Lanzarote

- týden na měsíčním ostrově -

 

Přistát na čtyřech největších Kanárských ostrovech byl můj odvěký sen. Na třech se mi to už podařilo, takže zbývá už jen čtvrtý. Nebude to nic jiného, než kraj, kde je údajně nejvíc vyhaslých sopek na kilometr čtvereční na světě. Nepříliš velké Lanzarote jich má mít něco kolem tří stovek. Měsíční krajina s narudlým nádechem Marsu určitě stojí za letmé prozkoumání.

 

 

Březnový týdenní pobyt si zamlouváme už na začátku ledna. Kromě mé maličkosti se jej má účastnit ještě má krásná žena Dáša a její neméně půvabná kamarádka Eva. Tedy, osvědčená česká trojice, která se v poslední době vydává na cesty v nezměněné podobě. Nebýt mne, mohla by být klidně považována za svatou. V médiích se v onom zimním nečase tu a tam objeví zatím absolutně neznámý pojem koronavirus. Řádí až v předaleké Číně, takže nás se ani trochu netýká. Ještě netušíme, že do dvou měsíců se stane zdaleka nejfrekventovanějším pojmem i v naší ospalé Evropě. V době před plánovaným odletem dostáváme tisíce dobře míněných rad, ať zůstaneme doma za pecí. Přestože ten prevít řádí jen u severních Taliánů. U nás není zatím jediný potvrzený případ, a tak směle vyrážíme. Samozřejmě s pevným přesvědčením, že cesta byla už od začátku plánována v přímé součinnosti s Nejvyšší podatelnou.

 

 

 

Ranní rychlík nás v pohodě dopraví do Stověžaté a přímý bus pak k terminálům do Ruzyně. Jeden člověk ze sta tu má přes ústa roušku, jinak hrozbu koronaviru vůbec nic nepřipomíná. Při bezpečnostní kontrole mi sice, jako jednomu z mála, uniformovaní borci něco stříknou na hřbet ruky, aby výsledek poté prozkoumali v namodralé obrazovce, ale během půl minuty jsem bez dalšího vysvětlení vpuštěn mezi prozkoumané davy, třídící svá zrentgenovaná příruční zavazadla. Vzneseme se nad Matičku a jihozápadním kursem plachtíme k Madridu.

 

 

 

 

 

Letiště hlavního španělského města je sice parádní, ale bezmála tříhodinové čekání na ostrovní spoj bychom si rádi odpustili. Promenádujeme se po kilometr dlouhé letištní hale, čučíme do předražených obchodů a dáváme si bacha, abychom nenarazili ne nějaké Taliány. Problém je v tom, že je od stejně snědých domorodců nejsme schopni rozeznat. Stejně jako pasažéry v letadle, jímž se už potmě vzneseme ke Kanárům. Téma koronaviru u mne během letu dokonale převálcuje zcela jiný fenomén. Rozbolí mě zub a po přistání navíc zjistím, že spodní část mého obličeje zdobí docela slušný opar. Začíná to skvěle, a to jsme ještě vlastně ani nezačali.

 

 

 

 

V lanzarotské letištní hale poblíž hlavního města Arrecife na nás čeká vyslanec pořádající cestovní kanceláře. Jak se po chvíli ukáže, je zároveň řidičem padesátimístného autobusu. K nemalému překvapení v něm sedí pouze naše trojice. Zbytek asi zůstal doma, aby teď v panice sledoval obrazovku a v ní dynamicky narůstající křivku nakažených. Ať už je to jakkoli, zapadneme do útulného apartmánu hotelového komplexu Aquarius a po patnáctihodinové štrapáci, při níž jsme vystřídali šest dopravních prostředků, se s náramnou úlevou propadáme do hlubokého spánku spravedlivých.

 

 

 

Náš bělostně zářící resort okupuje jeden z mírných svahů města Puerto del Carmen. Modré bazény míjíme bez povšimnutí, abychom se po ránu bez rozptylování seznámili s provozem restaurační jídelny, kde se právě podává snídaně. Švédské stoly jsou naaranžovány na španělský způsob a přímo přetékají nečekaně pestrou nabídkou všech možných i nemožných pokrmů. Nejsme žádní troškaři a tak se hned na prahu dne ládujeme k prasknutí. Sýr, fazole, rajčata, housky, kafe, džus, půl pomeranče a navrch ještě zavařený ananas s broskví nebo mandarinkami. Jak se později ukáže, takováto nadílka v pohodě vystačí až do daleké večeře.

 

 

 

 

 

 

 

 

O poledni usedáme do pronajatého auta a po slušných asfaltových cestách s bezpočtem kruháčů vyrážíme otestovat jihozápadní pobřeží. První zastávkou jsou saliny Janubio. V úhledných obdélnících se tu pomalu a jistě odpařuje mořská voda, a jen co zmizí v povětří, usazená vrstva soli se shrábne na hromadu, aby posléze potěšila kuchtíky v nespočetné řadě ostrovních restaurací, čekajících na hladové labužníky z bezmála celé civilizované Evropy. Cesty se tu nesolí, protože sto kilometrů od Sahary jednoduše nemrzne ani nesněží.

