VZPOMÍNÁŠ, PETŘE?

RUMUNSKÉ VANDROVÁNÍ

prázdniny Léta Páně 1985

věnováno památce starého dobrého kamaráda Petra Kimlera

zpracováno podle zápisu v kronice, který pořídila Magdaléna, mladší sestra Petrova 

Určitě jsi, Petře, nezapomněl. Na to, jak s vaší Magdou, Čmelákem, Pražanovou Míšou a třináctiletým Michalem pádíme v pětaosmdesátém na letní vandr do Ceausescova Rumunska. Prostřednictvím několika spojů dojedeme do historické Kluže a odtud už místním pacfikem drkotáme na sever. Je zrovna svátek Panny Marie, vlak je totálně narvaný, což nebrání krojovaným skupinám domorodců v hlasitém a nekončícím zpěvu náboženských písní. Na střídačku sedíme u otevřených dveří na schůdcích a s náramným potěšením sledujeme ubíhající romantickou krajinu plnou vysokých mostů a hlubokých údolí.

Do našeho maramurešského cíle je to ještě daleko, takže za šera na jedné zastávce vystoupíme a proti proudu potoka jedeme hledat místo k přespání. Zakopáváme přitom o vzrostlé hřiby praváky, které tu asi nikdo nesbírá. První rumunská noc pod širákem, to je prostě paráda! Ustýláme si u kupek vonícího sena, pod sebou máme posečenou, nádherně měkkou mechovou louku a nad hlavou černé nebe plné stříbrných hvězd. Jediným zádrhelem je Michalova noha obsypaná hnisajícími boláky. Tady se, Petře, poprvé pasuješ na polního felčara. Zarudlé vředy léčíš po valašsky. Tedy slivovicí…

Celý příští krásný den věnujeme ochutnávce svérázného pohoří Rodnei. Šplháme do svahů, potkáváme koně, krávy, ovce i jejich pasáčky, pijeme vodu z napajedel a za babku kupujeme velký pecen výtečného sýru. K večeru pokračujeme vláčkem dále na sever až dorazíme k samé hranici největšího státu světa. Tam, za řekou Tisou, ostnatými dráty a ozbrojenými pohraničníky leží obávaný, tajuplný a nepřístupný Sovětský svaz.

Je právě pátek večer, což znamená, že bychom se měli poohlédnout po nějaké adventistické modlitebně. Souvěrců je tu jako much, takže ve třicetitisícovém městě Sighetul Marmatiei to nebude žádný problém. Nějaké staré tetiny nás nasměrují k jistému baptistovi, ten má kámoše adventistu, takže cesta do shromáždění je tím pádem otevřená. Jen co přečkáme noc na tvrdé zemi poblíž páchnoucí stoky a očistíme svá těla v šumících vodách řeky Izy, v doprovodu zmíněného kámoše ve svátečním odění a s bágly na zádech zrychleným přesunem doklopýtáme ke sboru. Sobotní škola, písničky i kázání mají podobnou režii jako u nás. Ale s tím rozdílem, že se tu rumunská řeč překládá do maďarštiny a kvůli nám ještě do ukrajinštiny. Sotva bohoslužba skončí, málem dojde před vchodem k pranici. Každá rodina by nás totiž chtěla pozvat na oběd. A tak se trháme na tři skupiny. Tebe s Magdou domů tahají ukrajinsky mluvící Dubovičovi, Čmeláka s Čmelkou si bere na starost rodina zahradníka Ilijeho a já s Michalem pádíme ke Gabimu. Pravidelné podvečerní shromáždění o páté je po velkém naléhání místních bohatší o tři česky zpívané písničky. Opakované „haleluja“ zpívají všichni s námi a po každém skončení se sálem ozve sborové „mulcumim!“, což v překladu znamená „děkujeme!“

Jak si, Petře, určitě vzpomínáš, po sladké noci v nadýchaných peřinách nás Rumuni naloží do slaného nálevu. To znamená, do bazénu s přírodní slanou vodou, který je součástí nedalekých lázní. Čmelák si to nemůže vynachválit. Poprvé v životě ho to ve vodě netáhne ke dnu. Všechny ostatní to naopak táhne na večerní oslavu narozenin sličné Mariany. Nechápeme, jak je to možné, ale v zemi, kde v obchodě tak tak seženete chleba, se stoly prohýbají pod opakovanými návaly nejrůznějších dobrot. Mejdan, jehož se účastní snad všichni členové sboru od starců až po nemluvňata, a na němž jubilantce veřejně darujeme dvoumetrovou slunečnici, končí až kolem půlnoci. V peřinách si tentokrát pohovíme sotva tři hodiny. O čtvrté ranní nám, jak asi víš, odjíždí ranní vlak k východu.

Kolem osmé jsme v městečku Borša. Nevěříme svým očím. Nejrušnější křižovatkou v centru pochoduje statný býk. Má tu absolutní přednost. My však dáváme přednost výstupu na nejvyšší horu Maramureše, více než dva kilometry vysoký Pietrosul. Netuším, zda jej, Petře, pojmenovali na Tvoji počest, ale skalnatý základ určitě nepopře. Drápeme se tam s několika mezipřistáními skoro celý den. Zastávky s vařením u nádherného plesa, kde nám znečištěný kotlík vylíže hladová kráva, či jemně zamlžené výhledy do romantického kraje nemají chybu. S vlastním posunováním k výšinám je to však poněkud složitější. Vrchol s našimi těžkými bágly a krajním sebezapřením nakonec přece jenom zdoláme. Vítají nás tu zbytky sněhu, silný vítr, neprostupná mlha a neskutečná kosa. Navlékáme na sebe všecko, co máme. Začíná se stmívat. Do toho odněkud udeří hrom a vzduchem začínají svištět sněhové krupky. Vichřice sílí a aby toho nebylo málo, ztrácíme cestu. Žádná mapa pohoří neexistuje, pouze hrubý nákres hřebenů a údolí. Jdeme už skoro hodinu, ale vhodné místo k přenocování nenacházíme. Stan, jak je našim zvykem, nemáme. Narazíme na kamennou ohrádku ve tvaru písmene U. Je široká asi metr třicet. Nacpeme tam dívky s Michalem a přehodíme je celtou a igelitem. My dva, Petře, jak si asi pamatuješ, mezi ně vklíníme své dolní končetiny a zbytky našich těl necháme vyčnívat ven. Čmelák se omotává igelitem a zaléhá opodál. Sotva se uvelebíme do horizontální polohy, začíná pršet. Spacáky nápadně vlhnou a pocit chladu narůstá. Déšť houstne a mění se v plískanici. Ze svahu začínají stékat potůčky vody. Nevyhýbají se ani naší ohrádce. Voda se hromadí v igelitových kapsách nad námi. Jsou v ní i úlomky ledu. Kdykoliv se někdo pohne, nádrž přeteče. Po půlnoci déšť ustává. Ležíme na jednom boku, cvakáme zuby a víme, že musíme vydržet do svítání. Vyrazit do tmy by se rovnalo sebevraždě. Michala navrhuje, ať si začneme zpívat. „Co?“, ozve se z pod celty. „Třeba „Spěšně skotačivě mile prýští pramen ze skály...“ Černější humor si lze jen těžko představit.

Bezesnou noc, která se pro každého z nás stane nezapomenutelnou, konečně střídá náznak úsvitu. Zkřehlýma rukama balíme mokré spacáky, Čmelka čte jitřenku a Čmelák vyslovuje ranní modlitbu. Není v ní ani náznak formálnosti. Vydáváme se dál hlavním hřebenem. Vidíme jen na pár kroků a vítr nás bičuje svými poryvy. Naštěstí jsme narazili na vyšlapanou pěšinu, která mírně klesá do údolí. Mlha se začíná trhat. Registrujeme pasoucí se stáda koní a ovcí hluboko pod námi. Znovu prší či spíše lije. Únava po dvou probdělých nocích se hlásí o slovo. Sedáme si na co se dá a sborově usínáme. V zimě i silném dešti…

Rozhodujeme se pro neplánovaný sestup do údolí. V neustávajícím lijáku uvidíme salaš. Paráda! Je v ní ohniště, lavice i zbytky suchého dřeva. Díry ve střeše nám ani trochu nevadí. Až do večera sedíme u ohně, sušíme spacáky, opékáme plesnivý chleba a vaříme nepopsatelné výtvory z pohanky a ovesných vloček. Občas tu nakoukne dobrosrdečný bača doprovázený svým synem a psem, který má jméno Jé. Je nám jako bychom se ocitli v nebeském ráji.

Jak jistě, Petře, víš, v kolibě vydržíme až do příštího poledne. A pak už brodíme potokem, stopujeme náklaďáky i terénní autobusy a až skoro za tmy dorazíme k železniční stanici Ilva - Mica. Acceleratul, jak se tady říká rychlíku, však vyráží až o půl třetí nad ránem. Pár hodin polehávání v čekárně 1. třídy a vlak je už tady! Davy lidí se derou dovnitř. Spolu s Michalem se tam, Petře, nacpete mezi prvními, s Magdou se narve do dveří i moje maličkost, ale Čmeláci už, jak se zdá, nemají šanci. V zoufalství vyrážíme dveře na WC, naházíme tam naše bagáže a tím uvolňujeme kousek místa. Konečně jsme všichni vevnitř! Napěchovaní domorodci si noční jízdu ve stoje evidentně užívají. Vesele se baví a o nějaké nervozitě nemůže být ani řeč. Pokud je ovšem potřeba nežene na záchod. Když vidíme mladého popa či svíjející se starší ženu, jak se dlouho vší silou prodírají k místu úlevy, ve kterém se vedle mísy navíc tísní i naše bágly, je nám jich až skoro líto. Kdo nejel vnitrostátním rumunským rychlíkem, ten ještě nepoznal ryzí kouzlo cestování.

Se svítáním přijíždíme do Kluže. Máme čas, a tak si nenecháme ujít vyhlášené tržiště. Zatímco v obchodech je sotva pár marmelád a několik flašek rakije, tady to oplývá vším možným i nemožným. Fůra zeleniny, ovoce, květin a spousta druhů mléčných výrobků. Čmelák se tu snaží zpeněžit ukázkového hřiba praváka, ale nikdo o něj nejeví zájem. Na každém druhém rohu na všechno přelaskavě dohlíží dobrodinec národa, „tovarasul“ Nicolae Ceasescu z obří fotografie, na níž je nejméně o dvacet třicet roků mladší.

Před námi je plánované setkání s našimi maramurešskými přáteli, kteří se kvůli nám rozhodli uspořádat společné víkendové setkání nedaleko maďarských hranic. Míříme tedy do malebného pohoří Apuseni. V pohraničním městě Oradea však nestíháme koupit lístky na místní pacifik. Průvodčí je neoblomný. Chce po nás astronomickou částku ve výši 500 lei. To ani zdaleka nemáme! Navíc nám zabavuje pasy a zaplacené zpáteční kupónové jízdenky na cestu domů. Čmelka upadá do mdlob. Ale ti, co už rumunskými dráhami cestovali, zůstávají docela klidní. Tento folklór dávno prokoukli a tuší, že i tentokrát vše vyřeší nějaký ten úplatek. Po nekonečném napínání neustále kmitající konduktor vyřkne snesitelnou částku. Stačí mu prý 100 lei. Rádi souhlasíme. Jakkoli víme, že mu to jde do vlastní kapsy. Kdybychom si koupili řádnou jízdenku, vycálovali bychom o celou třetinu víc!

Už ve vlaku se, Petře, jak víš, potkáváme s několika brášky a sestřičkami, zatímco ostatní na místo určení cestují ve svých árech nebo daciích. Po týdnu vidíme opět známé tváře. Na louce u potoka vzniká stanové městečko. Rumuni čekají, kdy se k nim přidáme. Když vidí, že na noc jen roztahujeme karimatky a vybalujeme spacáky, jsou údivem bez sebe. Unisono prohlašují, že u nich takto přespávají pouze banditi. Což nám ani trochu nevadí. Tak nádherné noční nebe, jaké se nad nad námi rozprostřelo, se ze stanu, natož z nějakého hotelu, nedá uvidět ani náhodou.

Příští den nejdříve navštívíme Pesteru Ursilor, což je nedávno zpřístupněná Jeskyně medvědů. Brtníky nikde nevidíme, zato cedulemi varujícími před výskytem hadů se to tu jenom hemží. Na palubě jednoho totálně přetíženého ára, které během jízdy terénem stačí zapadnout do močálu, se pak v koloně dacií konečně dokodrcáme k definitivnímu tábořišti na louce s kupami voňavého sena. Rumuni vztyčují své stany, my, jak si vzpomínám, jdeme na průzkum okolí. Spontánně se v té divočině poztrácíme. Jenom my s Magdou a Michalem jsme ještě před pátečním západem zpátky v tábořišti. Slunce je už za horami, ale ty, Petře, ani oba Čmeláci stále nikde. Ve chvíli, kdy se všichni srocujeme k zahájení soboty, se přiřítí značně vyděšená čmelí dvojka s koktavým hlasitým voláním: „Medvěd jak stodola! Medvěd, jak stodola!!“ Před chvílí narazili asi kilometr odtud na krále karpatských hvozdů a dosud se jim klepou kolena. „ A kde je Petr?“, tážeme se zděšeně po tvé přítomnosti. „Nevíme, nikde jsme ho neviděli“, odpovídají zmateně. To, co se děje vzápětí, bys měl, Petře, vidět! Je už skoro tma, Gabi se za tebe modlí, Ilije čte nějaký žalm a celé polní shromáždění si představuje, jak tě dravá šelma právě trhá na kusy. Ale do myslí některých se vkrádá myšlenka, že přichvátáš ještě během pobožnosti. Ozve se lehké zašumění a do toho polohlasné: „Peter! Peter!“ Přicházíš v klidu a z úplně opačné strany. Všem padá balvan ze srdce a k zářícím hvězdám letí slova díků. Tak dramatický začátek soboty snad nikdo nepamatuje.

Připravujeme se na spaní pod širákem a natahujeme karimatky vedle osamělé kupy sena. „Vyloučené!“, volají unisono snad všichni Rumuni. „ Lehnete si mezi naše stany, co kdyby v noci přišel „urs“?“Gabi svolává řidiče, každý jde ke svému autu a na jeho povel pak všichni rozezvučí klaksony. Minuta ječení snad mohutného brtníka od nevítané návštěvy dokonale odradí.

Sobota v panenské přírodě, jak si, Petře, určitě vzpomínáš, nemá chybu! Nejen vlastní bohoslužba, na níž opět zpíváme pár českých písniček, ale i společný oběd. Na trávě se objeví snad sedm metrů dlouhý „ubrus“ a na něj se vzápětí shromáždí nejrůznější dobroty. Rajčata, papriky, med, pomazánky, domácí chleba, moučníky, ryby, melouny, všechno v dokonalé bio kvalitě. „Poftýc la mása!“, „Pojďte ke stolu!“, pobízejí nás usměvavé rumunské hostitelky. V aktuálně hladovém Rumunsku se nacpáváme k prasknutí. Což tobě, Petře, určitě problém nedělá. Během odpolední i podvečerní procházky, kdy se nám nejdříve ztrácí Michala a později ve tmě narazíme na nějaké obrovské zvíře připomínající jelena či medvěda, nám sice zatrne, ale proti včerejšímu stresu je to jenom malina.

Ještě téhož večera se musíme se všemi rozloučit. Nastává nekonečné objímání, potřásání rukama a poslední společně vyzpívané „haleluja“. Právě končí něco, na co se nedá zapomenout. Sedíme mlčky na palubě natřásajícího se ára a v duchu se vracíme zpět mezi ty senzační lidičky, mezi nimiž jsme poznali, jak chutná nefalšovaná láska agapé. Vlaky a rychlíky několika státních společností nás poté posunou až k naší tuzemské domovině. Přistáváme v ní bez peněz, ale o hodně bohatší. Takže, díky, Petře, že jsi byl naší součástí! Bez tebe by to určitě nebylo ono…

nezapomeneme, Petře...