PO JIHOČESKU

na cyklomezku

část druhá

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Písecko

Opouštíme překrásné město Tábor a po asfaltu vesele svištíme čtyřmi auty k Písku. Zastavujeme o nějakých patnáct kilometrů západněji, v rekreační oblasti Milavy. Podobně jako v minulém případě, i tady si objednáváme dvě chatky, v jejichž blízkosti vyroste k nebi Michalův stan a nápadně červené útočiště manželů Surovčíkových umístěné na střeše jejich přibližovadla. Je vcelku samozřejmé, že zvídavější část výpravy v podvečer ochutná i příjemně vlažné vody nedalekého rozlehlého rybníka.

Příštího dne opět osedláme bicykly a zamíříme k písečnému městu na břehu řeky Otavy. Projíždíme malebnými jihočeskými vesničkami, míjíme větší či menší vodní plochy a bez povšimnutí nenecháváme ani třešněmi obsypané stromy lemující zdejší cesty a silnice.

Lukášem zvolená trasa nás posléze zavede do hlubokých lesů, které ukrývají dvě plytké vodní plochy nazývané jako Jezírka lásky. Údajně v nich měla za dávných časů utonout jistá kněžna, jíž se díky vášnivé lásce k jednomu z poddaných narodilo dítě, což bylo v oněch dobách natolik hříšné, že aristokratka raději zvolila dobrovolnou smrt ve vodě. Je zajímavé, že barva obou vedle sebe ležících jezírek je rozdílná. Zatímco horní má hladinu průsvitnou, to dolní září výraznou brčálovou zelení.

Půlhodinový pobyt u vášní poznamenaného lesního zákoutí nás dostal do ráže, takže patřičně vybuzeni co nevidět přijíždíme do Vráže. Pohledný novogotický zámek, který tu kolem roku 1875 postavili Lobkowiczové, však kromě několika pohledných sestřiček ukrývá jen více či méně poznamenané invalidy. Někdejší panské letní sídlo se už roku 1936 proměnilo v bohulibější sanatorium.

Navigátor Lukáš dává na vybranou, zda dál pokračovat cyklotrasou, či zda zvolit romantičtější posun po červené značce, který slibuje vyhlídku na zelené lesy s modrou hladinou řeky Otavy. Jednoznačně vítězí druhá varianta. Velice brzo se vzdáváme zpevněných povrchů a úzkým chodníčkem začínáme prudce klesat do údolí blízkého potoka. Do cesty se nám staví několik padlých smrkových velikánů. Sotva je složitě obejdeme, narazíme na málo používanou, silně podmáčenou lesní cestičku. Kola se boří do řídkého černého bláta a díky absenci blatníků jej bez zábran vymršťují na naše končetiny, propocená trička i níže uložené pozadí. Výjimkou je pouze čistotou posedlá Lucynka. Hrdinně opustí sedlo svého velocipedu a zmíněný úsek absolvuje prostřednictvím pěší chůze. Bahnité lázni se však stejně nevyhne. Obnažená lýtka se jí nezačínají červenat, ale nápadně tmavnout. Speciální cyklistické boty mizí v bažině a ochotně nasávají její specificky zavánějící obsah. Stezka poté překročí nenápadný vodní tok. Následuje náramně strmé stoupání do protější zalesněné stráně. Konečně jsme u toužebně očekávané vyhlídky! Nabízí však jen výhled do korun nejbližších stromů. Pokud se někdo odváží k přelezení zábradlí a následnému riskantnímu výklonu, skutečně spatří i náznak hluboko se vlnící otavské hladiny. To pravé má teprve přijít. Na pěšinu, jež se klikatí hustými malinovo - ostružinovými porosty, se v nedávné době zřítilo hned několik rozkošatělých listnatých stromů. Protáhnout se divokou spletí jejich větví dělá nemalý problém i běžnému pěšákovi. Dostat se však za jejich hradbu i s bicykly, to už se rovná horroru. Pokud o něčem teď sníme především, pak je to civilizovaná stezka s pevným, pokud možno hladkým povrchem.

Brzo se dočkáme nejen pohodové šotoliny, ale dokonce i bezproblémového asfaltu. V nevelké obci Borečnice si však borci, milující opojnou rychlost, musí dát náramného majzla! Všecky piráty, kteří se jí pokouší překročit, nepochybně zvěční viditelně umístěná kamera. Je dost možné, že ani nás úřední obálka s výhružnou žádostí o zaplacení pokuty nemine.

Po jisté době dokodrcáme ke břehům řeky Otavy. Její nahnědlé vody zde překlenul impozantní kovový most. Podle nápisu by se mělo jednat o plynovou lávku. Zatím po něm na druhou stranu proudí pouze pěšáci, v krajním případě i bicyklisté. Jsme na druhé straně a teď už nám nic nebrání ve spanilé jízdě k nedalekému městu.

Až do Písku si teď můžeme užívat přímo přepychového svezení. Cyklostezka věrně kopíruje tok parádní řeky a neservíruje pražádné významnější převýšení. Po osmi pohodových kilometrech jsme ve městě, které se může pyšnit vůbec nejstarším dosud stojícím mostem v Česku. Kamenná stavba tu ční nad hladinu už od třináctého století a nedokázala ji smést ani tisíciletá voda z roku 1997.

Netušíme, zda jsou písecké domy skutečně postavené na písku, ale tak jako tak se tady vypínají už stovky dlouhých let. V současné době zde žije něco přes třicet tisíc usedlíků. Jejich prapředkové tíhli k Husovým následovníkům, což se městu nemohlo nevymstít. Během třicetileté války bylo proto mnohokrát ostřelováno, vydrancováno a drtivá většina nepoddajných odbojníků přišla nejen o svobodu, ale i o krk. V devatenáctém století je tady opět živo a kromě jiných výplodů průmyslové revoluce tu vzniká i vodní elektrárna a na ní navazující veřejné osvětlení zdejších uliček.

V jedné z píseckých hospůdek si dopřáváme i odpolední doplnění kalorií. Tentokrát se zaměříme na masovou likvidaci přidušených hovězích tkání doplněných svíčkovou omáčkou a nejméně dvěma druhy knedlíků. V jejich síle pak doufáme došlapat až do cílové destinace kempu v Milavech.

Pískem poznamenané město však kupodivu neoplývá touto sypkou hmotou, ale nečekanou záplavou různobarevných květů. Nádheru pestrých záhonů a zelených parků tady příjemně doplňují starobylá historická zákoutí, fasády domů a vyčnívající věže kostelů. První návštěva lidského sídla na březích Otavy určitě nezklamala!

V pozdních odpoledních hodinách vyrážíme znovu proti proudu. Opět svištíme po nádherné pěšině. Po pravé straně voda, po levé listnatý les či vyčnívající skály. A co je hlavní, ani tentokrát se nám do cesty nestaví žádný prudký krpál či jiné nepříjemné překvapení.

Narazíme na další památný most u vesničky Zátaví. Komančům to moc po chuti nebylo, ale druhý na konci Druhé světové už okupovali Američané. Tehdejší spojenci se, ostatně, takto dohodli a jejich potomci to současníkům připomínají dvěma pamětními deskami.

Další zastávkou na zpáteční cestě je sedm set roků stará Kestřanská tvrz. Postupně měnila majitele, mezi nimiž nechyběli ani Schwarzenbergové a socialistické JZD, až se dostalo do správy jisté podnikavé rodiny. Ta si vyhrnula rukávy a chátrajícímu kamennému stavení začíná vracet její původní smysl a dávno ztracenou krásu.

Přes luhy a háje pokračujeme k severozápadu až doputujeme k Brlohu. Tříčlenná rodinka Medvedů se tu hned cítí jako doma. Jakkoli by se už nemuseli hnout z místa, stejně s námi pokračují dál. Mírně zvlněnou jihočeskou krajinou posléze doputujeme na dohled našeho domovského kempu v Milavách. Právě v době, kdy nad blízkým rybníkem Babákem začíná sálající sluníčko ztrácet na síle, což neklamně spěje k brzkému závěru dnešního pestrého dne.

Tak, jako každý podvečer, i tentokrát končí mé znavené tělo v příjemně teplé vodě milavského rybníka. Kolem mne vyskakují kapři a nad hlavou přelétá hejno divokých hus. Začínají kvákat žáby a štípat nenasytní komáři. Je načase rozkřesat táborák a v jeho jemném dýmu strávit zbytek dnešního večera.

Po klidné noci přichází nové ráno a tak trávíme začátek dne u vydatné snídaně. Tráva jiskří stříbrnou rosou a zlaté paprsky začínají nahřívat probuzenou krajinu. Máme před sebou poslední den v sedlech bicyklů. Vypadá to, že nás čeká nejteplejší den pomalu končícího šlapacího týdne.

Náčelník trasy oplývá dobrou náladou a i na závěrečné putování vymýšlí přívětivý výškový profil trati. Jižní Čechy jsou, ostatně, k cyklistům vlídné a navíc dýchají poklidnou venkovskou atmosférou. Líným tempem přes vísky, lučiny a lesíky s občasným výskytem jedlých hub dojedeme v pohodě až ke hradu, kterým se tentokrát chlubí nevelká obec Buzice. Původně patřil rodu Buzických z Buzic, později střídal majitele, až se dostal do socialistických rukou, které zapříčinily jeho takřka dokonalé zpustnutí. Až poté, co byl pronajat jistému soukromníkovi, se začíná blýskat na lepší časy a postupné zpřístupnění dávného sídla současné zvídavé veřejnosti.

Do Blatné je to už coby kamenem dohodil. Ale i na tomto kousku trasy zažíváme celou řadu docela milých překvapení. Kromě obvyklých rybníků a žírných polí projíždíme i malou stepní loukou se spoustou květů a vonící mateřídouškou.