 

 

 

 

 

 

Konečně se přesouváme k samotnému Atlantiku. Jak je jeho zvykem, všecky západní břehy obšťastňuje nepřetržitým vlnobitím. Prostorná pláž je vysypaná hrubozrnným černým pískem, který postupně přechází ve stejně zbarvený štěrk. Vzdáváme se obuvi a dopřáváme si tuze zdravou masáž unavených chodidel. Ta je poté vystřídána bezstarostným nastavováním více či méně obnažených tkání hřejivým kanárským paprskům.

 

 

 

 

 

 

V závětří je sice tuze příjemně, ale příliš dlouhé polehávání mě zcela neuspokojuje. Zvláště, když mi bezprostřední okolí nabízí tolik zajímavých motivů k fotografování. Takový typ krajiny prostě doma nenajdete. Jakkoliv jsme stále na výsostné půdě Evropské unie, připadáme si tu jako na jiné planetě.

 

 

 

 

 

 

 

 

Jen o pár kilometrů severněji narazíme na další přírodní pozoruhodnost. Los Hervideros, jak se této lokalitě přezdívá, připomíná víc peklo, než oázu ticha a ničím nerušené pohody. Vichr v síle uragánu olizuje rudočernou měsíční krajinu a zuřivý příboj v nepravidelných poryvech naráží na divoká skaliska. V ohlušujícím rachotu nespoutatelných přírodních živlů si uvědomujeme svoji malost a absolutní bezbrannost. Jakkoli si hrajeme na pány tvorstva, kolem řádí síly, která nás nekonečně, ba až hrůzostrašně převyšují.

 

 

 

 

 

 

Vypůjčené přibližovadlo nás poté přesune k pobřežní vesničce El Golfo. Klesající slunce občas vykoukne skulinou mezi šedými mraky a nízkými paprsky nasvítí neobyčejnou scenérii. Lago de los Clicos, nevelké jezírko oddělené od oceánu černou písečnou šíjí, by mělo být podle všech reklamních fotografií brčálově zelené. V tuto denní dobu sice hraje poněkud jinými barevnými odstíny, to ale nic nemění na půvabu, kterou pohled na tento krajinný celek nabízí. Rudé, šedivé a okrové svahy tu nádherně kontrastují s temně modrými tóny mořských proudů a protilehlý západní obzor občas vyšlehne výhní ostrých žlutě oranžových paprsků. Severní vítr, který je i v těchto jižních zeměpisných šířkách pověstně krutý, nám však ke dlouhému romantickému rozjímání nedává nejmenší šanci. S rychlým soumrakem zalézáme do krytého vozu a pomalým tempem pak ujíždíme k nachystané večeři.
 

 

 

 

 

 

 

 

 

Podobně jako snídaně, tak i druhý díl naší polopenze oplývá neobyčejně bohatou nabídkou. A stejně jako ráno, i tentokrát si nakládáme tolik, kolik talíř snese. Že se s tím pak chudák žaludek musí trápit celou noc, to už je jiná věc. Ale odolat pokušení chuti, je přenesmírně obtížné. Nedivíme se naší pramáti Evě, že sáhla po tuze lákavém soustu. Nedokáže to teď její přítomná jmenovkyně, dokonce ani má nadprůměrně zásadová životní souputnice. O mně, jako takovém, ani nemluvě.
 

 

 

 

 

Příštího dne zamíříme k severovýchodu a zastavíme až poblíž vesnice Guatiza. Měla by tu ležet všemi doporučovaná botanická zahrada Jardín de Cactus. Jak už z názvu vyplývá, bude zaměřena výhradně na pichlavou krásu suchomilných botanických kreatur. Pokud bychom byli z Lanzarote, chtěli by po nás za vstup euro, pokud by jsme patřili ke Španělům, třikrát tolik, ale protože reprezentujeme zbytek světa, zacálujeme rovných šest! Blahosklonně zaplatíme a zvědavě vstupujeme dovnitř.

 

 

 

 

 

 

Celý pozoruhodný areál tvoří kruhovitý kráter vzniklý při těžbě lávového písku. O jeho současnou podobu se zasloužil světoznámý kumštýř César Manrique, který se na ostrově narodil. Jedná se o jeho úplně poslední umělecké dílo, které stačil zrealizovat dřív, než v devadesátém druhém přišel o život při dopravní nehodě. Zelený svět kaktusů tu kontrastuje z narudlými kamennými kreacemi, namodralými jezírky a severnímu obzoru dominuje zářivě bílá replika donedávna funkčního větrného mlýna.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zdaleka největší atrakcí jsou však samotné kaktusy. Jedná se o sbírku 450 druhů z celého širého světa, které by se tu měly vyskytovat ve 4 500 exemplářích. A protože jsem na všecko pichlavé, samozřejmě, kromě ostnatého drátu, odjakživa zatížený, dobré dvě tři hodiny chodím dokola a nepřestávám žasnout nad nádherou tvarů, barev i velikostí těchto Božích výtvorů. Nejenom já, ale i půvabnější část naší trojice, která na mne, vetchého starce, láskyplně dohlíží.
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Naplněni neobyčejně slastnými pocity opouštíme nadpozemský svět bodavé krásy a míříme k pobřeží. Ani tady nás však kaktusy neopouští. Okolí zmiňované Gautizy je známé svými kamením ohrazenými plantážemi opuncií. Na spodní straně jejich listů se totiž zdržuje malý červec nopálový, ze kterého se získává košenila, neboli karmín. Toto přírodní červené barvivo se tak pod značkou E 120 vyskytuje nejen v potravinách, ale také ve rtěnkách a jiných kosmetických produktech. Údajně se používá i k barvení látek a v uměleckém malířství.
 

