ÚNOR BÍLÝ

tělo sílí

- slunce, voda, vzduch -

(-: léky, co dal Bůh :-)

Pokud někomu výše uvedený souhrn léků s únorem zrovna nekoresponduje, nepochybně v životě přišel o něco podstatného. I ve druhém měsíci roku si totiž může našinec svobodně a zdarma naordinovat jmenované medikamenty a bez ohledu na věk tak dopřát své více či méně zchátralé tělesné schránce šanci překvapivě účinné ochrany před všudypřítomným covidem, jakož i před dalšími nenasytnými záškodníky, kteří na něj za každým rohem velice bděle číhají. Samozřejmě za předpokladu, že sáhne i po dalších nabídkách z Boží lékárny, mezi nimiž nesmí chybět přiměřený přísun co nejpřirozenějšího krmiva a dostatečná dávka pravidelného pohybu. Bez něj by to ostatně v únoru ani dost dobře nešlo. Terapie se pochopitelně neobejde bez špetky nezbytného humoru a hlavně bez vědomí, že neviditelný autor je pro našince kdykoliv, kdekoliv a úplně grátis na příjmu.

1.2.2021, Lázy

Nadešel únor, takže dolů z pece a vzhůru na čerstvý vzduch! A když vzhůru, pak třeba na Lázy. Název zmíněné dědinky je na tomto blogu poměrně frekventovaným pojmem. Nabízí parádní výhledy a občas i trochu sněhové nadílky pro nejrůznější zimní radovánky. První den druhého měsíce tu není navíc ani jediného lyžemi vyzbrojeného živáčka. Nevelká vrstva přemrzlého firnu veškeré náruživé vyznavače bílé stopy odklonila do vyhlášenějších a proto přeplněných lokalit. Minimálně dvě z nich jsou odtud tak trochu k vidění. Radhošť za několika hřebeny a Praděd za devatero horami. Narváno bude i na protilehlém Kelčském Javorníku. Nikoliv běžkaři a skialpinisty, ale vášnivými dobyvateli okolních rozhleden.

Bílou krajinou se po bílé stopě posunuji k Bílové. Kromě několika usedlostí tu v minulosti k nebi vyrašily i symboly dávné valašské krajiny, pichlavé zelené jalovce. Ochránci přírody tentokrát zabodovali, protože bez vyhlášení rezervace by lokalitu už dávno převálcovaly lesní plantáže či rekultivované zemědělské louky a pastviny.

Den se nepozorovaně posunul k pozdnímu odpoledni. Modrá obloha začíná ustupovat jemnému oparu. Nad západním obzorem si najednou všimnu nevšedního úkazu. Tři barevné skvrny se postupně slijí v jedinou, ale o to výraznější. Duhové spektrum připomíná vitráž do jiného prostoru. Kolem třetí hodiny odstíny slábnou až se ztratí úplně. Nevěřím na pověry, ale věřím na znamení. Ještě téhož večera se dovídám, že právě v inkriminovanou dobu vyhasínal život Edity. Před měsícem mi volala a byla plná života. Přála šťastný nový rok a opakovaně mě zvala i s mou chotí do svého bytu. Musíme prý přijet, abychom si mohli dát po čtvrtce. Už si ji nedáme. Den po čtvrtku jí jedeme na pohřeb. Se Švitorkou a jejím synem Michalem. Opustila je maminka a babička. Ze všech nejmilovanější. Odskočila si od nich však jenom na chvilku. Spočinout ve stínu Zmrtvýchvstalého.

Prodlužují se stíny. Nízké slunce naposled ozáří fasády, střechy i nastavené tváře a pak zmizí za horizontem. Přibližně tam, kde před chvílí usnula nezapomenutelná Edita. Tak jako to slunce i ona čeká na své nové svítání. Život není úsečka, ale tajemstvím zahalená přímka. Kdo tomu uvěří, smrti se moc nebojí.

2.2.2020, Třeštík

Zatímco to ještě včera bylo o modravé obloze a přemrzlém firnu, dnešní den slibuje zcela odlišnou záležitost. Pomezí Beskyd a Vsetínských vrchů ovládla stupnice šedých odstínů. Od bílého sněhu až po černé hvozdy. Z Třeštíku však míří k Soláni ideálně vyfrézovaná stopa. Občasné přeháňky ji navíc přizdobí jemně načechranou přikrývkou. Moje půvabná vnučka, šestnáctiletá Andrejka, si lepší podmínky snad přát ani nemohla Prkno už zvládla na výtečnou, na běžkách však stojí poprvé v životě. Premiérový sjezd z mírného svahu zpestřuje ladným sklouznutím do sněhové peřiny. Tak, jako úplně každý začátečník. S tím rozdílem, že v drtivé převaze ostatních případů se nejedná o sklouznutí ladné.

