Ekuvýšlap  adventní

 

- aneb -

 

všechno je jinak

 

 

 

Pojednání o posledním výletu ze Zašové do Mořkova končilo slovy: „...a už se těšíme na příští, tedy adventní ekuvýšlap. Nepochybně přinese nová, zatím netušená překvapení.“ Sice jsem to napsal, ale vůbec tomu nevěřil. Co nečekaného by mohl přinést nenáročný špacír z Teplic přes Hranice a zase zpátky do Teplic?

 

Vybrání zmíněné lokality nebylo náhodné. V uvedeném městě totiž sídlí sbor Církve bratrské, který nám všem známý „židomil“ Jindra údajně pomáhal zakládat. Proč naše, nikým neschválené ekuvýpady nenamířit i tímto směrem? Jejich modlitebnu bychom mohli využít k tradičnímu mezipřistání a někoho z místních k přednesení duchovního zamyšlení. Bohulibý plán se už na první pohled jeví jako schůdný, ne-li přímo geniální. Hranický obyvatel Petr, který s námi absolvoval několik výšlapů, všechno nepochybně lehce zařídí.

Máme tady zhruba polovinu listopadu. To už víme, že zdejší cébéčkáři vypadli ze hry. Mají v ten čas jiné, určitě užitečnější aktivity. Zastavíme se tedy v Petrově obýváku a obvyklý rituál s písničkami, modlitbami a adventně laděnou miniúvahou si odbudeme u čaje, na který dozajista postaví jeho na vše vzorně připravená žena Simona.

Blíží se den startu, tedy první adventní neděle. Ve středu náš manažer dává na vědomost, že jej doktor zařadil do armády práce neschopných. V pátek ráno se jako blesk z čistého nebe objeví zpráva, že Petra odvezla rychlá na kliniku v Olomouci. Selhaly mu ledviny a trápí jej ještě další vážné potíže. Rozžhavené mobilní sítě tuto zvěst okamžitě rozšíří do širokého okolí. Obratem se vrací esemesky s oznámením, kdo všechno se za něj modlí. Maminečka představená, autorka našich ekuvýšlapů, tak činí přímo do telefonu. Sourozenci apoštoláci záležitost zařadili do svého fungujícího modlitebního řetězce. Ukazuje se, že bezbariérové křesťanství začíná fungovat i mimo společné výlety. Na rozdíl od nich jde v daném případě o život. A pokud nejde o něj, nejde vlastně o nic...

K večeru téhož dne zvoní telefon. Zdá se mi to jako fata morgána, ale na druhém konci je Petr! Sděluje, že je po dialýze, a tedy naživu. Všechny zdraví a děkuje za modlitby. Chvíli poté se ozývá Slávek, nemocniční kaplan. Přichvátal schválně až z pětatřicet kilometrů vzdáleného Zábřehu. Zná se s ošetřujícími lékaři a podle jejich svědectví měl pacient na kahánku. Chválí postoj, s jakým danou realitu přijal. A že to, jako mnozí jiní v podobných případech, nevzdává. Ani toto setkání se neobejde bez modliteb. Kaplanovy a také Petrovy.

 

Uplyne odpočinková sobota, v kalendáři naskakuje druhý prosinec a na displeji mého předpotopního mobilu zbrusu nová zpráva. „Dobré a ještě lepší ráno, jak říkával Jan Nepil. Bacha na propast! Ať nepropadnete do Austrálie...A pokud to stihnete, můžete se zastavit v ´cébéčku´. Mají tam vystavené Lego městečko.“ Jak je vidět, Petrův stav se, díky Bohu, stabilizuje.

 

Je něco po poledni a s vyplazeným jazykem pádím na vlak. Na nádraží však zjišťujeme, že odjíždí o deset minut později, než bylo uvedeno na pozvánce. I tentokrát je to má vina, má veliká vina. Díky jí pak postáváme na větrném perónu a klepeme kosu. Protože, jak se říká, kdo předběhne dobu, musí na ni počkat na málo příjemných místech.

 

 

 

 

Vlomíme se do posledního vagonu a přisedáme k Pavlovi. Z výrazu tváře je patrné, že mu naše přítomnost rozhodně nebude na obtíž. Elektrický pacifik sviští vysokou rychlostí širokým údolím Bečvy a zanedlouho už brzdí u teplického nádraží. Jsme na místě.

