7BV
- sedm blízkých vrcholů -
Huštýn – Trojačka - Radhošť - Kelčský Javorník - Lysá hora – Kamenárka – Smrk
Na úvod se sluší podotknout, že tato akce nemá se známým závodem namakaných dvounohých chrtů pranic společného. V daném případě nejde o co nejrychlejší přeběhnutí sedmi beskydských vrcholů, ale o poměrně líné posunování se k tomu či onomu návrší s cílem nasátí svěžího vzduchu, snesitelného protažení chřadnoucí stařecké kostry a v neposlední řadě spatření či prožití aspoň něčeho zajímavého. Zatímco se během října dotyčný vetchý kmet potuloval kolem valašských vodních ploch, v posledních dvou měsících roku zamířil k sedmeru blízkých krpálů. Listopad a prosinec jsou navíc z celého roku tím nejfotogeničtějším údobím.
Huštýn a Trojačka
9.11.2020
Na protáhlý hřeben Veřovických vrchů se dá vyplazit z nejméně dvou stran. Zkusím to na úvod třeba z té chladnější. Zaparkuji svých padesát koní poblíž mořkovského nádraží a po nějaké té stovce metrů se už nořím do ranního smíšeného lesa. Přestože by podle názvu měsíce mělo listí opadnout, tady to stále hraje celou škálou podzimních odstínů. Do toho se ještě vlamuje zatraceně nízké slunce, které se už stačilo vyhoupnout nad zmíněný horský hřbet. Zkrátka a dobře, ideální čas na plnohodnotný pěší špacír! Většina populace to všem vnímá poněkud odlišně a tak zůstává doma za pecí. Což je dobře, protože na kopcích nebude přelidněno…
Nepříliš frekventovaná pěšina se mnou vystoupá na vrchol Huštýna. Ve výšce nějakých 749 metrů nad mořem narazím na solidní přístřešek, parádní výhledy a přírodní rezervaci. Ta už pěkných pár let chrání významný gemorfologický útvar na severním svahu zakončený bezmála čtvrt kilometru dlouhým mrazovým srubem, což není nic jiného než různě vysoká, divoce zvrásněná skalní stěna. Rostou na ní buky, smrky, javory a v dolní části údajně také poměrně vzácné exempláře jilmu. V teplejší části roku samozřejmě také všelijaké, více či méně vzácné zelené či kvetoucí býlí. Kromě běžných lesních sudokopytníků prý v okolních hvozdech operuje i takřka neviditelný rys ostrovid.
Jakkoli tu máme začátek předposledního měsíce, na blízkou paseku dopadají docela hřejivé paprsky milosrdného sluníčka. Nedá mi to, abych jim aspoň na půldruhé hodinky nevystavil svou scvrkávající se prastařeckou pokožku. Zatímco na ní tu a tam přistávají zatoulané včely a jiná hmyzí havěť, odložené bílé tílko přiláká docela krotkého vícebarevného motýlka.
Během pozdního odpoledne se údolí Rožnovské Bečvy začíná halit do jemně průsvitného mlhavého závoje. Hřebenovou trasou, která kopíruje hlavní evropské rozvadí, se pomalu a líně posunuji k západu. Díky nenažranému kůrovci přibyla na jižním svahu spousta nových pasek, a tak je tento náhorní špacír obohacen o spoustu zatím neznámých výhledů. V dokonalé pohodě tak doputuji až na nejvyšší bod nedaleké Trojačky.
Třívrcholová hora, jejíž nejvyšší kóta sahá k více než sedmi stovkám metrů, zatím úspěšně odolává čím dál hustějším nadýchaným duchnám putujícím od západu k východu. Klesající sluneční kotouč podmanivě nasvěcuje protější valašské kopce, které začínají připomínat ostrovy vyčnívající z bílého zvlněného moře. Zatímco se drtivá většina usedlíků začíná dusit v dušičkovém oparu, tady je jasno, poměrně teplo, prostě nadpozemsky příjemně. S návratem dvakrát nespěchám a odsouvám jej na co nejpozdější hodinu. Díky tomu se zpáteční cesta k zaparkovanému autu stává malou detektivkou. Kraj opanovala temnota, která dolní část ještě zpestřila neprůsvitnou mlhou. Krátký den tak ukázal něco ze svých nenapodobitelných půvabů.
