Blážovy tábory
moravskočeské
1964 - 1967
VANDRY Z ROKU RAZ DVA
díl druhý
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
JEŽONKY 1964
Prastará trampská kronika zaznamenává spoustu dokonale zažloutlých vzpomínek. Mimo jiné i ty, které přímo souvisí s legendárními Blážovými tábory. Už od jara roku 1964 se na oficiálně nepovolených večírcích křesťanské mládeže přetřásá možnost uspořádání společného prázdninového stanování. V úvahu připadá osada Ježánky poblíž Visalájí. Domorodci ji však nenazvou jinak než Ježonky. Adventistům, jakož i příslušníkům StB, je toto poměrně šikovně zastrčené místo známé jako centrum nejrůznějších duchovně zaměřených aktivit.
Jsou tady toužebně očekávané prázdniny a s nimi i poměrně masový přesun značné části mládežníků na zmíněné místo. Zatímco drtivá většina z nich využívá běžné prostředky hromadné dopravy, spolu s Petrem Válkem osedláváme své nedávno pořízené jednosedadlové pionýry. Ten můj patří mezi vůbec první stroje tohoto typu ve vsetínském okrese a jeho státní poznávací značka tím pádem sestává z náramně stručného nápisu VS – 8. Do chodu se uvádí roztlačením a v každou nejméně vhodnou chvíli vypoví poslušnost. Naštěstí je tentokrát po ruce už jmenovaný Petr, ve kterém se skrývá nadprůměrně talentovaný mechanik. Na Horní Bečvě musí rozebrat celý zapalovací systém, aby značně problematický kostitřas mohl vyvinout rychlost blížící se alespoň třiceti kilometrům za hodinu. Pionýr sice kouří jako lokomotiva a kucká jak tuberák, ale stále míří neúprosně za svým cílem. Táhlé stoupání lesní silničkou k Bílému Kříži je však nad jeho síly. Nejméně třikrát chcípne na přehřátí motoru a ještě vícekrát na prudší stoupání, které se mu občas postaví do cesty. Tlačenka je v takovýchto případech opět zcela nevyhnutelná.
Z Bílého Kříže se díky porušení zákazu vjezdu spustíme k Visalájím a pak už spletí zatím neznámých lesních cest doputujeme k Ježonkám. Naši kamarádi ve složení Luděk, Mirek a Péťa, kteří budou později nazýváni Konem, Bobem a Hugem už vztyčili žlutý stan, který bude po celý příští týden našim dočasným útočištěm. Zatímco většina účastníků rozbila své plátěné pozice na zahradě rodinného stavení Foldynových (kterému později přezdíváme Tamtelův ranč), náš přístřešek se nachází v blízkém údolí na okraji vzrostlého smrkového lesa. Individualista Petr, přezdívaný Ben, by totiž týdenní soustředění uprostřed disciplinovaného stanového městečka jednoduše nepřežil. Těžce vydobytá svoboda nás však bude něco stát. Na rozdíl od ostatních nám například nikdo nenavaří. Máme však s sebou kotlík, kuchaře Boba a tekoucí potůček hned pod stanem. Za chvíli se jeho okolí může pochlubit nejen bytelným ohništěm, ale i docela slušným stolem, zhotoveným z velikého placatého kamene.
Oficiální program začíná rozcvičkou. Od té jsme osvobozeni, protože naší rozcvičkou je příprava snídaně. Následuje ranní pobožnost, kterou pravidelně stíháme až na poslední chvíli s posledními žvanci ranního jídla v ústech. Pokud zrovna neprší, tak se posléze vyráží na společný výlet. Ten úplně první míří na povědomý Bílý Kříž. Náčelník Bláža má v zásobě bezpočet soutěží a nejrůznějších her, takže na nějakou nudu zpravidla vůbec nezbude čas.
Zatímco premiérová noc proběhla v naprostém poklidu, ta následující slibuje mírné oživení. Na návrší, stranou od hlavního tábora, se totiž utábořilo pět na pohledění krásných dívek ze slezského pohraničí. Což je dostatečným impulsem k tomu, abychom ne sebe nějak upozornili. Spolu s Benem se pod rouškou večerního šera blížíme k jejich stanu. Nikdo v něm naštěstí není! Sotva začneme s plánovaným dílem zkázy, obyvatelky jako duchové přicupitají ke svému útočišti. Střelhbitě mizíme v černém lese, abychom z bezpečných pozic naslouchali divokému povyku připomínajícímu válečné tažení Indiánů. Situace se později zklidní a neohrožené tábornice opět mizí v krajině posedlé tmou. Což je dostatečný signál k pokračování nedokončené akce. Lehátka na strom, do pitné vody v kotlíku ne zrovna čistý kámen, vzorně poskládané textilie na okolní křoviny. V zápalu boje zničehonic zaregistrujeme z černého lesa se vyřítivší rotu rychlého nasazení ozbrojenou klacky, kameny a kapesními svítilnami. Dívkami najatí žoldnéři pod vedením domorodce Petra (kterému budeme později říkat Tamtela) se řítí přímo k nám! Rychlým skokem mizíme pod větvemi nejbližších smrků. Plížením se posuneme k místu, kde jejich hustá spleť sahá až k zemi. Několik baterek okamžitě prosvěcuje blízké i vzdálenější okolí. Srdce mi buší až v krku, když mi z půlmetrové vzdálenosti míří světelný kužel přímo do očí. Štěstí však stojí na naší straně. Horliví pronásledovatelé se posléze i se svými světelnými zdroji poněkud posunou v pátraní, takže rychlým sprintem nepozorovaně opouštíme náš úkryt. Oklikou se pak, jakoby nic, vracíme na místo činu. Sotva doputujeme k dívčímu stanu, ozbrojené komando zavrčí jako smečka rozzuřených vlčáků. S naprostým klidem se jich tážeme, zda tady neviděli naše druhy, které nemůžeme najít. Borci nám sednou na lep a hlasité nadávky teď míří výhradně na adresu neviňátek. Jsme my to ale kamarádi!