 

 

 

 

 

 

 

Nejvyšší evropský Zajíček je extratřídou nejen co se týká velikosti. Cestování prostřednictvím Českých drah je pod jeho úroveň, protože se nevejde do dveří. I tentokrát proto osedlává svého prostorného forda. Sotva se ocitne na nástupišti, ozve se bouřlivé přivítání. Notoričtí účastníci ekuvýšlapů totiž přesně tuší, co bude následovat. Velký Honza otevírá bágl a tasí první dávku. V tomto případě se jedná o ukázková jablka červenožlutých barev. Podobně jako rajský had je nabízí přítomným dámám. Na rozdíl od Edenu však ovoce nepochází ze stromu vědění dobrého a zlého, ale ze Zaječí zahrady. Je tedy absolutně neškodné, pokud ne přímo léčivé.

 

 

 

 

 

 

 

 

Na scéně se zanedlouho objevuje první ze dvou nováčků. Vytáhlý Milan by sice do vlakových futer vlezl, ale z nějakého neznámého důvodu taktéž přijíždí autem. Vplouvá do davu a nechává se unášet. Kam jinam, než k propasti. Vede k ní solidně oplocený chodník klikatě stoupající nahoru.

 

 

 

 

 

 

 

Švitorka, tedy Maminečka naše představená, patrně náleží mezi zakuklené gymnastky. Podle všech příznaků miluje kladiny. Když nejsou po ruce, postačí i klády. Nechává se vysadit na jednu z nich a pak už následuje ukázka efektního balancování. Její následné naléhání, ať dotyčný kmen přemístíme nad propast, zůstává bez odezvy. Kdo by ji pak lovil někde u protinožců?

 

 

 

 

 

 

Konečně jsme u zmiňované propastné tůně. Je suverénně nejhlubší na světě. K hladině to máme nějakých sedmdesát metrů a pod ní ještě o čtyři sta víc. Odborníci jsou skálopevně přesvědčeni, že skutečné dno je o mnoho hlouběji. Možná až v té zmiňované Austrálii.

 

 

 

 

 

 

 

 

Mobilem vytáčíme Petrovo číslo. Na střídačku mu oznamujeme samé dobré zvěsti. Především skutečnost, že se nikdo nezřítil. A také, že na něj nadále myslíme a neustáváme v modlitbách. Bude jich bezpochyby zapotřebí. Teprve zítra má být stanovena diagnóza. A až poté zahájena nemálo náročná léčba.

 

 

 

 

 

 

 

 

Během pobytu nad propastí se k nám nenápadně přidává další nápadně vysoký dlouhán. Obrýlený Roman přichvátal z Lipníka a podle všeho hledá, a pomalu i nachází, trvalejší zakotvení v některé z křesťanských ohrádek. Ve společnosti Pavla pak překonává naprostou většinu příští trasy. Ta se od této chvíle bude klikatit mezi stojícími i vyvrácenými stromy a vytrvale směřovat k nedalekým Hranicím.

 

 

 

 

Netrvá dlouho a ocitáme u odbočky ke sporým ostatkům dávného hradu Svrčova. Coby správné zříceniny si nemůžeme odpustit toto místo navštívit. Nenápadný chodník šplhá v ostrém úhlu vzhůru, takže drtivá většina se musí pokorně sklonit k namrzlé zemi a zkusit se drápat po čtyřech. Švitorka si ani tentokrát neodpustí pár cirkusových variant. Budiž jí připsáno ke cti, že i druhé cvičení na kládě zvládá beze ztráty důstojnosti i nezbytné rovnováhy. Očekávaný pád se proto, k pramalé radosti číhajícího fotografa, ani tentokrát nekoná.

 

 

 

 

 

 

 

 

Malá vrcholová plošinka nabízí parádní výhled na blízké Teplice. Jak z oficiálního názvu vyplývá, leží hned nad Bečvou. Dědina , která byla až do poloviny dvacátého století známá pod jménem Zbrašov, hostí necelé čtyři stovky usedlíků. Mezi ně se ovšem nepočítají početní lázeňští povaleči, kteří si tu ve třech sanatoriích a šesti penzionech léčí především srdeční problémy. Samozřejmě za předpokladu, že nebyly způsobeny zhrzenou láskou či podobnými záležitostmi. Má jim k tomu pomoci i minerální voda ze tří pramenů, do které se mohou namáčet, případně ji bez rizika ohrožení života také pít. Nejlépe tedy ještě před zmíněným namáčením.

