čtvrtek 31. května 2018

NÍZKOTATRANSKÁ OCHUTNÁVKA
 
 
 

 
Přesně po měsíci se opět vracím do oblasti Nízkých Tater. Může za to šestice extrémistů, jejichž největším potěšením je zdolávání dálkových tras. Samozřejmě jen prostřednictvím vlastních dolních končetin. Kdyby mezi ně nepatřil i jeden z mých synátorů, žil bych v podezření, že na svět přišli zkřížením chrta a rychlonožky. Plánovaný dvoudenní přechod celého pohoří berou jako trénink na budoucí extrémistické akce.

 
 
 
Jenoho časně ranního květnového rána přistáváme na Donovalech. Toto horské sedlo, které s0 výe nachází v takřka kilometrových nadmořských výškách si vzpomínaný sextet vybral jako místo pevného startu. Zamračené nebe avizuje více než náročné povětrnostní podmínky. Ve výškách šplhajících ke dvěma tisícům metrů těch dnšních padesát kilometrů nebude žádný med…

 

 
 
 
  
Zatímco vrcholové družstvo bude spoléhat jen na své nohy, moje stařecká maličkost dostala na starost sedmimístné přibližovadlo. První štací, kam se díky jeho službám dostávám, je Liptovská Lúžna. Leží ve výškách okolo sedmnácti set metrů a patří k nejmladším liptovským obcím. Obývá ji bezmála tři tisícovky usedlíků.
 
 
 
 
 
 
 

Nad dědinou se nachází rozlehlé louky a pastviny. Jejich dnem se klikatí potok Lúžňanka a v jednom místě vytváří náramně sympatické meandry. Jsou tu k vidění právě rozkvetlé vstavače a orosené loky ukrývají celé trsy drobných, ale jedlých hub. Většina jich končí v mém ešusu a po nezbytné tepelné úpravě na otevřeném ohni tvoří základ dnešního, náramně chutného oběda.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Příští zastávkou je okraj lesa nad obcí Svatý Kríž. V osmdesátých letech minulého století sem byl přemístěn jeden z největších dřevěných objektů ve střední Evropě. Stál totiž v místech právě budované vodní nádrže Liptovská Mara. Evangelický kostel, jehož křížový půdorys měří rovných 43 metrů, pojme do svého interiéru neuvěřitelných šest tisíc návštěvníků.
 
 
 
 
 
 
  
 
Patnáct kilometrů dlouhá Demanovská dolina končí až pod svahy nejvyšších nízkotatranských vrcholů. Horlivé budování ubytovacích kapacit pro rozmazlené účastníky převážně zimních radovánek sice tomuto místu na kráse nepřidají, ale hned vedle lze najít spoustu zákoutí, kde má stále ještě hlavní slovo příroda. Patří mezi ně především fotogenické Vrbické pleso, které se usadilo ve výšce nějakých jedenácti set metrů nad mořem.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 
 
Posledním dnešním mezipřistáním bude podhorská dědina s názvem Vyšná Boca. Se svými 960 metry patří v nejvýše položeným osadám na celém Slovensku. Za její vznik mohou dávní kutači vzácných nerostů, kteří se tu začali usazovat už od 15. století. Dnes tu žije něco kolem stovky stálých obyvatel.
 

 
 
 
 
 
 
 
 
 

 
 
Konečnou se pro dnešek stává nejvyšší slovenský silniční průsmyk Čertovica. Právě tady, ve výšce nějakých 1232 metrů nad mořem se chystají přenocovat v úvodu vzpomínaní borci z pod Radhoště. Zatímco supervýkonné trio už zahřívá hospodské lavice, pomalejší polovina absolvuje poslední horský sešup. U servírovaných halušek s nezbytnou brynzou se pak už v pohodě vzpomíná na veškerou absolvovanou trasu. Díky všudypřítomné mlze, silnému větru a s tím spojenému citelnému chladu se tentokrát údajně jednalo o více než výživnou záležitost. Michalova chátrající kolena zcela vypověděla poslušnost, takže se tím pádem můj první potomek stane vítaným zítřejším spolucestujícím.
 
 
 
 
 
 
 
 

Ještě před večerem si vybíhám na nejbližší vrchol Lajštroch. Z výšky sedmnácti set metrů vidím dramatická panoramata s hradbou hor a trhajících se mraků. Přízemní prostory zase vyzdobily nejrůznější exempláře právě kvetoucích zástupců tatranské flóry včetně drobných kvítků borůvek či nápadně bílých kalichů narcisokvětých sasanek.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 
Zatímco horská úderka okupuje útulné pokoje jedné z místních chat, moje maličkost své tělo ukládá do lehkého jednomístného stanu. Večerní oheň, který zhasíná až po půlnoci, je v tomto případě naprosto nezbytnou záležitostí.
 

 
 
 
 
Nádherně modré čertovické ráno je nemalým dopingem pro zbývající nízkotatranskou polovinu. Pětice natěšených chrtů se ujímá holí a vzápětí mizí za nejbližší zatáčkou. Přejeme jim šťastnou cestu, daleké výhledy a pohodové večerní setkání.
 
 
 
 
 
 

 
S Michalem se poté vydáváme do nejkrásnější doliny jižní části pohoří. Kousek za pohlednou vodní plochou se svěřujeme značené cestě, která nás po dvou hodinách svěží chůze dovede až pod deset metrů vysoký Vajskovský vodopád. Celou dobu přitom kráčíme kolem náramně krásného potoka plného hučících peřejí. Přestože je víkend a navíc přímo ideální počasí, potkáváme tu jenom několik málo putujících smrtelníků. Tato část výletu se proto zařadí mezi úplně nejvydařenější.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 
Přesunujeme se až na samý konec Nízkých Tater pod Královu holu. Právě sem by měla k večeru doputovat nenapravitelně akční pětice horských chrtů. Mají zajištěné ubytování v jedné za soukromých chalup v Telgártu. Zmíněná obec nesla za komančů název Švermovo. Usadila se ve výšce kolem devíti set metrů a okupuje ji přes patnáct set smrtelníků. V době Slovenského národního povstání tu Němci vypálili asi 260 domů. Zahynuli přitom nejméně tři lidé. Pohledná dědina s celou řadou původních domů se může mimo jiné pyšnit jednou raritou. Pochází odtud jeden z nejvýznamnějších slovenských mafiánů, který za své bohulibé kousky vyfasoval doživotí.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 
 
Moje dnešní nocležiště se nachází na okraji pastvin pod rozložitými smrky. Když se sem za večerního šera tajně ubírám, jako naschvál narazím na místního pastevce krav. Vyptává se mě kam mám v na noc namířeno, a když se dozví, že k romantickému nocování pod širákem, svůj neskrývaný údiv vyjádří jedním nepublikovatelným slovem, které musí být slyšet až dole v dědině. Ještě ani nevyjde slunce, a už se zase ozývá jeho halekavý pastevecký baryton. Mohu si tak ještě ve spacáku vyslechnout úctyhodnou sérii místních lidovek. Ranní produkce nevšedního trubadúra dokonce slouží jako budíček i pro naši civilizovaně ubytovanou šestici.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
O sedmé ranní obsadíme do posledního místa sedmimístného seata a během několika málo hodin se už zase ocitáme na rodné valašské hroudě. Jak se zdá, docela veselí a na výsost spokojení. A v mém případě je dokonce rázně odmítnuto zaplacení cestovních výloh. Prý to mám pojmout jako služební cestu, případně výpomoc seniorům. Hoši, jste borci, takže, díky, díky, díky!!!
 
 
 
----------------------------------------