Lanzarote
- týden
na měsíčním ostrově -
Přistát na čtyřech největších Kanárských ostrovech byl můj
odvěký sen. Na třech se mi to už podařilo, takže zbývá už
jen čtvrtý. Nebude to nic jiného, než kraj, kde je údajně
nejvíc vyhaslých sopek na kilometr čtvereční na světě.
Nepříliš velké Lanzarote jich má mít něco kolem tří stovek.
Měsíční krajina s narudlým nádechem Marsu určitě stojí za
letmé prozkoumání.
Březnový týdenní pobyt si zamlouváme už na začátku ledna.
Kromě mé maličkosti se jej má účastnit ještě má krásná
žena Dáša a její neméně půvabná kamarádka Eva. Tedy,
osvědčená česká trojice, která se v poslední době vydává na
cesty v nezměněné podobě. Nebýt mne, mohla by být klidně
považována za svatou. V médiích se v onom zimním nečase tu a
tam objeví zatím absolutně neznámý pojem koronavirus. Řádí až
v předaleké Číně, takže nás se ani trochu netýká. Ještě
netušíme, že do dvou měsíců se stane zdaleka
nejfrekventovanějším pojmem i v naší ospalé Evropě. V době
před plánovaným odletem dostáváme tisíce dobře míněných
rad, ať zůstaneme doma za pecí. Přestože ten prevít řádí jen
u severních Taliánů. U nás není zatím jediný potvrzený
případ, a tak směle vyrážíme. Samozřejmě s pevným
přesvědčením, že cesta byla už od začátku plánována v přímé
součinnosti s Nejvyšší podatelnou.
Ranní rychlík nás v pohodě dopraví do Stověžaté a přímý
bus pak k terminálům do Ruzyně. Jeden člověk ze sta tu má přes
ústa roušku, jinak hrozbu koronaviru vůbec nic nepřipomíná. Při
bezpečnostní kontrole mi sice, jako jednomu z mála, uniformovaní
borci něco stříknou na hřbet ruky, aby výsledek poté
prozkoumali v namodralé obrazovce, ale během půl minuty jsem bez
dalšího vysvětlení vpuštěn mezi prozkoumané davy, třídící
svá zrentgenovaná příruční zavazadla. Vzneseme se nad Matičku
a jihozápadním kursem plachtíme k Madridu.
Letiště hlavního španělského města je sice parádní, ale
bezmála tříhodinové čekání na ostrovní spoj bychom si rádi
odpustili. Promenádujeme se po kilometr dlouhé letištní hale,
čučíme do předražených obchodů a dáváme si bacha, abychom
nenarazili ne nějaké Taliány. Problém je v tom, že je od stejně
snědých domorodců nejsme schopni rozeznat. Stejně jako pasažéry
v letadle, jímž se už potmě vzneseme ke Kanárům. Téma
koronaviru u mne během letu dokonale převálcuje zcela jiný
fenomén. Rozbolí mě zub a po přistání navíc zjistím, že
spodní část mého obličeje zdobí docela slušný opar. Začíná
to skvěle, a to jsme ještě vlastně ani nezačali.
V lanzarotské letištní hale poblíž hlavního města Arrecife na
nás čeká vyslanec pořádající cestovní kanceláře. Jak se po
chvíli ukáže, je zároveň řidičem padesátimístného autobusu.
K nemalému překvapení v něm sedí pouze naše trojice. Zbytek asi
zůstal doma, aby teď v panice sledoval obrazovku a v ní dynamicky
narůstající křivku nakažených. Ať už je to jakkoli, zapadneme
do útulného apartmánu hotelového komplexu Aquarius a po
patnáctihodinové štrapáci, při níž jsme vystřídali šest
dopravních prostředků, se s náramnou úlevou propadáme do
hlubokého spánku spravedlivých.
Náš bělostně zářící resort okupuje jeden z mírných svahů
města Puerto del Carmen. Modré bazény míjíme bez povšimnutí,
abychom se po ránu bez rozptylování seznámili s provozem
restaurační jídelny, kde se právě podává snídaně. Švédské
stoly jsou naaranžovány na španělský způsob a přímo přetékají
nečekaně pestrou nabídkou všech možných i nemožných pokrmů.
Nejsme žádní troškaři a tak se hned na prahu dne ládujeme k
prasknutí. Sýr, fazole, rajčata, housky, kafe, džus, půl
pomeranče a navrch ještě zavařený ananas s broskví nebo
mandarinkami. Jak se později ukáže, takováto nadílka v pohodě
vystačí až do daleké večeře.
O poledni usedáme do pronajatého auta a po slušných asfaltových
cestách s bezpočtem kruháčů vyrážíme otestovat jihozápadní
pobřeží. První zastávkou jsou saliny Janubio. V úhledných
obdélnících se tu pomalu a jistě odpařuje mořská voda, a jen
co zmizí v povětří, usazená vrstva soli se shrábne na hromadu,
aby posléze potěšila kuchtíky v nespočetné řadě ostrovních
restaurací, čekajících na hladové labužníky z bezmála celé
civilizované Evropy. Cesty se tu nesolí, protože sto kilometrů od
Sahary jednoduše nemrzne ani nesněží.
Konečně se přesouváme k samotnému Atlantiku. Jak je jeho zvykem,
všecky západní břehy obšťastňuje nepřetržitým vlnobitím.
Prostorná pláž je vysypaná hrubozrnným černým pískem, který
postupně přechází ve stejně zbarvený štěrk. Vzdáváme se
obuvi a dopřáváme si tuze zdravou masáž unavených chodidel. Ta
je poté vystřídána bezstarostným nastavováním více či méně
obnažených tkání hřejivým kanárským paprskům.
V závětří je sice tuze příjemně, ale příliš dlouhé
polehávání mě zcela neuspokojuje. Zvláště, když mi
bezprostřední okolí nabízí tolik zajímavých motivů k
fotografování. Takový typ krajiny prostě doma nenajdete. Jakkoliv
jsme stále na výsostné půdě Evropské unie, připadáme si tu
jako na jiné planetě.
Jen o pár kilometrů severněji narazíme na další přírodní
pozoruhodnost. Los Hervideros, jak se této lokalitě přezdívá,
připomíná víc peklo, než oázu ticha a ničím nerušené
pohody. Vichr v síle uragánu olizuje rudočernou měsíční
krajinu a zuřivý příboj v nepravidelných poryvech naráží na
divoká skaliska. V ohlušujícím rachotu nespoutatelných
přírodních živlů si uvědomujeme svoji malost a absolutní
bezbrannost. Jakkoli si hrajeme na pány tvorstva, kolem řádí
síly, která nás nekonečně, ba až hrůzostrašně převyšují.
Vypůjčené přibližovadlo nás poté přesune k pobřežní
vesničce El Golfo. Klesající slunce občas vykoukne skulinou mezi
šedými mraky a nízkými paprsky nasvítí neobyčejnou scenérii.
Lago de los Clicos, nevelké jezírko oddělené od oceánu černou
písečnou šíjí, by mělo být podle všech reklamních fotografií
brčálově zelené. V tuto denní dobu sice hraje poněkud jinými
barevnými odstíny, to ale nic nemění na půvabu, kterou pohled na
tento krajinný celek nabízí. Rudé, šedivé a okrové svahy tu
nádherně kontrastují s temně modrými tóny mořských proudů a
protilehlý západní obzor občas vyšlehne výhní ostrých žlutě
oranžových paprsků. Severní vítr, který je i v těchto jižních
zeměpisných šířkách pověstně krutý, nám však ke dlouhému
romantickému rozjímání nedává nejmenší šanci. S rychlým
soumrakem zalézáme do krytého vozu a pomalým tempem pak ujíždíme
k nachystané večeři.
Podobně jako snídaně, tak i druhý díl naší polopenze oplývá
neobyčejně bohatou nabídkou. A stejně jako ráno, i tentokrát si
nakládáme tolik, kolik talíř snese. Že se s tím pak chudák
žaludek musí trápit celou noc, to už je jiná věc. Ale odolat
pokušení chuti, je přenesmírně obtížné. Nedivíme se naší
pramáti Evě, že sáhla po tuze lákavém soustu. Nedokáže to teď
její přítomná jmenovkyně, dokonce ani má nadprůměrně
zásadová životní souputnice. O mně, jako takovém, ani nemluvě.
Příštího dne zamíříme k severovýchodu a zastavíme až poblíž
vesnice Guatiza. Měla by tu ležet všemi doporučovaná botanická
zahrada Jardín de Cactus. Jak už z názvu vyplývá, bude zaměřena
výhradně na pichlavou krásu suchomilných botanických kreatur.
Pokud bychom byli z Lanzarote, chtěli by po nás za vstup euro,
pokud by jsme patřili ke Španělům, třikrát tolik, ale protože
reprezentujeme zbytek světa, zacálujeme rovných šest!
Blahosklonně zaplatíme a zvědavě vstupujeme dovnitř.
Celý pozoruhodný areál tvoří kruhovitý kráter vzniklý při
těžbě lávového písku. O jeho současnou podobu se zasloužil
světoznámý kumštýř César Manrique, který se na ostrově
narodil. Jedná se o jeho úplně poslední umělecké dílo, které
stačil zrealizovat dřív, než v devadesátém druhém přišel o
život při dopravní nehodě. Zelený svět kaktusů tu kontrastuje
z narudlými kamennými kreacemi, namodralými jezírky a severnímu
obzoru dominuje zářivě bílá replika donedávna funkčního
větrného mlýna.
Zdaleka největší atrakcí jsou však samotné kaktusy. Jedná se o
sbírku 450 druhů z celého širého světa, které by se tu měly
vyskytovat ve 4 500 exemplářích. A protože jsem na všecko
pichlavé, samozřejmě, kromě ostnatého drátu, odjakživa
zatížený, dobré dvě tři hodiny chodím dokola a nepřestávám
žasnout nad nádherou tvarů, barev i velikostí těchto Božích
výtvorů. Nejenom já, ale i půvabnější část naší trojice,
která na mne, vetchého starce, láskyplně dohlíží.
Naplněni neobyčejně slastnými pocity opouštíme nadpozemský
svět bodavé krásy a míříme k pobřeží. Ani tady nás však
kaktusy neopouští. Okolí zmiňované Gautizy je známé svými
kamením ohrazenými plantážemi opuncií. Na spodní straně jejich
listů se totiž zdržuje malý červec nopálový, ze kterého se
získává košenila, neboli karmín. Toto přírodní červené
barvivo se tak pod značkou E 120 vyskytuje nejen v potravinách, ale
také ve rtěnkách a jiných kosmetických produktech. Údajně se
používá i k barvení látek a v uměleckém malířství.
Poblíž nevelké vesnice jménem Mala se vydáváme k mořskému
břehu. Nejdříve hrbolatou pouštní cestou autem, potom už
pochopitelně po svých. Už zdálky vidíme, že si dnes rozpustilý
oceán pěkně vyrazil s kopýtka. Bělostná příbojová tříšť
sahá až k desetimetrovým výškám a nejbližší liduprázdné
okolí osvěžuje tisícovkami miniaturních kapiček. Něžná krása
kaktusových květů byla vystřídána krásou zcela jiného druhu.
Dokonalým dramatem, nad kterým musí žasnout i nejznuděnější
pecivál.
Vracíme se k ukázkově hladké asfaltce, která nás dovede k
městečku Arrieta. Ještě před jeho branami se uchýlíme k docela
prostorné pláži. Je zatím zcela bez lidí. V závětří kamenné
ohrádky si dopřáváme dvouhodinový odpolední relax. Jak jinak
než s ostrým jižanským sluncem a ohlušujícím rachotem oceánu.
Oblými černými balvany vydlážděné pobřeží se díky
probíhajícímu odlivu postupně zvětšuje a začíná obnažovat i
pískové podloží. Zpáteční přesun k vozidlu je už možno
absolvovat po mořském dně. Je nádherně studené a bosá chůze
po něm parádně osvěžující.
Zajímavou krajinou bizarních zemědělských usedlostí vystoupáme
až k pět set metrů vysokému nejsevernějšímu cípu ostrova.
Mirador del Rio, jemuž dominuje jedna z dalších Manriquevových
velkoprostorových kreací, nabízí nezapomenutelné výhledy k
nedalekému ostrovu Graciosa. Dnes však máme trochu smůlu. Okolní
svět se zahalil do jemného oparu, takže kromě nezřetelných
protějších břehů stačíme zahlédnout jen hluboko položené
pestrobarevné pobřežní saliny. I tak se jedná o jednu z
nejzajímavějších krajinných scenérií, které máme štěstí
během svého týdenního lanzarotského trajdání uvidět.
Dámy se uzoučkou silnicí vydávají na procházku nad převysokými
útesy, zatímco moje maličkost se potuluje po místních polích.
Jsou posypána černou lávovou drtí a kromě trsů pohledných
bíložlutých květin tu v tuto dobu skoro nic neroste. Opodál sice
narazím i na další zástupce botanické říše, ale proti našemu
středoevropskému jaru je to prostě slabota. Nacházíme se však v
pouštní zóně, takže jakékoliv srovnávání je naprosto
nepatřičné. Tyto zeměpisné šířky nabízejí zcela jiné
trumfy a na ty je třeba se teď naplno zaměřit.
Poklesneme o něco níž do vesnice s jednoslabičným názvem Ye. Je
to zajímavé, ale v tomto vyprahlém kraji registrujeme něco jako
zahrádky. Jsou z lávových kamenů a uprostřed většinou ukrývají
rašící kmen vinné révy. Někde jsou k vidění i fíkové keře
či štíhlé kmeny vzrostlých palem. Každopádně je tady daleko
víc života než u níže položené vodní hladiny. Vidíme to
především u městečka Haría, které je však takřka neprodyšně
ucpané. Podle všeho za to může nějaký právě začínající
maškarní karneval. Soudíme tak podle korzujících domorodců v
maskách a alegorických vozů, jenž se řadí na protilehlé ulici.
Což o to, podívaná by to byla nepochybně zajímavá, zaplacenou
večeři by nám tu však z hotelu zcela jistě nikdo nepřivezl.
Hlemýždím tempem se protáhneme zaplněnými uličkami a pak už
uháníme svižnou rychlostí k našemu domovu. Stejně jako včera,
opět za černočerné tmy.
Ráno se mi nechce polehávat v pelechu, a tak ještě před svítáním
startuji na letmý průzkum našeho aktuálního sídla. Objevím při
tom pár městských pláží, které jsou i po východu slunce
takřka liduprázdné. V ničím nenarušeném pobřežním písku si
začínám všímat neobyčejných výtvarných kreací. Autorem není
žádný umělecky nadaný pozemšťan, ale pouze voda s jemnými
pískovými zrníčky. Zpátky se vracím zatím prázdnými ulicemi.
Domy jsou poměrně nízké, bílé a většina z nich má zeleně
natřené okenice. Tu a tam se objeví i nějaké překvapivé
malířské zpestření. Za vším je třeba vidět už vzpomínaného
Manriqua. V době nastupujícího turistického ruchu se zasadil o
to, aby jeho rodný kraj nezohavily megalomanské architektonické
hrůzy, jak se to stalo na okolních ostrovech, ale aby tvar, barva a
především výška nových stavení, která tu nesmí přesahovat
vzrostlé palmy, vycházela z původních tradic. Díky tomu ani
obydlené zóny návštěvníka nedrtí, ale naopak pohladí svou
přirozenou harmonií.
Včera jsme byli na cípu severním, dnes ho vyměníme za jižní. K
vyhlášeným plážím Papagayo se dá dostat všelijak, ale většina
motorizovaných poutníků volí desetikilometrové drkotání
hrbolatou pouštní cestou. Zaplatí sice mýtné ve výši tří
eur, zato může zaparkovat v těsném dosahu zmíněných písčin.
První pokus nám zrovna nevychází, protože vyhlédnutou zátoku
začínají naplňovat čtyřprocentní. Patrně proto, že v
samotném názvu objevili slovo gay. Další varianta je už
příznivější, i když na náš vkus až příliš zalidněná. Do
třetice všeho dobrého platí i v aktuálním případě. Poslední
stěhování nabízí dostatek prostoru i soukromí. Naše slušně
vychovaná adoptivní dcera Eva je sice zpočátku šokována
nápadným nedostatkem textilního pokrytectví, které by měla ,
coby nositelka zmíněného jména, bezezbytku tolerovat, za chvíli
se však s danou situací hrdinně vyrovná a naprosto suverénně
zvládá samostatné promenády po břehu i mimo něj. Pochopitelně,
nikoliv v rouše Evině...
Jakkoliv to díky ledovému severáku zatím vypadalo na absenci
jakýchkoliv koupelí, dnes se karta, podobně jako vítr, zcela
obrátila. Voda sice nemá víc než osmnáct, navíc se docela
obstojně vlní, ale díky teplejšímu vzdušnému proudění se
křest oceánem přece jenom uskutečňuje. Upejpavý suchozemec si
po několika vteřinách na ledový chlad uvykne a po minutě už
moře působí jako nanejvýš slastný fenomén ovlažující nejen
znavené tělo, ale především koronavirovou panikou postiženou
psychiku.
Vydrápeme se na kopec, kde leží naše parkoviště a pak už
dvacítkou drkotáme prašnou kanárskou roletou k nejbližší
asfaltce. Ta nás pak rychle posune k vesničce Femés, za níž
jsou k vidění obdělaná pole. Od těch našich jsou dost rozdílná.
Půda je pohnojená sopečným prachem podobným škváře a mezi
řádky kukuřice, hrachu a jiných plodin neroste naprosto žádný
plevel. Netušíme, jak to tu řeší s vláhou, protože žádné
zavlažovací hadice nejsou nikde k vidění.
Při zpáteční cestě si odskakujeme do pobřežní dědinky s
názvem Puerto Calero. Kromě golfového hřiště a luxusních vil
pro zazobané se tu nachází i prostorné přístaviště
nejrůznějších námořních plavidel. Nad jejich vysoké stěžně
právě vychází dokonale kulatý měsíc. Ten nás bude každý
příští večer překvapovat svou nečekaně jasnou září. Kanáry
jsou údajně jednou z nejlepších evropských lokalit k pozorování
noční oblohy. Patrně proto, že náleží spíš Africe než
trestuhodně přesvícenému starému kontinentu.
Časně ranní procházka tentokrát míří k západnímu okraji
našeho města. Vymetenými uličkami se posunu nad strmé pobřežní
útesy, jejichž okraj kopíruje udržovaný chodník pro pěšáky.
Vymezují jej kamenné zídky či dřevěné kůly a na náhorní
pošinu lze vystoupat po rafinovaně vymyšlených serpentinách. Zdá
se, že všechno tu souvisí se vším, což vzbuzuje podezření, že
v pozadí bude opět nesmrtelně zapsaný lanzarotský rodák
Manrique.
Na právě zmíněného kumštýře se tentokrát podíváme poněkud
zblízka. Vyhlídkovou trasou plnou ostrých zatáček dojedeme do
městečka, kterým jsme se předevčírem jen s obtížemi
protahovali. Už vzpomínaná Haría si vysloužila název Údolí
tisíce palem, a právě tady trávil poslední dějství svého
života onen Manrique. Než se však pěšky vypravíme k jeho domku,
za lehkého vánku si vychutnáme architektonicky zajímavé centrum
a dokonce zavítáme do jednoho dokořán otevřeného holičství.
Naše dcera pocestná, známá v širém okolí jako nejlepší
kadeřnice střední Evropy, si takový exkurs samozřejmě nemůže
nechat ujít. V rámci možností se dává se sympatickým majitelem
do řeči, než zjistí, že je hluchoněmý. I tak je z té návštěvy
šťastná natolik, že v holičském salonu, jemuž vévodí masivní
křeslo nemalé historické hodnoty, zapomene svůj odložený
baťůžek. Asi by tam byl dost dlouho, kdyby na nás onen sluchově
postižený mistr nezačal docela pronikavě hulákat. Díky tomuto
nepřeslechnutelnému signálu se zmíněné zavazadlo vrací na záda
naší rozjařené dcerušky a tak můžeme v klidu pokračovat ke
vzpomínanému bydlišti nejznámějšího Lanzaroťana.
Patrně větší nadmořská výška Haríi má podíl na tom, že je
tu daleko víc zeleně než kdekoliv jinde na ostrově. Kromě
vysokých palem míjíme třeba mohutné platany, pár rozkvetlých
ovocných stromů, svéráznou zahrádku s cibulí a bramborami,
anebo malou plantáž s právě dozrávajícím hráškem. V pouštní
oblasti to působí jako hotový zázrak a velice milé pohlazení po
duši.
Ještě větší pohlazení zažíváme při návštěvě umělcova
posledního sídla. Je zcela samozřejmé, že všechno, co je tu k
vidění, navrhl on sám. Od nejmenších detailů až k palmové
zahradě či zaparkovanému automobilu, všechno nese stopy
neobyčejně nápadité tvořivosti. Pokud nás něco zarazí, pak je
to mistrně vyvedený portrét rohatého démona, jehož modrooký
pohled nahání děs a hrůzu. Naštěstí je v interiérech
fotografování zakázáno, takže tato ochutnávka podsvětí
zůstane jen v našich rozpačitých vzpomínkách.
O něco níže leží město Teguise. Právě tady slavný César
Manrique ukončil svoji životní pouť. Tragicky a nečekaně při
dopravní nehodě. Stalo se tak roku 1992, v době, kdy mu bylo 73
let. Memento mori, pamatuj na smrt, je patrně nejdůležitější
skutečností, kterou se nevyplácí ze života vytěsňovat. Ti,
kteří žijí nadějí, ji ostatně vytěsňovat ani nepotřebují.
Kříže a věže kostelů jsou neustálou připomínkou toho, že
existuje něco vyššího než viditelné přízemí našich
pozemských životů. Kdo tomu věří, ten svůj běh neprohrál.
To, co vidíme v centru Teguise, je asi nejhezčí, co může
klasická ostrovní architektura nabídnout. Bloumáme ulicemi a k
našemu překvapení potkáváme jenom minimum turistů. Všecko tu
působí prostě a přitom naprosto dokonale. Je to překvapivé, ale
někdy i střed lidského sídliště může člověka upokojit a
provonět duši nečekaně osvěžujícím balzámem.
Jeden by to nečekal, ale i Lanzarote se pyšní zřetelnou
připomínkou nejznámějšího tesaře lidské historie. Nazaret,
podobně, jako ten na území Izraele, leží na svahu kopce. Je
však nesrovnatelně klidnější a zcela určitě mu nevládnou
vyznavači konkurenčního Mohameda. Kvůli rychle se krátícímu
dni si tu však dopřejeme jen malé pozastavení a pak už svižně
klesáme k nepříliš vzdálené mořské hladině.
Pláž Famara má být nejdelší pobřežní písčinou měsíčního
ostrova. Údajně měří něco kolem šesti kilometrů. Neutuchající
vítr, který tu permanentně vane silou vichřice, rozfoukává
nejen mořskou vodu do načechraných vln, ale náramně vášnivě
rozvívá i všudypřítomný jemný písek. Vyhlédneme si kameny
chráněné kruhové útočiště, ale do rozbouřeného oceánu se
příliš daleko neodvážíme. Necháme ho přítomným surfařům,
kteří tu předvádějí nejen začátečnicky komické, ale i dech
tající akrobatické kousky.
Zatímco moje milovaná choť se rozhodne naplno využít chráněného
závětří, dcera naše pocestná, jakož i moje maličkost se na
střídačku vydáváme na krátký průzkum okolí. Nevím, jak Eva,
ale já tu narazím na celou řadu fotogenických zajímavostí. Ani
tentokrát se za nimi neskrývá žádný lidský umělec, ale pouze
kreativně nastavená matka příroda.
Nejpůsobivějším dojmem však Famara působí při podvečerním
odlivu. Pláž se mnohonásobně rozšíří a přiláká nejen mladé
milovníky fotbalu, ale především vášnivé vyznavače
romantických procházek. Úplně nejkrásnější je při západu
slunce. V protisvětle se krajina slije do šedomodrých odstínů,
kterým později konkuruje nažloutlý horizont pohasínající
oblohy. Neobvykle rychlé stmívání nás zažene do auta, které už
za tmy zamíří k našemu protilehlému dočasnému útočišti.
Dalšího dne se rozhodneme seznámit se zemědělsky využívaným
středem ostrova. La Geria leží v přímém sousedství sopečnou
činností nejvíc postiženého Národního parku Timanfaya. Kraj je
proslulý především pěstováním vinné révy. Jihomoravští
vinaři by se tady asi nemálo divili. Hrozny tu nedozrávají na
přísně rovných vinařských tratích, ale ve čtvercových či
půlkruhových kamenných ohrádkách. Díky sopečnému podloží
všechno působí naprosto černě. Jenom rašící výhonky révy
ozdobují tyto bizarní plantáže kouskem jarní zeleně.
Nesrovnatelně zajímavější to bude o nějaký ten měsíc
později, kdy se keře rozbují a zcela zaplní zmíněné ohrady.
Nemůžeme si nechat ujít ani návštěvu zdejšího vinného
sklepa. Milá paní spolumajitelka nám na ochutnávku nabalí hned
tři různé druhy ušlechtilého moku, jejichž skromnou ochutnávku
plánujeme na dubnové výročí našich dvou svateb. Pokud to
nevíte, pak skutečně patříme mezi ty, kterým jedna prostě
nestačí. To se samozřejmě netýká pocestné dcerušky, která
teprve trpělivě čeká na první...
Konečně se blížíme k největšímu lanzarotskému magnetu a tím
není nic jiného, než jmenovaný park Timanfaya. Okolí silnice,
která nás k němu přibližuje, je patrně nejbizarnější
krajinou, jakou jsem kdy viděl. Od roku 1730 tu přes osmdesát let
zuřily vulkány a stačily dokonale zpustošit celou čtvrtinu
ostrova. Láva zalila několik vesnic a široké okolí změnila k
nepoznání. Dnes tu k modrému nebi ční šedočervené kopce, pod
nimiž se nachází dokonale nehostinné zvrásnělé lávové pole v
odstínu nejčernějšího antracitu. Jak už bylo řečeno, něco
mezi Marsem a Měsícem.
Zastavíme na odstavném parkovišti a pozorujeme, jak karavany
velbloudů stoupají do okolních vyprahlých barevných svahů.
Jejich nákladem jsou výhradně zvědaví turisté toužící
proniknout do nitra zmíněného chráněného území. Jiní zase
obsazují místa v přistavených autokarech, protože pěšky to
jednoduše není dovoleno. Ani jedna z vyjížděk nás neláká
natolik, abychom za ni byli ochotni utratit majland a tak se
spokojujeme se scenériemi, které jsou k vidění z oken našeho
svižně se posunujícího automobilu. Není toho zrovna málo. Kromě
řídkou vegetací porostlých černých kopců také pár
obrovských, divoce vyhlížejících kráterů, které i zdálky
vzbuzují náležitý respekt k nepředstavitelným silám, které
mohou nafoukanou korunu tvorstva kdykoliv s přehledem převálcovat.
Nejsme pouze v kraji lávových vyvřelin, ale také neobvyklého
počtu kruhových objezdů. Většinu z nich zdobí nějaká
nepřehlédnutelná výtvarná dominanta. Někde to jsou Manriquovy
větrem se otáčející kreatury, někde nápaditě poskládané
sopečné balvany, ale tady, při výjezdu z Národního parku
Timanfaya, nás překvapí překrásná květinová výzdoba či
trojice velbloudů ve výrazně nadživotní velikosti.
Odbočujeme do zapadlé rybářské vesničky nazvané Playa Quemada.
Není tu žádná nová výstavba, takže si můžeme představit,
jak Lanzarote vypadalo před nástupem turistického ruchu. Přes dvě
kamenitá návrší, kde se kromě několika putujících pěšáků
objeví nanejvýš zdejší horské kozy, míříme k poněkud
odlehlé černé pláži. K našemu nemalému údivu ji v tuto chvíli
vůbec nikdo neokupuje. Takový luxus jsme zatím na Kanárech
neokusili, a tak se jej vynasnažíme co nejpatřičněji využít.
Na pořadu dne je samozřejmě především čvachtání v překvapivě
klidných vodách oceánu. Rotující lávové šutry dokonale
zaoblených tvarů sice občas nevybíravě masírují naše kotníky,
svobodné pohupování ve vlnách však zmíněný hendikep
mnohonásobně převáží. Koupání a bezmyšlenkovité povalování
na prostřené vojenské celtě střídají kratší či delší
vycházky po vlastní pláži i v bezprostředním okolí. Bez
jakýchkoliv trapných zábran se promenádujeme sem a tam, sbíráme
omleté kamínky i vyplavené lastury a vůbec nic nám nechybí.
Nevím, jak pro koho, ale pro mne je právě toto místo daleko
nejpříjemnější odpočinkovou záležitostí z celého letošního
kanárského pobytu. Především díky absenci davů, které k
dosažení osobní spokojenosti vůbec, ale ani trochu nepotřebuji.
Za všecko hodnotné se zpravidla musí odvést nějaká daň. V
tomto případě jde o zdolání nemalého převýšení, které nás
dělí od zaparkovaného auta. Po lidských i kozích stezkách se to
nakonec podaří poměrně snadno, takže ještě za světla můžeme
vystartovat k našemu Puertu. Leží odtud skoro na dohled, takže
jsme dnes u večeře coby dup.
Poslední časně ranní sólový výpad míří k osvědčeným
západním útesům. Několik nápaditě vybudovaných schodišť
dává možnost sestoupit až k samotné hladině. Ta je docela
klidná, a tak dovolí i nenápadné smočení v jemně rozčeřeném
příboji. Vychází slunce a rybáři se vracejí se svým úlovkem.
Ostré paprsky začínají nasvěcovat vodou omývaný břeh porostlý
pestrobarevnými mořskými rostlinami. Začíná poslední den
našeho pobytu a začíná více než svátečně.
Program závěrečného dějství spočívá na dámské volence.
Reprezentantky něžného pohlaví navrhují odzkoušenou papagayskou
variantu. Celý den touží zasvětit svým oceánským plavbám.
Klidné zátoky s nejjemnějším pískem k tomu skýtají tu
nejlepší příležitost.
Vlastní realita je však od původních představ na hony vzdálená.
Jakkoli se máme nacházet na vůbec nejpokojnějších plážích
celého ostrova, dnes se tu valí jedna vlna za druhou a na jakékoliv
bezstarostné splývání na tyrkysové hladině dává rychle
zapomenout. Navzdory přítomnosti několika neškodných nudistů se
ani tak nenudíme. Písčina je krásně rozlehlá a možnost
pouštních vycházek do liduprázdného okolí nekonečná.
Přes to všecko se někteří z nás křtu vodou nevyhnou. U mne se
jedná o záležitost dobrovolnou, v případě naší dcery pocestné
je tomu přesně naopak. Laškuje s dotírajícím příbojem
natolik, až ji jedna zrádná vlna podlomí nohy a následně nechá
pokušitelku vyválet ve svých zpěněných peřinách. Jižní
blizzard však veškeré promočené nitky co nevidět vysuší,
takže nejšťavnatější členka naší výpravy může i nadále
pokračovat ve svých spanilých pobřežních promenádách.
K poslednímu lanzarotskému noclehu přijíždíme opět za tmy.
Odevzdáme klíče od auta, nacpeme se k prasknutí a naposled
zamáváme Měsíci, Orionu i jasně zářící Večernici. V
bezpečném zázemí našeho apartmánu sledujeme nebezpečný
vzestup málem zapomenutého koronaviru. Vzhledem k tomu, že
bezmezně věříme aktuální zvěsti obsažené v často
předčítaném jednadevadesátém žalmu, s žádnou hrozící
osobní karanténou ani v nejmenším nepočítáme. A daleka nejenom proto, že až přehnaně dodržujeme veškeré dostupné hygienické principy. Virus je špatný,
nevírus daleko horší…
Po poledni příštího dne se už vznášíme k modré obloze a pod
sebou zanecháváme jeden z nejzajímavějších koutů světa, který
nám bylo dopřáno osobně navštívit. Letadlo není ani zdaleka
plně obsazené, což dává tušit očekávané komplikace
nečekaného rozsahu. Po třech a půl hodinách v povětří se
snášíme k pevné zemi. Jsme stále na území Španělska,
tentokrát v hlavním katalánském městě Barceloně. Jak se o pár
dní později dovíme, je to jedno z nejzamořenějších území
celého Pyrenejského poloostrova. Zatím tu chodí v rouškách tak
tři čtyři procenta cestujících Před týdnem v Madridu to byl
sotva jeden člověk ze sta.
Ještě za světla startujeme na severovýchod a míříme ku Praze.
Na palubě je sotva jedna třetina pasažérů. Blízká budoucnost
ukáže, že je to na této lince jeden z posledních pravidelných
letů. Zatím nám všecko až nadpřirozeně vychází. Jak se zdá,
Eviny pravidelné, hlasitě pronášené modlitby nezůstaly bez
odezvy.
Jestliže šlo zatím vše až překvapivě hladce, v Matičce naší
stověžaté nastává zlom. Pražáci nás nechají vyklopit v
odletovém prostoru, který se nikdo neobtěžuje vybavit informací
o tom, kudy zamířit k východu či k výdeji zavazadel. Pobíháme
tu jak zajíci při listopadovém honu, ale o existenci únikového
prostoru nemáme tušení. A co teprve cizinci! Pokud bychom
nenarazili na právě projíždějícího řidiče nějaké
elektrické bryčky, bloudíme tam asi do dneška. Dalším Pražákem,
kterého po dalším pátrání potkáme, je nějaká letištní dáma
v ostře žluté kamizolce. Na uctivou otázku, kudy vede cestička k
našim zavazadlům, nám se značně otráveným ksichtem odpoví
dvouslabičným „tudy“ a ledabylým mávnutím své pravice
naznačí směr úprku. Poprvé v životě jsme u pásu později než
zavazadla. Točí se tam bez dozoru už pěkně dlouho, a pokud by se
tu bez problémů dostal nějaký vykutálený poberta, už je asi
nikdy nepotkáme. Opět se potvrzuje stokrát ověřené pravidlo. Ať
už se vracíte z jakékoliv Tramtárie, zdaleka nejprotivnější je
cestování z Ruzyně domů.
A to vůbec nebyla řeč o nějakém koronavirovém opatření.
Připlachtili jsme z evidentně rizikové oblasti, ale vůbec nikdo
si nás ani v tomto směru nevšiml. Kolik potencionálně nakažených
mohlo jenom tímto kanálem do českého prostoru proniknout, zůstává
jen v rovině spekulací. Při srovnání s tím, co aktuálně
předkládají média, jsou to jednoznačně nebe a dudy.
Díky výše naznačenému nám úplně poslední autobus na Hlavní
nádraží suverénně ujíždí. Mimo jiné i proto, že na obvyklém
místě už prostě nestojí. Zprávu o změně stanoviště nehlásá
žádný zdaleka viditelný nápis, ale pouze nepříliš nápadné
sdělení umístěné pod vytištěnými jízdními řády. Způsob
přesunu nám naštěstí v rychlosti nastíní nějaká místní
Ukrajinka. Zakoupit lístky v automatu, autobusem k Veleslavínu a
odtud dvěma linkami metra ke zmíněnému dopravnímu uzlu.
Netušíme, jak to řeší cizácký přivandrovalec, který
pochopitelně nemá v kapse ani jednu českou vindru. Pak mu zbývají
jen pověstní pražští taxíkáři. Vycáluje směšných padesát
šedesát eur a je na Hlavním coby dup.
Úvahy o tom, že by mělo být metro na letišti už nejméně
třicet let, ponechme stranou. Důležité je to, že nás dopravilo
alespoň k Muzeu. Přestup na patřičnou trasu k nádraží však v
našem případě zpestřuje nečekaná zápletka. Dáša se v zajetí
kabelek a cestovního kufru na eskalátoru zaplétá tak nešťastně,
že hned při nabírání výšky začíná po zádech padat dozadu.
Hrůzostrašně vyhlížející akrobacie zaznamenám nějaké čtyři
metry nad ní, bezmyšlenkovitě odhazuji svoji přepravní megatašku
a dvěma zpětnými přískoky se přemísťuji k místu nehody.
Konečně narážíme na Pražáky s lidskou tváří. Dvě dámy mé
padlé choti okamžitě pomáhají na nohy a projevují všestrannou
ochotu pomoci. Moje kabela mezi tím drtí nabitou papírovou tašku
pasažérovi, který stál v době incidentu přede mnou. V Bruselu
pořízené dárky pro jeho vnoučata se teď válejí na konci
pojízdného schodiště. Okamžitě vyprazdňujeme jednu z našich
igelitek, do které pak nešťastník láduje belgické čokolády a
další draze pořízené poživatiny. Jak se za chvíli dovídáme,
neobyčejně sympatický pán pracuje u Evropské unie a v
souvislosti s nákazou se vrací do své brněnské domoviny.
Doufejme, že na základě právě prožité zkušenosti neprosadí
zákaz jízdy na eskalátoru osobám starším pětašedesáti let,
případně těm, kteří jsou obtěžkáni objemnými cestovními
zavazadly.
Zatímco za starých časů jezdil na dálný východ jeden noční
rychlík za druhým, současní mocipáni tam poslední vypraví už
těsně po desáté. Stíháme jej tak tak. Pro úplnost dodejme, že
mladá paní pokladní nás opět vrací do všeobecně známé
pražské atmosféry. Absolutní ignorance, kyselý obličej a ani
náznak jakéhokoliv úsměvu. Náladu nám spravují dva Gruzínci,
kteří se vracejí do Polska za prací. Bez řečí se vrhají na
naše kufry, které vzápětí mizí nad našimi hlavami.
Expres Slovakia samozřejmě v nějakých zapadlých Hranicích na
Moravě nestaví. Hodinu po půlnoci nás vyklopí v hanácké
metropoli. Patrně díky tomu, že jsme na Moravě, nám nedává
nikdo z nádraží padáka. Na veleslavném pražském Hlavním vás
na čerstvý vzduch vypoklonkují už po dvanácté. Alespoň tak se
mi to stalo při nepříliš dávné cestě z Indie. Na první spoj k
domovu však musíme v Olomouci čekat dobré čtyři hodiny.
Společnost nám u jakž takž teplého radiátoru dělá pár
neškodných narkomanů, jakož i jeden méně přívětivý
bezdomovec, který je noční bezpečnostní hlídkou opakovaně
zaháněn do otevřenějšího prostoru. To ještě nevíme, že se
na patnáct kilometrů vzdáleném Litovelsku začíná utahovat
uzavírací koronavirová smyčka. Stejně tak netušíme, kolik
tamních bacilonosičů se protáhlo naší noční čekárnou.
Abychom měli i na posledním úseku cesty nějaké zpestření, z
Přerova k Lipníku nás přemístí náhradní autobus. V domovském
Valmezu se ocitáme někdy kolem sedmé ranní. S drncajícími kufry
rekapitulujeme zpáteční cestu. Z hotelu na letiště nás vezl
mikrobus, z Lanzarote do Barcelony jedno letadlo, z Barcelony do
Prahy druhé, z Ruzyně k Veleslavínu kloubový autobus, od
Veleslavína k Muzeu jedno metro, od Muzea na Hlavní druhé, z
Prahy do Olomouce mezistátní rychlík, z Olomouce do Přerova jeden
osobák, z Přerova k Lipníku normální autobus, z Lipníku do
Valmezu opět běžný vlak a dvoukilometrové finále, které právě
absolvujeme, už zajišťují naše vlastní dolní končetiny. Suma
sumárum, jedenáct dopravních alternativ. A to nezapočítáváme
zmiňovanou jízdu na nešťastném Muzejním eskalátoru.
Rozloučíme se s naší statečnou souputnicí a po osmi dnech
televizního půstu rozsvěcujeme obrazovku. Kromě jiných Jobových
zvěstí se dovídáme, že ode dnešní hodiny dvanácté pro
všechny, kteří přichvátají z patnácti rizikových zemí, tedy
i ze Španělska, platí zcela nekompromisní karanténa. Minula nás
o pouhých patnáct hodin. A pak, že modlitby nebývají vyslýchány…
V době, kdy jsou dopisovány tyto řádky, uplynulo od příletu
deset dnů. Země, ve které jsme týden pobývali, mezitím
poskočila v počtu nakažených ke třetímu místu na světě.
Všichni tři jsme zatím absolutně zdraví. Díky Bohu a nejen
Eviným modlitbám. Virus je zlý, nevírus daleko horší...
(-: adiós :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat