Zamość
a Belźec
-
posmutnělý východ Polska -
Osvědčená CK SLEVA, tedy Slávek a Eva, protentokrát míří k
polskému východu. Jejich partnery se v tomto případě stávají
děčínská Jana, hranický Petr a také moje maličkost. Plně
vytížený ford to přes rozhoupanou ostravskou dálnici
bere ke Krakovu, bezchybnými polskými autostrádami k Lublinskému
vojvodství a dvouproudovými silnicemi různých kvalit málem až k
ukrajinské hranici. Zastavuje až ve městě Zamość, které se
stává nejen cílovou destinací, ale také základnou k dalšímu
výpadu do nedalekého Belźece.
Zmíněný Zamość byl založen roku 1580 bohatým šlechticem a
úspěšným vojevůdcem Janem Zavojským. Nacházel se na rušné
obchodní stezce mezi Baltským a Černým mořem, takže neušel
pozornosti arménských kupců, mazaných Židů a dalších
tehdejších byznysmenů. Výstavbou byl pověřen italský architekt
Bernando Morando a díky jeho talentu se město stalo skutečnou
perlou polské renesance.
Toto lidské sídlo, které do svého středu přilákalo kolem tří
tisíc obyvatel, se postupně vyhouplo k uznávanému regionálnímu
centru vědy a kultury. Padesátimetrová radnice vévodí jednomu z
největších evropských náměstí. To tvoří dokonalý čtverec o
straně rovných sto metrů. Není divu, že se celé Staré město
dostalo roku 1992 na prestižní seznam světového kulturního
dědictví UNESCO. Poněkud opomíjeným faktem současnosti je
skutečnost, že se tady před léty narodila proslulá komunistická
aktivistka Rosa Luxembourgová.
Naše prohlídka však začíná u pověstných hradeb. V době své
největší slávy obepínaly celé současné centrum a dosahovaly
úctyhodné výšky dvanácti metrů. Oplývaly několika obrannými
bastilami, širokým vodním příkopem a mnoha dalšími
vychytávkami. Opevněné město tak odolalo většině nepřátelských
nájezdů, dokonce se ubránilo i tažení Švédů a obávaných
kozáků.
Dnes už tu naštěstí nikdo na nikoho nemíří. Pokud ovšem
nebereme v úvahu naši vydařenou, fotoaparáty po zuby ozbrojenou
pětici. Na rozdíl od vystavených dobových houfnic různých
kalibrů, však nemá nejmenší šanci jakkoliv narušit aktuální
ruch živého podvečerního korzování.
Drtivá většina domorodců míří ke vzpomínanému náměstí.
Jakkoliv se jedná o starousedlíky, jsou povětšinou nápadně
mladého vzezření. Jak se zanedlouho ukáže, přivábila je sem
spoře oděná pěvkyně rockových hitů a dunění současných
tamtamů. V kombinaci s nějakým světcem, který je v nadživotní
velikosti promítán na fasádu renesanční radnice, působí
aktuálně produkované umění přinejmenším prapodivně. A že ve
starobylém městě křesťanských kostelů zní bezbožné,
kanonádu připomínající dunění málem až do rána, to už
rozum příliš nebere. V katolickém Polsku by našinec čekal přece
jen něco duchaplnějšího.
Zatímco se kultivovanější část naší expedice odebírá do
luxusních prostor nepříliš levného hotelu, Petr v doprovodu mé
maličkosti míří někam za město. Stěžejním cílem je nalezení
co nejvhodnější lokality k bezplatnému přenocování. Protáhneme
se zahrádkářskou kolonií, překonáme nejméně dvě fotbalová
hřiště, za tmy slezeme několik nečekaně příkrých terénních
valů, abychom se nakonec utábořili v hustém lesíku tvořeném
několika vzrostlými duby a bezpočtem právě kvetoucích hlohů.
Večer bez ohně, to je jako polévka bez soli. Přiměřeně malá
vatra plápolá až do první půlhodiny příštího dne. V její
záři dokážeme podrobně prodiskutovat poslední převratné
události našeho sborového společenství, jakož i kvalifikovaně
posoudit chování jeho nejvýraznějších aktérů. Z pod zadnic
přitom permanentně vytahujeme kousky něčeho citelně pichlavého.
