EKUTRIO  NA  ŠPACÍRU
 

Původně to měl být kvartet. Z nějakého záhadného důvodu se však Červená Karkulka, jeden z hlavních pilířů populárních ekuvýšlapů, na meziříčském nádraží nevyskytuje. Buďto zaspala, což by byl asi první případ v jejím životě, anebo se zamilovala. V její načaté padesátce, věk více než ideální!
 

 

 

Mladistvé a něžné Šwitorce proto nezbývá, než vyrazit s vetchým Šedým vlkem hltavým. Protože ten se, kdykoliv je to potřeba, dokáže mazaně přeodět rouchem beránčím, celkem brzo mu otevírá své neposkvrněné srdce a svěřuje se, že je na tom podobně jako Karkulka. S tím rozdílem, že předmětem její nekonečné lásky je výhradně Nebeská rodina. Kdykoliv začne s někým sdílet svůj záviděníhodn nadpozemský vztah, nevidí, neslyší a možná ani nedýchá. Každopádně je dokonale mimo a běžný svět absolutně nevnímá. Tento stav je silně infekční a naprosto lehce nakazí poslouchajícího. Díky tomu se zmíněné dvojici podaří nevystoupit v zamýšlených Policích, ale přes pole pokračovat motoráčkem až k Loučce, potažmo Kunovicím.

 

 

Díky tušenému výskytu dravé kuny není radno v Kunovicích dlouho pobývat, a tak se Šwitorka přes pocukrované loučské louky a odpočívající družstevní lány ubírá k nejbližšímu lesu. Poslušně cupitá ve vlčích stopách a bezmezně věří tomu, že ji dovedou až k dědince na hoře ležící, což jsou v tomto případě nějakých pět šest kilometrů vzdálené Lázy. Tam by se mělo před polednem uskutečnit zjevení Nejvyššího Zajíčka celé planety a tím i utvoření výrazně stabilnější trojice. Nebýt už vzpomínaného zástupce šedé zóny, mohla být považována takřka dokonale svatou.

 

 

 

 

 

Výraznou čáru přes solidně nastavený rozpočet však dělají stromy. Divoký předvánoční uragán se do nich opřel s takovou vervou, že ve svém pokročilém věku neměly nejmenší šanci. Sebevědomí velikáni tu teď leží nehybně na zemi. Stejně sebevědomý Šedý vlčák mohl dostat první varování. Místo toho spoléhá na orientační neporazitelnost a slepě míří za svou utkvělou představou. Neztratil se v pustých řeckých horách ani na širých amerických prériích, neztratí se ani za vlastními humny. Vymyslí malý obchvat polomového území a vytrvale stoupá k výšinám. I tady jej absolutně důvěřivá Šwitorka zcela oddaně následuje.

 

 

 

Věkově, vzhledově i jinak zcela nerovná dvojice se cestou rozpomíná na dávnou minulost. Znají se už od prastarých dob, kdy ona, ještě jako nepřehlédnutelná a nepřeslechnutelná členka rodinného klanu Dlouho Dřímajících Talentů (DDT) lámala mužská srdce i rekordy v návštěvnosti koncertů. Navzdory tomu se nenechala přemlouvat a spolu se svou skupinou vystoupila na vůbec první akci zdejší Adry. V citelném mrazu a úplně zadarmo. Z meziříčského náměstí tenkrát startoval plný kamion dárků valašských dětí pro jejich kamarády do totálně poničeného Mostaru. Psal se rok 1995, bylo těsně před vánoci, a v Bosně právě končila nešťastná krvavá válka. Vnadná Šwitorka později účinkovala i na nejrůznějších recesních akcích, jako byly například pověstné „Pochody šílených krav" a tak podobně. Tomu, že se obdivovaná zpěvačka jednou ocitne mezi následovníky Nazaretského tesaře, a dokonce odstartuje tradici ekumenických výletů, nevěřil v onu dobu ani ten největší snílek. Stala se spoluzakladatelkou meziříčské Charity, takže vzájemné kontakty pokračovaly vesele dál a dál. „ Nic není náhoda“, prohodí při výstupu udýchaně a bez reptání pokračuje ve vlčích šlépějích.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kouzelník jménem Mráz se tentokrát vyznamenal. Temeno návrší, na nějž jmenovaná dvojka vystoupala, vyzdobil něžnými křehkými výtvory. Bílá jinovatka obaluje pozůstatky suchých trav, zelené jehličí i obnažené větve listnatých stromů. Zimní les teď působí dojmem slavnostně vyzdobeného chrámu.
 

 

 

 

Stejně jako v životě, i dnešní putování připomíná sinusoidu. Z nebesky vyhlížející výšiny je třeba klesnout do méně půvabné reality. Klouzavý svah s poházenými pozůstatky stromů střídá rozježděná lesní cesta. Ta musí zcela zákonitě dovést k nějaké křižovatce. Jediný správný směr samozřejmě určuje už několikrát vzpomínaný vojevůdce. Jeho následovnice poprvé znejistí. Není jí to nic platné, protože ostřílený dobyvatel hlubokých hvozdů i nekonečných plání se nemýlí!

