EKUVÝLET DO SRDCE
VALAŠSKA
-------------------------------------------------------
-------------------------------------------------------
Ať už se to
Valmezákům líbí nebo ne, za srdce Valašska je považován
nesmiřitelně konkurenční Vsetín. A protože odtud pochází
chrabrá Lucie, která se nebála prorazit dlouho odolávající
ekubariéru hrdých apoštoláků, cílová meta posledního
předprázdninového ekuvýletu je umístěna právě do jejího
města.
Píše se 3. červen
Léta Páně 2018. Do odjezdu poledního vlaku chybí půl hodiny.
Venku právě řádí průtrž mračen. Cestou k nádraží už
naštěstí jenom prší. Všechno nasvědčuje tomu, že se dnešní
výšlap promění v branné cvičení na dobu pronásledování.
Maminečka představená i její jmenovkyně Jaruška se s tím však
smířit nehodlají. Cestou vlakem posílají k výšinám
neslyšitelné prosby. Jejich dva blízcí spolucestující se k nim
nenápadně přidávají.
V Jablůnce, místě
letmého startu, se nebeská vláha spouští znovu. Někteří se
obrňují pláštěnkou, jiní, kteří ji nemají, pouhou vírou.
Kousek nad dědinou už jenom mrholí a v polovině prvního stoupání
je po dešti. Jak se později ukáže, zcela definitivně.
Kombinace vody a
jarního slunce přinesla první lesní plody. Jsou naservírovány
hned vedle cesty. Nalevo puntíky svěže červených jahod, napravo
nahnědlé kloboučky hřibů praváků. A všude kolem louky plné
orosených trav a bílých kopretin.
Říkává se, že k
vrána k vráně sedá. V daném případě to platí o dvou Matkách
představených. Jedna vévodí pasoucímu se stádu hovězího
dobytka, druhá nápadně menšímu stádečku putujících
ekuvýletníků. Obě dámy si evidentně rozumí. Možná si
vzájemně sdílejí skutečnost, že stát v čele nemusí být
žádný med.
Na vrcholu stoupání
nás už vyhlíží daleko největší evropský Zajíček. Velký
Honza tentokrát přibalil i svou pohlednou dceru Janu. Právě v
těchto místech zapustil kořeny jejich Zaječí rod. Lepší revír
si snad ani vybrat nemohli. Louky, lesy, daleké výhledy a pocit
nespoutané svobody. Ale také zimní brodění hlubokým sněhem a
nepředstavitelná letní dřina na poli. V neposlední řadě i
hluboká víra upínající se k nekonečným výšinám. Ta, naštěstí,
v rodě stále ještě přetrvává.
Hřebenová cesta
míří k nedaleké Vlčí hoře. Dnes tu už nevládne obávaná
psovitá šelma, ale neméně draví těžaři lesní hmoty. Stopy
jejich přítomnosti v podobě pařezů a rozježděných blátivých
cest jsou všude více než patrné. Naštěstí pro nás dřevorubci
na strategickém místě přichystali i slušnou hromádku kulatiny.
Poslouží jako ideální posezení s překvapivě dalekými výhledy.
Nedílnou součástí
těchto akcí se staly nejrůznější soutěže. Ta první se
zaměřuje na tvůrčí fantazii. Po rozdělení na ovce a kozly,
potažmo dámskou a pánskou část, se obě družstva pouštějí do
psaní zamilovaných dopisů. V ženském případě píše Petra
Petrovi, u chlapů zase Petr Petře. Při psaní používají pouze
počáteční písmeno „p“. Vznikají docela zajímavé kreatury,
které by však asi žádný z přítomných svému milovanému
protějšku neposlal.
Další kolo je směrováno na pohyb a rychlou reakci. Hra nazvaná „molekuly“ i
pozdější vyhazování soupeřů z vymezeného kruhu bez pomoci
horních končetin má poměrně rychlý spád. Díky nevelkému
počtu soupeřících jsou brzy všichni, samozřejmě, s výjimkou
vítězů, z kola ven.
Nejde dost dobře
myslet na tělo či duši a ducha nechat hladovět. Spirituální
část otevírá Maminečka představená se svojí nerozlučnou
kytarou. Do valašské krajiny se nesou melodií obalená slova chval
a díků mířená k nesměle vykukující modři nebeské klenby.