Trojačka a Huštýn
10.11.2020
Další den je opět ve znamení mlhy v údolích. Předpokládám, že během dne nevystoupá výše než včera. Vyrazím ke Krhové a Fordův silostroj zaparkuji až na samém konci Jehličné. Vystoupám k „obrázku“, což je bíle natřená kaplička s malým Ježíšem a jeho nápadně mladou matkou, abych se odtud po žluté značce posunul až k sedlu pod výše zmiňovanou Trojačkou. Až tady se začíná nebe nezřetelně projasňovat. Bílé cáry mraků putují přes zalesněný hřbet, a jak se tak zdá, na inverzi dnes mohu směle zapomenout. Hranice bezoblačnosti se totiž vyšplhala o dobrých dvě stě metrů výš než tomu bylo včera.
Když už jsme tedy na Trojačce, bude dobré se zmínit, že i na jejím teritoriu se nachází chráněné území. V bezmála dvě stě roků starém suťovém lese roste všecko možné, ale nejvzácnější bylinou je tak zvaný jelení jazyk. Donedávna se totiž mělo za to, že se jedná o jediné místo v Česku, kde se tato zvláštní kapradina přirozeně vyskytuje. Rezervace je lidu obecnému ale známá především díky sněženkám. Severní svah bývá jejich zásluhou během každého předjaří přebarvený doběla.
Do předjaří je sice daleko, ale běloba začíná čím dál více dominovat. Jakkoliv stále nápadnější mlžný závoj oplývá nezaměnitelným kouzlem, otáčím se k východu a známou cestou pochoduji k Huštýnu. Kousek pod ním se opět dere k životu zatajené sluníčko. Protože je zavěšené až proklatě nízko, jeho paprsky nasvěcují stále ještě zamlžený les a na této přírodní obrazovce vytvářejí tajuplné kruhové obrazce. Svítí jemnými duhovými barvami a propůjčují krajině zvláštní, skoro až mystickou atmosféru.
Nevšední podívaná však netrvá déle než půlhodinu. Kraj kolem Huštýna zavalí šedobílé mraky a slunce si tu do večera už ani neškrtne. Ani tak to však není o nudě. Kdo má oči otevřené, ten narazí na tisíce podob krásy i v černočerné tmě. Ta zatím ještě nehrozí, takže návrat k vyčkávajícímu přibližovadlu je tentokrát absolutně bezproblémový.
Radhošť
24.11.2020
Bydlet na dohled od sedmé nejvyšší beskydské hory a nezdolat její vrchol, by dost dobře nešlo. Dá se na něj vydrápat z tisíce různých směrů, ale tak, jako ve většině případů, volím silniční průsmyk Pindula mezi Rožnovem a Frenštátem. Honí se tu sice bílé mlhy, ale už o pár desítek metrů výš je k vidění azurově modrá obloha.
Následuje hodinka líné stařecké chůze a z bílé mlhy jsem na Černé hoře. Jak se zdá, vrcholová partie bájné hory nedoznala žádných změn a všecko tu stojí pevně na svých místech. Kaple od roku 1896, sousoší s Cyrilem a Metodějem od třicátého roku minulého století a telekomunikační stožár z doby nikdy nerozvinutého socialismu.
Člověk by to netušil, ale 1 129 metrů vysoká hora je provrtána celou sítí všelijakých podzemních chodeb. Puklinové jeskyně údajně využívali nejen pastevci ovcí, ale v hloubi šerého dávnověku i pohanští kněží. Těm dal ovšem už v 9. století zaracha vzpomínaný Cyril se svým bráchou, kteří údajně strhli sochu boha oblohy, hvězd a světel Radegasta, aby sem na věčné věky vztyčili kříž. O dobrých tisíc roků později se tu zase kolem zmíněné kaple a nedalekých Jurkovičových staveb měl motat můj děda Jan, který však při práci řezbáře spadl tak nešťastně, že na to o nějaký ten pátek později doplatil vlastním životem. Svého staříčka jsem díky tomu nikdy neviděl, stejně jako můj otec, který přišel na svět až po jeho smrti.
Z vrcholu se spouštím jižním svahem k níže položené svážnici. V bukovém lese najednou něco zašustí. Tuším, že jsem vyplašil nějakého paroháče. Ale chyba lávky! Z pelechu se najednou vybatolí hned sedm divočáků. Mladé dorostence vede obrovská samice, která se pět metrů ode mne zastaví, aby zvážila, zda použít své nabroušené kly nebo zvolit organizovaný útěk. Přestože bývají zpravidla napadány jen straší a slabší kusy, což je přesně můj případ, bachyně zavelí k ústupu. Zůstávám ve strnulém šoku a proto mě vůbec nenapadne, že bych měl takovéto výjimečné setkání patřičně zdokumentovat. Přestože mi fotoaparát visí na krku.