Dalšího dne je na programu masové dobytí nejvyšší hory Beskyd. Každý si s sebou bere tolik zásob, že to vypadá na okružní cestu kolem zeměkoule. Naší pětce stačí jen patka chleba a kousek másla, které se nám cestou stejně roztaví. Dobře míněné rady nebereme na vědomí. Po několikahodinovém pochodu jsme na Lysé. Vrchol se najednou mění v megalomanský piknik. Náš chlebový skrojek ani zdaleka nestačí, a tak bereme útokem zdejší divoké malinové a borůvkové plantáže. Postupně k nám přicházejí jednotliví poutníci. V drtivé většině se slovy: „ Hoši, my už jsme tak přecpaní, že nedáme ani sousto! Že nám s tím pomůžete, ať to nemusíme vláčet zpátky!“ Je pochopitelné, že se rádi obětujeme. Díky tomu je spokojenost oboustranná.
Celá středa je ve znamení společenských her. Vrcholí zábavným podvečerem s nečekanou návštěvou. Chemik Bláža má předchystanou zajímavou rekvizitu. S pomocníky na mne připevní jednotlivé díly lidské kostry. Jsou namalované na tvrdém papíru fluorescenční fosforovou barvou. V dokonalém utajení mě nasvítí silnou baterkou. Po zhasnutí je vidět jen pohybující se smrtku. Bláža mezitím začne celé shromážděné pospolitosti vyprávět strašidelný příběh. Ten stále nabírá na gradaci. Když se zápletka blíží k vyvrcholení, zhasnou v celé chalupě světla. S vrzáním se otevřou dveře a do místnosti vstoupí kostlivec! Reakci většiny přítomných, hlavně přirozeně úzkostlivých dam, netřeba zajisté dále popisovat.
Když už jsme v takové ráži, vyzkoušíme nebojácnost jednoho zdejšího domorodce. O půlnoci se má vracet z odpolední šichty. Pro jistotu mu posíláme k autobusu dva jeho známé. Cestou se ho ptají, zda nemá strach chodit přes černý les sám. Říká, že z toho aby se bál, už dávno vyrostl. V nejtemnějším úseku mu, coby nasvícená smrtka, najednou skočím do cesty! K vidění jsou pouze hýbající se kosti! Obranná reakce je okamžitá. Vší silou se proti nezvanému hostu ožene svojí pracovní aktovkou. V dalších útocích mu však pohotově zabrání jeho nastrčený doprovod. Jinak bych už byl, coby představitel smrtky, asi po smrti…
Ve čtvrtek se manifestačně pochoduje na Travný. V oněch dobách je tento vrchol ještě hoden svého jména. Opravdu na jeho táhlém temeni roste tráva! A mezi tím vysoké trsy modrofialových borůvek. Vládne tu všeobecná pohoda. Až na to, že k Blážovi opět směřují žaloby se sdílných úst nedávno vzpomínaných dívek. Od popsaného incidentu totiž mezi jejich modrým a našim žlutým stanem vládne nesmiřitelná studená válka. Situace se dostává do bludného kruhu. Po každé jejich žalobě jim samozřejmě něco vyvedeme. Aby měly zase proč žalovat. A tak se to točí stále dokola. Alenka, Blážova hodná manželka, musí vynaložit veškeré diplomatické dovednosti, aby naši podařenou partu před svým chotěm nějak obhájila. Její okřídlená věta, „Blážo, oni nejsou tak zlí“, bude opakovaně používána na všech budoucích prázdninových táborech. Dodnes netušíme, čím jsme si Alenčinu překvapivou náklonnost zasloužili.
Následující večer dochází na Náčelníkovu specialitu. Pořádá se noční výlet! Použití baterek je zakázáno. Pochodujeme temnými beskydskými hvozdy, pěkně jeden za druhým. A pochodujeme zatraceně dlouho Noční výlet totiž končí až o druhé hodině ranní.
Pátek je ve znamení příprav na blížící se sobotu. Až historie ukáže, že se jedná o den vskutku historický. Z nějakého, dnes už neznámého důvodu, který zamlčuje i celkem podrobná kronika, dochází k převratu! Tedy, k zakopání válečné sekery a definitivnímu zakončení šarvátek se vzpomínanými obyvatelkami modrého stanu. Válečné nebe se rozjasňuje a odporně namyšlené žalobnice se převtělují v pětici nejpůvabnějších krasavic celého tábora. Což vydrží celá nastávající desetiletí a položí základy ke vzniku nesmrtelné, přenáramně populární Chátry.
Sobotní den probíhá v duchu tradiční sváteční atmosféry. Poslední večer se samozřejmě neobejde bez veselejšího programu, v němž nechybí nejrůznější kanadské žertíky. Jak už to bývá, závěrečná táborová noc si na velké vyspávání moc nepotrpí. V našem případě je bdělá nálada prodloužena až do bílého rána. Ve žlutém stanu totiž probíhají oslavy na počest uzavření míru s pěticí neustále skloňovaných slezských reprezentantek. Ozývá se zpěv, vyprávění a hlasité výbuchy smíchu. Pochopitelně, za účasti obou donedávna znesvářených stran. A jak je v kraji zvykem, ve vší myslitelné počestnosti.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
JEŽONKY 1965
Schází se rok s rokem a my jsme opět na Ježonkách. Během posledního obletu planety Země kolem nejbližší hvězdy se toho docela dost změnilo. Naše parta, která se po skončení loňského tábora prezentovala názvem „Ubožáci ze žlutého stanu“, dostává po výběrovém řízení převratně nové pojmenování. Letos už vystupujeme pod honosnou značkou trampská osada „Šípy prérie“. Reagujeme tak na předchozí organizační aktivitu známé dívčí pětice, která si už o nějaký ten pátek dřív vybrala výstižný název „Amazonky“. Během roku si vyměníme pár vzájemných návštěv a zažijeme přitom dost veselých i napínavých událostí.
