Zlaté Písky

- LAS VEGAS PRO NENÁROČNÉ -

Ne, že by bulharské Zlaté Písky nenavštěvovali zazobanci. Pokud jsou však součástí stáda, jemuž ke spokojenosti stačí slušné ustájení, plné koryto, tupá pop muzika a co nejbližší slaný nálev s vybavenou pláží, pak do množiny nenáročně prostoduchých bezpochyby náleží. Skromností tohoto druhu neoplýváme, takže nám zmíněný Las Vegas přichystá pár nečekaných překvapení. Ale, pěkně po pořádku.

V polovině června vzlétneme nad rodnou Moravu a necelé dvě další hodiny se na svět díváme pěkně s patra. Mám nevýslovné štěstí, že okupuji místo u okýnka. Nejdříve z výšky zírám na naše město, poté na zalesněné české a slovenské kopce, které později vystřídá širá maďarská dolina. A také kupovitá bouřková oblačnost, jež poněkud komplikuje pozorování rozlehlé vlasti všech Rumunů. Přistání ve Varně je pohodové, příjezd do Zlatých Písků však zpestřuje blýskání, burácení a vydatný spad osvěžujících dešťových kapek.

Namodralý hotel Perla, který se stává našim budoucím útočištěm, nabízí velice pohodové ubytování, nadprůměrně přívětivý personál, pestrý výběr všelijakých dobrot a po většinu večerů i bezplatnou venkovní hudební kulisu, ze které však vnímáme jen primitivní dunění debilních moderních tam-tamů. První, po čem se brzy po příjezdu pídíme, je možnost zapůjčení auta. To by samozřejmě šlo, až na nepatrnou maličkost. Není, kde jej na noc zaparkovat. Jedině, že bychom za odstavný plácek před hotelem vycálovali majland. Dalším překvapením je nemožnost sehnání nějaké turistické mapy okolí. V celém turisty nabitém areálu jsou k dispozici jen plánky Varny a přilehlých letovisek. Co nás ale dokonale zvedá ze židle, to je autobusové dopravní spojení na sever. Pokud by se nám zachtělo přemístit do pět kilometrů vzdálené sousední vesnice, museli bychom nejdříve absolvovat osmnáct kilometrů dlouhou cestu do Varny, tady přeskočit na jiný spoj, který by nás poté kolem Zlatých Písků protáhl do cíle. Místo pěti, rovných jednačtyřicet kilometrů! Připadáme si jako v Absurdistánu.

Samotné letovisko, to je soubor desítek nejrůznějších ubytovacích zařízení, které se z větší části utápí ve svěží lesní zeleni. Hotely všech možných i nemožných názvů prozrazují, že je před nedávnem postihla zřetelná omlazovací kůra. Ulice se díky různým omezením nehemží skútry ani auty a na to, že jsme na Balkáně, je tady až překvapivě čisto. Udržované záhony růží a dalších květů nejsou výjimkou, ale víceméně pravidlem. Jako v každém správném Lasu Vegasu však ani tady nechybí vydřidušská kasina, zohavující tatoo - salony a prostoduché noční bary s připitomělou muzikou a červenými lucernami.

Uvedená škála pochybných lákadel nás pochopitelně nechává chladnými. Tři čtvrtě hodiny dlouhá procházka mezi supermarkety, směnárnami, obchůdky a zmíněnými hotely nás zavede až na konec mnohakilometrové rušné písčiny. Nachází se tady nevelká bezplavková zóna pro náročnější klientelu. Zatímco se textilem oháklí rekreanti dívají na naturisty s rozpaky či opovržením, vyznavači nepokryteckého životního stylu své oponenty vnímají s velkou dávkou soucitu. Pořídit si za nemalé peníze utajovací kus látky a potom v promočeném obkladu polehávat na pláži či pod slunečníkem, to je bezpochyby velká, ale opravdu obdivuhodná oběť! Této řehole se ochotně vzdáváme a celý Boží den si bez rozpaků a plnými doušky užíváme modré vody, zlatého slunce a svěžího přímořského ovzduší.

Čtyři kilometry od letoviska leží klášter Aladža. Než k němu pěšky dobelhám, tak nejméně třikrát zabloudím. Díky tomu se dostanu do míst, kam běžný návštěvník asi nezavítá. Narazím na zajímavá lesní zákoutí se zbytky nažloutlých vápencových skal, na nesečené vrcholové louky a především na zajímavé květy, z nichž některé vidím asi vůbec poprvé.

Křesťanský monastýr vydlabali mniši ve skalách už někdy ve 13. či 14. století. Poté, co do kraje vtrhli Turci, byl na dlouhou dobu opuštěn. Objevili jej zcela zdevastovaný až čeští archeologové, bratři Karel a Herman Škorpilovi, pocházející z Vysokého Mýta. Stalo se tak na začátku dvacátého věku. Zasadili se o to, aby byly vyčištěny zasypané mnišské cely, kaple i hospodářské prostory. Moderní věk potom celý netradiční objekt zpřístupnil. Je otázkou, zda vhodně, protože kovové schodiště a všelijaké zábradlí původní vzhled dost výrazně mění.

Lehké nakouknutí do dávných časů poskytuje i vedle stojící muzeum. To je už k historii daleko citlivější. Nabízí zbytky mozaikových dlažeb a na různých nákresech přibližuje život v samotném klášteře i v jeho okolí.

Je tu další den a my jsme opět v našem Lasu Vegasu. Nejen tady, ale patrně v celém Bulharsku si našinec všimne jedné zvláštnosti. Že totiž zdejší domorodci ještě neobjevili kolo. Bicykl je tu tak vzácný, že každý exemplář počítám a zvěčňuji na svůj aparát. Za první dva dny narazím ve Zlatých Pískách narazil na pouhá tři kola. Z toho na jedno ruské, které tu vztyčili nějací místní komedianti. Vsadil bych se, že tak devadesát procent Bulharů ještě na žádném, u nás naprosto běžném kostitřasu ještě jaktěživ nesedělo.

Severní pláž neposkytuje pouze skvělé nepokrytecké koupání, ale i poněkud netradiční zakončení. Kamenná zeď nejrůznějších zemitých odstínů a vyčnívající kameny ozdobené zelenými a nahnědlými řasami jsou milým zpestřením dlouhé, nudné a slunečníky přecpané písčiny.

Neméně zajímavou podívanou však nabízí také jižní varianta. Příboj tu kdysi řádil tak mocně, že celou řadu komunisty vybudovaných rekreačních zařízení poslal k zemi. Současné kapitalisty to naštěstí příliš neznepokojuje, takže každý zklamaný romantik, který zatím ve Vegasu nenarazil na zajímavý objekt k focení, má najednou před sebou celou řadu netušených možností.

Na předposlední den našeho pobytu si dopřáváme půldenní autobusový zájezd. Což se později jeví jako náramně milé zpestření. Zásluhu na tom má především úžasně sympatická průvodkyně. Paní Emilka je sice čistokrevná Bulharka, ale plynně hovoří velice roztomilou češtinou. A tak se během jízdy placatým krajem zdejší Dobrudži dovídáme spoustu zajímavých informací. Že se v této bulharské obilnici nepěstuje jenom kukuřice a obilí, ale třeba také tabák nebo levandule. A na rozdíl od nedalekého Rumunska tu krajinu zpestřují vzrostlé, uměle vysazené větrolamy.

První zastávkou je mys Kaliakra. Na vůbec nejvýchodnějším cípu Bulharska se potkávaly dějiny. Mohou o tom hovořit pozůstatky hradu knížete Dobrotici nebo tak zvaná Brána čtyřiceti panen. Podle staré pověsti se zneužití v tureckých harémech vyhnuly tím, že si vzájemně spletly dlouhé vlasy a poté skočily do moře z vysoké skály.

Kaliakra je rovněž pověstná svými nádherně zbarvenými vápencovými útesy. Mohou za to načervenalé příměsi železa, které v kombinaci s modrou hladinou tvoří náramně zajímavou podívanou. Díky nejrůznějším námořním šarvátkám je tady také jedno z největších pohřebišť dávných lodí. Podle naší průvodkyně jejich počet představuje více než dvě stovky vraků. Ty z útesu nevidíme, stejně jako delfíny. Přestože postáváme na nejideálnějším místě odkud se dají v Černomoří pozorovat. Na vině je poněkud silnější vlnění, které prý ani tito tvorové příliš nemusí.

Otáčíme zpátky k jihu a brzdíme nad historickou částí letoviska Balčik. Jako první si dopřáváme procházku zdejší botanickou zahradou. Jsou tu k vidění na tři tisíce rostlin, mezi nimiž vynikají především kaktusy. Co do počtu je jejich zdejší sbírka druhou největší v Evropě. Jsme v Bulharsku a proto nemohou chybět ani záhony nejrůznějších růží. Samozřejmě ani ty, z nichž se vyrábí pověstný růžový olej. Na jeden litr vzácné tekutiny se spotřebuje přibližně pět tun voňavých okvětních lístků.

Nečekanou zastávkou je něco jako vinný sklep. Údajně se jedná o nejbohatší archiv vín celé země. Má se tu nacházet něco kolem sedmdesáti tisíc lahví. Ochutnávka, při níž do pohárku ukápnou tak dvě tři slzy, čítá něco kolem dvanácti vzorků. Jenom málokde máte možnost porovnat ušlechtilý mok s příchutí švestek, fíků, melounů či dalších ne zrovna tradičních ingrediencí.

Posledním zastavením je letní sídlo někdejší rumunské královny Marie. Nazvala jej Tichým hnízdem. Aristokratka, vyrůstající na Krétě, si přála vybudovat útočiště, které by jí kraj zašlého dětství co nejvíce připomínalo. Našla ho právě v Balčiku, který před válkou náležel Rumunsku. Oblíbená vládkyně vyznávala tak zvaný bahaismus a v duchu tohoto nasměrování se podle svých možností snažila přiblížit co nejvíc více či méně znepřátelených náboženství. A tak se na budovách i v jejich skrovných pozůstalostech objevují nejen křesťanské, ale i muslimské a jiné spirituální či kulturní prvky. Sofistikovaná dáma zemřela před vypuknutím Druhé světové války, která způsobila, že oblast, v níž se nacházíme, musela být později opět navrácena Bulharsku.

Závěr přímořského pobytu musí být samozřejmě ve znamení koupání. Přestože dáváme tentokrát přednost jižní variantě, jsem navýsost spokojeni. A to přesto, že našimi kulisami jsou pro někoho nepříliš půvabné zříceniny. Ty nám ani zdaleka tak nevadí, jako jeden textilu prostý jedinec, který v úporné snaze udržet naturistickou pláž v čistotě, na otevřeném ohni spaluje veškeré nalezené nepatřičnosti. Vrcholem jeho dobře míněné snahy je tepelná likvidace plastové židle, jejíž zplodiny nám vítr zahání přímo k našemu lážo-plážovému útočišti.

Po poledni už zase uháníme k letišti. Přes celou Varnu, která nám tak trochu připomíná dávno zapomenutou šeď reálného socialismu. Aeroport naopak září pestrými odstíny. A pak už čeká jen nebeská modř a ostrá zář odpoledního slunce. Šťastné mošnovské přistání je už úplně poslední tečkou. Pokud nepočítáme čtyřicítku silničních kilometrů, která nás dělí od našeho současného, naštěstí dokonale útulného trvalého bydliště.