 

 

 

 

 

Dvojice se zničehonic ocitne na kraji lesa. V dohledu je nějaká neplánovaná vesnice. Poprvé znejistí i sám Velký Šedý vlčák. Pořádně zaostří. V následujícím okamžiku pak dokonale zkoprní. Není to fata morgána! Nalevo od dědiny se vyjímá kunovické nádraží. Po půldruhé hodině trmácení je od místa startu dělí jen nějaké tři stovky metrů. Bohorovný vůdce, který se chtěl před dámou patřičně blýsknout, musí jít chtě nechtě do kolen. Na druhou stranu, jak sám s oblibou říkává, nic není špatné, co vede k pokoře…

 

 

Nedá se nic dělat, s nepřívětivou skutečností je třeba urychleně seznámit Nejvyššího Zajíčka. Potupený vlčák mu poníženě sděluje aktuální polohu. Ve chvíli, kdy je navázáno spojení, ze suché trávy startuje jeho čtyřnohý jmenovec. Je to jasné, ztracenci se ocitli v Loučce, významné zaječí lokalitě. Jen kousek odtud, v čísle popisném osmapadesát, je bydliště jejich náčelníka. Nezjevuje se na Lázech, ale na zápraží svého nádherně upraveného doupěte. Navíc v doprovodu své sympatické a překvapivě pohledné zaječí dcery Jany. Šedý vlk se nestačí divit. Ono přívětivé stvoření oplývá úplně stejným příjmením jako jeho právě pokořené Veličenstvo.

 

 

Jmenovaná obec na hoře ležící je poté dobyta prostřednictvím Janina rodinného přibližovadla.

Kompletní trojka, rozradostněna nečekaným setkáním i pohodlným výšvihem na kopec, vyráží do ztuhlé reality s rozvernými širokorozchodnými úsměvy. Pokud ji domorodci přes polozamrzlá okénka zahlédnou, hrozí reálné nebezpečí, že přivolají kroměřížskou záchranku. Takto poblázněná individua, navíc ve věku, kdy by měla dospět k rozumu, už Lázy asi hodně dlouho neviděly.
 

 

 

 

 

Nápadně nižší teplota doplněná svižně putujícím severákem však rozdováděnou náladu velice brzo patřičně zkoriguje. Díky bělostné výzdobě a z mlhy tajemně vykukujícímu sluníčku se do duše opět vkrádá nadpozemské posvátno. Spontánní smích se převtěluje v neviditelný pocit niterné radosti, která hladí, hřeje a pozvedá srdce k výšinám.

 

 

 

 

 

K výšinám se zanedlouho vydrápe i naše milovaná Šwitorka. Dokonce si troufne převýšit i suverénně Nejvyššího Zajíčka. Dlouhý Honza vedle ní teď vypadá jako špatně živený mladší brácha. Převýšení však trvá jen do chvíle, než milovnice výšek slétne z pařezu. Činí tak naštěstí zavčasu. Dřív než dojde k nevyhnutelnému naplnění známého textu, že kdo se povyšuje, bude ponížen. Šedý vlčák na podobný sešup jenom tak rychle nezapomene.

 

 

 

 

K jeho vyprávění by se mohly přidat i všude kolem ležící smrky. I ty ještě nedávno sebejistě čněly k nebesům. Do mysli se nepřekonatelně vtírá jedna místní pseudolidovka. Zpívá o tom, že už se kácí, valašsky stíná, i v našem lese: „ Stíná sa stíná aj v naší hoře – kdekdo už brázdu poslední oře – stíná sa, stíná, padajú stromy – šak také spadnem´, spadnem´jak ony...“ A přestože pokračuje přiznáním, že žádný strom neroste do nebe, připouští jedinou výjimku: Výhonek, který vyrašil z pařezu „Izai“. Dává naději, že v kraji polomů vyroste nový, dokonce nekonečně kvalitnější les. Dobrá zpráva, chcete-li evangelium, dává i v takovém případě životu zelenou…

 

 

 

 

 

 

Navzdory tomu že veškerá přítomná trojice vyznává zmíněnou zelenou naději, ocitá se znenadání na Bílavsku. Člověk, který byl pověřen pojmenováváním valašských luhů a strání, sem musel zavítat v zimě. Stromy, louky, chalupy i samotná mlha, všechno teď směřuje doběla. Díky tomuto hávu působí čistě, vlídně bezhříšně. Všechno nehezké je překryto, odpuštěno. Koruna stvoření, zvaná člověk, však na tom nemá ani tu nejmenší zásluhu…

 

 

 

 

Zřetelnou zásluhu lidského správcovství však prozrazuje nedaleký kamenný obelisk. Připomíná nechvalně známé údobí, kdy si jeden nejmenovaný árijec s knírkem chtěl zahrát na samotného Pána Boha. Díky jeho ďábelským choutkám se i Bílavsko zabarvilo do černa. Ani v takovýchto, zaručeně nejtemnějších chvílích života, nemusí úplně pohasnout jiskřička naděje. „Blíž Tobě, Bože můj...“ ozývá se do světa ze smutečního památníku. Podobně jako z paluby potápějící se lodi jménem Titanic. Je trochu škoda, že se tato melodie zpravidla objevuje až v souvislosti s posledními pozemskými věcmi smrtelného člověka…