Na rozdíl od roku minulého, skrápí lesnatý kraj kolem Lysé hory vytrvalý déšť. Na stavění stanů není ani pomyšlení, takže se všichni účastníci stěhují na půdu Tamtelova ranče. Na seně je během dne vlastními silami přichystáno provizorní ubytování, kam večer uléhá celá letošní táborová pospolitost. Sotva se vyhlásí večerka s přísným zákazem vycházení a rušení nočního klidu, někteří nejmenovaní členové naší party začínají s nejrůznějšími aktivitami. Patří mezi ně například přemalování Boba a novopečeného návštěvníka, strýce Valy, pomocí krému značky Globin na černochy. Pod rouškou dokonalé tmy se pokračuje realizací dalších a dalších kreativních nápadů. Bdělý náčelník Bláža, který nocuje s celým štábem ve vedlejší podkrovní místnosti, musí samozřejmě zakročit. Když ani druhé důrazné napomenutí k respektování absolutního ticha nepadá na úrodnou půdu, značně vybuzený šéf popadne Hugu a moji maličkost za límec a vikýřem nás vyobcuje do deštivé noci.
Tábor se tedy pro nás vyvíjí více než zajímavě. Dalšího dne stále ještě padá k zemi nebeská vláha, což vrcholovému managementu nezabrání v tom, aby nevyhlásil nekompromisní ranní rozcvičku. Po poledni naštěstí vytrvalý déšť ustává. Protože jsem už, na rozdíl od mých nedospělých soudruhů, zařazen mezi pracující lid, chtě nechtě musím nastoupit k řádnému dobývání chleba vezdejšího. Naštěstí jen do nedalekého Frýdku. Další sled táborových událostí bude tedy závislý na informacích, které do červené památné knihy vlastnoručně zanesl jednatel Šípů prérie, nedostižný historik Kon.
Podle dostupných zápisů se pondělní odpoledne nese ve znamení pohybových her. K večeru konečně dochází ke vztyčování plátěných přístřešků. Bájný žlutý stan je nenávratnou minulostí a na jeho místě teď stojí Konem a Benem obývaný vojenský jehlan. Zbytek naší staré kumpanie bere pod svá ochranná křídla už vzpomínaný strýc Vala, který své pozice buduje jen o nějaké dva metry dál. Ještě téhož večera začínají jeho nezapomenutelné přednášky na téma Huberťák a hubertismus, pronášené z nedaleké přírodní kazatelny. Taktéž Amazonky nelení a vztyčují k nebesům hned dva stánky. Jeden pro uložení svých ladně tvarovaných tělesných schránek, druhý pro zaparkování zavazadel a nezbytného proviantu. Právě tento se pak stává cílem častých loupežnických nájezdů. Kdo se za zbojnickými výpady skrývá, netřeba zajisté složitě odhalovat. Mezi separované stanové nocležníky se poté zařadí ještě poměrně svatá trojice ve složení dvou železničních učednic Marty a Liby, kterou doplní také mladičká Jarmila z bystrého města pod Hostýnem.
Přichází úterý a s ním i vytrvalé odrážení nepoddajného volejbalového balonu. Nezbytná návštěva Bílého Kříže s nejrůznějšími sportovními soutěžemi vyplní pak celou druhou část druhého táborového dne. Klání vrcholí přespolním během, který však nevede přes pole, ale hlubokým lesem. Končí až ve tři a půl kilometru vzdáleném tábořišti. Vítězem se stává všestranně nadaný borec, samozvaný kazatel Vala, který trasu absolvuje průměrnou rychlostí 27,9 kilometru v hodině. Hned na druhém místě však končí reprezentant Šípů prérie, ani ne patnáctiletý Hugo ze vsetínské Rafandy. O třetí a čtvrtou pozici se dělí závodník Damašku Jaroslav, chcete-li Uhlíř, s náramně hbitou třineckou ještěrkou jménem Anička, která zastupuje chrabrou družinu přítomných Amazonek.
Ve středu pádí táborový dav na Muroňku. Kromě nezbytného nakoupení potřebného proviantu se také tady mění okolní louky v závodnické kolbiště. Nejpopulárnějším se po zásluze stává napínavý zápasnický souboj něžných žen, v němž s přehledem vítězí manželka nejvyššího Náčelníka, Alenka. K večeru téhož dne pak přichází na pořad dvojitá oslava narozenin. Gottwaldovská Liba Ševčíková doputovala k báječným devatenácti a náš Konrád k rovným šestnácti rokům plodného života. Dohromady obdrží dvě bonboniéry, ohromnou mísu pudinku a jednu velikánskou vařechu. Náš borec navíc dostane nejen další sladkosti, ale v souvislosti se svým věkem také dudlík a roztomilé chrastítko. Od koho jiného než od Amazonek! A jako nečekaný bonus ještě patero velesladkých amazonských polibků! Následně je pouze v plavkách přivázán ke stromu a všemi přihlížejícími poléván mnoha a mnoha litry ledové horské vody. Po nezbytné tělesné očistě přichází na řadu zlatý hřeb večera, oplácání jubilanta veškerým zbylým pudinkem. Je ho v zásobě tolik, že postačí na důkladné ošetření Konovy pokožky od jeho hlavy až k patě.