Na běžecké trase dnes nepřekáží skoro žádní lyžaři. Sportovně nadané vnouče, které závodně prohání basketbalový míč, teď trénuje odrazy, pomalý běh i nezbytné plužení. Svědkem jsou jí jen pohádkově obalené stromy a pozorný kouč, kterým v tuto chvíli není nikdo jiný než její podobně talentovaný tatínek. Okolní krajinu důvěrně poznal při zápolení s časem během mnoha beskydských dálkových pochodů.

Za necelé dvě hodiny jsme zpátky u zaparkovaného auta. Ranní začátečnice se stačila převtělit v reálnou naději valašského běžkování. Až jednou ve sportovních zprávách zazní jméno Andrea, s největší pravděpodobností se bude jednat právě o moji zmiňovanou vnučku.

6.2.2020, z Bumbálky na Dušnou

Netuším, co se stalo, ale o čtvrt století mladší generace mě pozývá ke společnému zdolání klasické, skoro 40 km dlouhé valašské magistrály. Se synem Michalem vystoupíme na Bumbálce a s běžkami na ramenou zdoláme nedalekou hřebenovou kótu na Trojačce. Už první metry ukazují, že to dnes nebude žádná brnkačka. Po mírné oblevě sněhová pokrývka přimrzla a mimo vyjetou stopu je skoro nesjízdná. Nevadí, může to být o to zajímavější.

Lyžařská tlupa vsetínských namakaných borců má přichvátat o půl hodiny později. Dávám si proto fóra a vyrážím k západu. Tentokrát je na známé trase obstojně zalidněno. Nejen běžeckými nadšenci nejrůznějšího stáří, ale i početnými pěšáky s pobíhajícími nečistokrevnými ratlíky. Čím více se blížím k Beneškám, tím je sněhová vrstva tenčí. Nepříliš prudké sjezdy jsou navíc docela slušně zledovatělé. Coby trouchnivějící kmet s čím dál křehčí kostní výbavou si musím dávat pořádného majzla. Přelomit si tady hnátu by mohlo znamenat tisíce nejrůznějších komplikací. Valašská krajina je i pod šedivým nebem tradičně přívětivá a ke zmíněným Beneškám dojíždím bez úrazu a v poměrně únosném duševním i fyzickém rozpoložení.

Rychlá rota vsetínských reprezentantů doplněná o mého nejstaršího synátora mě konečně dohonila, a tak můžeme společně popojíždět dál. Opět míjíme běžkaře i pěšáky a na vybraných místech i typické valašské chalupy. U jedné z nich je poněkud nahusto, protože výdejní okénko nabízí skromný žvanec a pár hltů piva, čaje či tuzemáku na nezbytné doplnění tělesných tekutin.

Poměrně rovný hřeben je později zpestřen docela svižným sešupem v nepříliš širokém lesním úvozu. Tuto sjezdařskou lahůdku si však dnes troufne pokořit málokdo. Mezi vzácné výjimky náleží neohrožený dobrodruh Milan. Přestože pluží jak to nejvíc jde, na ledový, kamením vyšperkovaný povrch nic neplatí. Lyžařský fenomén se nakonec musí pokořit a nedobrovolně políbit studenou tvář matičky země. Dvakrát jednoduché to nemají ani konzervativnější kusy, které se rozhodnou dotyčný svah absolvovat bez lyží. Nejednomu z nich se podaří úplně totéž co před chvílí zmiňovanému Milanovi.

Soláň je už skoro na dohled. Na jednom ze zasněžených aut vyniká důrazné varování, ze kterého lze snadno vyčíst, že v oblasti není dvakrát bezpečno. Nápis hlásá něco o medvědím výskytu, který způsobuje blíže nespecifikované brzdící potíže. Zdá se ale, že to na většinu smrtelníků neplatí. Zvykli si na covida, zvyknou si i na šelmy.

Další z pootevřených výdejních okýnek je na Čartáku. Linoucí se vůni tu podlehne jen málokdo. Platí to i o naší vyhládlé běžecké úderce. Nechám je tu nastojato hodovat a svým líným tempem pokračuji dál. K velice milému překvapení narazím na přímo ukázkovou stopu, navíc skoro bez lidí. Trasa od Tanečnice k Ptáčnici se stává absolutní dnešní jedničkou. Přichází nenápadné ochlazení a s ním i občas poletující sníh. Popojíždět na lyžích takovouto pohádkovou krajinou je prostě balada.

Na Ptáčnici nezapěje jediné ptáče, zato se tady postupně sjede celý opožděný voj. Následuje mírný sjezd k Cábu a pak už více či méně problematické klesání lesní silničkou. Cílová Dušná nás vítá docela pokročilým stmíváním. Michal si v rámci tréninku přidává ještě patnáct pěších kilometrů k Valmezu, zbytku světa bohatě stačí právě absolvovaná čtyřicítka.

12.2.2021, Bečva I

Dneska mrzne až to praští. Dopoledne mi nabízí pár hodin volna a tak se prostřednictvím svého motorového vehiklu přesunuji ke korytu Bečvy. V těchto místech je problémem potkat našince v létě, natož někdy v únoru. V dokonalé samotě kopíruji tok zmíněné řeky. Pluje v něm ledová tříšť a kouzelník mráz začíná modelovat originální trojrozměrné výtvory. Takováto zima tady už dlouho nepanovala. Dávám si načas a náramně si jí užívám.

13.2.2021, Helštýn

Tohoto dne mám volno až k večeru. Nazouvám své izolepou polepené boty a zajíždím s nimi do předpotopního vázání mých dosluhujících běžek. Odhodlaně se zahryznu se do nejbližšího návrší a pak pomalu stoupám k památníku na Helštýně. Okolní zasněžená pole nabízejí tisíce běžkařských možností. Přestože je dvacetitisícová aglomerace hned pod námi, na lyžích tu nevidím jediného človíčka. Dokonce i někdejší sáňkařské lokality zejí prázdnotou. Příliš tomu nerozumím. Pokud to tak bude pokračovat, zabedněným počítačovým lenochodům hrozí vyhynutí. Když ne na covid, tak určitě na nedostatek pohybu. Za stmívání se vracím domů. Sníh je i ve městě, takže lyže odepínám až u prahu našeho paneláku.

13.2.2021, Police a okolí

Tak ideální podmínky k lyžování tu už dlouho nebyly. A patrně už ani nebudou. Ráno kolem mínus dvanácti a k tomu nádherně azurová obloha. Na zmrzlém sněhovém podkladu pěticentimetrová vrstva nadýchaného prašanu. Ignoruji veškeré vyhlášené běžkařské taháky a vyrážím hned za humna. Lyže připínám u choryňské Lhoty a po liduprázdném hřebenu mířím k Policím. Slunce mi svítí přímo do tváře a na pozdrav mi blikají tisíce sněhových třpytek. A vůbec si nemusím dělat starosti s nějakou vysoustruženou stopou. Za dané situace je úplně, ale naprosto zbytečná.

Na holém hřebenu míjím nejen četná stromořadí, ale i lesní háje či osamělé solitéry. Všímám si nečekaných kontrastů. Na jedné straně ledem obalené větve i větvičky a jen o kousek dál půvabně rozvinuté olšové jehnědy. Přestože je i po poledni hodně pod nulou, ve vzduchu jsou cítit první náznaky blížícího se předjaří.

Nad Policemi nabírám severozápadní kurs a po nekonečných pláních se přibližuji Kelči. Město Vojtěcha Jasného sice obestírá náznak oparu, ale i tak z tohoto úhlu pohledu vyhlíží náramně kouzelně. Je pravdou, že na lyžích jsem tady úplně poprvé. Žádné jiné stopy po běžkách tu ostatně ani nevidím. Zato těch srnčích a zaječích je na zdejších polích požehnaně. Požehnání pro některé poutníky nabízí i stará osamocená kaplička. Bezduchým současníkům nic moc neříká. Je však viditelnou památkou na časy, kdy byl národ materiálně chudší, zato spirituálně nesrovnatelně bohatější.

Oklikou se vracím k Policím. Venku znatelně přituhuje. V dědině ani jejím okolí není skoro nikoho k vidění. Pár jednotlivců potkám až na zpáteční cestě ke Lhotě. A světe div se, ve vyjeté stopě minu i jednu neohroženou lyžařku. Opět mi to hlava nebere. Ideálnější podmínky si snad ani nejde představit a lidé přitom sedí za pecí. Takový národ asi nepřežije…

18.2.2021, Bečva II

Tři dny nazpátek ukazoval teploměr mínus sedmnáct. Dnes už je opět nad nulou. Jedu se podívat, jak se mráz podepsal na naší nejbližší řece. A nejsem vůbec zklamaný. Je jenom škoda, že těch mrazivých dnů nebylo víc. I tak zůstalo kolem břehů dost pozoruhodných kreací. Ledy se však pomalu lámou a s proudem pak putují vymletým korytem.

Na začátku roku jsem si naservíroval neobvyklé předsevzetí. V rámci posilování imunity absolvovat každý měsíc nejméně jednu vodní lázeň v přírodním prostředí. Lednová, která se uskutečnila v Bečvě před měsícem, je minulostí, únorová šance přichází v úvahu právě dnes. Nořit se do řeky v sousedství ledové výzdoby dává koupeli nádech dobrodružství. Nazelenalá voda vyhlíží značně lákavě. Několik vrstev ošacení se vrší na čím dál větší hromadu. Prostý všeho textilu vklouznu do vychlazené tekutiny. Nemá víc než tři čtyři stupně nad nulou. K mému překvapení je však ponor snesitelnější než jsem původně očekával. Krátké smočení nedrtí, ale neobyčejně osvěžuje. Vodní návštěvu opakuji nejméně čtyřikrát. Naposledy v docela slušném proudu. A aby bylo covidovým vyhláškám učiněno zadost, tentokrát i s černou rouškou přes svoji bledou tvář.

Jak bylo už v podnadpise naznačeno, mezi účinné Boží léky patří i sluneční paprsky. Nezbytné „déčko“, kterým oblažují veškeré stvoření, je podle pokrokovějších odborníků jedním z největších nepřátel neustále útočícího koronaviru. Účinně posiluje tělesnou imunitu a drzému záškodníkovi nabídne jen mizivou šanci k uplatnění. A protože slunce svítí i v únoru, není třeba vyčkávat až na letní měsíce. V mém případě to řeším jednoduše. Pokud je modrá obloha a teploty nad bodem mrazu, natáhnu někde v závětří karimatku, na ni hodím starý péřový spacák a pak už svěřím zimou vybělené tělo horizontální poloze. Bez jakéhokoliv trápení v ní vydržím jednu, dvě, někdy i tři hodiny. Pokud mám ještě s něčím problém, pak je to delší pobíhání po zmrzlé sněhové peřině. To však způsobí takové prokrvení chladných stařeckých chodidel, jako žádná jiná podobná terapie.

22.2.2021, okolí Bečvy

Pomineme-li Babišovu chemičku Dezu, potom nám i široké údolí, kterým jmenovaná řeka protéká, odhalí celou řadu nečekaných půvabů. Předjaří, které se právě tady začíná naplno prezentovat, je vedle májových a podzimních dnů tou nejpůsobivější variantou. Ti, kteří během roku využívají známou cyklotrasu Bečva, by to mohli bezesporu dosvědčit. Skoro všechno, co je tady zajímavé, lze totiž zahlédnout přímo z paluby auta či natřásajícího se velocipedu.

23.2.2021, od Juřinky k Policím

Než začneme s letošní bicyklistickou premiérou, vraťme se o nějaké dva týdny nazpátek. Právě v den, kdy se přívětivé únorové počasí převtěluje v pravou sibiřskou zimu, dostávám ničím nezasloužený dárek. Stojí za ním dost často vzpomínaná Švitorka, jinak Maminečka představená, odpovědná za všechny bájné ekumenické výšlapy. Se svým vysokým, černým a stejně muzikálně nadaným synem Michalem mi v největší představitelné slotě předávají jen velice mírně ojeté horské kolo. Je slavnostně vyšňořené pestrobarevnými pentlemi a nad koncovou červenou odrazkou se vyjímá stejně zbarvený fluorescenční nápis „God speed“. Božská rychlost je mu tedy dána předem do vínku. A protože bylo kdysi objednáno pod krycím jménem Maria, bude od této chvíle nazýváno Marianem, chcete-li, Marošem.