Zatímco kančí smečka zvládla prudký svah rychle a elegantně, mé stařecké maličkosti dává sestup docela zabrat. A to i přesto, že v obou rukou třímám oporu v podobě dvou hůlek. Toužím se totiž dostat co nejblíž k miniaturnímu ledopádu, který teď zdobí příkrou zalesněnou stráň. Odnese to sice mírně promáčené obutí, ale cíle je dosaženo. Krása v ledu ukrytá prostě vždycky potěší.
Při životě a ve zdraví nakonec doputuji zpátky k autu. Cestou mě ovívá chladivý listopadový vánek a pod nohama šustí spadané bukové listí. Pindula je už dávno mlhy zbavená a poskytuje nerušený výhled na severozápadní stráně mystické hory Radhoště.
Kelčský Javorník
25.11.2020
Ještě včera suverénně vyčníval nejvyšší kopec Hostýnských vrchů z údolního mlžného oparu. Pokouším se uvěřit sám sobě, že tak tomu bude i dnes. Odstavím své dvoustopé vozidlo v centru Podhradní Lhoty a začínám se zakusovat do překvapivě prudkého kopce nad dědinou. Kůrovec tu nenechal na pokoji snad jediný smrk, takže okolní krajina doznala během jednoho dvou let nebývalých změn.
Nejdříve se protáhnu mezi dvěma podivně tvarovanými návršími. Na každém z nich stál kdysi větší či menší kamenný hrad. Šaumburk, který strážil nedaleké Kelčské panství, však nedal spát sedmihradskému Matyášovi Korvínovi. Osádku panského sídla vymlátil a bytelné stavby z šutrů rozbořil. Od těch dob je z kdysi frekventovaných vrchů jen loviště pro lišky, případně zastávka pro putující turisty.
Obnaženými lesními svahy se prodírám ke značené cestě. Opět musím blahořečit proklínanému kůrovci. Tak parádní výhledy k rajnochovickému údolí jsem zatím nezažil. A kdo se jimi chce rovněž pokochat, ať si rychle pospíší. Za pár roků vše znovu opanuje zcela neprůhledný les. Doufejme, že nikoliv nudná smrková monokultura.
Letošní houbová sezóna se zdá být bez konce. Přestože už nesměle uhodily první mrazíky, některým odrůdám to nejen nevadí, ale dokonce vyhovuje. Hlíva ústřičná sice neroste na každém druhém pařezu, ale při troše štěstí na ni lze i během zimy narazit. Je chutná, zdravá a na rozdíl od většiny jedlých hub, absolutně nejedovatá.
Vydrápu se na hřebenové návrší. K mému zklamání je javornický vrchol stále v mlhách. Naděje však umírá poslední. S vírou, že se po poledni nahoře vyjasní, odhodlaně směřuji k výšinám. Postupně vystoupám až k nejvyšší kótě s údajem rovných 865 metrů, ale rozplynutí rozevlátých bílých cárů se nedočkám. Zamávám sotva viditelné rozhledně a v docela dobrém rozmaru se začínám stáčet zpátky do údolí.
Abych dolů neklopýtal stejnou kamenitou cestou, stříhnu to dolů zatím nepoznaným severozápadním svahem. Je tady rezervace bukových a javorových porostů, kterým dodává mlhavý závoj zvláštní, snivě zadumanou atmosféru. O něco níže pak překvapivě narazím na skupinu divokých,obstojně velkých pískovcových skal. Pokud vím, tak žádná ze známých turistických map je nezaznamenává. Zajímavostí však neoplývají pouze zmíněná skaliska. Odumírající kmeny některých stromů pozoruhodně vyzdobila nějaká dřevokazná houba. Je tvarově neobvyklá a barevně velice přitažlivá.
Do Podhradní Lhoty to mám jen pár kilometrů. Naneštěstí lesem, který se už sám od sebe kácí k zemi. Na co nestačil žravý brouk, o to se postaraly vichřice. Ta se prozatím kraji vyhýbá, takže i dnešní návrat k rodnému hnízdu proběhne bez jakéhokoliv zádrhele.