Amazonská pětice slezských krasavic je natolik rozdováděná, že s načatým večerem nechce jen tak rychle skoncovat. Rozhodne se valašský dorostenecký voj v čele s nepřehlédnutelným Valou pozvat do svého stanu. Od generálního Náčelníka je toto stanové shromáždění řádně povolené, ale pouze do půlnoční hodiny. Společné hry, písničky a Valovy duchaplné přednášky však všechny zúčastněné zaujmou natolik, že na jakýkoliv ciferník vůbec nikdo nehledí. Když se konečně nenápadně připlíží vzpomínaná půlnoc, do všudypřítomné tmy zaburácí Blážův nekompromisní povel: „ KUCI VEN!!!“ Ten se vryje do paměti tak silně, že se při každé vzpomínce na nezapomenutelného velitele vždy znovu a znovu ozývá.
Čtvrteční dopoledne zabere hlavní akce toho dne, boj o poklad. Podle dochovaných zpráv jej doprovází různé formy podvodného manévrování, ve kterém údajně opět nad ostatní vyniká nepřehlédnutelný strýc Vala. V závěrečné tabulce se po skončení objevuje toto pořadí: Vítězí talentované družstvo šerifa Bena následované skupinou Jarky Šíblové. Za ní se umísťuje soutěžní bratrstvo šarmantního jednatele Konráda a čestnou první příčku od konce zaujímá pátrající úderka permanentně bdělého kuchaře Boba.
Letošní noční výlet míří na travnatý vrchol Travného. Právě v tuto dobu se vracím ze čtyřdenního pracovního zápolení a k mému překvapení zastihnu na Ježonkách pouze dokonale vylidněný kemp zející takřka absolutní prázdnotou. Společníka mi proto dělá rozkřesaný ohníček, který mě svým vytrvalým olizováním přenese z temné reality do světa růžových snů. V něm bych se pravděpodobně vznášel až do bílého rána, nebýt pozdně nočního přepadu mého stanoviště mými značně rozveselenými kamarády.
V pátek se uklízí, snáší topivo a především trénuje jásavá sborová píseň Jas, jas, jas. Trénuje se tak důkladně, že ještě po dlouhých desetiletích jsme si ji jakž takž schopni vícero hlasy přezpívat. Bude totiž absolutním vyvrcholením zítřejšího duchovně zaměřeného odpoledního programu.
Poslední den týdne, sobota, naděluje všechno, co ke správnému svátečnímu dnu náleží. Nádherné slunečné počasí, pestrobarevnou bohoslužbu a v neposlední řadě i velký výběr všelijakých tuze jedlých dobrot. Může zato značný počet návštěvníků, kteří je tady svezli ze svých moravskoslezských domovských stanovišť. Závěrečný táborák je tentokrát docela decentní, stejně jako následující úplně poslední společné nocležení. Někdo si jej užívá ve stanu, Hugo na seně a moje maličkost pod nekonečnou klenbou vesmíru.
Neděle je už tradičně ve znamení loučení. Někteří pádí k Olomouci, jiní ke Gottwaldovu a další někam na Ostravsko. Dokonale spřátelená osada Amazonek se obrací k severu, zatímco naše Šípy prérie míří k protilehlým jižním končinám. Ťukneme si na zdraví hrnkem čerstvě nadojeného Tamtelova mléka a pak už s lehkým zamáváním mizíme ve svých modrých dálavách.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
JINOLICE 1966
V pořadí už třetí Blážův tábor se z východu Moravy stěhuje na východ Čech. Konkrétně do Rumcajsova kraje v okolí Prachovských skal. Na břehy Jinolických rybníků se přesunují nejen staré známé firmy z moravskoslezských lovišť, ale také zbrusu nové tváře ryze českého původu. Amazonská klasika je vystřídána trojicí rodných sester šerifky Haliny, mezi nimiž nechybí ani rodinný Benjamínek, nastupující vnadná dorostenka s přezdívkou Henela. Není žádným tajemstvím, že jedním z hlavních cílů velkého Náčelníka je poskytnutí šance k navázání nových kontaktů se stejně smýšlejícími mládežníky z nejrůznějších tuzemských teritorií. Protože ani tentokrát nemůže moje maličkost absolvovat celý turnus, potřebné informace vylovíme z poeticky pojatého zápisu v červené kronice, který pořídila tenkrát mladá, perspektivní a jakž takž svobodná Marta Hurtová.
Nadchází tedy první měsíc prázdnin. Jedné krásné červencové neděle se asi sedmdesát natěšených duší vtěsnává do kruhového stanového areálu místních Komunálních služeb. Plátěné přístřešky oplývají přímo nadstandardním vybavením, mezi kterým zřetelně vynikají především patrové kovové postele. Do stanů sice táhne, ale v drtivé převaze případů zatéká jen poměrně snesitelně. Budiž připomenuto, že v případě vytrvale slunečného počasí zpravidla nezatéká vůbec! Dalším nesporným kladem je skutečnost, že letošní tábor je součástí hojně zalidněného autokempu, což náročnějším jedincům skýtá možnost širokého společenského vyžití.
Sotva se uzavře úvodní ubytovací rituál, značná část účastníků soustřeďuje svoji pozornost na neurvale okopávaný fotbalový míč. Slasti nejpopulárnějšího světového sportu tady okoušejí nejen ostřílení mohykáni rodu mužského, ale rovněž jejich nesrovnatelně něžnější dívčí protějšky. Ti i ony si po skončeném klání odnášejí poměrně trvanlivé suvenýry. Modrofialové skvrny jsou pak nejnápadnější ozdobou obnažených dámských i pánských dolních končetin. Jednoznačný primát však drží útočník Hugo. Nejmenší hráč si vedle modřin odnáší i zdaleka největší bouli, která mu na noze vydrží až do samého konce letošního táboření.
Popularizátor českého lezectví Ivan Mládek se teprve učí brnkat na své banjo, ale Prachovské skály už jsou ve vlastech praotce Čecha všeobecně známým pojmem. První výlet proto náleží právě jim. S neustále zakloněnou hlavou se pochodující dav prodírá jejich škvírami a s dokořán otevřenými ústy trne nad nedostižným uměním k pískovci přitulených horolezců. K večeru se však už táborníci tulí k sobě navzájem, protože v sevřeném kruhu kolem ohně probíhá nezbytné, samozřejmě patřičně moderované seznamování.
Úterní ranní rozcvička, jakož i všechny zbývající, se musí obejít bez zástupců Šípů prérie, protože takové veřejné pokoření by šerif Ben zkrátka neunesl. A proto unáší již vzpomínanou Martu do pobřežních zákoutí, kde se na vlnách houpají malé lodičky. Aby nebyl stěžejní cíl jeho snahy nápadný, přibírá na palubu ještě intelektuálně vyhlížejícího jednatele Kona a Martina sportovně laděného bráchu Hugu. Z historických záznamů sice nevyplývá, kdo za to může, ale obětí překotného veslování se stává právě reprezentantka něžného pohlaví. Její porouchaný palec musí vzít nakonec do parády vyškolený lapiduch v nejbližší ordinaci.
Je tady teprve středa, ale z celé řady sportovně rozšoupnutých táborníků jsou už jenom trosky. Což může znamenat jen jediné. Uspořádat dlouhé tažení ke zřícenině obdobného názvu. Pradávné panské sídlo je sice dobyto, ale za cenu mnohých ztrát. Všechny se výhradně týkají ztrát na váze. Což není ve většině případů vůbec na škodu. Náš jednatel se při bedlivém pozorování nastíněných úbytků zahledí do jedné nejmenované černovlásky natolik, že bude až do konce pobytu nadnášen silou, která se rovná půvabu dívky do jeho srdečních hlubin znenadání ponořené. V užších kruzích se jí bude přezdívat Kobylka.
Dobytá zřícenina Trosky je už za zády, ale v dosahu zpáteční trasy se nachází velkoplošné pískoviště. Jeho zřetelné okraje zdobí trsy zralých borůvek a čerstvě vyrašené kloboučky nahnědlých kozáků. Ostřílených kozáků jiného typu se to však příliš netýká. Předmětem jejich zájmu je co nejrychlejší překonání vzdálenosti mezi horní a dolní hranou dobývacího prostoru. Písečný kros vyhrává s přehledem brýlatý borec Antonín, který jej permanentně trénuje na vysokých mezích a hlubokých valašských ráztokách.
Čtvrteční hra o poklad zavede soutěžící ke stinným houštinám a pískovcovým bludištím. Stejně jako před rokem na Ježonkách, i tentokrát získává nejcennější skalp vychytralá úderka šerifa Bena. Skalní sluje přichází na řadu také téhož večera. Pod rouškou tmy tudy našlapuje většina táborových účastníků, aby se v myšlenkách přenesla o pár století nazpátek. Tenkrát tu nacházeli skrýš pronásledovaní Čeští bratří. V duchu jejich neoblomné víry se pak od kamenných stěn ozývají melodie večerních křesťanských písniček. Stoupají k vrcholům kolmých stěn a pak dál až k Velkému vozu, Kuřátkům a tajemnému Orionu.
Součástí letošního táboření jsou i náramně oblíbené služby v kuchyni. Páteční oběd mají mít pod palcem právě Šípy prérie. Možná by daly dohromady vaječinu na kopřivách či pálivý bramborový guláš kuchaře Boba, ale všeobecně stravitelné krmě by se od netrénovaných holobrádků dočkal jen málokdo. Na pomoc je tedy přivolán ryze dámský prvek v podobě pečlivé vsetínské Marty a nebojácné mořkovské Milušky. Díky jejich ráznému velení se z obávané disciplíny stává jedno z největších překvapení jinolického tábora. Páteční menu jednoznačně vyhrává!
Sobotní bohoslužby probíhají v duchu zmiňovaných českých evangelíků. Tedy uprostřed zelené Boží katedrály. Odpolední část je už tradičně v režii později narozených. Písničky, básně i vyprávění opět moderuje sám velký Náčelník. Díky lobbistickému umění jeho manželky Alenky se do programu zapojí skoro všichni přítomní táborníci. Jednoduše proto, že je každý z nich nějakou tou hřivnou zadarmo obdařen.
Od pátečního podvečera se u Jinolických rybníků nachází i moje maličkost. Po skončení dne odpočinku zaplápolá obvyklý táborák. Je prošpikován nejrůznějšími společenskými hrami a nezbytnými kanadskými žertíky. Ten nejvýraznější se dočká realizace až v době, kdy veškerý život v kempu utichá. Dvoutaktní Minor II, kterým sem přicestoval vážený kazatel Ludvík Svrček, jinak vlastní otec našeho jednatele Kona, putuje do samého středu tábora a vrchol centrálního vlajkového stožáru je obtěžkán veškerými botami, které byly na zápražích stanů nalezeny. Celkový umělecký dojem odtajní až nedělní svítání. Přestože má závěrečné číslo nedostižné bodové ohodnocení, většině bosonohých není vůbec, ale ani trochu po chuti.
Hugo, jičínská Dana, Ben s Martou a Kon s jeho milenou Kobylkou mi spolu s manželi Zlámalovými dělají doprovod při poslední vycházce do Prachovských skal. Na základě jistých zkušeností, získaných divokým slézáním našich starých dobrých Pulčin, se i s kamarádem Benem pokoušíme vydrápat na jednu místní skalinu. Jistíme se pouze kouskem provazu, kterému se u nás říká pauzňák. Obtížnost pátého stupně postupně hravě zdoláme a od těch dob jsou naše jména na věky věků zapsána v příslušné knize skáloplazů na samotném pískovcovém vrcholu.
Po poledni se ubíráme k nedaleké vlakové zastávce. Na nejbližší spoj tu čeká nejméně stohlavý dav. Značnou část tvoří čundráci pádící domů z víkendového vandru. Podobně jako oni, i my si čekání krátíme prozpěvováním všelijakých trampských evergreenů. Když přihodíme i něco z vlastní tvorby, posluchači nápadně zpozorní. Především při jednom úryvku ze známého hitu „Farmáři a plantážníci“. V době rozbujelého komunistického režimu totiž na plná ústa veřejně zpíváme, že „strýc, co je v Sovětském svazu vlastnil farmu zeměplazů“ a že „po válce plazy i kozu sebrali mu do kolchozu“. Vrcholem je závěr sloky ve znění “když jsem koukal na ty hady, ukradli mi ´časy´ tady“. Jedná se narážku na aktivity sovětských osvoboditelů, jejichž všeobecně známou zálibou bylo zabavování náramkových hodinek, kterým se v ruštině přezdívá ´časy´.
Časy táboření nadobro skončily a my se prostřednictvím motorových, parních i elektrických vláčků postupně posunujeme k našemu východnímu pohraničí. S písničkami na rtech a velkou vírou, že se do roka a do dne opět někde vespolek potkáme.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
STUDNICE 1967
Po roce jsme opět na východě Čech. Vesnička Studnice, ležící jen kousek od známých Teplických skal, je takřka celá vylidněná. Prázdná je tím pádem i zdejší malá škola. Nějaký koumavý východočeský brácha dostává kardinální nápad. Využít opuštěnou budovu jako základnu pro prázdninový tábor mladých. Čas ukáže, že bude k podobným účelům využívána bezmála ještě celá dvě příští desetiletí.
Zatímco minulé popisované akce byly zaneseny do vandrácké kroniky, tato se už v žádném zápise neobjeví. Kronikáři jsou buď lenivější nebo je zahlcují důležitější povinnosti. K tomu všemu se v naší partě zatím neobjevuje žádný fotografický dokumentarista. Konrád sice fotí a ostošest, ale, až na mizivé výjimky, nikdy nikdo jeho dokumentaci nezahlédne. Zpravidla totiž končí v dosud nevyvolaných filmech. Příští informace proto budou závislé jen na propustnosti mé značně děravé makovice.
Začněme tedy od začátku. Ten náš startuje malým předkrmem v podobě nedělního vandru na staré dobré Pulčiny. Pozvání přijímá i šerifka dohasínajících Amazonek Halina a aktuální princ jejich snů, Ruda z Třinecka. A potom ještě jistý Zikmund, který v budoucnu amazonské náčelnici nezmizí z dohledu. Kromě zmíněné dámy pak absolvujeme vlastní prvosestup do místní jeskyně. Sotva se doplazíme k nejzazšímu dosažitelnému bodu, dohasne nám jediná baterka a dohoří všecky svíčky. Návrat různě zatočenými škvírami nakonec šťastně zvládneme i v absolutní temnotě. Na světlo denní ale vylezeme jako v kališti vyválená prasata..
Na generální očistu není pomyšlení, protože zanedlouho odjíždí šerifce a Rudovi podvečerní vlak. Doprovodíme je k pět kilometrů vzdálené štrece a společně s jejich soukmenovcem Zigou přenocujeme v blízkosti nádraží. Ráno pak koupíme v Lidečku lístek do nedohledných Janovic u Trutnova. Většina blátivých nánosů sice stačila z našeho vojenského ošacení během noci pod širákem opadat, ale stopy pulčínského mazlavého podsvětí jsou na nás i nadále více než patrné. Den v nejméně pěti vlakových spojích přečkáváme bez úhony, což nemusí být úplně stejné u našich blízkých spolucestujících. Tak jako tak před večerem vyskočíme v uvedené zapadlé železniční stanici a pěším pochodem doputujeme k české dědině jménem Jivka. Odtud jsou to do Studnice pouze dva směšné kilometry.
Někdejší živá vesnička připomíná sídliště duchů. Kromě školy a jednoho či dvou baráků se nikde nesvítí. Prošmejdíme potmě pár neobývaných stavení a jedno z nich si vybíráme jako své budoucí útočiště. Vojenským krokem pak dojdeme před zmiňovanou školní budovu.
Sebevědomě otevřeme dvoudílné dveře. Sotva nakoukneme dovnitř, postaví se nám do cesty neznámý vytáhlý dlouhán. Je o generaci starší a jmenuje se Lavička. Sedneme si tedy na lavičku a začneme vyjednávat. Recepční tvrdí, že ve škole sídlí tábor mládeže a stěžejním úkolem jeho osoby je povinnost nevpustit mezi nezkažené mládí žádné narušitele. Snažíme se mu všemi možnými způsoby dokázat, že sem také patříme. Je naprosto neoblomný. V horním patře navíc rezonuje volání, že budovu přepadli vojáci. Coby správní trampi máme totiž na sobě vyřazené militaristické odění barvy khaki. V té době je to něco nezvyklého, pokud ne přímo provokujícího.
Na schodišti se zničehonic objeví valašský soukmenovec Brdečko. “ Ahoj hoši“, zaburácí na celé kolo a pádí to oznámit ostatním. Během chvíle jsme obsypáni jako vosí hnízdo. Lavička neví, zda se nejedná o zjevení a pro jistotu si sedá na lavičku. Na tu, kterou jsme už stačili opustit, protože stoupáme školním schodištěm k výšinám.
Hlavní štáb tentokrát tvoří hned několikero autorit. Vedle generálního Náčelníka Bláži mezi nimi figuruje známá hradecká dvojice Kašpar – Zlámal, kterou doplňuje duchovní autorita v podobě uznávaného kazatele Aloise Bárty. Přednášíme svoje představy o našem budoucím ubytování v nedalekém opuštěném objektu. Představení nechtějí o žádné separaci ani slyšet. Na přetřes pochopitelně přichází i naše oblečení. Okřídlené rčení, že “šaty dělají člověka“, nemíníme ani náhodou bezezbytku akceptovat. Jiné, než to, kterým jsme právě oděni, ostatně ani nemáme. Zkoušíme hledat také nějaké řešení ohledně příštího nocležení. Pro tuto noc se vtěsnáme mezi matračky bezproblémových účastníků a jednatele Kona pasujeme za zprostředkovatele oboustranně únosného kompromisu. Coby talentovanému diplomatu se mu to nakonec podaří. Předchází tomu však vrcholně náročné celonoční vyjednávaní se vzpomínanou spirituální veličinou Aloisem Bártou. Výsledek se dovídáme až během bílého rána. Dostáváme vrchností potvrzené svolení, že můžeme obývat nevyužívaný půdní prostor. Jsme navýsost spokojeni a míříme do nejvyššího poschodí.
Okamžitě se pouštíme do nezbytných úprav prostorného interiéru. Na pořadu dne je především zajištění co nejměkčího spaní, což se odehrává pod heslem “jak si kdo ustele, tak si i lehne“. Doprostřed umísťujeme předpotopní školní tabuli a nad ni zavěšujeme zarámovaný portrét Josefa Vissarionoviče Stalina. Neprodleně jmenujeme i učitelský sbor. Patří do něho i externisté ze spodnějšího patra, například tělocvikář Antonín, zvaný Koloděj. Jeho povel „úprkem v prk“ se později uchytí i při dalších pohybově motivovaných aktivitách. Ze slušnějších spodních sfér k nám začínají prosakovat další a další obdivovatelé. Mezi nimi i šerifův brácha Mirek, který dostává úlohu školníka a s ní i novou přezdívku Šplh. Možná proto, že na každou šichtu musí vyšplhat o jedno poschodí výš. Nutno podotknout, že výuka probíhá v každé volné chvíli. Je doprovázena obrovským zájmem a především častými salvami velice hlasitého smíchu.
K Blážovým táborům neodmyslitelně patří i společné výlety do okolí. A okolí Studnice je více než atraktivní! Proplétat se Adšpašskými, Teplickými, případně Jiráskovými skálami, které leží hned za rohem, je zážitkem, který se prostě neomrzí. Podobné je to s hromadným čvachtáním v přilehlých jezírkách či koupalištích. Vodních radovánek se zúčastňují všichni, až na jedinou výjimku. Tou je náš nadprůměrně dospěle vyhlížející kuchař Bob. Žádné dobře míněné lákadlo na něj neplatí. Dokonce ani vábení svůdných táborových krasavic. Nezbývá než použít násilí. Akční rota rychlého nasazení jej popadne za všechny čtyři končetiny a po řádném rozhoupání zapřisáhlého suchozemce svěří modrozelené adršpašské hladině. Bobova sestra Miluška sice svého milovaného bráchu brání zuby nehty, ale zmíněná úderka se přes utržené škrábance, štípance a kousance nenechá od nanejvýš ušlechtilé očistné operace odradit.
Na všeobecnou očistu však tato jednotka, jejíž základna nevězí jinde, než na studnické školní půdě, dbá i v samotném tábořišti. Jednoho svěžího rána, kdy tělocvikem posedlý strýc Vala vede před hlavním vchodem nezbytnou rozcvičku, objeví kdosi v půdním zákoutí dlouhou rouru od kamen. Ta se nepozorovaně prostrčí větracím otvorem, který se nachází přímo nad rozjařenými vyznavači ranního protahování. Ve chvíli, kdy jsou cvičenci v dokonalém transu, putuje do roury několik kbelíků studené vody. Nečekaná průtrž způsobí v davu absolutní zmatek. Osprchovaní sokolové se rozprchnou jako hejno vrabců. Aby co nevidět zjistili, že na rukou, na čelech, jakož i na jiných částech svých tělesných schránek jim ulpělo těžko odstranitelné znamení. Použitý kouřovod byl totiž plný mazlavých černých sazí.