Po čtrnácti dne vytahuji ustájeného Maroše na světlo a v jeho černém sedle se začínám prodírat bílou mlhou. Médii zvěstovaná proroctví zvěstují, že by se měla po ránu rozplynout. Vydrápu se nad Juřinku, abych zjistil, že je ještě hustější. Pokračuji tedy dál. Orosený Maroš mě božskou rychlostí posunuje až k Policím. Začíná mi ho být líto. Jeho „bývalka“ by jej určitě nehnala do kaluží a mazlavého bláta, které teď vyzdobují některé úseky této hřebenové trasy. Ještě před deseti dny jsem tudy upaloval na běžkách. Svítilo slunce a krajina jiskřila mrazem. Mlžný závoj ji však mění k nepoznání. Není méně krásná, je prostě jiná. A opět oplývá bezpočtem nečekaných půvabů.

24.2.2021, okolo Kelče

Nejen okolo Frýdku, ale i okolo Kelče cestička. A daleka ne jen jediná. Tentokrát se jimi protáhneme prostřednictvím polonákladního berlinga. A protože se Police staly v poslední době mojí slabostí, po čtyřiadvaceti hodinách jsem tu znovu. Nejbližší Toskánsko, jak zdejší krajně přezdívám, právě dnes vytahuje jeden ze svých trumfů. Zvlněná pole se zbytky tajících sněhů obnaží své vnady jen na zatraceně krátký čas. Neméně zajímavě působí i ve stráni usazená dědina. Není už valašská a není ani hanácká. Každopádně je i se svým okolím až nadprůměrně lákavá.

Podobně je tomu i v blízkosti Kelče. Ani tentokrát nemohu minout známou fotogenickou kapličku. Starobylé městečko pak pozoruji hned z několika světových stran. Pokaždé vypadá jinak a pokaždé oslní svojí důstojností. Možná proto, že vyrostlo na zdaleka viditelném návrší. Zemědělský kraj, který jej obklopuje, neustále mění svoji tvář. Těžko říct, kdy ji má nejkrásnější. Dost možná právě v předjaří, které je proměnami přímo posedlé.

Kladeruby jsou jen co by kamenem dohodil. Nabízí hned několik pozoruhodností. Ve všech případech se jedná o nějaké sakrální stavení. Jen málokdo z nově příchozích se nedokáže nezastavit u kapličky nad dědinou. Posadila se přímo uprostřed křižovatky. Bez povšimnutí však určitě nebude ani střed obce. Nevelká vesnice tu představuje hned dva skvosty. Sněhobílý štíhlý kostel, který vyrostl poblíž starší kaple, prý patří k vůbec nejpůsobivějším stavbám novodobé české církevní architektury.

Okružní jízdu zvlněným Kelečskem završím tradiční zastávkou u neustále vzpomínané Bečvy. Tající sněhy naplnily její koryto svižně proudící vodou. Ta je příliš lákavá na to, abych dokázal jejímu vábení odolat. Na dalekou plavbu to však ani zdaleka nevypadá. Během chvíle bych se mohl ocitnout o pár set metrů níž. Vracet se pak k výchozímu bodu v rouše Adamově by nemuselo být zrovna dvakrát příjemné. A to přesto, že kolem břehů naší štěrkonosné řeky už začíná kouzlit nezadržitelně se vlamující jaro.

25.2.2021, štěrkáče u Hustopečí

Na dnešek připadá tuze památné datum. Vítězný únor, chcete-li den dávného komančovského převratu, musím náležitě oslavit. Nebudu na to sám. Osedlávám odpočatého Maroše a společně vyrážíme k Hustopečím. Husté mlhy jsou minulostí, proto božskou rychlostí uháníme až ke břehům jednoho z pověstných štěrkáčů. Jeho hladina je stále ještě zamrzlá. Promenádují se po ní divoké husy, které právě přitáhly z teplejších jižních krajin.

Led nepokrývá jen hladinu rybníků, ale i několik malých kaluží. Stačí se trochu pokořit a v pokleku zírat na netušenou nádheru. Tu, kterou má i v tomto případě na svědomí nepřekonatelný kumštýř mráz. Je pokaždé jiná a přesto neustále okouzlující.

Dostávám docela bláznivý nápad. Za dar nezasloužené milosti, který mi Švitorka v podobě Mariána nadělila, jí věnuji památné foto. Budu na něm já a Maroš. Což by nebylo nic neobvyklého. Budeme ale spolu stát na ledě! Nejdříve otestuji únosnost zmrzlé vrstvy. Udělám dva tři kroky a žádné varovné praskání neslyším. Potom na led popostrčím Mariána. Z patřičného odstupu jej zvěčním na fotoaparát a na displeji vidím, že vyhlíží přímo majestátně. Oč důstojněji bude vyhlížet ve společnosti úctyhodného kmeta! Nachystám samospoušť a pořadovým krokem se blížím k Marošovi. Sotva jej popadnu za řídítka, pod nohama se ozve zlověstné rachotění. Drapnu nešťastného kamaráda a snažím se jej posunout co nejblíže ke břehu. Prolomení ledu však už nezabráním. Naštěstí se tak děje až ve chvíli, kdy jsem jednou nohou takřka na zemi. I tak se Marošovo zadní kolo, jakož i moje pravá noha stačí prolomit do hlubin. K velké radosti obou je tu však jen vody po kolena. Navzdory tomu, že křest ponořením nebyl v tomto případě dokonalý, považuji od této chvíle božského Mariána za nedílnou součást všekřesťanského společenství.