 

 

 

 

 

Neujdeme ani stovku metrů a přichází další zpráva od maroda. Tentokrát obrazová. Na displeji Ivina chytrého aparátu poznáváme nám důvěrně známého kamaráda v poněkud netradičním prostředí. Fotografii doplňuje psaný text tohoto znění: „Ekuvýletníci, děkuji za živý vstup. Posílám obrazový pozdrav ze včerejší dialýzy. Už mě snad trochu stabilizovali a zítra mě čekají odběry za účelem přesné diagnostiky. Vkládám to do Božích rukou. Váš PK.“

 

 

 

 

 

 

Sněhem pocukrovanou pěšinou pokračujeme přes nejrůznější překážky dál. Po půldruhém roce i se Zuzkou, která jde, na rozdíl od minulých pochodů, sama. S jejím manželem jsme se museli letos na jaře rozloučit. Nadosmrti se mi vryla do paměti nezapomenutelná, dokonale atypická pohřební vzpomínka: Středem kostela pochodující Zuzka s dětmi a z plných plic zpívající závěrečnou píseň „Až zazní hlas zvonů a přijde náš Pán...“ „Přijď, Pane Ježíši“, je motto dnešního, tedy adventního ekuvýšlapu…

 

 

 

 

Z romantického světa holých stromů, šustícího listí a vyčnívajících skal občas probleskne průhled do vedlejší volné krajiny. Rozjásaná letní zeleň se přelila do tlumenějších odstínů. Pole, louky i lesíky uléhají k zimnímu odpočinku. Jsou takoví, kteří však věří v zázračnou proměnu. Vlomí se tu jaro a vše bude nové, pestré a neskonale veselejší.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zadumaný úsek cesty střídá otevřené prostranství. Na obzoru se objevuje hranické panoráma zakončené cementářským „Bajkonurem“. Bíle vysypaný chodník později zamíří doprava, aby nás opět na chvíli odklonil od světa lidí do pokojnějších zákoutí.

 

 

 

 

 

Následuje nedlouhý průchod jednou z dalších přírodních rezervací. Řád života se tu v pohodě obejde bez zásahů člověka. Nepěstěný les oplývá dramatickou krásou a v konečném důsledku i harmonickou dokonalostí. A pro romantické duše i bezplatnou nabídkou klidu a nekonečné inspirace.

 

 

 

 

 

 

Lidským sídlům se nakonec stejně nevyhneme. Míjíme domy nejrůznějších velikostí a architektonického ztvárnění. Zastavujeme u jednoho malého s neobvyklou venkovní výzdobou. Tvoří ji tmavé hrozny ledového vína. Bylo by hříchem, alespoň něco z plodů vinného kmene neochutnat. V dosahu běžného smrtelníka se však žádný z hroznů nenachází. Naštěstí tu máme zdaleka Největšího Zajíčka Střední Evropy! Kradmo se přiblíží k chalupě a před očima mnoha svědků přestupuje jedno z přikázání Desatera. Navzdory tomu, že se nachází U kostelíčka.

 

 

 

 

 

 

Potvrzení biblické věty, že kradené je sladší, vzápětí nato dosvědčuje samotná Maminečka představená. Je vínem natolik omámena, že si hned v příští chvíli musí ze zprostředkovatelem její slasti přiťuknout. Doufejme, že nejen na zdraví, ale i na zdar veškerých příštích ekuvýletů.

 

 

 

 

 

Svatostánek, u kterého jsme se právě ocitli, nese název Kostel Narození Panny Marie. Výtvarné zpodobnění Ježíšovy matky tu samozřejmě nesmí chybět. A vedle ní vzápětí i několikrát vzpomínaná Švitorka, která je do ní nenapravitelně zamilovaná. Vlastní chrám zde ční už od nějakého třináctého století, dnešní podobu mu však vtiskla až přestavba uskutečněná o bezmála tři stovky let později.