Jak se ve světle plamenů ukáže, nejedná se o větvičky
všudypřítomného hloží, ale korodující pozůstatky nějakého
ostnatého drátu.
Nocování na udusané polské půdě není kdovíjak pohodlné,
nicméně nového dne se oba dožíváme ve zdraví. Během noci se
sice vzájemně budíme výrazným chrapotem, ale to není nic proti
časně rannímu švitoření místního ptactva. Na hřišti, od
něhož nás dělí pouze nevysoký hliněný val, se už začínají
houfovat sportumilovní borci, takže bude třeba zavčasu zvednout
kotvy. Na zahraniční bezdomovce tu určitě nebudou příliš
zvědaví. Kvůli patřičnému utajení to bereme do města oklikou
přes neudržovaný les, oseté pole a několikatero párů
železničních kolejí.
Po setkání s naší slušněji vyhlížející trojicí osedláme
forda a přemísťujeme se do pětačtyřicet kilometrů vzdáleného
Belźecu. Od ukrajinské hranice nás tu dělí pouhých osm
kilometrů. Odstavíme vůz a míříme k místnímu památníku. Už
z odstupu je patrné, že v tomto případě půjde o zcela
výjimečnou záležitost.
Přišli jsme totiž k místu, kde za německé okupace stával
nejdříve pracovní a poté vyhlazovací tábor. To, co se tu
tenkrát odehrávalo, normální hlava nebere. Propracované německé
inženýrství pro toto místo vyprojektovalo patrně nejefektivnější
fabriku na usmrcování lidí. Od března do prosince roku 1942 tu
namachrovaní árijští nadlidé dokázali zlikvidovat 435 tisíc
Židů. Další se k nim brzo přidali, takže konečné číslo
výrazně překračuje půl milionu. Tři supervýkonnné plynové
komory mají na svědomí také tisícovky utracených Romů. Poměrně
brzo už byla veškerá nežádoucí etnika vyhubena, takže
pořádkumilovní Germáni celý vyhlazovací kolos zavčasu šikovně
vyklidili a veškeré stopy jaksepatří zamaskovali. V této
souvislosti je poněkud podivné, že za výše nastíněná
nebetyčná zvěrstva vyšel od soudu jen jeden obviněný. Nižší
důstojník Robert Oberhauser vyfasoval čtyři a půl roku vězení.
Ostatní soudruzi z pozdějšího NDR či NSR si pak užívali jen
více či méně spokojeného důchodu.
Plocha někdejšího lágru dnes připomíná lávové pole. Jeho
středem jde tak zvaná cesta smrti. Končí na místě, odkud už
nebylo návratu. Tady není třeba žádného průvodce. Děsivá
hrůza, která tu kdysi panovala, jakoby se ozvěnou vracela. Touláme
se tu každý sám a máme spoustu podnětů k přemýšlení. Třeba
o tom, kam až mohou vést rádoby ušlechtilé snahy o nastolení
lepších pořádků. Když prostá matika převálcuje empatii, musí
jít vždycky o průšvih. Hitlerem poblblý německý národ už v
tomto směru patrně hned tak někdo nepřekoná.
Nemálo inspirace nabízí také vnitřní expozice. Vedle celé řady
svědectví a dobových fotografií se tady vyskytuje i jedna velká,
úplně prázdná místnost. Sál rozjímání, jak se nazývá, je
bez oken a jakékoliv výzdoby. Betonové stěny a hrozivé přítmí
dokonale navozují pocit totálního zmaru. Netuším, co se rojilo v
hlavě ostatním, ale mně tady z nitra vyplavala věta, kterou
nedávno zesnulý Jaro Křivohlavý doporučil nikdy nezapomenout:
„Tvůj, Pane Bože, já jsem“. Nevím proč, ale ta věta se
stále a stále opakovala...