 

 

 

 

Poblíž nevelké vesnice jménem Mala se vydáváme k mořskému břehu. Nejdříve hrbolatou pouštní cestou autem, potom už pochopitelně po svých. Už zdálky vidíme, že si dnes rozpustilý oceán pěkně vyrazil s kopýtka. Bělostná příbojová tříšť sahá až k desetimetrovým výškám a nejbližší liduprázdné okolí osvěžuje tisícovkami miniaturních kapiček. Něžná krása kaktusových květů byla vystřídána krásou zcela jiného druhu. Dokonalým dramatem, nad kterým musí žasnout i nejznuděnější pecivál.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vracíme se k ukázkově hladké asfaltce, která nás dovede k městečku Arrieta. Ještě před jeho branami se uchýlíme k docela prostorné pláži. Je zatím zcela bez lidí. V závětří kamenné ohrádky si dopřáváme dvouhodinový odpolední relax. Jak jinak než s ostrým jižanským sluncem a ohlušujícím rachotem oceánu. Oblými černými balvany vydlážděné pobřeží se díky probíhajícímu odlivu postupně zvětšuje a začíná obnažovat i pískové podloží. Zpáteční přesun k vozidlu je už možno absolvovat po mořském dně. Je nádherně studené a bosá chůze po něm parádně osvěžující.

 

 

 

 

Zajímavou krajinou bizarních zemědělských usedlostí vystoupáme až k pět set metrů vysokému nejsevernějšímu cípu ostrova. Mirador del Rio, jemuž dominuje jedna z dalších Manriquevových velkoprostorových kreací, nabízí nezapomenutelné výhledy k nedalekému ostrovu Graciosa. Dnes však máme trochu smůlu. Okolní svět se zahalil do jemného oparu, takže kromě nezřetelných protějších břehů stačíme zahlédnout jen hluboko položené pestrobarevné pobřežní saliny. I tak se jedná o jednu z nejzajímavějších krajinných scenérií, které máme štěstí během svého týdenního lanzarotského trajdání uvidět.
 

 

 

Dámy se uzoučkou silnicí vydávají na procházku nad převysokými útesy, zatímco moje maličkost se potuluje po místních polích. Jsou posypána černou lávovou drtí a kromě trsů pohledných bíložlutých květin tu v tuto dobu skoro nic neroste. Opodál sice narazím i na další zástupce botanické říše, ale proti našemu středoevropskému jaru je to prostě slabota. Nacházíme se však v pouštní zóně, takže jakékoliv srovnávání je naprosto nepatřičné. Tyto zeměpisné šířky nabízejí zcela jiné trumfy a na ty je třeba se teď naplno zaměřit.

 

 

 

 

 

 

Poklesneme o něco níž do vesnice s jednoslabičným názvem Ye. Je to zajímavé, ale v tomto vyprahlém kraji registrujeme něco jako zahrádky. Jsou z lávových kamenů a uprostřed většinou ukrývají rašící kmen vinné révy. Někde jsou k vidění i fíkové keře či štíhlé kmeny vzrostlých palem. Každopádně je tady daleko víc života než u níže položené vodní hladiny. Vidíme to především u městečka Haría, které je však takřka neprodyšně ucpané. Podle všeho za to může nějaký právě začínající maškarní karneval. Soudíme tak podle korzujících domorodců v maskách a alegorických vozů, jenž se řadí na protilehlé ulici. Což o to, podívaná by to byla nepochybně zajímavá, zaplacenou večeři by nám tu však z hotelu zcela jistě nikdo nepřivezl. Hlemýždím tempem se protáhneme zaplněnými uličkami a pak už uháníme svižnou rychlostí k našemu domovu. Stejně jako včera, opět za černočerné tmy.

 

 

 

 