 

 

 

 

 

 

Opodál stojí od roku 1658 Kaple Antonína z Padovy. Ta však byla o sto roků později odsvěcena, aby mohla bojechtivým mocipánům posloužit jako skladiště střelného prachu. Hraničtí měšťané si to však nenechali líbit a po vytrvalém naléhání dosáhli toho, že za nějaký čas se sakrální stavení vrátilo k původnímu účelu. Podle dochovaných záznamů zde byl ještě dříve zaznamenán výskyt poustevníků. Maminečce se jejich styl života evidentně zamlouvá, a jak se zdá, po dosažení důchodového věku se tu možná přestěhuje. Skrovné přístřeší s nulovým nájmem si už stihla lehce otestovat. Podobně jako její všeho schopná souputnice Iva. Zůstává ovšem otázkou, jak se do nevelkého prostoru poustevnice stěsnají, a pokud ano, zdali se tam vzájemně dlouhodobě snesou.

 

 

 

 

 

 

Všem už docela vyhládlo a tak se na hřbitovní scéně objevuje nepřehlédnutelný anděl zachránce. Nejvyšší Honza protentokrát vytasil krabici napěchovanou jeho vlastnoručně uplácanými voňavými štrúdly. Navzdory značné vzdušné vlhkosti se po nich i v tomto případě jenom zapráší. V jejich síle už máme reálnou šanci nejen nezmrznout, ale při troše štěstí také stihnout nějaký večerní zpáteční vlak.

 

 

 

 

 

Čeká nás nevyhnutelný pokles do blízké civilizace. Osmnáctitisícové Hranice by se tu měly vyskytovat už od dvanáctého století, i když za starých časů nesly německý název Weisskirchen, což ve spisovné češtině znamená Bílý kostel. Mohl za to zdaleka viditelný chrám zmíněné barvy, ke kterému v pozdějších dobách přibyly další svatostánky, jako například vyhlášená židovská synagoga. My však teď zrychleným tempem míříme do Církve bratrské. Ta je na rozdíl od zmíněných budov náramně šikovně zašitá, takže nám nezbude než ji za vydatné pomoci moudrého Milana a jeho chytrého telefonu vypátrat.

 

 

 

 

 

 

Široký bulvár, mířící daným směrem, přetíná pod mostem vedená čtyřproudová výpadovka. Právě tady se uskutečňuje nenadálý přepad vždycky nápadné Švitorky. Nejdříve to vypadá na násilný únos nějakého nápadníka, ale příští okamžiky odhalí, že se jedná o jednu z nejméně stopětadvaceti tisíc blízkých známých, které naše milovaná vedoucí po celém širém světě, a možná i v přilehlém vesmíru, má.

 

 

 

 

 

Je pravdou, že o naší neustále skloňované Maminečce představené toho za ta léta už víme docela dost. Jsou však záležitosti, na které se průměrně inteligentní smrtelník zpravidla neptá. Nakonec čas, případně fotoaparát, stejně pravdu ukáže. V Hranicích ji totiž zachytil těsně před přechodem…

 

 

 

 

Konečně jsme na místě dotyčném. Kupodivu nás tu nevítají církevní bratří, ale Neptun s trojzubcem a komunisté s třešničkami. Jako závěrečnou ozdobu dnešního dortu jsme si to určitě nepředstavovali.

 

 

 

 

 

Pokud se naši hraničtí sourozenci snaží před očekávaným pronásledováním co nejvíce zneviditelnit, pak se jim to s výběrem místa k shromažďování určitě podařilo. Dneska však na utajení moc šancí nemají. Do budovy se totiž trousí rodiče, školáci i předškoláci, a tak nenápadně kráčíme v jejich stopách. Překonáme dlouhou chodbu, kde by mohl bájný Zátopek klidně trénovat přespolní běh a jsme na místě! To, že se jedná o modlitebnu, prozrazují pouze biblické texty umístěné v průčelí. Většinu místnosti okupuje pestrobarevné městečko, poskládané z důvěrně známých stavebnic Lego. Pokud někdo oplývá budovatelským uměním, může si tu klidně něco vystavět. Naši vandrující pospolitost reprezentuje pouze mladá, výtvarně nadaná Áďa. Svým srozumitelným dílem pak existující městskou aglomeraci poměrně zřetelně polidšťuje.