Prvý pokus se, pravda, trochu nepovedl, zaměříme se tedy na další. Pro jistotu měním stanoviště a společně se posuneme o jeden štěrkáč blíž. Patřičně poučen neponechávám nic náhodě. Rozhlédnu se po širém okolí a k mému potěšení zjistím, že se v něm nenachází jediná živá duše. Bez problémů proto na břehu odložím veškeré textilie. To pro případ, že bych se při vstupu na led opět propadl. Riskovat, že pojedu domů jako vodník Česílko, se mi při několika málo stupních nad nulou zrovna nechce. V doprovodu Mariána opatrně vstupujeme na ledovou plochu. Bosá chodidla našlapují na kluzký povrch a mrznoucí ruce svírají řídítka. Napětí stoupá. Přesto se po decimetrech posunujeme dál. Pro každý případ zavčasu pořizuji dokumentární snímek na rozloučenou. To kdybychom se při dalším posunování nenávratně ocitli pod ledem. Pokračujeme dál ke středu. Poddajný Maroš kupodivu vůbec neprotestuje. Adrenalin mu evidentně svědčí. Poté, co spolu doputujeme do třetiny rybníka, můžeme prohlásit, že únosnost je dostačující. Vracíme se s uspokojením ke břehu. Teď se s klidnou myslí nasoukám do vychlazených hader a přichystám aparát na finálovou fotografii. Jsem ale na rozpacích, zda nedávnou Marošovu společnici potěší. Jak Švitorku znám, bude si teď stále dokola vyčítat: „Komu jsem to jenom svého věrného kamaráda svěřila! Vždyť jej ten starý blázen může klidně utopit!“

Nedokonalý křest napravuji v nedaleké Bečvě. Mariana však nechám odpočívat na břehu. Nemohu riskovat jeho případné nachlazení, protože by mě měl do večera ještě dopravit k domovu. Každopádně si třetí únorové koupele náramně užívám. Je asi poslední možností, kdy si mohu vodu vychutnat ve vícero skupenstvích. Kombinovat čvachtání se sněhovým či ledovým špacírovaním mi čím dál teplejší počasí už asi neumožní.

Vítězný únor se chýlí ke svému závěru. Jeho oslava dnes dopadla na výbornou! Díky Bohu a svému obětavému dvoukolovému soudruhovi. Takže, Maroši, kupředu, levá! A zpátky ni krok! Sotva se nadějeme, jsme spolu opět ve Valmezu.

26.2.2021, u Bečvy

Za poslední únorovou terapii opět vděčím Marošovi. Bez jakýchkoliv protestů mě svou božskou rychlostí posunuje k důvěrně známým lokalitám. Neregulované břehy valašského veletoku opouštějí poslední zbytky sněhové pokrývky. Teplota se vyšplhala ke čtrnácti stupňům. V příjemném závětří si užívám ostrého jarního sluníčka a miniprocházek do okolí. Tající bílé pozůstatky neustále mění svůj tvar a tak se aspoň některé snažím zvěčnit pomocí svého dosluhujícího kompaktu. Než úplně zmizí, aby uvolnily místo svěží jarní zeleni.

Druhý měsíc letošního roku určitě nezklamal. Slunce, vzduch i voda, neocenitelné Boží medikamenty, zapůsobily v plné síle. Budou zadarmo k dispozici i v následujících týdnech a měsících. Když to Nejvyšší dovolí, dočkáme se díky jim nových a nových překvapení. Jeden z nich mám zrovna teď na očích. Před desíti dny tu bylo mínus sedmnáct a svět zdobily studené ledové květy. Ty, které díky slunci, vodě a vzduchu právě vyrašily na povrch, už září teplými barvami. Díky, Bože, za jaro. Za pootevřené okno do Tvé dílny zázraků!

---------------------(((-: :-)))--------------------