Nenapravitelný individualista Ben, který je inspirátorem většiny psích kusů, navrhne, abychom si vzali den volna. Díky přímluvě Náčelníkovy chotě Alenky je nám kupodivu vyhověno. Opouštíme tedy táborovou základnu a sledujeme tok malého potůčku. Poměrně brzo zjistíme, že je plný docela velkých pstruhů. Pytlácké návyky získané dlouhou praxí okamžitě předávám svým méně trénovaným soudruhům. Než se posuneme k vyústění zmíněného toku, vytaháme na břeh rovných jednadvacet kousků. Až tady narazíme na tabulku, důrazně upozorňující na chráněnou rybí oblast. Naprosto neúmyslně jsme ji tedy důkladně „vychránili“. Českému rybářskému svazu se tím dodatečně převelice omlouváme. Vykuchané rybí dravce poté uložíme na velký pekáč přizdobený slušnou vrstvou žahavých kopřiv. Tepelnou úpravu však svěříme naší ochránkyni, tetě Alence. Dozlatova opečené kousky pak chutnají více než báječně!
Blíží se sobota. Den svátečního klidu nás však nenechává klidnými. Bezmála sto padesát nevinných čistých duší, okupujících spodnější patra, v nás stále vidí poněkud nepatřičně se projevující záškodnickou družinu s nádechem chuligánství. Rozhodujeme se jim tedy poněkud vytřít zrak. Na odpolední bohoslužebný program si potají nacvičíme hned několik neznámých křesťanských písniček. Problémem ovšem zůstává náš nápadně nekostelový vojenský úbor. Požádáme tedy strýce Valu, který díky vlastnictví machrovské kývačky jawy dělá motospojku, aby pro nás někde sehnal nové kalhoty. Díky našim poloprázdným kapsám, samozřejmě ty nejlevnější. Nákupčí to vyřeší po svém. Doveze nám sadu hrubých pracovních montérek, tak zvaných cajkáčů. Zřetelnou změnu našeho image bereme jako výzvu. Na zmíněných kalhotách špinavě šedé barvy nažehlíme ostré puky, zablácené černé kanady přivedeme do oslnivého lesku a důkladně vyprané hnědozelené košile doplníme náhodně nalezenými kravatami. Na pomyslné sobotní pódium tak nastupuje zcela neznámý ansámbl, působící jako dokonalé zjevení. Veškeré averze jsou bezezbytku zažehnány.
Závěrečný táborák je opět plný zpěvů, her a soutěží. S náramnou oblibou do nich zatahujeme ty, kteří jsou na podobných akcích úplnými nováčky. Jako velice vhodný objekt se mi jeví vysoké tmavovlasé děvče, které se v poslední době objevovalo na meziříčských večírcích mládeže. Poměrů neznalá dívka naivně svoluje. V následující scénce je pasována na kapitána lodi, jemuž mužstvo podává hlášení. Plavidlo se dostává do bouře. K vrchnímu veliteli postupně směřují zprávy o narůstajícím nebezpečí. Když zmíněné kapitánce s předpisovým salutováním důrazně oznámím, že už prší, za zády schovaný Hugo vylije na její kadeře dva litry studené vody. V oné době zdaleka netuším, že se inkriminovaná dívenka časem převtělí v moji zákonnou manželku.
Poslední noc musí být i tentokrát něčím výjimečná. Veledůstojně vyhlížející strýc Kašpar svůj nesporný šarm umocňuje zaparkovanou červenou limuzínou. Tuším, že to byl Vala, kdo přichází s grandiózním nápadem. Naleštěné auto se za nočního šera polije vodou a vzápětí posype vrstvičkou bílé mouky. Ráno už na jeho místě postává nevzhledný vehikl, do něhož by nenasedl ani bezdomovec. Zatímco se vozidlo posunuto od rudé k bílé, u majitele je tomu přesně naopak. Jeho vztek je bezmezný. Pokořený člen vrchního velení pak začne nečekaný make-up za sucha odírat. Pozorujeme jej z vrchního patra a náramně si to užíváme. Než nám ho přijde tak trochu líto. Naklušeme s kýblem vlažné vody a během deseti minut je limuzína opět jako nová. Borce, který vždycky všechno znal a všude byl, totiž ani ve snu nenapadlo, že lak jeho červené chlouby pokrývá prachobyčejná pšeničná mouka.
Zpáteční cestu k domovu opět absolvujeme v několika druzích vlakových spojů. Tentokrát s námi cestuje i úplně nový člen naší pospolitosti. Je to malý psík, který se během pobytu uvelebil na naší půdě. Dostal královské jméno Haile a za žádnou cenu se od nás nemíní vzdálit. V rychlíku potom spokojeně pobíhá pod sedadly nic netušících pasažérů. Někoho vyděsí, jiného přiměje k tomu, aby mu přilepšil kouskem nějakého žvance. Později se nepozorovaně usadí pod elegantně vyhlížející dámou napuštěnou nejdražšími francouzskými parfémy. Haile zvedne nožku a vypustí obsah močového měchýře. Nažloutlá tekutina zamíří k zaparkovaným chodidlům zmíněné primabaleríny, obutých do lodiček s převysokým jehlovým podpatkem. Voňavý proud zde utvoří miniaturní jezírko. Pyšně se vypínající ředitelka zeměkoule zírá do blba a významně poklepává nohama o vlakovou podlahu. O zmíněném jezírku, ve kterém v pravidelných intervalech smáčí své módní obutí nemá ani nejmenšího tušení.
Posledním vlakem dojedeme do cílové Jablůnky. V doprovodu svých mladších sourozenců a sestřenice Jiřiny pak pochodujeme známou pětikilometrovou trasou k našim rodným Kateřinicím. Milého Haileho mám přitom za košilí. Občas ho však vypustím na čerstvý vzduch. Nerad bych totiž dopadl jako ona napomádovaná rádobykrasavice. O parfémy, natož z psí produkce, zas až tolik nestojím. Psíka čeká nejméně půl roku spokojeného života. Než ho v sousedství Jiřinina ranče buď sejme projíždějící auto nebo sežere nějaký hladový místní myslivec.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