Ráno se mi nechce polehávat v pelechu, a tak ještě před svítáním startuji na letmý průzkum našeho aktuálního sídla. Objevím při tom pár městských pláží, které jsou i po východu slunce takřka liduprázdné. V ničím nenarušeném pobřežním písku si začínám všímat neobyčejných výtvarných kreací. Autorem není žádný umělecky nadaný pozemšťan, ale pouze voda s jemnými pískovými zrníčky. Zpátky se vracím zatím prázdnými ulicemi. Domy jsou poměrně nízké, bílé a většina z nich má zeleně natřené okenice. Tu a tam se objeví i nějaké překvapivé malířské zpestření. Za vším je třeba vidět už vzpomínaného Manriqua. V době nastupujícího turistického ruchu se zasadil o to, aby jeho rodný kraj nezohavily megalomanské architektonické hrůzy, jak se to stalo na okolních ostrovech, ale aby tvar, barva a především výška nových stavení, která tu nesmí přesahovat vzrostlé palmy, vycházela z původních tradic. Díky tomu ani obydlené zóny návštěvníka nedrtí, ale naopak pohladí svou přirozenou harmonií.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Včera jsme byli na cípu severním, dnes ho vyměníme za jižní. K vyhlášeným plážím Papagayo se dá dostat všelijak, ale většina motorizovaných poutníků volí desetikilometrové drkotání hrbolatou pouštní cestou. Zaplatí sice mýtné ve výši tří eur, zato může zaparkovat v těsném dosahu zmíněných písčin. První pokus nám zrovna nevychází, protože vyhlédnutou zátoku začínají naplňovat čtyřprocentní. Patrně proto, že v samotném názvu objevili slovo gay. Další varianta je už příznivější, i když na náš vkus až příliš zalidněná. Do třetice všeho dobrého platí i v aktuálním případě. Poslední stěhování nabízí dostatek prostoru i soukromí. Naše slušně vychovaná adoptivní dcera Eva je sice zpočátku šokována nápadným nedostatkem textilního pokrytectví, které by měla , coby nositelka zmíněného jména, bezezbytku tolerovat, za chvíli se však s danou situací hrdinně vyrovná a naprosto suverénně zvládá samostatné promenády po břehu i mimo něj. Pochopitelně, nikoliv v rouše Evině...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jakkoliv to díky ledovému severáku zatím vypadalo na absenci jakýchkoliv koupelí, dnes se karta, podobně jako vítr, zcela obrátila. Voda sice nemá víc než osmnáct, navíc se docela obstojně vlní, ale díky teplejšímu vzdušnému proudění se křest oceánem přece jenom uskutečňuje. Upejpavý suchozemec si po několika vteřinách na ledový chlad uvykne a po minutě už moře působí jako nanejvýš slastný fenomén ovlažující nejen znavené tělo, ale především koronavirovou panikou postiženou psychiku.

 

 

 

 

 

 

 

 

Vydrápeme se na kopec, kde leží naše parkoviště a pak už dvacítkou drkotáme prašnou kanárskou roletou k nejbližší asfaltce. Ta nás pak rychle posune k vesničce Femés, za níž jsou k vidění obdělaná pole. Od těch našich jsou dost rozdílná. Půda je pohnojená sopečným prachem podobným škváře a mezi řádky kukuřice, hrachu a jiných plodin neroste naprosto žádný plevel. Netušíme, jak to tu řeší s vláhou, protože žádné zavlažovací hadice nejsou nikde k vidění.

 

 

 

 

 

 

 

Při zpáteční cestě si odskakujeme do pobřežní dědinky s názvem Puerto Calero. Kromě golfového hřiště a luxusních vil pro zazobané se tu nachází i prostorné přístaviště nejrůznějších námořních plavidel. Nad jejich vysoké stěžně právě vychází dokonale kulatý měsíc. Ten nás bude každý příští večer překvapovat svou nečekaně jasnou září. Kanáry jsou údajně jednou z nejlepších evropských lokalit k pozorování noční oblohy. Patrně proto, že náleží spíš Africe než trestuhodně přesvícenému starému kontinentu.
 

 

 

 

 

Časně ranní procházka tentokrát míří k západnímu okraji našeho města. Vymetenými uličkami se posunu nad strmé pobřežní útesy, jejichž okraj kopíruje udržovaný chodník pro pěšáky. Vymezují jej kamenné zídky či dřevěné kůly a na náhorní pošinu lze vystoupat po rafinovaně vymyšlených serpentinách. Zdá se, že všechno tu souvisí se vším, což vzbuzuje podezření, že v pozadí bude opět nesmrtelně zapsaný lanzarotský rodák Manrique.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Na právě zmíněného kumštýře se tentokrát podíváme poněkud zblízka. Vyhlídkovou trasou plnou ostrých zatáček dojedeme do městečka, kterým jsme se předevčírem jen s obtížemi protahovali. Už vzpomínaná Haría si vysloužila název Údolí tisíce palem, a právě tady trávil poslední dějství svého života onen Manrique. Než se však pěšky vypravíme k jeho domku, za lehkého vánku si vychutnáme architektonicky zajímavé centrum a dokonce zavítáme do jednoho dokořán otevřeného holičství. Naše dcera pocestná, známá v širém okolí jako nejlepší kadeřnice střední Evropy, si takový exkurs samozřejmě nemůže nechat ujít. V rámci možností se dává se sympatickým majitelem do řeči, než zjistí, že je hluchoněmý. I tak je z té návštěvy šťastná natolik, že v holičském salonu, jemuž vévodí masivní křeslo nemalé historické hodnoty, zapomene svůj odložený baťůžek. Asi by tam byl dost dlouho, kdyby na nás onen sluchově postižený mistr nezačal docela pronikavě hulákat. Díky tomuto nepřeslechnutelnému signálu se zmíněné zavazadlo vrací na záda naší rozjařené dcerušky a tak můžeme v klidu pokračovat ke vzpomínanému bydlišti nejznámějšího Lanzaroťana.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Patrně větší nadmořská výška Haríi má podíl na tom, že je tu daleko víc zeleně než kdekoliv jinde na ostrově. Kromě vysokých palem míjíme třeba mohutné platany, pár rozkvetlých ovocných stromů, svéráznou zahrádku s cibulí a bramborami, anebo malou plantáž s právě dozrávajícím hráškem. V pouštní oblasti to působí jako hotový zázrak a velice milé pohlazení po duši.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ještě větší pohlazení zažíváme při návštěvě umělcova posledního sídla. Je zcela samozřejmé, že všechno, co je tu k vidění, navrhl on sám. Od nejmenších detailů až k palmové zahradě či zaparkovanému automobilu, všechno nese stopy neobyčejně nápadité tvořivosti. Pokud nás něco zarazí, pak je to mistrně vyvedený portrét rohatého démona, jehož modrooký pohled nahání děs a hrůzu. Naštěstí je v interiérech fotografování zakázáno, takže tato ochutnávka podsvětí zůstane jen v našich rozpačitých vzpomínkách.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

