PO JIHOČESKU

na cyklomezku

část první

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Táborsko

Covid nás kupodivu nesklátil a tak se z Boží milosti  dožíváme dalšího července. Tasím ze sklepa odpočaté kolo, které se naposledy točilo někdy před rokem v podhůří Orlických hor. Kostra nese stopy tamějšího bláta a duše naplňuje zbytek vloni napěchovaného vzduchu. Sedmnáctého sedmý Léta Páně jednadvacet se čtvrt století starý bicykl, který kromě českých luhů a hájů ochutnal i stezky čtyř sousedních zemí, stěhuje na střechu bílého dvoustopého přibližovadla. Totéž čeká i další tři silostroje. Posádka ve složení Antonín, Michal, nováček Martin a moje maličkost bude během příštích čtyř až pěti hodin pro změnu okupovat výrazně pohodlnější interiér. Míříme, podobně jako známá liška z písničky, k Táboru. Nevezeme však pytel zázvoru, ale nejnutnější vybavení pro přežití následujícího týdne v chatkách či pod stanem.

Postupně se sjíždíme na břehu Knížecího rybníku, ležícího jen kousek od vzpomínaného historického města. Desítka individuí se postupně vtěsná do dvou chatek, stejného počtu stanů a jedné střešní nástavby, které se pro příštích pár dnů stanou našim dočasným domovem.

Po klidné noci a vydatné snídani se stavíme na startovní čáru. Opouštíme poměrně rušný kemp a vyrážíme k severovýchodu. Drncáme po silničkách i polních cestách, sbíráme houby a ochutnáváme zralé třešně či náramně osvěžující maliny. Do všeobecné pohody se však vlomí málo příjemná zpráva. Martinovy nezletilé dcery potkal na dětském táboře nečekaný problém a musí se vrátit domů. Jak se zdá, totéž asi v příštích dnech čeká i nešťastného tatínka.

V rozlehlých poláneckých hvozdech měníme směr a přes a Dolní Hořice míříme k Chýnovské jeskyni. Pohled do mapy prozrazuje výskyt docela zajímavých okolních lokalit. Za všechny jmenujme třeba vesnici Křeč, za níž už čekají jenom Hroby.

Do Hrobů se nám dvakrát nechce, přestože nás podzemí docela láká. A tak se spolu s dalšími zvědavci spouštíme do zmiňované jeskyně. Je druhou největší v Čechách a návštěvníky vítá už od dob císaře pána. Neoplývá obligátními krápníky, zato nabízí celou řadu barevných zemitých odstínů. Kromě toho také desítku netopýrů a přes tři stovky různě vysokých schodů. Výběrčí, která mi prodává zlevněnou stařecí vstupenku, mě na to před vstupem velice důrazně upozorňuje. Tahat padlého kmeta z těžko přístupného podsvětí by bylo pro záchranáře docela zapeklitým oříškem.

Do nejbližšího městečka, podle něhož je podzemní díra pojmenována, zbývá nějakých pět šest kilometrů. Vystřídají se na nich malebné vesničky, svěží louky, zelené háje i žírná pole s neposečeným dozrávajícím obilím. V Chýnově si dopřáváme i první obědovou zastávku. Smažený český hermelín s americkými brambory mé stařecké tělo vzpruží natolik, že je schopno opět osedlat odpočatého oře a v jeho sedle dodrkotat k našemu dočasnému knížecímu útočišti.

Vracíme se do táborského tábora a kromě jiných aktivit, mezi něž například patří čvachtání ve vodách Knížecího rybníka, sbíráme dříví na večerní táborák. Dříve než zaplane, potká nás další nečekaná krizovka. Opět se týká vzpomínaného Martina. Vařící bramboračka znenadání přistane na jeho obnaženém stehně. Opařená kůže okamžitě mění barvu i tvar a překvapeného nešťastníka vrhá do vlažné, nepříliš průhledné jezerní tekutiny. Přítomné dámy střelhbitě rozbalí příruční lékárničky a nabízejí hojivé balzámy. První náznaky ukazují, že úraz je sice vážný, ale nikoliv smrtelný. Dočkáme rána a potom se uvidí.

Podle Martinovy ranní zprávy byla noc nepříjemná, ale jakž takž snesitelná. Opařeniny vyhlíží docela děsivě, pacient však neskrývá odhodlání vyrazit na další etapu. Bere si za vzor obdivované borce z Tour de France, kteří závodí i s daleko závažnějšími zraněními. Stehno ozdobí kousek vzdušné gázy a odhodlaný nezmar vyráží do dalšího dějství. To na rozdíl od včerejška směřuje k jihovýchodu.

Krajinou lesů, polí a rybníků dojedeme k rozlehlým výrobním halám na okraji obce Choustník. Šíří se z nich povědomá, docela příjemná vůně. Přistáli jsme v těsné blízkosti výrobny oblíbených brambůrků značky Bohemia Chips. Vyrábí se tu už od roku 1982 a v současné době fabrika nabízí devět řad křupavých produktů. Nenapravitelný labužník Milan okamžitě pátrá po podnikové prodejně, ale k jeho zklamání se tu nic podobného nevyskytuje. Prý by se v tak malé vesnici neuživila.

Kolem svérázného řezbářského ateliéru pod širým nebem začínáme stoupat ke zřícenině hradu. Popravdě se jedná o jakési dvojhradí, které vzniklo někdy kolem roku 1261. O čtyři sta let později je už opevněné kamenné sídlo uváděno jako pusté. Jedna z věží však dodnes věrně slouží veškerým příchozím. Už ne jako opevněná střílna, ale jako turistická rozhledna.

V těsné blízkosti někdejšího panského útočiště se k nebesům tyčí romantické skalní město. Tak trochu mi připomíná naše Pulčiny. Mimo jiné tím, že zde narazím na několik dosud využívaných ohnišť. Vypadá to, že i tady se v dobách našeho raného mládí nacházel docela rušný trampský ráj.

Sjedeme dolů a pokračujeme k jihozápadu. Je nám to divné, ale po půlhodině jízdy se ocitáme u Košic. Alespoň tak to hlásá jedna z modrých směrovek. Můžeme však být v klidu. S východoslovenskou metropolí mají totiž společné jenom jméno. O něco později se protáhneme podél staveniště dlouhého mostu a ocitáme se v Soběslavi.

Soběslav nás vítá rozlehlým náměstím, jemuž vévodí osmašedesát metrů vysoká věž katolického kostela. Z protější strany na něj s Biblí v ruce zírá světově proslulý katolický kněz, jehož popel svého času odnesly vody kostnické řeky Rýna. Město se sedmi tisíci obyvateli bylo za socialismu známo dvěma továrními značkami. Lada vyráběla šicí stroje, Jitona zase dřevěný nábytek.

Docela nám vyhládlo, a tak se i s bicykly stěhujeme do vnitřní zahrádky jedné z místních restaurací. Na své si tu přijdou nejen naše kručící žaludky, ale i propíchnutá duše Honzíkova velocipedu. Starostlivý otec Milan ji lepí v těsném sousedství strávníků, zuřivě hltajících své objednané obědové porce.

Zpáteční cesta ne sever se dá přirovnat k rozkošné baladě. Věrně kopíruje proud řeky Lužnice, a až na pár nepatrných výjimek jde pořád po rovině. Projíždíme vzdušnými borovými lesy, míjíme zatopené pískovny a dlouhé kilometry pak svištíme po úzkém chodníku v těsné blízkosti hladiny. Předjíždíme obtěžkaná plavidla vodáků a civilizovanějších teritoriích se velkými oblouky vyhýbáme sličným děvám opouštějících vodu v krajně úsporném odění.

Cesta na Kozí hrádek nás rozděluje na dva tábory. Drtivá většina volí širokou cestu, Michal s mojí maličkostí méně populární úzkou. Kupodivu jsme u cíle jako první. Z Husova přechodného bydliště zbyla jen kamenná zřícenina, naneštěstí v tuto denní dobu už nedobytně uzamčená. Přes plot nahlédneme k památnému místu, v duchu se pokloníme památce Mistra a úzkými cestami pak došlapeme až ke Knížecímu rybníku.

Zatímco zraněný Martin míří příštího rána do místní nemocnice, zbytek výpravy se vydává na neprobádané putování k Bechyni. Poté, co se komplikovaným obchvatem probijeme k bájným vodám řeky Lužnice, díváme se neméně bájné město z patřičného podhledu. Tábor nám spatra zamává a my se s proudem řítíme k první malé zastávce u velkého lomu. Výstava šutrů nalámaných v blízkém i vzdálenějším okolí dosvědčuje, že geologie musí být docela napínavá vědecká záležitost.

Silnice a cestičky se zúžily do vyšlapaného chodníčku. Varování, že ani náhodou není sjízdný pro bicykly nejenže nebereme vážně, ale dokonce vítáme jako patřičně adrenalinově zpestření. Tušení náročného terénu se velice brzo stává skutečností. Červeně značená turistická trasa, vtěsnaná mezi skalnatý sráz a svižně proudící Lužnici je až příliš často vyzdobena ostrými šutry a do vysoka vyčnívajícími kořeny. Pády na sebe, samozřejmě, nenechávají dlouho čekat. Čestné prvenství zaznamenává rychlý Tomáš. Oba dva jeho zaznamenané případy však končí jen s nepatrnými škrábanci.

Rychlost posunu se scvrkla na pouhých pět kilometrů v hodině. Do cesty se nám staví nejen do skály vytesaný tunel, ale i kovová lávka, lehce uchycená v kolmé kamenné stěně. Tyto nástrahy zvládáme celkem bravurně, ale další pokračování po krajně nebezpečném chodníku málem končí v mírně zakalené hladině. Třináctiletý Honza pobídne svého oře k poněkud vyšší rychlosti, ale velký šutr v cestě ne a ne uhnout. Benjamínek výpravy je vymrštěn do dramatického kotrmelce, který je završen divokým dopadem rotujícího těla v těsné blízkosti šplouchající Lužnice. Jen zázrakem se nehoda podepsala pouze několika modřinami a mírným znečištěním borcovy dolní končetiny.

Trasa nás dovedla k zajímavému mostu. Ten původně spojoval dva břehy dávné Vltavy někde u Orlíku. Po rozebrání, převezení a novém sestavení poskytuje stejné služby právě na tomto místě. Přejíždíme po něm na protější stranu. Druhý břeh řeky si s prvním nemá co vyčítat. K vyčnívajícím kamenům se přidává černé blátíčko a zelené spadané stromy. Aby toho nebylo málo, červeně značená pěšina se začíná drápat do náramně příkrého svahu. Po čtvrthodinové tlačence přicházíme k opuštěnému kostelu. Na okraji srázu si pak užíváme nejen zaslouženého odpočinku, ale i parádního výhledu do lužnického údolí.

V dobrém rozmaru se spustíme k Dobronicím. Trasa, která zatím vedla cestou necestou, pokračuje polem nepolem. Je oseto dozrávající pšenicí. Třicet centimetrů široký chodník, vyšlapaný v obilí, stačí pro pěšáky, ale nikoliv pro cyklisty. Těm tu zrovna pšenka nekvete. Ostré klasy nám masírují obnažená lýtka a patřičně je tím prokrvují. Obilná lázeň se o něco později převtěluje v lázeň kopřivovou. S tím rozdílem, že žahavky jsou o půl metru vyšší a jejich kontakt s tělem o hodně výživnější.

Přechodně otevřená krajina se opět zúžila do kaňonu. Klikatou pěšinou dodrkotáme k vysoké skále. Tady mi najednou zatrne. Kde je moje ledvinka? Ukrývá veškeré doklady, telefon, platební kartu i zapomenutou hotovost v hodnotě sedmi osmi tisícovek. Okamžitě otáčím stroj a divoce uháním nazpátek. Můj synátor Michal mě věrně následuje. Později mě na louce předjede a pádí chodníkem přede mnou. Máme obrovské štěstí. Dvoukilometrovou trasou mezitím nikdo neprošel, takže ledvinka leží na místě, kde jsem ji odhodil při převlékacích manévrech. Další důkaz, že ve svém pokročilém věku potřebuji patřičně kvalifikovaný, pokud možno, stálý dohled.

S Michalem volíme pro dojezd zrychlenou variantu po slušnějších komunikacích. Zatímco svištíme k Bechyni po cestách a silnicích, zbytek světa se dál prodírá sevřeným údolím. Půvabná Lucynka opět dostává své pověsti. Podobně jako vloni u Orlice, i u letošních lužnických břehů zavadí o pařez či vyčnívající šutr, který ji ladným obloukem vyšvihne ze sedla. Přistání je sice měkké, ale nevábné. Krásná barokní víla se svěřuje otevřené náruči hustého porostu kopřiv žahavek.

Jsme v Bechyni, městě keramiky a Miloslava Kalouska. Žije tu přes pět tisíc smrtelníků. Kromě několika kostelů je tu možno najít i bývalou židovskou synagogu, která v současné době slouží jako turistické muzeum. Sídlo při soutoku Lužnice s říčkou Smutnou působí docela vesele. Zvlášť, když svítí slunce a na ledabylé toulky uličkami a romantickými zákoutími zbývá dostatek času.

Dnešní oběd je díky náročné trase spíše večeří. Dopřáváme si jej v otevřené zahrádce u rušné silnice. Výběr krmí je rozličný. Od klasických sviňských tkání přes kravské sýrové smažáky až po nadýchané borůvkové či meruňkové knedlíky, které volí většina naší kočující pospolitosti.

Bechyně se mimo legendárního exministra financí může chlubit také nejméně jedním stavitelským unikátem. Tak zvaná Bechyňská duha představuje dvě stě metrů dlouhý a šedesát metrů vysoký obloukový most, který se už od roku 1928 klene nad ostře zařezaným údolím řeky Lužnice. Jedná se o Národní kulturní památku, která je výjimečná tím, že po ní vede nejen silnice, ale i železniční koleje.

Neméně zajímavá je také trať, po níž se i s bicykly vracíme do Tábora. Její vybudování má na svědomí sám velký František Křižík. Štreka slouží už od roku 1903 a stala se vůbec první elektrifikovanou železnicí v tehdejší Rakousko – uherské monarchii.

Následující ráno je poznamenáno nejen velkým balením, ale i odjezdem nešťastníka Martina. Majitel švestkových sadů a vyhlášený degustátor, který s sebou dovezl i celou řadu špičkových opojných vzorků se předčasně vrací na svůj domovský Dálný Východ. Jakkoliv mu včera doktoři zakazovali jakýkoliv pohyb, stačil ještě obejít celé táborské historické centrum a nasát veškeré dostupné informace, které se s jeho dějinami spojují.

My, kteří představujeme ostatky, které na české půdě zůstávají, zamáváme Knížecímu rybníku i všem povalečům, kteří jeho břehy nadále okupují a s veškerým majetkem se čtyřmi auty přesouváme do Tábora. První významnější zastávkou je poutní kostel Klokoty vybudovaný kolem roku 1700. Areál, jehož součástí je také křížová cesta, se v nedávné době dostal i na seznam tuzemských národních kulturních památek.

Přehoupneme se na protější kopec a historickými uličkami doputujeme na Žižkovo náměstí. Kontroverzní vojevůdce, který má vznik města tak trochu na svědomí, se tu v kamenné podobě vypíná v těsné blízkosti katolického svatostánku Proměnění Páně. Událost, kterou název kostela připomíná, se ostatně udála na výrazné hoře v Izraeli, jež se už před několika tisíci lety jmenovala stejně, jako pozdější sídlo husitských povstalců, které jsme právě navštívili.

Jakkoli se kdysi většinová církev snažila veškeré památky na Mistra z Husince a jeho následovníky převálcovat, současný Tábor stále ještě nabízí celou řadu nepřehlédnutelných připomínek. Kromě zmiňovaného Žižky a jeho náměstí, je tu i náměstí Husovo s pěknými sady a zajímavým sousoším, Husitské muzeum a další a další související, těžko zamaskovatelné zajímavosti. K biblickým zdrojům směřuje i název nejstarší tuzemské umělé nádrže. Prastarý rybník se honosí hebrejským názvem Jordán.

Je celkem pochopitelné, že si ve významném městě českých dějin dopřáváme i neméně významný oběd. Paradoxně, v indické restauraci. Snědí provozovatelé nám se stálým úsměvem na rtech doporučují nejrůznější asijské vychytávky, většina z nás však zůstává u jejich klasiky. Takže, rýže, kořeněné omáčky, a když už jsme v Indii, pak také tradiční placky čapati. Labužníci vše později jistí přeslazenou tečkou v podobě poctivé pouliční smetanové zmrzliny. To, aby bylo jasné, že tábořením u Tábora končíme a co nevidět se posuneme k poněkud západnějším končinám.

(- : pokračování někdy příště :-)