 

 

 

Bodrý chalupář barokního vzezření, který se právě zahřívá svážením nařezaného palivového dříví, dalšímu pokračování plánované trasy dvakrát nepřeje. Podle důvěrných znalců zdejších hvozdů je v blízkém okolí asi tisícovka padlých kmenů. Cestu do cílové Loučky prý činí z větší části neprůchodnou. Až v tuto chvíli některé z přítomných napadá jeden z možných smyslů dopoledního kufrování. I kdyby se bludná dvojka nespustila na scestí, na Lázy by v dané situaci asi stejně jen tak lehce nedoputovala. Také v tomto případě je namístě opakovat Šwitorčinu památnou větu, že opravdu „Nic není náhoda...“
 

 

 

 

 

 

Nejvyšší Zajíček proto zatroubí k ústupu. Návrat stejnou cestou odkrývá nové půvaby. Za všemi i pro tentokrát stojí bělavá nebeská přízdoba. Nejněžnější součást trojice na to reaguje po svém. Rozverně a zároveň nanejvýš vznešeně. Vztyčené dlaně dávají dostatečně zřetelně najevo, kam směřuje rušný tep jejího obdivem naplněného srdce. Zástupně vyjadřuje i to, čím také oplývá nitro jejich přítomných sourozenců.
 

 

 

 

 

 

 

 

Zatímco se Lázy opouštěly s nevázaným veselím, návrat oplývá jen zamrzlými úsměvy. Rtuť teploměru klesla zas o něco níž a proudění krutého severního větru nabralo na rychlosti. Liduprázdnou dědinou se tři tuhnoucí rampouchy dokloužou až k autobusové zastávce. Sotva zasednou do jejího závětří, začnou, alespoň některé z nich, nápadně roztávat. Kdyby sem zavčas nezavítala najatá taxikářka Jana, tak se co nevidět samou rozpustilostí úplně rozpustí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nejposlednější dějství je už jakoby z jiného světa. Příjemně vytopený interiér vlídného zaječího pelechu láká k totálnímu uvolnění. Hlava rodu si však neodpustí tradiční, nicméně nanejvýš ušlechtilou duchovní předehru. Ještě dříve než se na stole objeví výživná nadílka poživatin tělesných, dopřeje přítomným oživující doušek z nejhlubší studny na světě. Potomek pasekářských evangelíků ještě zažil dobu, kdy se v jejich chalupě střídali nacisté i partyzáni. Nůž na krku jim hrozil od obojích. Dobře ví, o čem je život a co jej činí i v nejvypjatějších situacích snesitelným. Chvíle nad stránkami starých Písem proto zdaleka nejsou jen zaběhlým folklórem či nudnou kulturní vložkou.

 

 

 

Dokonale uklidňující účinek zmíněné chvíle se velice brzo projevuje i na větrem ošlehaných tvářích některých nejmenovaných posluchačů. Stadium lehkého bdění nenápadně přechází do stavu absolutní odevzdanosti. Zasloužený spánek spravedlivých přerušuje až hlasitý příchod nejmladší zaječí reprezentace, která však, jak už bylo řečeno, souzní spíš s aktuálním příjmením přítomného Vlka šediváka.

 

 

 

 

 

Středem pozornosti kolem bohatě prostřeného stolu se i tentokrát stává nejhlavnější postava několikrát zmiňované trojice. Rozdováněná mláďata jí všemožně projevují svoji náklonnost a ta nemůže být, samozřejmě, opomenuta. Pohledné Natalii se dostane nové úpravy jejich kudrnatých vlasů a mladšímu Nikolasovi přistane na čele více než zřetelné políbení. První kontakt s jinými než mateřskými ústy jej dokonale šokuje a od té doby prý už touží jenom po puse ve stylu jeho více než přítažlivé černovlasé tety. Neplánovaný testík prozradil, že v něm začíná vyrůstat zdravý a úplně normální chlap.
 

 

 

 

 

 

 

Nebyl by to nedostižitelný dobrák Honza, kdyby nechal své souputníky odcestovat vlakem. Nastartuje prostorného forda, patřičně rozhajcuje prochladlé sedačky a potom už se pomocí stovky ukrytých koní nechá spolu s ostatními unášet k nedalekému lidskému sídlu na soutoku dvou Bečev. Vědět o všem právě zažitém nepřítomná Karkulka, tak se nečervená, ale bledne naprosto zaslouženou závistí. Nebe už dávno navleklo obvyklý večerní háv a tak nadešel čas ničím nerušeného odpočinku. Šwitorka, tak jako i ve všech ostatních situacích, je také tentokrát pro svoje zpozdilejší bráchy více než zářivým příkladem...

 

 

 

----------------------------------------------------------------------------------------------

 

(-: sleep well :-)