O něco níže leží město Teguise. Právě tady slavný César Manrique ukončil svoji životní pouť. Tragicky a nečekaně při dopravní nehodě. Stalo se tak roku 1992, v době, kdy mu bylo 73 let. Memento mori, pamatuj na smrt, je patrně nejdůležitější skutečností, kterou se nevyplácí ze života vytěsňovat. Ti, kteří žijí nadějí, ji ostatně vytěsňovat ani nepotřebují. Kříže a věže kostelů jsou neustálou připomínkou toho, že existuje něco vyššího než viditelné přízemí našich pozemských životů. Kdo tomu věří, ten svůj běh neprohrál.

 

 

 

 

 

 

 

 

To, co vidíme v centru Teguise, je asi nejhezčí, co může klasická ostrovní architektura nabídnout. Bloumáme ulicemi a k našemu překvapení potkáváme jenom minimum turistů. Všecko tu působí prostě a přitom naprosto dokonale. Je to překvapivé, ale někdy i střed lidského sídliště může člověka upokojit a provonět duši nečekaně osvěžujícím balzámem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jeden by to nečekal, ale i Lanzarote se pyšní zřetelnou připomínkou nejznámějšího tesaře lidské historie. Nazaret, podobně, jako ten na území Izraele, leží na svahu kopce. Je však nesrovnatelně klidnější a zcela určitě mu nevládnou vyznavači konkurenčního Mohameda. Kvůli rychle se krátícímu dni si tu však dopřejeme jen malé pozastavení a pak už svižně klesáme k nepříliš vzdálené mořské hladině.

 

 

 

 

 

 

Pláž Famara má být nejdelší pobřežní písčinou měsíčního ostrova. Údajně měří něco kolem šesti kilometrů. Neutuchající vítr, který tu permanentně vane silou vichřice, rozfoukává nejen mořskou vodu do načechraných vln, ale náramně vášnivě rozvívá i všudypřítomný jemný písek. Vyhlédneme si kameny chráněné kruhové útočiště, ale do rozbouřeného oceánu se příliš daleko neodvážíme. Necháme ho přítomným surfařům, kteří tu předvádějí nejen začátečnicky komické, ale i dech tající akrobatické kousky.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zatímco moje milovaná choť se rozhodne naplno využít chráněného závětří, dcera naše pocestná, jakož i moje maličkost se na střídačku vydáváme na krátký průzkum okolí. Nevím, jak Eva, ale já tu narazím na celou řadu fotogenických zajímavostí. Ani tentokrát se za nimi neskrývá žádný lidský umělec, ale pouze kreativně nastavená matka příroda.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nejpůsobivějším dojmem však Famara působí při podvečerním odlivu. Pláž se mnohonásobně rozšíří a přiláká nejen mladé milovníky fotbalu, ale především vášnivé vyznavače romantických procházek. Úplně nejkrásnější je při západu slunce. V protisvětle se krajina slije do šedomodrých odstínů, kterým později konkuruje nažloutlý horizont pohasínající oblohy. Neobvykle rychlé stmívání nás zažene do auta, které už za tmy zamíří k našemu protilehlému dočasnému útočišti.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dalšího dne se rozhodneme seznámit se zemědělsky využívaným středem ostrova. La Geria leží v přímém sousedství sopečnou činností nejvíc postiženého Národního parku Timanfaya. Kraj je proslulý především pěstováním vinné révy. Jihomoravští vinaři by se tady asi nemálo divili. Hrozny tu nedozrávají na přísně rovných vinařských tratích, ale ve čtvercových či půlkruhových kamenných ohrádkách. Díky sopečnému podloží všechno působí naprosto černě. Jenom rašící výhonky révy ozdobují tyto bizarní plantáže kouskem jarní zeleně. Nesrovnatelně zajímavější to bude o nějaký ten měsíc později, kdy se keře rozbují a zcela zaplní zmíněné ohrady.
 

 

 

 

 

 

 

 

Nemůžeme si nechat ujít ani návštěvu zdejšího vinného sklepa. Milá paní spolumajitelka nám na ochutnávku nabalí hned tři různé druhy ušlechtilého moku, jejichž skromnou ochutnávku plánujeme na dubnové výročí našich dvou svateb. Pokud to nevíte, pak skutečně patříme mezi ty, kterým jedna prostě nestačí. To se samozřejmě netýká pocestné dcerušky, která teprve trpělivě čeká na první...