Aniž bychom dnes projeli jakýmkoliv blátivým úsekem, přibýváme po poledni do Blatné. Ve městě, které je připomínáno už od roku 1235 dnes žije necelých sedm tisícovek smrtelníků. Historickému náměstí vévodí kostel, jehož interiér prochází postupnou revitalizací. Za povšimnutí mimo jiné stojí přilehlá zastřešená křížová cesta. Jednotlivá zastavení připomínají patřičně nabarvené kovové odlitky. Až příliš rušný střed, kterým proudí šňůry aut, je zajímavý také několika zajímavými fasádami úřadů či někdejších měšťanských domů.

Poslední oběd si odbýváme v jedné italské pizzerii. Dostanete tu všecko možné, jenom ne klasický český chleba. Nacpáváme se tu vším možným i nemožným, pouze na mém stole nechybí klasická krmě veškerých Taliánů. Dlužno podotknout, že vegetariánská pizza s jemně přidušenými žampiony chutná opravdu skvěle. Rozhlížíme se po okolních vitrínách a vzpomeneme na Martina. Coby nedostižnému odborníku na opojné moky mu na jeho zdraví v duchu labužnicky připíjíme vystavenou italskou delikatesou. Dokonale vyzrálým vínem značky Primitivo.

Hlavním trumfem Blatné je, samozřejmě, místní zámek. Někdejší panské vodní sídlo se hned z několika stran odráží na hladině a působí nadmíru sympaticky. Současný vzhled má na svědomí jistý Tyrolák Franz Hidprandt, který stavení o několik roků dříve odkoupil. Neméně zajímavý je také přilehlý anglický park, ve kterém je k vidění početné stádo nápadně krotké daňčí zvěře. Kupodivu nemá strach ani z trojhlavé smečky přítomných Medvedů. Mezi rezatými krasavci se skvěle cítí především Tomáš se svou milou Janou. A to i přesto, že hlava rodiny k paroháčům zcela určitě nepatří.

Sotva mineme poslední blatenský dům, čeká na nás nepříjemně táhlé stoupání. Někdejší stavitelé zdejších cest byli prostě šprýmaři. Z nějakého neznámého důvodu totiž většinu silnic vytáhli až na nejvyšší bod okolních návrší. Aniž bychom to předem čekali, zničehonic přichvátáme do Čekanic. Před námi se vypíná zámek, který je využíván k ubytovávání všelijakých poběhlíků a pořádání společenských akcí. Protější lihovar s vyčnívajícím komínem naproti tomu opanovala rodinka čápů. Budiž důrazně konstatováno, že toto čapí hnízdo je mimo jakýkoliv dosah současného premiéra a tím i prosto veškerých evropských dotací.

Dopřáváme si poslední ochutnávky jihočeské krajiny. Do cíle zbývá směšná desítka kilometrů, během níž se už nic zajímavého nemůže přihodit. I když vzpomínka na některé závěrečné Janiny excesy zavání mírným varováním. Klesající polní cesta se začíná zařezávat do úzkého úvozu. Pevný kamenitý povrch střídá hlína, která je vzápětí proměněna v klasické jihočeské blátíčko. Lucynka, vědoma si svého nedávného zaváhání, nenechává nic náhodě a navzdory už tak slušné rychlosti ještě přišlápne do pedálů. Svižný nájezd do provlhlého podloží ji však rozhodí natolik, že je v příští setině vteřiny odsouzena k nedobrovolnému opuštění řídítek a následnému přímému polibku nevábně vyhlížející tváře matičky země. Útěchou může být domněnka, že zdejší mazlavé černé bahýnko má blahodárné zdravotní účinky. Ať už je to jakkoli, naše tmavovlasá krasavice důstojně nahradila svoji předchůdkyni Janu a postarala se tak o patřičně dramatické završení právě končícího týdenního putování.

I samotný finálový dojezd v kopci mezi sklizenými obilnými poli zůstává v režii nedostižné Medvedovic familie. Závěrečný spurt do cíle s přehledem vyhrává jejich třináctiletá cyklistická naděje, nezdolný kaskadér Honzík. Nechává za sebou trénovaného Michala, stejně jako svého namakaného otce Milana.

Sluneční kotouč klesá za západní obzor a barví nebe načervenalými odstíny. Obloha postupně tmavne a na opačné straně začíná stoupat dokonale kulatý měsíc. Nastává čas úplně poslední večeře. Přestože je do vánoc daleko, ve většině případů se na talíři objevuje grilovaná ryba. K tomu ještě nefalšovaná houbová omáčka v podání osvědčeného kuchaře Antonína. Praská oheň a na obloze blikají tisíce hvězd. Právě končí jedno z nejpohodovějších bicyklistických putování. Během jízdy na cyklomezku nám v Jihočesku ani jednou nezapršelo. Asi nás má Pán Bůh opravdu rád…

(-:  ahoj, ahoj, ahoj  :-)