Lysá hora
26.11.2020
Na Královně Beskyd jsem byl naposled před rovnými devíti roky. Ve čtyřiasedmdesáti mi toho už moc nezbývá, takže, pokud nohy a plíce jakž takž slouží, bude záhodno toho jaksepatří využít. Internet navíc zvěstuje, že třetí nejprominentnější hora České republiky už několikátý den po sobě očekává dokonalou inverzi.
O půl deváté vyrážím od ostravické opičí dráhy k vrcholu. Parkoviště je v tu dobu přímo nacpané. Sotva udělám pár prvních kroků, začínám potkávat vracející se dvojice či jednotlivce. Nejdříve nechápu, ale o něco později mi to docvakne. Borci a borkyně tam nepochybně vyběhli na pozorování východu slunce. Musím uznat, docela výživná ranní rozcvička!
Celkem slušným tempem se pomocí hůlek posunuji nahoru. Je mráz a tak jsem navlečený jako na Mount Everest. O to víc mě překvapí, že drtivá většina poutníků kolem mě prosviští až překvapivě polehku. Někteří běžci v mikině, jiní pouze v tričku. Nejméně dvěma otužilcům však stačí jenom kraťasy. Lysá zkrátka přitahuje extrémisty. Já k nim však v žádném případě nepatřím.
Zatímco trénovaným poběhlíkům zabere výstup něco kolem hodiny, mé stařecké maličkosti to trvá dvojnásobek. Což mi ale ani trochu nevadí. Důležitější je skutečnost, že horní partie hory už příjemně nasvěcuje ničím nezastíněné sluníčko. Postupně se objevují první výhledy. Smrk, Kněhyně i Radhošť vystupují z nekonečného moře bílé mlhy. Zatímco si vrcholoví poutníci užívají nadpozemské pohody, přízemní usedlíci se zalykají smogem. Není od věci občas zapomenout na pohodlí a dát si trochu do těla. Být nebi blíž se většinou bohatě vyplatí. A při inverzi stonásobně!
Kromě zdaleka viditelné televizní věže je Gigula, jak je 1 324 metrů vysoký vrchol Lysé nazýván, osídlena ještě nejméně dvěma novými chatami. Odsud je výhled naprosto unikátní. Pomineme-li jesenický Praděd, který vévodí opačné straně, můžeme vidět Velkou Raču, Babí horu, Vysoké i Západní Tatry, Choč a Malou Fatru včetně Matinských holí a zubatého Kĺaku. Mezi tím nádherná, dokonale rovná duchna z nadýchaných bílých mraků. Pro mne je to bomba, kvůli které stále ještě stojí za to žít!
Davy lidí dvakrát nemusím, a tak se stěhuji o pár stovek metrů níž. Vysekaná paseka s borůvčím je vystavena slunci i zmíněným východním výhledům. Natáhnu na zem karimatku, dobrovolně se vzdám veškerých textilií a tři dny před koncem listopadu si dopřávám naprosto exkluzivní vysokohorské opalování. Samozřejmě, díky neustále skloňované inverzi, kdy je všechno na světě úplně naopak. V nedalekých mlhou zalitých dolinách bych v tuto dobu zcela jistě během krátké doby umrzl.
Dopřávám si nejen slunečních paprsků, ale i pozorování neustále se měnících kulis. Tam, kde byl před chvílí mlhavý závoj, začíná prosvítat stříbrná plocha nejbližší přehrady. Z bílého moře nesměle vykukují další zatajená návrší. Poznávám Malý i Velký Polom a později i krajinu kolem blízkých Visalájí.
Na Lysé hoře nakonec strávím celé čtyři nádherné hodiny. Ta poslední, což je třetí odpolední, je věnována jihozápadním teritoriím. Znovu zírám ke Smrku, Kněhyni a Radhošti. Hru namodralých světel a stínů, které postupně mění barvu i tvar popsat slovy jednoduše neumím. To se musí vidět na vlastní oči. Nedivím se, že je na Lysé skoro pořád tak plno.
Chtě nechtě musím začít s klesáním. Beru to mírnou oklikou kolem Ondrášových děr. Na prozkoumání 250 metrů dlouhých podzemních prostor nemám čas ani oprávnění, proto se jenom protáhnu kamenitou divočinou na povrchu. Pode mnou se ve škvírách ukrývá bezpočet netopýrů a v okolních hvozdech číhají rysi. Možná se opodál prochází i nějaký ten zatoulaný brtník. Toho jsem zatím v Beskydech nespatřil, zato tři statné vlky ano. Před dvaceti roky, jen nedaleko odtud.