 

 

 

 

 

 

 

Konečně se blížíme k největšímu lanzarotskému magnetu a tím není nic jiného, než jmenovaný park Timanfaya. Okolí silnice, která nás k němu přibližuje, je patrně nejbizarnější krajinou, jakou jsem kdy viděl. Od roku 1730 tu přes osmdesát let zuřily vulkány a stačily dokonale zpustošit celou čtvrtinu ostrova. Láva zalila několik vesnic a široké okolí změnila k nepoznání. Dnes tu k modrému nebi ční šedočervené kopce, pod nimiž se nachází dokonale nehostinné zvrásnělé lávové pole v odstínu nejčernějšího antracitu. Jak už bylo řečeno, něco mezi Marsem a Měsícem.

 

 

 

 

 

Zastavíme na odstavném parkovišti a pozorujeme, jak karavany velbloudů stoupají do okolních vyprahlých barevných svahů. Jejich nákladem jsou výhradně zvědaví turisté toužící proniknout do nitra zmíněného chráněného území. Jiní zase obsazují místa v přistavených autokarech, protože pěšky to jednoduše není dovoleno. Ani jedna z vyjížděk nás neláká natolik, abychom za ni byli ochotni utratit majland a tak se spokojujeme se scenériemi, které jsou k vidění z oken našeho svižně se posunujícího automobilu. Není toho zrovna málo. Kromě řídkou vegetací porostlých černých kopců také pár obrovských, divoce vyhlížejících kráterů, které i zdálky vzbuzují náležitý respekt k nepředstavitelným silám, které mohou nafoukanou korunu tvorstva kdykoliv s přehledem převálcovat.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nejsme pouze v kraji lávových vyvřelin, ale také neobvyklého počtu kruhových objezdů. Většinu z nich zdobí nějaká nepřehlédnutelná výtvarná dominanta. Někde to jsou Manriquovy větrem se otáčející kreatury, někde nápaditě poskládané sopečné balvany, ale tady, při výjezdu z Národního parku Timanfaya, nás překvapí překrásná květinová výzdoba či trojice velbloudů ve výrazně nadživotní velikosti.

 

 

 

 

 

 

 

Odbočujeme do zapadlé rybářské vesničky nazvané Playa Quemada. Není tu žádná nová výstavba, takže si můžeme představit, jak Lanzarote vypadalo před nástupem turistického ruchu. Přes dvě kamenitá návrší, kde se kromě několika putujících pěšáků objeví nanejvýš zdejší horské kozy, míříme k poněkud odlehlé černé pláži. K našemu nemalému údivu ji v tuto chvíli vůbec nikdo neokupuje. Takový luxus jsme zatím na Kanárech neokusili, a tak se jej vynasnažíme co nejpatřičněji využít.
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Na pořadu dne je samozřejmě především čvachtání v překvapivě klidných vodách oceánu. Rotující lávové šutry dokonale zaoblených tvarů sice občas nevybíravě masírují naše kotníky, svobodné pohupování ve vlnách však zmíněný hendikep mnohonásobně převáží. Koupání a bezmyšlenkovité povalování na prostřené vojenské celtě střídají kratší či delší vycházky po vlastní pláži i v bezprostředním okolí. Bez jakýchkoliv trapných zábran se promenádujeme sem a tam, sbíráme omleté kamínky i vyplavené lastury a vůbec nic nám nechybí. Nevím, jak pro koho, ale pro mne je právě toto místo daleko nejpříjemnější odpočinkovou záležitostí z celého letošního kanárského pobytu. Především díky absenci davů, které k dosažení osobní spokojenosti vůbec, ale ani trochu nepotřebuji.
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Za všecko hodnotné se zpravidla musí odvést nějaká daň. V tomto případě jde o zdolání nemalého převýšení, které nás dělí od zaparkovaného auta. Po lidských i kozích stezkách se to nakonec podaří poměrně snadno, takže ještě za světla můžeme vystartovat k našemu Puertu. Leží odtud skoro na dohled, takže jsme dnes u večeře coby dup.
 

 

 

 

 

Poslední časně ranní sólový výpad míří k osvědčeným západním útesům. Několik nápaditě vybudovaných schodišť dává možnost sestoupit až k samotné hladině. Ta je docela klidná, a tak dovolí i nenápadné smočení v jemně rozčeřeném příboji. Vychází slunce a rybáři se vracejí se svým úlovkem. Ostré paprsky začínají nasvěcovat vodou omývaný břeh porostlý pestrobarevnými mořskými rostlinami. Začíná poslední den našeho pobytu a začíná více než svátečně.
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Program závěrečného dějství spočívá na dámské volence. Reprezentantky něžného pohlaví navrhují odzkoušenou papagayskou variantu. Celý den touží zasvětit svým oceánským plavbám. Klidné zátoky s nejjemnějším pískem k tomu skýtají tu nejlepší příležitost.