 

 

 

 

 

 

Jak to tak vypadá, na tradiční duchovní zastavení tentokrát nedojde. Venku je protivně, bratříkům už žádné místo nezbylo a komunisté by nás s modlitbami a kostelovými písničkami vypoklonkovali. Obětovat úlitbu v podobě Písně práce či Internacionály se nám na první adventní neděli dvakrát nepozdává. Někteří se proto vrhnou na zákusky, jiní na kávu a sporý ostatek na pouhé vysedávání ve fyzickém a kupodivu i spirituálním teplíčku.

 

 

Nečekaným překvapením je náhodné setkání s patrně nejznámějším křesťanským karikaturistou. Pavel Bosman, kterého známe z meziříčského zámku, otevřel za některým zdejším rohem svoji výstavu. A protože s námi pochoduje i podobně postižený Jindra, oba múzou políbení kumštýři se dávají do soudružského rozhovoru. Patrně se shodnou na tom, že pokud někde humor patří především, pak je to prostředí křesťanů. Samozřejmě za předpokladu, že se jedná o křesťany autentické. Kdo jiný se umí natolik pokořit, že je proti úsměvům na svoji adresu imunní? Kdo jiný může žít nadějí, že všecko kruté, bolestné a odpudivé má šanci na řešení? Kdo jiný dokáže žertovat i na nemocniční posteli olomoucké kliniky?

 

 

 

 

 

 

 

Čas kupředu rychle kvapí a do odjezdu večerního spoje zbývá slabá půlhodinka. Původně zamýšlené Teplice by už nezvládl ani zmiňovaný Zátopek a městské nádraží je odtud také docela z ruky. Zrychleným přesunem se proto ve dvou proudech přemísťujeme na hlavní. Vítězí rychlá rota vedená Největším Zajíčkem. Patrně proto, že je pro svižný úprk od přírody uzpůsobený.

 

 

 

 

 

 

Honzovu rychlost však vzápětí významně překonává vsetínský Pavel. Přestože, podobně jako jeho biblický jmenovec, neoplývá ostřížím zrakem, nasazuje ostré tempo a s přehledem sobě vlastním střelhbitě uhýbá početným lidským bariérám. Na hranici možností dobývá hranické nástupiště, jakož i interiér málem se rozjíždějícího rychlíku.

 

 

 

 

Áďa, Iva, Zuzka, Milan, Jindra, Honza, tři Jarky a moje maličkost, stejně jako lipnický nováček Roman, jsou opět odsouzeni k testování vlastní trpělivosti. Pacifik mířící k Valašskému království, stejně jako ten hanácký, mají, jako obvykle, zpoždění. Do nádražní haly dorazí pozdrav vlakem uhánějícího Pavla i s hlavní myšlenkou jeho plánované adventní promluvy. Bůh, který je větší než nepředstavitelně velký vesmír, se dokázal vtěsnat do lůna jedné mladičké, chudé a naprosto neznámé panny. A přijít na svět v prostředí, nad kterým ohrnují nos takřka všichni současníci. A aby toho nebylo málo, ještě se nechal dobrovolně zavraždit. Existuje srovnatelná podoba takového ponížení? Pokud nás Vánoce nevedou k pokoře, pak patrně nekráčíme správným směrem…

 

 

 

 

 

 

Stojíme na nástupišti a soudě podle cedule, můžeme být považováni za uprchlíky z východu. Navzdory tomu se, až na Romana, nasáčkujeme do vlaku, který míří k jihu. V Teplicích pak plně obsadíme dva vyčkávající, moderně pojaté vehikly a jejich pomocí už bez jakýchkoliv dalších excesů dorazíme do těsné blízkosti svých dočasných útočišť. To trvalé máme rezervované v nesrovnatelně přívětivějších lokalitách. Takže, přijď, Pane Ježíši..

-------------------------------------------------------------

PS.: Je úterý večer a od adventní neděle uplynuly dva dny. Na mém mobilu právě přistála zpráva od apoštolského náčelníka Tomáše: „Děkuji za modlitby za kamaráda Petra K. Je stabilizovaný. Zjistili mu poruchu krve – z kostí se mu vyplavuje vápník. Je to neléčitelné. Modleme se, prosím, za zázrak. Děkuji, Tom H.“

-------------------------------------------------------------