Svoji ekuvýšlapovou
premiéru si kromě už vzpomínané Jany odbývá i jistý Jan. Tak
jako několik jeho významných jmenovců i on se řadí ke Kristovým
oddaným služebníkům. Jako kněz to má sice v popisu práce, ale
existuje podezření, že by podobně sloužil tak jako tak. Ujímá
se slova. Zamýšlí se mimo jiné nad tím, jak dnešnímu,
ateisticky orientovanému člověku přiblížit duchovní horizont.
Poukazuje především na vlastní zkušenosti se zakládáním
ostrůvků s názvem Antiochia. Právě v tomto městě byli totiž
dávní učedníci vůbec poprvé nazváni kristovci, chcete-li,
křesťany. Cílem těchto aktivit není nic menšího než
nenásilným a naprosto přirozeným způsobem motivovat lidi k
pátrání po hodnotách, které mají nadčasový, tedy věčný
přesah. Všichni z dnešních přítomných, kteří se shromáždili
hned ze čtyř církevních ohrádek, nepochybně ví, o čem je řeč.
Doteky neviditelného duchovního světa totiž pocítili na vlastní
kůži. Není proto divu, že většina z nich se poté pouští do
přímé nadpozemské komunikace. Díky, prosby a chvály jsou později
uzavřeny společným sdílením nejznámější modlitby světa,
začínající důvěrným oslovením ‚Otče náš‘. Právě v
této chvíli zatím více či méně podmračené nebe zmodrá
úplně.
Následuje
pětikilometrové hřebenové putování mířící ke vzpomínanému
okresnímu městu. Blátivá cesta klesá a zase stoupá nahoru,
prodírá se přes lesíky, háje, podél pastvin i neposečených
luk. Výhledy na zelenou valašskou krajinu i občasné nakouknutí
do tváře barevných květů evokují k zamyšlení a neslyšným
chvalozpěvům. I dnes, tak jako už mnohokrát na těchto akcích, si
uvědomujeme, že nejdeme sami a Někdo neskutečně veliký se o nás
zajímá. Ta nekončící modrá obloha je toho důkazem.
Nejvýkonnější
borci teď mašírují v čele, zatímco méně zdatná většina
poněkud pokulhává. Úplně na chvostu se pohybuje jeden
nejmenovaný, poměrně vetchý stařec, na něhož se musí neustále
čekat. Nebýt rázné podpory vždycky čilé Maminečky, nebožák
by patrně navždycky uvízl ve zdejších hlubokých lesích. Láska
bratrská, v tomto případě spíše sesterská, tak nabývá
viditelného, zcela konkrétního rozměru.
Houbových úlovků,
hlavně zásluhou nedostižně bystrozrakého Jana, utěšeně
přibývá. Bez vzácné trofeje však stále zůstává naše
švitořivá vedoucí. Její oddaní poddaní se jí proto snaží
všemožně pomoci. Zdaleka viditelné exempláře umísťují hned
vedle chodníku, ale Maminečka si stačí všimnout všeho možného,
jenom ne nastražených hub. Její chvíle ale nakonec stejně
přichází! Ujímá se postarší babky a pak s ní dlouho a hrdě
pózuje před nastoupenou jednotkou svých potěšených souputníků.
Někdo je na houby,
někdo zase na třešně. Lucie už má roční absťák, takže
první obsypaný strom je její. Písma znalí učedníci jí sice
připomínají jedno z přikázání Desatera, ale to se jí daří
celkem elegantně obejít. Dotyčný strom totiž stojí vně
oplocené zahrady.
Konečně jsme na
dosah cíle! Zbývá se jen narychlo rozloučit se Zaječí smečkou
a pak už vzít do zaječích. Co nevidět odjíždějící vlak asi
nepočká. „Ke spokojenosti mi už chybí jen čokoládovo-vanilková
zmrzlina,“ prohodí žertovně jedna z Jarušek. Za pár minut se
jí splní i toto bláznivé přání. Cukrárna nabízející právě
tento druh chladivého osvěžení stojí hned při cestě. Sladká
tečka nakonec je tím nejlepším završením dnešního ekuvýšlapu.
Jak se zdá, Pán Bůh nás má doopravdy rád...
--------------------- amen -----------------------