 

 

 

 

Vlastní realita je však od původních představ na hony vzdálená. Jakkoli se máme nacházet na vůbec nejpokojnějších plážích celého ostrova, dnes se tu valí jedna vlna za druhou a na jakékoliv bezstarostné splývání na tyrkysové hladině dává rychle zapomenout. Navzdory přítomnosti několika neškodných nudistů se ani tak nenudíme. Písčina je krásně rozlehlá a možnost pouštních vycházek do liduprázdného okolí nekonečná.

 

 

 

 

 

 

 

 

Přes to všecko se někteří z nás křtu vodou nevyhnou. U mne se jedná o záležitost dobrovolnou, v případě naší dcery pocestné je tomu přesně naopak. Laškuje s dotírajícím příbojem natolik, až ji jedna zrádná vlna podlomí nohy a následně nechá pokušitelku vyválet ve svých zpěněných peřinách. Jižní blizzard však veškeré promočené nitky co nevidět vysuší, takže nejšťavnatější členka naší výpravy může i nadále pokračovat ve svých spanilých pobřežních promenádách.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

K poslednímu lanzarotskému noclehu přijíždíme opět za tmy. Odevzdáme klíče od auta, nacpeme se k prasknutí a naposled zamáváme Měsíci, Orionu i jasně zářící Večernici. V bezpečném zázemí našeho apartmánu sledujeme nebezpečný vzestup málem zapomenutého koronaviru. Vzhledem k tomu, že bezmezně věříme aktuální zvěsti obsažené v často předčítaném jednadevadesátém žalmu, s žádnou hrozící osobní karanténou ani v nejmenším nepočítáme. A daleka nejenom proto, že až přehnaně dodržujeme veškeré dostupné hygienické principy. Virus je špatný, nevírus daleko horší…
 

 

 

Po poledni příštího dne se už vznášíme k modré obloze a pod sebou zanecháváme jeden z nejzajímavějších koutů světa, který nám bylo dopřáno osobně navštívit. Letadlo není ani zdaleka plně obsazené, což dává tušit očekávané komplikace nečekaného rozsahu. Po třech a půl hodinách v povětří se snášíme k pevné zemi. Jsme stále na území Španělska, tentokrát v hlavním katalánském městě Barceloně. Jak se o pár dní později dovíme, je to jedno z nejzamořenějších území celého Pyrenejského poloostrova. Zatím tu chodí v rouškách tak tři čtyři procenta cestujících Před týdnem v Madridu to byl sotva jeden člověk ze sta.

 

 

 

 

 

 

Ještě za světla startujeme na severovýchod a míříme ku Praze. Na palubě je sotva jedna třetina pasažérů. Blízká budoucnost ukáže, že je to na této lince jeden z posledních pravidelných letů. Zatím nám všecko až nadpřirozeně vychází. Jak se zdá, Eviny pravidelné, hlasitě pronášené modlitby nezůstaly bez odezvy.

 

 

 

Jestliže šlo zatím vše až překvapivě hladce, v Matičce naší stověžaté nastává zlom. Pražáci nás nechají vyklopit v odletovém prostoru, který se nikdo neobtěžuje vybavit informací o tom, kudy zamířit k východu či k výdeji zavazadel. Pobíháme tu jak zajíci při listopadovém honu, ale o existenci únikového prostoru nemáme tušení. A co teprve cizinci! Pokud bychom nenarazili na právě projíždějícího řidiče nějaké elektrické bryčky, bloudíme tam asi do dneška. Dalším Pražákem, kterého po dalším pátrání potkáme, je nějaká letištní dáma v ostře žluté kamizolce. Na uctivou otázku, kudy vede cestička k našim zavazadlům, nám se značně otráveným ksichtem odpoví dvouslabičným „tudy“ a ledabylým mávnutím své pravice naznačí směr úprku. Poprvé v životě jsme u pásu později než zavazadla. Točí se tam bez dozoru už pěkně dlouho, a pokud by se tu bez problémů dostal nějaký vykutálený poberta, už je asi nikdy nepotkáme. Opět se potvrzuje stokrát ověřené pravidlo. Ať už se vracíte z jakékoliv Tramtárie, zdaleka nejprotivnější je cestování z Ruzyně domů.
 

 

A to vůbec nebyla řeč o nějakém koronavirovém opatření. Připlachtili jsme z evidentně rizikové oblasti, ale vůbec nikdo si nás ani v tomto směru nevšiml. Kolik potencionálně nakažených mohlo jenom tímto kanálem do českého prostoru proniknout, zůstává jen v rovině spekulací. Při srovnání s tím, co aktuálně předkládají média, jsou to jednoznačně nebe a dudy.
 

Díky výše naznačenému nám úplně poslední autobus na Hlavní nádraží suverénně ujíždí. Mimo jiné i proto, že na obvyklém místě už prostě nestojí. Zprávu o změně stanoviště nehlásá žádný zdaleka viditelný nápis, ale pouze nepříliš nápadné sdělení umístěné pod vytištěnými jízdními řády. Způsob přesunu nám naštěstí v rychlosti nastíní nějaká místní Ukrajinka. Zakoupit lístky v automatu, autobusem k Veleslavínu a odtud dvěma linkami metra ke zmíněnému dopravnímu uzlu. Netušíme, jak to řeší cizácký přivandrovalec, který pochopitelně nemá v kapse ani jednu českou vindru. Pak mu zbývají jen pověstní pražští taxíkáři. Vycáluje směšných padesát šedesát eur a je na Hlavním coby dup.