Za houstnoucího šera klesám zpátky k Ostravici. Minu několik pasek s původními i novými chalupami a pak už jenom z dálky zamávám Lysé hoře i čím dál zřetelnějšímu měsíci, který se k ní vypravil na svou spanilou noční jízdu. Ta moje zabere pouhou hodinu. V teple domova pak začínám ukládat vzpomínky. Ty dnešní bezesporu jen tak rychle nezapadnou. Nejvyšší beskydské návrší zkrátka opět nezklamalo!
Kamenárka
1.12.2020
Máme tu první den posledního měsíce a s ním i první jakž takž viditelný příděl sněhové nadílky. Protože není zdaleka jisté, zda se bude něco podobného během zimy ještě opakovat, nazouvám kožené boty a vyrážím k Veřovickým horám.
Dojedu svojí věrnou fordkou až na samý konec Starého Zubří a odtud se už po svých vydávám ke Kamenárce. Jak je mým dobrým zvykem, ani tentokrát se nedržím značené turistické cesty. Z tohoto směru, ostatně, ani žádná nevede. Přes sněhem posypané louky se mezi pasekářskými usedlosti ubírám stále nahoru. Postupně se mi otvírá netušený výhled na výše zmíněné pohoří. Zatím jsem ho z tohoto úhlu neviděl. Až do loňského roku byly totiž všecky okolní svahy takřka dokonale zalesněné.
V absolutní pohodě doputuji až na vysoko položenou lesní svážnici. Využiji nabídky pohodlnějšího posunu a dál už pochoduji ve slušně vyjetých kolejích. Naskýtají se mi odtud zase nové a nové pohledy do kraje. Nejdříve směrem k Zubří a známému veřovickému hřebeni, o něco později, kdy se lesem vyškrábu na spoře obrostlé temeno kopce, i k nejbližší tisícovce, což není nic jiného než starý známý vrchol bájného Radhoště.
Tři týdny před vánocemi zdejší kraj vyhlíží dokonale vánočně. Smrky, jedle i listnáče navlékly sněhobílý háv a v kombinaci s ultramarinovým nebem působí neobyčejně elegantně. Nacházím se totiž na 860 metrů vysokém vrcholu zmíněné Kamenárky, která je pověstná svým protáhlým skalnatým schodem. Na jeho hraně se nachází jedno z nejhezčích veřovskohorských přírodních zákoutí. Dodnes tu rostou původní pokroucené buky, které doplňují bujné porosty borůvčí, protkané úzkými vyšlapanými chodníky.
Když jsem už doputoval až sem, odskočím si odtud na protější vrchol Dlouhé. Kolem skládky dřeva umístěné v sedle mezi oběma vrchy pokračuji sněhem zavátou cestou stále nahoru. Když dosáhnu nejvyšší mety zmíněného kopce, zažiji mírné zklamání. Nevidím odtud dál než na špičku vlastního nosu, v lepším případě na větve nejbližších stromů. Pokud je pravdou, že má les plnit i funkci rekreační a estetickou, měli by se příslušní papaláši zamyslet nad tím, zda by nebylo dobré umožnit zvídavým poutníkům aspoň občas nějaký ten výhled do okolí. Stačil by jen nenápadný citlivý průsek. To by ovšem nemohli do věci kecat jenom namachrovaní lesohospodáři, ale třeba také zástupci turistů a jim podobných vandráků. Což dřevobaroni, zaměření výhradně na vytěžené kubíky, samozřejmě, jen tak lehce nedovolí.
Vytěžených kubíků bylo v poslední době tolik, že se zmíněným vládcům hvozdů ještě dodnes z toho točí hlava. Především z faktu, že za vyrabovanou dřevní hmotu neobdrželi zdaleka tolik, kolik by za absence kůrožravého vetřelce vyinkasovali. Takže i při samotném návratu si mohu libovat v nových, nepoznaných pohledech. Tentokrát na částečně obnaženou Kamenárku z její západní strany. Je to samozřejmě, otázka vkusu, ale podle mého názoru jí ta současná nahota docela sluší.
Smrk
17.12.2020
Jakkoli je značná část beskydských smrků díky známé kalamitě už po smrti, ten úplně nejvyšší zůstává stále na svém místě. Se svými 1276 metry je jen o málo nižší než daleko prominentnější Lysá. Na jeho plochém temeni naštěstí nevyčnívá žádné horské stavení, které by nabídlo pivo a klobásu, takže většinou rekreačních výškoplazů zůstává toto místo nepovšimnuto. Dříve než tedy vyrazím na Smrk, zaparkuji své auto pod Smrčkem. V domnění, že šplhám k nejvyšší kótě vyššího bratra se směle zakusuji do docela prudkého kamenitého svahu.
