmíněnou
zelenou naději, ocitá se znenadání na Bílavsku. Člověk, který
byl pověřen pojmenováváním valašských luhů a strání, sem
musel zavítat v zimě. Stromy, louky, chalupy i samotná mlha,
všechno teď směřuje doběla. Díky tomuto hávu působí čistě,
vlídně bezhříšně. Všechno nehezké je překryto, odpuštěno.
Koruna stvoření, zvaná člověk, však na tom nemá ani tu nejmenší
zásluhu…
Zřetelnou zásluhu lidského správcovství však prozrazuje
nedaleký kamenný obelisk. Připomíná nechvalně známé údobí,
kdy si jeden nejmenovaný árijec s knírkem chtěl zahrát na
samotného Pána Boha. Díky jeho ďábelským choutkám se i
Bílavsko zabarvilo do černa. Ani v takovýchto, zaručeně
nejtemnějších chvílích života, nemusí úplně pohasnout
jiskřička naděje. „Blíž Tobě, Bože můj...“ ozývá se do
světa ze smutečního památníku. Podobně jako z paluby potápějící
se lodi jménem Titanic. Je trochu škoda, že se tato melodie
zpravidla objevuje až v souvislosti s posledními pozemskými věcmi
smrtelného člověka…
Bodrý chalupář barokního vzezření, který se právě zahřívá
svážením nařezaného palivového dříví, dalšímu pokračování
plánované trasy dvakrát nepřeje. Podle důvěrných znalců
zdejších hvozdů je v blízkém okolí asi tisícovka padlých
kmenů. Cestu do cílové Loučky prý činí z větší části
neprůchodnou. Až v tuto chvíli některé z přítomných napadá
jeden z možných smyslů dopoledního kufrování. I kdyby se bludná
dvojka nespustila na scestí, na Lázy by v dané situaci asi stejně
jen tak lehce nedoputovala. Také v tomto případě je namístě
opakovat Šwitorčinu památnou větu, že opravdu „Nic není
náhoda...“
Nejvyšší Zajíček proto zatroubí k ústupu. Návrat stejnou
cestou odkrývá nové půvaby. Za všemi i pro tentokrát stojí
bělavá nebeská přízdoba. Nejněžnější součást trojice na
to reaguje po svém. Rozverně a zároveň nanejvýš vznešeně.
Vztyčené dlaně dávají dostatečně zřetelně najevo, kam
směřuje rušný tep jejího obdivem naplněného srdce. Zástupně
vyjadřuje i to, čím také oplývá nitro jejich přítomných
sourozenců.
Zatímco se Lázy opouštěly s nevázaným veselím, návrat oplývá
jen zamrzlými úsměvy. Rtuť teploměru klesla zas o něco níž a
proudění krutého severního větru nabralo na rychlosti.
Liduprázdnou dědinou se tři tuhnoucí rampouchy dokloužou až k
autobusové zastávce. Sotva zasednou do jejího závětří, začnou,
alespoň některé z nich, nápadně roztávat. Kdyby sem zavčas
nezavítala najatá taxikářka Jana, tak se co nevidět samou
rozpustilostí úplně rozpustí.
Nejposlednější dějství je už jakoby z jiného světa. Příjemně
vytopený interiér vlídného zaječího pelechu láká k totálnímu
uvolnění. Hlava rodu si však neodpustí tradiční, nicméně
nanejvýš ušlechtilou duchovní předehru. Ještě dříve než se
na stole objeví výživná nadílka poživatin tělesných, dopřeje
přítomným oživující doušek z nejhlubší studny na světě.
Potomek pasekářských evangelíků ještě zažil dobu, kdy se v
jejich chalupě střídali nacisté i partyzáni. Nůž na krku jim
hrozil od obojích. Dobře ví, o čem je život a co jej činí i v
nejvypjatějších situacích snesitelným. Chvíle nad stránkami
starých Písem proto zdaleka nejsou jen zaběhlým folklórem či
nudnou kulturní vložkou.
Dokonale uklidňující účinek zmíněné chvíle se velice brzo
projevuje i na větrem ošlehaných tvářích některých
nejmenovaných posluchačů. Stadium lehkého bdění nenápadně
přechází do stavu absolutní odevzdanosti. Zasloužený spánek
spravedlivých přerušuje až hlasitý příchod nejmladší zaječí
reprezentace, která však, jak už bylo řečeno, souzní spíš s
aktuálním příjmením přítomného Vlka šediváka.
Středem pozornosti kolem bohatě prostřeného stolu se i tentokrát
stává nejhlavnější postava několikrát zmiňované trojice.
Rozdováněná mláďata jí všemožně projevují svoji náklonnost
a ta nemůže být, samozřejmě, opomenuta. Pohledné Natalii se
dostane nové úpravy jejich kudrnatých vlasů a mladšímu
Nikolasovi přistane na čele více než zřetelné políbení. První
kontakt s jinými než mateřskými ústy jej dokonale šokuje a od
té doby prý už touží jenom po puse ve stylu jeho více než
přítažlivé černovlasé tety. Neplánovaný testík prozradil, že
v něm začíná vyrůstat zdravý a úplně normální chlap.
Nebyl by to nedostižitelný dobrák Honza, kdyby nechal své
souputníky odcestovat vlakem. Nastartuje prostorného forda, patřičně rozhajcuje prochladlé sedačky a potom už se pomocí stovky ukrytých
koní nechá spolu s ostatními unášet k nedalekému lidskému
sídlu na soutoku dvou Bečev. Vědět o všem právě zažitém
nepřítomná Karkulka, tak se nečervená, ale bledne naprosto
zaslouženou závistí. Nebe už dávno navleklo obvyklý večerní háv a tak nadešel čas ničím nerušeného odpočinku. Šwitorka, tak jako i ve všech ostatních situacích, je také tentokrát pro svoje zpozdilejší bráchy více než zářivým příkladem...
----------------------------------------------------------------------------------------------
(-: sleep well :-)
