EKUVÝLET DO SRDCE VALAŠSKA
-------------------------------------------------------

 

 

Ať už se to Valmezákům líbí nebo ne, za srdce Valašska je považován nesmiřitelně konkurenční Vsetín. A protože odtud pochází chrabrá Lucie, která se nebála prorazit dlouho odolávající ekubariéru hrdých apoštoláků, cílová meta posledního předprázdninového ekuvýletu je umístěna právě do jejího města.

 

Píše se 3. červen Léta Páně 2018. Do odjezdu poledního vlaku chybí půl hodiny. Venku právě řádí průtrž mračen. Cestou k nádraží už naštěstí jenom prší. Všechno nasvědčuje tomu, že se dnešní výšlap promění v branné cvičení na dobu pronásledování. Maminečka představená i její jmenovkyně Jaruška se s tím však smířit nehodlají. Cestou vlakem posílají k výšinám neslyšitelné prosby. Jejich dva blízcí spolucestující se k nim nenápadně přidávají.

 

  

V Jablůnce, místě letmého startu, se nebeská vláha spouští znovu. Někteří se obrňují pláštěnkou, jiní, kteří ji nemají, pouhou vírou. Kousek nad dědinou už jenom mrholí a v polovině prvního stoupání je po dešti. Jak se později ukáže, zcela definitivně.

 

 

  

Kombinace vody a jarního slunce přinesla první lesní plody. Jsou naservírovány hned vedle cesty. Nalevo puntíky svěže červených jahod, napravo nahnědlé kloboučky hřibů praváků. A všude kolem louky plné orosených trav a bílých kopretin.

 

 

 

 

 

Říkává se, že k vrána k vráně sedá. V daném případě to platí o dvou Matkách představených. Jedna vévodí pasoucímu se stádu hovězího dobytka, druhá nápadně menšímu stádečku putujících ekuvýletníků. Obě dámy si evidentně rozumí. Možná si vzájemně sdílejí skutečnost, že stát v čele nemusí být žádný med.

 

 

 

 

Na vrcholu stoupání nás už vyhlíží daleko největší evropský Zajíček. Velký Honza tentokrát přibalil i svou pohlednou dceru Janu. Právě v těchto místech zapustil kořeny jejich Zaječí rod. Lepší revír si snad ani vybrat nemohli. Louky, lesy, daleké výhledy a pocit nespoutané svobody. Ale také zimní brodění hlubokým sněhem a nepředstavitelná letní dřina na poli. V neposlední řadě i hluboká víra upínající se k nekonečným výšinám. Ta, naštěstí, v rodě stále ještě přetrvává.

 

 

 

 

Hřebenová cesta míří k nedaleké Vlčí hoře. Dnes tu už nevládne obávaná psovitá šelma, ale neméně draví těžaři lesní hmoty. Stopy jejich přítomnosti v podobě pařezů a rozježděných blátivých cest jsou všude více než patrné. Naštěstí pro nás dřevorubci na strategickém místě přichystali i slušnou hromádku kulatiny. Poslouží jako ideální posezení s překvapivě dalekými výhledy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  

Nedílnou součástí těchto akcí se staly nejrůznější soutěže. Ta první se zaměřuje na tvůrčí fantazii. Po rozdělení na ovce a kozly, potažmo dámskou a pánskou část, se obě družstva pouštějí do psaní zamilovaných dopisů. V ženském případě píše Petra Petrovi, u chlapů zase Petr Petře. Při psaní používají pouze počáteční písmeno „p“. Vznikají docela zajímavé kreatury, které by však asi žádný z přítomných svému milovanému protějšku neposlal.

 

 

 

 

 

 

 

Další kolo je směrováno na pohyb a rychlou reakci. Hra nazvaná „molekuly“ i pozdější vyhazování soupeřů z vymezeného kruhu bez pomoci horních končetin má poměrně rychlý spád. Díky nevelkému počtu soupeřících jsou brzy všichni, samozřejmě, s výjimkou vítězů, z kola ven.

 

 

 

  

Nejde dost dobře myslet na tělo či duši a ducha nechat hladovět. Spirituální část otevírá Maminečka představená se svojí nerozlučnou kytarou. Do valašské krajiny se nesou melodií obalená slova chval a díků mířená k nesměle vykukující modři nebeské klenby.