 

Úvahy o tom, že by mělo být metro na letišti už nejméně třicet let, ponechme stranou. Důležité je to, že nás dopravilo alespoň k Muzeu. Přestup na patřičnou trasu k nádraží však v našem případě zpestřuje nečekaná zápletka. Dáša se v zajetí kabelek a cestovního kufru na eskalátoru zaplétá tak nešťastně, že hned při nabírání výšky začíná po zádech padat dozadu. Hrůzostrašně vyhlížející akrobacie zaznamenám nějaké čtyři metry nad ní, bezmyšlenkovitě odhazuji svoji přepravní megatašku a dvěma zpětnými přískoky se přemísťuji k místu nehody. Konečně narážíme na Pražáky s lidskou tváří. Dvě dámy mé padlé choti okamžitě pomáhají na nohy a projevují všestrannou ochotu pomoci. Moje kabela mezi tím drtí nabitou papírovou tašku pasažérovi, který stál v době incidentu přede mnou. V Bruselu pořízené dárky pro jeho vnoučata se teď válejí na konci pojízdného schodiště. Okamžitě vyprazdňujeme jednu z našich igelitek, do které pak nešťastník láduje belgické čokolády a další draze pořízené poživatiny. Jak se za chvíli dovídáme, neobyčejně sympatický pán pracuje u Evropské unie a v souvislosti s nákazou se vrací do své brněnské domoviny. Doufejme, že na základě právě prožité zkušenosti neprosadí zákaz jízdy na eskalátoru osobám starším pětašedesáti let, případně těm, kteří jsou obtěžkáni objemnými cestovními zavazadly.
 

 

 

Zatímco za starých časů jezdil na dálný východ jeden noční rychlík za druhým, současní mocipáni tam poslední vypraví už těsně po desáté. Stíháme jej tak tak. Pro úplnost dodejme, že mladá paní pokladní nás opět vrací do všeobecně známé pražské atmosféry. Absolutní ignorance, kyselý obličej a ani náznak jakéhokoliv úsměvu. Náladu nám spravují dva Gruzínci, kteří se vracejí do Polska za prací. Bez řečí se vrhají na naše kufry, které vzápětí mizí nad našimi hlavami.
 

Expres Slovakia samozřejmě v nějakých zapadlých Hranicích na Moravě nestaví. Hodinu po půlnoci nás vyklopí v hanácké metropoli. Patrně díky tomu, že jsme na Moravě, nám nedává nikdo z nádraží padáka. Na veleslavném pražském Hlavním vás na čerstvý vzduch vypoklonkují už po dvanácté. Alespoň tak se mi to stalo při nepříliš dávné cestě z Indie. Na první spoj k domovu však musíme v Olomouci čekat dobré čtyři hodiny. Společnost nám u jakž takž teplého radiátoru dělá pár neškodných narkomanů, jakož i jeden méně přívětivý bezdomovec, který je noční bezpečnostní hlídkou opakovaně zaháněn do otevřenějšího prostoru. To ještě nevíme, že se na patnáct kilometrů vzdáleném Litovelsku začíná utahovat uzavírací koronavirová smyčka. Stejně tak netušíme, kolik tamních bacilonosičů se protáhlo naší noční čekárnou.

 

 

 

Abychom měli i na posledním úseku cesty nějaké zpestření, z Přerova k Lipníku nás přemístí náhradní autobus. V domovském Valmezu se ocitáme někdy kolem sedmé ranní. S drncajícími kufry rekapitulujeme zpáteční cestu. Z hotelu na letiště nás vezl mikrobus, z Lanzarote do Barcelony jedno letadlo, z Barcelony do Prahy druhé, z Ruzyně k Veleslavínu kloubový autobus, od Veleslavína k Muzeu jedno metro, od Muzea na Hlavní druhé, z Prahy do Olomouce mezistátní rychlík, z Olomouce do Přerova jeden osobák, z Přerova k Lipníku normální autobus, z Lipníku do Valmezu opět běžný vlak a dvoukilometrové finále, které právě absolvujeme, už zajišťují naše vlastní dolní končetiny. Suma sumárum, jedenáct dopravních alternativ. A to nezapočítáváme zmiňovanou jízdu na nešťastném Muzejním eskalátoru.
 

 

 

Rozloučíme se s naší statečnou souputnicí a po osmi dnech televizního půstu rozsvěcujeme obrazovku. Kromě jiných Jobových zvěstí se dovídáme, že ode dnešní hodiny dvanácté pro všechny, kteří přichvátají z patnácti rizikových zemí, tedy i ze Španělska, platí zcela nekompromisní karanténa. Minula nás o pouhých patnáct hodin. A pak, že modlitby nebývají vyslýchány…
 

 

 

V době, kdy jsou dopisovány tyto řádky, uplynulo od příletu deset dnů. Země, ve které jsme týden pobývali, mezitím poskočila v počtu nakažených ke třetímu místu na světě. Všichni tři jsme zatím absolutně zdraví. Díky Bohu a nejen Eviným modlitbám. Virus je zlý, nevírus daleko horší...
 

 

 

(-: adiós :-)