Brzo narazím na spoře porostlý skalnatý hřbet. Ten se ovšem k nemalému překvapení netáhne k žádoucím výšinám, ale klesá na protilehlou stranu. Konečně tasím mapu speciálku, která mě poučí, že mezi Smrčkem, na který jsem vylezl, a Smrkem, na nějž mám namířeno, je propastný rozdíl. Ona propast není naštěstí hluboká a jmenuje se Holubčanka. Nechtěného zbloudění ovšem nelituji. Lokalita, k níž zavítá jen pramálo poutníků, nabízí divoce romantická zákoutí s mechem porostlými šutry různých tvarů i velikostí a navzdory tomu, že se jedná o vyloženě smrkovské teritorium, daří se tu i štíhlým či docela pokrouceným statným bukům.
Po více než hodinovém zpoždění narazím na červenou značku, která směřuje k opravdovému zelenému Smrku. Vzdám se však jejího vedení a záměrně odbočím na evidentní zkratku. Už po několika krocích zjistím, že krpál, který mám před sebou, by jenom těžko hledal v Beskydech konkurenci. Široký chodník směřující kolmo vzhůru připomíná schodiště. Toužil jsem po lehké předvánoční rozcvičce, mám ji tedy mít!
Patřičně zadýchaný se později znovu dostávám na značenou cestu. Ta nabízí jen velice mírné stoupání, čímž dává tušit vyloženě odpočinkovou záležitost. Brzo však vyjde najevo, že je tomu přesně naopak. Pokud nevede trasa mezi vyvrácenými horskými jívami, pak traverzuje svah skalnatým, nepříjemně zledovatělým chodníkem. Věci znalí borci, kteří se občas kolem mě přeženou, to řeší okovanými tretrami připomínající mačky. Obyčejné hůlky v tomto terénu víceméně selhávají. Nezbytnou stabilitu proto zajišťuji přehmatáváním mezi visícími smrkovými větvemi. Což mě po jisté době naštve natolik, že raději opět zamířím do kolmého, v tomto případě neprošlapaného svahu. Na vrcholový hřeben se díky tomu dostávám v relativní pohodě a bez jediné polámané končetiny.
Zamračené nebe, které mi bylo po celou dobu tichým společníkem, najednou zmizelo. Mezi pokroucenými stromy prosvítají ostré sluneční paprsky. Na severní straně se objevuje v plné kráse samotná Beskydská královna. A pod ní, jak je v posledních dnech a týdnech zvykem, nekonečné moře z šedobílých mlh. Škoda, že Smrk nenabízí výhledy na slovenskou stranu. I tak mě potěší těch pár skromných průhledů, které dosvědčují, že Malá Fatra i se vzdálenějšími Tatrami stále ještě drží své zabydlené pozice.
Necivilizovaná vrcholová plošina nabízí celou řadu předností. Jednou z nich je například největší beskydské chráněné území. Druhou třeba historická skutečnost, že se tu čas od času vyskytovali rozvraceči socialistického zřízení. Díky jim zde postupně vyrostly dva pomníčky. Připomínají předčasně zemřelé Jany. Anglického Lennona a našeho Palacha. Později k nim přibyl ještě hokejista Ivan. Což je v ruském přepisu vlastně také Jan…
A jsme na samém vrcholu. Je plochý, nenápadný, porostlý nepříliš vysokými smrky, které brání v širším rozhledu. I tak se na jihozápadní straně objeví siluety nejbližších velikánů. Studený vítr, který čeří níže usazenou mrakovou clonu, nabývá na síle. Narazím kapuci a začínám s klesáním. První část mezi zledovatělými šutry opět hrozí na každém kroku nekontrolovatelným uklouznutím. I tentokrát však všechno jistí milosrdné smrkové haluze. Dál a níž je situace stabilnější. Klouže to tu také, ale na polámání hnátů to už nevypadá. Sedmý, poslední pozdně podzimní špacír tak opět končí beze ztráty na životě, dokonce i na zdraví. Na zdraví se ovšem, stejně jako všechny minulé, nesmazatelně podepsal. Samozřejmě, jednoznačně pozitivně!
Žádné komentáře:
Okomentovat