 

 

 

 

 

 

Svoji ekuvýšlapovou premiéru si kromě už vzpomínané Jany odbývá i jistý Jan. Tak jako několik jeho významných jmenovců i on se řadí ke Kristovým oddaným služebníkům. Jako kněz to má sice v popisu práce, ale existuje podezření, že by podobně sloužil tak jako tak. Ujímá se slova. Zamýšlí se mimo jiné nad tím, jak dnešnímu, ateisticky orientovanému člověku přiblížit duchovní horizont. Poukazuje především na vlastní zkušenosti se zakládáním ostrůvků s názvem Antiochia. Právě v tomto městě byli totiž dávní učedníci vůbec poprvé nazváni kristovci, chcete-li, křesťany. Cílem těchto aktivit není nic menšího než nenásilným a naprosto přirozeným způsobem motivovat lidi k pátrání po hodnotách, které mají nadčasový, tedy věčný přesah. Všichni z dnešních přítomných, kteří se shromáždili hned ze čtyř církevních ohrádek, nepochybně ví, o čem je řeč. Doteky neviditelného duchovního světa totiž pocítili na vlastní kůži. Není proto divu, že většina z nich se poté pouští do přímé nadpozemské komunikace. Díky, prosby a chvály jsou později uzavřeny společným sdílením nejznámější modlitby světa, začínající důvěrným oslovením ‚Otče náš‘. Právě v této chvíli zatím více či méně podmračené nebe zmodrá úplně.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Následuje pětikilometrové hřebenové putování mířící ke vzpomínanému okresnímu městu. Blátivá cesta klesá a zase stoupá nahoru, prodírá se přes lesíky, háje, podél pastvin i neposečených luk. Výhledy na zelenou valašskou krajinu i občasné nakouknutí do tváře barevných květů evokují k zamyšlení a neslyšným chvalozpěvům. I dnes, tak jako už mnohokrát na těchto akcích, si uvědomujeme, že nejdeme sami a Někdo neskutečně veliký se o nás zajímá. Ta nekončící modrá obloha je toho důkazem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nejvýkonnější borci teď mašírují v čele, zatímco méně zdatná většina poněkud pokulhává. Úplně na chvostu se pohybuje jeden nejmenovaný, poměrně vetchý stařec, na něhož se musí neustále čekat. Nebýt rázné podpory vždycky čilé Maminečky, nebožák by patrně navždycky uvízl ve zdejších hlubokých lesích. Láska bratrská, v tomto případě spíše sesterská, tak nabývá viditelného, zcela konkrétního rozměru.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Houbových úlovků, hlavně zásluhou nedostižně bystrozrakého Jana, utěšeně přibývá. Bez vzácné trofeje však stále zůstává naše švitořivá vedoucí. Její oddaní poddaní se jí proto snaží všemožně pomoci. Zdaleka viditelné exempláře umísťují hned vedle chodníku, ale Maminečka si stačí všimnout všeho možného, jenom ne nastražených hub. Její chvíle ale nakonec stejně přichází! Ujímá se postarší babky a pak s ní dlouho a hrdě pózuje před nastoupenou jednotkou svých potěšených souputníků.

 

 

 

 

 

 

Někdo je na houby, někdo zase na třešně. Lucie už má roční absťák, takže první obsypaný strom je její. Písma znalí učedníci jí sice připomínají jedno z přikázání Desatera, ale to se jí daří celkem elegantně obejít. Dotyčný strom totiž stojí vně oplocené zahrady.

 

 

 

Konečně jsme na dosah cíle! Zbývá se jen narychlo rozloučit se Zaječí smečkou a pak už vzít do zaječích. Co nevidět odjíždějící vlak asi nepočká. „Ke spokojenosti mi už chybí jen čokoládovo-vanilková zmrzlina,“ prohodí žertovně jedna z Jarušek. Za pár minut se jí splní i toto bláznivé přání. Cukrárna nabízející právě tento druh chladivého osvěžení stojí hned při cestě. Sladká tečka nakonec je tím nejlepším završením dnešního ekuvýšlapu. Jak se zdá, Pán Bůh nás má doopravdy rád...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

--------------------- amen -----------------------