Jakkoli je celé velkoplošné monstrum laděno do syrově mollových
tónů, přece jen tu prosvítají paprsky naděje. Z šedočerné
lávy se tyčí k nebi stromy. Milosrdné jaro je obalilo svěží
zelení. A pod nimi se rozrůstají ostrůvky konvalinek. Vítr
roznáší jejich vůni do okolí. Kdoví, možná, že jednou
zakryjí celé struskou zavalené pole. Dílo člověčí zrůdnosti
provoní něco nadpozemského.
Vracíme se zpátky do Zamośće. Dnes je na řadě tak zvaná
Rotunda. S výše zmíněným údobím germánského osvícenectví
má taktéž nemálo společného. Město, jež bylo za války
poctěno názvem Himmlerstadt, se totiž mělo stát základnou k
uskutečňování velkorysého Generálního plánu Východ. Aby se
tu mohli v budoucnu usídlit němečtí kolonisté, muselo své
domovy opustit původní obyvatelstvo. Postupně bylo Hitlerovými
poskoky prachsprostě vyhnáno na sto deset tisíc starousedlíků.
Kdo se zdráhal, byl postaven ke zdi. Popravy se konaly v už zmíněné
Rotundě.
Půlkruhová stavba z cihel, která byla součástí někdejšího
opevnění, se stala svědkem náhlého konce života nejméně osmi
tisíc nevinných domorodců. Především Poláků, ale také Rusů,
Židů a příslušníků dalších národností. Jejich památku tu
připomíná bezpočet bílých křížů a několik rudých či
Davidových hvězd.
Zašlou přítomnost Abrahámových potomků prozrazuje krásně
opravená synagoga. Až do nešťastné války bývala střediskem
náboženského života nejpozoruhodnějšího národa světa, jehož
reprezentanti tady v jistou dobu tvořili až třetinu celkového
obyvatelstva. Dnes tu stojí jako tiché memento upozorňující na
ďábelskou zvrhlost zástupců jednoho, do té doby výrazně
kulturního společenství.
Přichází další večer a s ním i nezbytné rozdělení naší
pocestné pospolitosti. Protentokrát se s dvojctihodným otcem
Petrem uchylujeme do těsné blízkosti zdejšího nádraží.
Pofukuje svižný severák a teplota klesá k pěti šesti nad nulou.
Díky přidaným vrstvám našich textilií přečkáváme i tuto noc
v relativní pohodě. Blízkost svítání ohlašuje neustále
vřískající bažant a dokonalým budíčkem se stává hlasité
hekání jednoho nespokojeného srnce. Postavil se sebevědomě jen
pár metrů od nás a svou nepřeslechnutelnou produkcí nám dává
najevo, že jsme v jeho rajónu naprosto nevítanými hosty.
Sbalíme proto svůj movitý majetek, otřeme ospalé tváře ranní
rosou, obkroužíme železniční areál a před ztichlou nádražní
budovou se spěšně věnujeme dentální hygieně a rychlému
doplnění chybějících kalorií. Už před šestou totiž musíme
vyrazit ke zpáteční cestě k domovskému západu.
Poloprázdné nedělní komunikace nás zavedou až do turisticky
profláklé Wieliczky. Dámy i s náčelníkem tu klesnou do solného
podzemí, zatímco naše dvojka zamíří k židovskému hřbitovu.
Stojí v lesíku za městem a je kupodivu jakž takž slušně
udržovaný. Ti, kteří tu odpočívají, měli vlastně štěstí.
Na rozdíl od drtivé většiny svých potomků zemřeli přirozenou
smrtí.
Úplně poslední zastávkou je zalesněný břeh nedalekého
rybníka. Tři dny bez přístupu k vodě se začínají ozývat,
takže je namístě patřičná tělesná očista. Měkká voda s
jemnou příměsí hnědého bahna dělá divy. Dokonalou pohodu pak
navozuje sálající sluníčko, něžný vánek a především
dlouhotrvající likvidace Petrových potravinových zásob.
Posmutnělé polské putování nakonec končí poklidně a víceméně
idylicky.
------------------------------------------
(-: do widźenia :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat