Orlické cyklotrajdání II

Podobně jako včera, i dnešní ráno začíná nakládáním bicyklů. Obtěžkaný sedmimístný fiat má na své palubě o jednoho pasažéra navíc, kromě toho převáží také už vzpomínané kostitřasy. Starším vozem přepálíme u Mladkova pohraniční čáru a pak už přes Medzylesie a Bystrzycu uháníme do Klodzka. Vítá nás tu poněkud šedivé předměstí, polský maluch a svérázní popeláři, kteří sbírají v igelitu zabalené odpadky po domech.

Přibyli jsme do města, jemuž se přezdívá malá, případně polská Praha. Se jmenovaným velkoměstem má nemálo společného. Nejen architekturu, ale i značnou část svých dějin. Což dosvědčuje český lev, který má ve svém znaku. Proslýchá se, že koncem prvního tisíciletí byl jeho majitelem jistý Slavník, otec známějšího svatého Vojtěcha a ještě o sto roků později byl celý okolní kraj součástí Čech.

Město bylo během celé své historie předmětem nejrůznějších tahanic. Přetahovali se o něj nejen Prušáci s Habsburky, ale po válce i Češi s Poláky. Jenom co jej spojenci přiřkli Polsku, naši vykutálení slovanští bratři okamžitě z kraje odsunuli nejen Němce, ale i starousedlíky české národnosti. Spory se táhly více než deset let a vyřešila je až mezinárodní smlouva z roku 1958.

Kladsko, ve kterém v současnosti přebývá asi sedmadvacet tisíc občanů, oplývá bezpočtem historicky zajímavých staveb. Patří mezi ně například Habsburky vybudovaná pevnost nad městem, sochami vyzdobený Most Sv. Jana z roku 1390, rozsáhlé podzemní chodby a další pamětihodnosti.

Poflakujeme se tu už dobrých pár hodin, ale stále je na co se dívat. Navzdory tomu musíme přece jenom vyrazit na sever. Přívětivou zemědělskou krajinou se postupně posuneme až do Gorzanowa. Míjíme pěkný, ale poněkud zchátralý zámek. Až později se dovíme, že jej Germáni během války proměnili v koncentrák…

Patřičně vyhládlí přijíždíme po cyklotrase mezi poli a zemědělskými usedlostmi do Kladské Bystřice. Bystryca Klodzka, jak se nyní nazývá, byla založena ve třináctém století Přemyslovci a díky Janu Lucemburskému se později stala královským městem. Dodnes si zachovala svůj středověký půdorys.

Medvedí dvojka už začíná hladem šilhat a tak pošilháváme po nějakém polském gasthausu. Najdeme jej přímo v centru a jak prorokoval Milan, jídlo je dobré a ceny docela přízemní. Do nedaleké pekárny nás však pustit nechtějí. Jedině v roušce! Naštěstí mám jednu zapomenutou na dně ledvinky. Obratem se proměním v maskovaného desperáta a lehce obézní tvarohový rohlík je můj! Za pár šestek, vlastně, místních zlaťáků.

Další zastávkou na trase jsou lázně. Jmenují se Dlugopole – Zdrój a léčivá voda tu vytéká už od roku 1563. Narazili na ni náhodou při pátrání po zlatých žílách. Později našli ještě dva prameny další, z nichž jeden je radioaktivní.

Patřičně napojeni tuze léčivou podzemní tekutinou vyrážíme k zásadnímu stoupání tohoto dne. Za obcí Poreba se začíná zvedat krpál, jaký hned tak nemá obdoby. Silnice, jež nás má opět spojit s naší domovinou se navíc podobá tankodromu. Je jasné, že na pořad dne přijde tlačenka. Dokonce i u tak zapřísáhlých odpůrců pěší cykloturistiky, jakými jsou Stíhačka se svým partnerem Tomášem. Lucka to pro jistotu řeší Toníkovým autem. Jediní, kteří tuto horskou prémii poctivě vyšlapali, jsou Michal z Milanem. Pádí už někde daleko vepředu a dnešní výlet pojímají jako trénink pro budoucí tělovýchovné aktivity.

Konečně jsme nahoře v sedle! Pokocháme se pohledem na polskou zem a vzápětí už zase pádíme samospádem k české hranici. Bezchybnou asfaltkou, po níž skoro nic nejezdí, se lesnatým údolím důvěrně známé Divoké Orlice posuneme až k Bartošovicím.

Nápis Granica Państwa naznačuje, že za mostem se už nachází naše výsostné území. Kromě cedule z dob Tatíčka Masaryka nás tu vítá mírně zkroucená zmije. Vášnivá milovnice všeho živého, Jana, se k ní okamžitě vrhá, aby ji pohladila po klikaté čáře. Plaz se kupodivu ani nehne. Zapletl se cestou do nějaké dopravní nehody, která jej stála život. Jako podívanou pro příští poutníky jej odložíme na kamenný patník a druhou stranou řeky svištíme až k cílové Zemské bráně. Lesní silnička je opět přizdobena kvítím. Tentokrát se jedná o nějaký nám neznámý druh nádherných bílých zvonků.

U Zemské brány, která je po staletí hraničním bodem mezi vzpomínanými zeměmi, už čeká Antonín s krásnou Lucynou a kamenný most s obdobným výhledem na zdivočelou Orlici. Dopřejeme si krátký cílový relax, osedláme i s koly přistaveného fiata a pak už bez jediného šlápnutí uháníme krajem lesů, luk a strání k naší domovské Hnátnici.

Čtvrtek je vyhlášen jako volný den. Snídaně se v kempu protahuje déle než je obvyklé, protože nikdo nikam nespěchá. V uličkách mezi stany se díky minulým přeháňkám udržuje stálé blátíčko a napuštěný bazén marně čeká na své využití. Prognózy na dnešní den jsou nevábné. Časté přeháňky, někde i vytrvalejší déšť.

Navzdory nevábným proroctvím drtivá většina opět osedlává své oře a proti proudu Tiché Orlice potichu šlape k Letohradu. Meandrující řeka vymodelovala přívětivé údolí, kterým je radost na kole projíždět. Milan cestou stačí nejen nepřetržitě komunikovat, ale za jízdy také sbírat z nejbližšího okolí cyklostezky houby na dnešní večeři.

V Letohradu jsme coby dup. Město, v němž je napočítáno kolem šesti a půl tisíce obyvatel, bylo až do padesátých let nazýváno Kyšperkem. Současný název je umělý a vymysleli jej nějací nadšení svazáci, když se, samozřejmě, nedobrovolně, sloučily čtyři okolní obce. V 19. století se tu vyráběly zápalky, dnes tu našlo své sídlo Muzeum řemesel, údajně jedno z největších v Evropě.

Poměrně malé město je neobyčejně bohaté na význačné osobnosti. Leží tu pochován hrdina z Jiráskova F.L.Věka, František Hek, párkrát si tu na prázdniny odskočil Alfons Mucha a své dětství tu prožil už vzpomínaný televizní moderátor Václav Moravec. Jeho jmenovec Ondřej, medailemi ověnčený biatlonový olympionik, má s městem taktéž mnoho společného, podobně jako spisovatel Petr Jilemnický či otec Madelaide Allbrightové, Josef Korbel, kteří se tady narodili.

Pokud nás něco tady zvlášť zaujalo, pak to jsou trojrozměrná výtvarná díla z nejrůznějších období. Ať se pohnete kamkoliv, všude na vás vyjukne nějaká socha či sousoší. Některá jsou natolik lákavá, že se v jejich společnosti musíme i Lucynou vyfotit.

K obědu je nám doporučena fungující nádražní restaurace. Na jídlo si tu musíme vystát frontu, na což jsme od socialismu skoro zapomněli. Za slušný žvanec klasické české kuchyně tu vycálujeme jen pár směšných šupů, což zařadí tuto hospodu mezi nejpříjemnější gastronomické vzpomínky.

Předpověď počasí se, bohužel, naplňuje. Prší, prší, občas i lije. Zatímco se většina chystá k návratu či do místních cukráren, Lukáš s mojí maličkostí tvoří výjimku. Narazíme na hřbet pršipláště a zamíříme k jihovýchodu. První zajímavostí na trase je tzv Orlická tvrz. Stavba ze 13. století je velice pěkně opravena a jak se zdá, v současnosti nabízí zastavení pro horních deset tisíc. Což není ani zdaleka náš případ, takže po lehkém přibrzdění, opět pelášíme dál.

Za občasných přeháněk se přiženeme do Dolní Čermné. Tady musíme na chvíli využít přístřeší autobusové čekárny. Podle historických pramenů tu bylo v době násilné rekatolizace neobyčejně živo. Vedle jiných horlivých vyznavačů jediné správné víry svaté zde řádil i nechvalně známý Koniáš. Není proto divu, že velká část zdejších obyvatel byla nucena odejít do exilu. Mimo jiné i do lužického Ochranova, kde vznikla po celém světě rozšířená Moravská církev.

Aby to dnes bylo patřičně ekumenické, z místa protestantských emigrantů vystoupáme na ryze katolickou Mariánskou horu. Ve výšce necelých pěti stovek metrů se tu nachází kostel, křížová cesta a kousek opodál i docela nová rozhledna. Výstup na vyhlídkovou plošinu je kupodivu zadarmo a výhled na všecky světové strany více než parádní.

Před sebou máme táhlé a docela únavné stoupání do Výprachtic. Tady se překlopíme do zcela jiného povodí. Na rozdíl ode všech předchozích řek a potoků, vody Moravské Sázavy, u níž jsme se právě ocitli, nestékají k severu, ale do jihovýchodně položeného Černého moře. Hlubokým údolím, v němž se prý odehrávalo i rýžování českých granátů, nevede silnice, ale pouze zpevněná lesní cesta. Zřetelné klesání umožňuje docela slušnou dopravní rychlost, takže netrvá dlouho, abychom se ocitli v další dědině, v Albrechticích. Odtud je to už jenom skok do nedalekého Lanškrouna.

V Lanškrouně, odkud bylo po válce odsunuto asi šedesát procent árijců, žije v současnosti asi deset tisíc obyvatel. Město se během historie vyznamenalo udílením čestných občanství. Ve svých dobách bylo uděleno nejen Hitlerovi a Henleinovi, ale o pár let později i Klémovi Gottwaldovi, který, alespoň podle jména, neměl k Němcům až tak daleko.

Žhavá současnost však fandí zcela odlišným hrdinům. S dotyčným lidským sídlem je spojován světový rekordman v desetiboji, Roman Šeberle a nejpopulárnější katolický farář v Čechách, Polák Zbygniew Czendlik. Jeho kniha Kostel, hospoda, postel se stala betsellerem, dokonce obdržela cenu čtenářů Magnesia Litera. Zibi, jak je televizní hvězdě přezdíváno, se prý mimo jiné postaral o zrození hospody U pastýře, která vznikla přebudováním farních hospodářských stavení. Je poněkud paradoxní, že stojí na Náměstí Aloise Jiráska, který katolíky zas až tak moc nemusel. U Zbygniewa by asi udělal výjimku, protože ten má s někdejšími klerikálními potentáty jen velice málo společného.

Hned za městem se nacházejí rozlehlé a docela fotogenické rybníky. Podél jejich břehů se posuneme k Ostrovu, který kupodivu neleží uprostřed vodní plochy, ale mezi zvlněnými lány obdělávaných polí. Nad touto dědinou se vypíná hlavní evropské rozvodí. Vypíná se natolik nenápadně, že bychom si jej bez předchozí informace ani nevšimli.

Za příjemně mírného klesání přesvištíme Horní i Dolní Dobrouč, a pak na nás už čeká jen pár kilometrů proti proudu do našeho hnátnického tábořiště. Je o hodně víc rozblácené, než kdykoliv předtím, protože avizované přeháňky padaly hlavně sem. Lukášovi a mně se naopak skoro vždycky nějakým nevysvětlitelným zázrakem vyhýbaly.

Celý následující večer se nese v duchu opékání z lesa přivezených úlovků. Role generálního smažky se tentokrát ujímá všeho schopný Tomáš. Se vztyčeným deštníkem mu vytrvale asistuje Milan, protože všude, kde to byť jen trochu voní jídlem, samozřejmě, nemůže chybět. Stejně jako jeho neustále skloňovaná životní souputnice Lucyna. Kolem stolu tentokrát s námi zasedli i Anetka s Vildou, tedy naši domácí. Jedná se o vydařenou dvojku, která z ničeho nedělá problém a nezkazí ani žádnou legraci.

Noční déšť nic nemění na udržení stabilně dobré nálady, stejně jako na případné změně zažitých rituálů. Mezi ně pochopitelně náleží každodenní snídaně, která je v mém případě završena meduňko -mátovým čajem z místní zahrady. Šesté, tedy poslední cyklodějství slibuje dobrých šedesát sedmdesát kilometrů značně zprohýbanou krajinou, takže důsledné předzásobení tělesné schránky kaloriemi je hned na prahu dne zcela nezbytné.

Na rozdíl ode všech minulých spanilých jízd, ta dnešní startuje do kopce. Nejdříve mírně přes horní konec Hnátnice, později docela výživně nahoru k Žampachu. Zříceninu hradu ze 13. století pro nedostatek času ignorujeme, místo toho se zakusujeme do zalesněného stoupání v blízkém okolí.

Konečně si po čase opět užíváme terénní jízdy po blátivých cestách či pěšinách. Zavedou nás mezi plantáže borůvek, a jak je to letos obvyklé, i k místům se slušným výskytem jedlých hub. Dostatek vláhy nechal vyrůst kobercům pestrobarevného kvítí, kterým jsou okolní louky bohatě poseté.

Také na dnešek jsou avizovány časté a dost vydatné přeháňky. Chytré mobily nás na ně, naštěstí už v předstihu, upozorňují. Kromě nich také na existenci autobusových zastávek, které zpravidla oplývají střechou, do níž nezatéká. Jednu takovou zastihujeme ve chvíli, kdy se slejvák začíná měnit v průtrž mračen. Netrvá však dlouho, takže po nějakých patnácti dvaceti minutách můžeme opět pokračovat dál.

Zvlněná cyklotrasa opět míří mezi lesíky, rozkvetlé louky a obdělávaná pole. Narazíme dokonce na strom obsypaný právě dozrálými třešněmi. Zatímco většina projíždějících bicyklistů lákavé nabídce odolává, labužnictvím posedlá Lucyna se okamžitě vrhá k rudočerveným plodům. Desetiminutová konzumace čerstvého ovoce ji posune k samému vrcholu blaženosti a v tomto stavu je pak schopna elegantně překonávat nástrahy terénu i nepříliš vlídného počasí.

Vyjedeme na obnažené návrší s dalekým výhledem. Ten však v tuto chvíli nevěští pranic dobrého. Těžká mračna šedomodrých odstínů dávají tušit, že co nevidět se opět setkáme s řáděním vodního živlu. Spásnou čekárnu i tentokrát zastihujeme až v hodině dvanácté. Chybí však mezi námi Jana s Tomášem. K zemi se snáší proudy nebeské vláhy, ale zmíněná dvojice stále nikde. Přiřítí se v tom nejprudším lijáku se zvěstí, že při zběsilém stíhání nějakého přístřešku Stíhačka píchla. Její chrabrý partner ji v tom samozřejmě nenechal. Déšť, nedéšť, vrhl se na nešťastný kostitřas a jeho zásluhou vadná duše opět povstala k životu!

Čekárna v Záchlumí nás sice chrání před vodou, nikoliv však před docela citelnou kosou. Severozápadní vítr dokázal reálnou teplotu srazit pod čtrnáct stupňů, pocitově to však vypadá na mínus čtyři. Čekání na konec monzunu se zdá nekonečné. Po necelé hodince se naštěstí začíná vyjasňovat. Vyrážíme do ulic a míříme k Liticím.

Litický hrad, který se tyčí nad údolím Divoké Orlice, nemůže zůstat nepolíben, a tak se k němu posléze i s bicykly šplhá nejmenovaná vrcholová dvojice. Pěkně udržovaná zřícenina je částečně opravená a odkazuje na opevněné sídlo, které tu vyrostlo už ve třináctém století. Údajně tu byl vězněn jistý Václav Koranda, pobělohorský hrdina víry, o kterém píše Alois Jirásek v jednom ze svých románů.

Podhradí nabízí nejen úhledně upravené staré chalupy, ale i otevřenou restauraci. Zatímco si tu drtivá většina naší výpravy dopřává nadprůměrně vydařené borůvkové knedlíky, nešťastný Tomáš řeší další duševní problém Janina velocipedu. Blízká budoucnost ukáže, že je už opravdu, ale opravdu poslední.

Mapa avizuje pohodlné klesání podél koryta jmenované řeky. Opak je však pravdou! Rozblácená pěšina je plná kořenů, kaluží vyčnívajících šutrů, navíc se v některých místech docela příkře šplhá do okolního prudkého svahu. Jak se to tak jeví, právě zdoláváme asi technicky nejnáročnější dějství celého šestidenního seriálu.

Sotva vklouzneme do černého lesa, znovu se na nás usmívají okrově zbarvené hlavičky praváků, narůžovělé klobouky masáků či temně hnědé pozdravy hřibů kovářů. Jedná se o úplně poslední houbový zátah, jehož výsledky si vychutnáme až po návratů do svých východních domovů.

Hřibové intermezzo způsobilo dokonalé roztržení peletonu. Naprostá většina účastníků se sjíždí na nádvoří potštejnského zámku, zatímco největší odpůrce kopců, Milan, šlape k nedalekému hradu. Vyčkáváme pak na něj v prostředí historické cukrárny za přítomnosti značně zmatených posluhovaček v dobových oblecích.

 

Později si pozice s Milanem vyměníme a ke hradu naopak stoupáme my. Narazíme tu nejen na konzervované zbytky kamenného stavení, ale i na skupinu výtvarně posedlých individuí, snažících se zachytit daleký výhled k západním obzorům. Ten je skutečně parádní! Navíc jej umocňuje dramaticky temné nebe, dosvědčují výskyt další z průtrží. Ta se naštěstí tentokrát řítí úplně jiným směrem, než máme v příštích chvílích namířeno.

Od Potštejna se pak náramně pohodovou cyklotrasou posunujeme do nedalekých Doudleb. I nyní se držíme proudu Orlice, která si však v těchto místech už svůj přívlastek Divoká nezaslouží. Posunuje se pomalu a líně k Polabí, aby pak navždy splynula se svou nápadně tišší jmenovkyní.

Doudlebský zámek zastihujeme na samém prahu zavírací hodiny. Neobyčejně nápadná stavba se tu vypíná od roku 1590 a o její vzhled se zasloužili mistři z daleké Itálie. Venkovní fasádu vyzdobili sgrafity, která se údajně zařadila mezi světové unikáty. Neméně zajímavý je také okolní park, kde jsou k vidění nejen nevšedně pojaté sochy, ale také unikátní listnáče neobyčejně mohutného vzrůstu.

Den se nám podezřele krátí, a tak začínáme s návratem. Nekonečně dlouhé stoupání nás dovede k poslední letošní rozhledně u Vrbic. Od roku 2005 se vypíná na skoro pět set metrů vysokém návrší a za vstup na třicet metrů vysokou vyhlídkovou plošinu si nechává zaplatit.

Následný zrychlený přesun k jihovýchodu pak překonává pole, louky i nekonečné lesy. Při cestě k nějakému loveckému zámečku, který se nakonec jako panské sídlo ani trochu nejeví, nás dokonce svede do údolí, z něhož se pak musíme úporně dostávat nazpět do ztracených výšek. Lesem, přes kořeny a za pomocí nezbytné tlačenky.

Vytrvalé přeháňky už daly pokoj a na obloze se nadobro usídlilo hřejivé sluníčko. V jeho záři se opět posunujeme nahoru a dolů, přes lesy, lány i vesnice, abychom se konečně dostali do blízkosti povědomého Žampachu.

Zmíněná dědina se starou zříceninou a nově upraveným arboretem, čítajícím až pětistovku druhů dřevin, však vězí na docela slušném kopci. Jedná se o definitivně poslední stoupání, které se však zařadí k nezapomenutelným. Útrpný posun k výšinám je ale odměněn romantickým výhledem k západnímu obzoru. Klasající slunce barví krajinu dorůžova a aktuální teplotu až příliš nápadně posunuje k nižším hodnotám.

V čím dál citelnějším chladu se protáhneme okrajem zmíněného parku a s drkotajícími zuby sjíždíme do Hnátnice. Naštěstí v docela dobré náladě a nepolámanými hnáty. Poslední večeře se odehrává za tmy a docela nenápadně. Kraj ovládla kosa a tak každý co nejdříve zalézá do poněkud útulnějšího pelechu.

Po ránu a po snídani dojde na zahradě ke zřetelné změně. Stanové přístřešky zmizí a jako památka na naše přebývání tu na pár příštích dnů zůstanou jen blátivé cestičky. Veškerý majetek se poté stěhuje do přistavených přibližovadel, aby se spolu s bicykly a jejich jezdci přesunul k dalekému východu.

O poslední zápletku se postará Milanův v závětří odpočívající passat. Týden klidu mu příliš neprospěl, protože mu ten šábes vycucal baterku. Italský fiat je však ve formě a okamžitě svému německému kolegovi nabízí bratrskou pomoc. Startovací kabely pošlou do vyprahlého ústrojí trochu svěží šťávy, passat radostně zabafá a pak už bez přestání pobrukuje svoji monotónní písničku.

Rozloučíme se s pohostinnými domácími a zamíříme k trvalým hnízdištím. Nikoliv nejpřímější cestou, ale cestami či cestičkami nejzajímavějšími. Přes Valteřice a Heroltice ke Štítům a pak podél Březné přes Jedlí k Zábřehu. Před zdejším nádražím nás opouští nejpreciznější navigátor všech dob, Lukáš, aby se nechal po kolejích přesunout ke svému současnému bydlišti na tichém západě.

Dálniční varianta je už bezproblémová a proto dokonale nezajímavá. Až někde u Hranic nás vítá mokrá cesta a zamračená obloha. Koryto Bečvy je plné a kalné. Ve Valmezu už zase prší, prší jen se leje. Tak, jak to má být na konci každého správného výletu...

---------   (-:  konec  :-)   ---------